Politické síly, které samy sebe označují za levicové, se netají tím, že na společenskou krizi současnosti a patrně i blízké budoucnosti nemají žádný recept. Přičtěme jim k dobrému, že se za své hledání nestydí, a že koncepty, které tu a tam předkládají, nevydávají za nic převratně nového.

Přesto se zdá, že české levicové hledání je na dobré cestě. Nehraje si na děda vševěda a přitom si je vědomo zkázy, do níž nás žene bezohlednost pravice a neschopnost demokracie zabránit nejhoršímu. Zůstává tak otevřené pro postoje překračující tradiční levicová schémata.

Ostatně, není dostatečně nosným programem už pouhá negace toho, čeho se dopouští pravice a z čeho se lze jen těžko navrátit? V prvním plánu zcela jistě ano. Má-li však české levicové myšlení být zdrojem sil, které povedou společnost k obecnému dobru, což se nemůže ukázat během jednoho volebního období, stačit to nebude. Úspěch příští vlády a její vyhlídky do budoucnosti, vlády, která podle všeho bude levicová, bude záviset na uspokojivém zodpovězení následující otázky: Nakolik se české levicové myšlení vymanilo z paradigmatu poskládaného z marxismu, prvorepublikového partajničení, předlistopadové radikálně levicové zkušenosti a nesmiřitelnosti pravo-levých politických táborů posledních let. V následujícím textu se budeme zodpovězení této otázky věnovat.

Přežívající marxistické pojetí

Možná bychom se měli naučit přijímat mnohokrát ověřený fakt, že k trvalým úspěchům vede jen dlouhodobá mravenčí práce, u níž je její levicovost či pravicovost postradatelným rozlišovacím znakem. Pravo-levé pohlížení na svět zkresluje výsledný obraz, čímž automaticky diskvalifikuje koncepce, které se očekávanou polarizací nevyznačují.

Požadavek sociální spravedlnosti a z něho vyplývající sociální stát je — pomineme-li různé odchylky — hlavní ideou levice od poloviny 19. století. Není to idea pouze levicová. To nejpodstatnější z ní najdeme už ve Starém zákoně a přirozeně také v Zákoně novém. Katolická církev vydala v roce 2004 (u nás v r. 2008) knihu mimořádného významu — Kompendium sociální nauky církve. Toto dílo popisuje vyčerpávajícím způsobem všechny zdroje nezničitelné touhy člověka po sociální spravedlnosti. Nadto se vedle kritiky současného stavu podrobně věnuje i jeho nápravě.

Kniha obsahuje přímý apel na politiky a správce věcí veřejných, aby si Kompendium pečlivě přečetli a brali do úvahy poznání, které autoři čtenářům předkládají. Napadá mne: kolik levicových politiků a myslitelů se s Kompendiem důkladně seznámilo?

Pokud by levicové hledání zůstalo u marxistického pojetí touhy po sociální spravedlnosti, jako důsledku střetu mezi třídami lidí práce a kapitálu a neobjevilo její křesťanské kořeny, nedostane se dál než k dalšímu pokračování pravo-levých střetů. V nejniternější podstatě je totiž požadavek sociální spravedlnosti voláním po lidské důstojnosti, která není člověku vtištěna žádnou lidskou mocí.

Téma sociální spravedlnosti, pokud jej pojednáme natolik důkladným způsobem, jak se o to snaží Kompendium (a nejen ono, také papežské sociální encykliky), je ilustrativním příkladem omezené životaschopnosti pravo-levého dělení ideových táborů. Podle něho je obvykle katolická církev pravicová a její sociální učení levicové.

Partajničení

Před časem vyslovil filosof Václav Bělohradský myšlenku, že levicové politické strany by se měly obnovit tím, že se stanou více hnutími než stranami. Měl na mysli spolupráci s levicovými hnutími, nikoliv jejich vstřebávání etablovanými stranami. Netřeba snad dodávat, že na bázi rovnosti. Protože se takto Václav Bělohradský vyjádřil při jedné z programových konferencí ČSSD, šlo o apel na sociální demokraty.

Z politických stran u nás se staly záhy po vzniku Československa v roce 1918 zástupci zájmových skupin. Žádné naší významnější straně nešlo o obecné dobro, ale vždy jen o „dobro“ ve službách vlastního ideologického pojetí, názorového spektra stranického vedení a kýženého mocenského vlivu. Neměli bychom se proto na strany příliš zlobit, buďme si však vědomi mezí stranického systému. Vždyť samotné slůvko „strana“ mluví o tom, že strany nebudou nestranné, ale budou něčemu stranit.

Názory, že stranický koncept vyčerpal svoje možnosti, nevychází jenom z ideové ohraničenosti stran, kterou samy sobě vtiskly, ale především z politického kořistnictví, které (alespoň u nás) praktikují po každých vyhraných volbách. O nabalení všelijakých kmotrovských struktur na politické strany ani nemluvě.

Není divu, že se strany chovají z praktického hlediska jako uzavřené sekty, kde jedni kráčí po stezkách, o nichž ti druzí, kteří jsou jen do počtu, nemají tušení. Takto pojaté politické strany, pro jejichž partajničení neměl Karel Čapek za první republiky slova shovívavosti, nebudou mít nikdy dostatek členstva na to, aby mohly reprezentovat významnou část společnosti.

Nápad s otevřením stran hnutím má své opodstatnění, neboť vychází z vnitřních potřeb společnosti. Jsou to totiž právě hnutí jako odbory, studentské organizace, občanské iniciativy a církve, které přináší z nitra společnosti do veřejného prostoru myšlenky a přání, na něž politická reprezentace musí najít uspokojivou odpověď.

Chce-li se tedy např. ČSSD stát věrohodnou politickou silou, neřku-li přežít sám partajnický systém, bude muset vykročit vstříc občanským hnutím. Nikoliv je mistrovat, ale stát se jedním z nich.

Dlužno dodat, že o systému, jenž nebude stát a padat se stranami s jejich ideologickými klišé, bude jen stěží možno uvažovat v kategoriích pravice - levice. Úspěch levicového hledání bude tedy záviset na schopnosti příštích politických subjektů uplatňovat pravdu padni komu padni. Nikoliv na pravo-levých či stranickým razítkem opatřených postojích.

Předlistopadové levicové zkušenosti

Dovolím si jedno tvrzení: komunismus byl režim levicový, přesněji krajně levicový. V každém případě však neusilující o obecné dobro.

Se čtyřicetiletou komunistickou zkušeností se budeme ještě dlouho potýkat a budeme jí v dobrém i špatném poměřovat aktuální i nadcházející společenské jevy. Měli bychom se však vyvarovat včerejšího strachu, tj. paralyzování tvořivého a nezávislého úsilí samoúčelným přehráváním historie. Zauvažujme nad některými ukazateli stavu společnosti, do nichž se rádo vtírá řinčení zbraní z minulých válek.

Ukazuje-li se, že soukromé vlastnictví jistých hospodářských aktiv činí z občanů rukojmí jejich majitelů, musí být tato aktiva pod kontrolou státu. Nelze tady argumentovat nějakým návratem ke komunismu.

Stává-li se zdravotnictví prostředkem ke tvorbě zisku, a nikoliv k uzdravování nemocných, jsou zde všechny důvody pro vykázání soukromých firem a sobeckých zájmů z tohoto rezortu. Čtyřicetiletá zkušenost rozhodně nepotvrdila, že zdravotnictví provozované státem je nefunkční.

Podobně to platí o vzdělání. Dostupnost vzdělání všem, kteří o ně mají zájem a splňují znalostní kriteria bez ohledu na cokoliv jiného, je znakem civilizované a sociálně spravedlivé společnosti. Nedocenitelný je také fakt, že jde zřejmě o jeden z mála způsobů, jak minimalizovat nebezpečí obsazení klíčových míst lidmi konformními, nikoliv odborně způsobilými. Vzdělání je duchovní hodnotou. Při jejím vytváření nesmí hrát ekonomická kriteria jinou úlohu, než je šetrné nakládání s určenými prostředky.

Rovněž bydlení, které by bylo dostupné všem a nebylo podmiňováno nepřiměřenými závazky, patří k základům bezkonfliktní společnosti. Státní politika bydlení, bez níž zůstane dostupnost bytů neuskutečnitelným snem, je pojem, o nějž nelze v našich vnitropolitických institucích zavadit. Existují jen politiky bank a jejich hypotéčních úvěrů, strategie stavebních firem s jejich tržními cenami a hyenismus exekutorských výměrů. Jedním slovem vláda silnějších nad slabšími.

A přitom by stačilo tak málo. Pouhý pohled za hranice do Rakouska, kde jsou byty dostupné v různých režimech výstavby a financování od bytů družstevních a dotovaných až po byty v soukromém vlastnictví, rovněž s rozličnými způsoby dotací. (Mluvím z osobní zkušenosti.) Nad ničím podobným se u nás dosud ani akademicky neuvažovalo. Nenechme se v problematice bydlení, jež je věcí lidské důstojnosti, a nikoliv zbožím, mást lží o tom, kterak se má každý starat sám o sebe a jak pečovatelský stát patří do komunistického šrotu.

Netřeba dlouho uvažovat, abychom došli k poznání, že ani státní zdravotnictví, ani státem řízené školství, ani sociální politika bydlení, ba dokonce ani omezení soukromého vlastnictví není výsadou extrémní levice. I když, pravda, jde o požadavky po výtce spíše levicové než pravicové. Západoevropské státy sociálního smíru v poválečných třiceti letech dbaly a do jisté míry dosud dbají na uplatnění výše zmíněných principů. Přitom je nikdo z extrémního levičáctví či komunismu nepodezřívá.

Hledající levice by právě tady měla mít jasno. Neměla by se nechat zmást těmi, kteří každé srovnání s předlistopadovou érou, které neskončí pochvalou současnosti, interpretují jako trestuhodný návrat k tehdejším poměrům. Vždyť nejeden z typických znaků předlistopadové éry se — co do principu — shodoval s těmi, jimiž se řídily a z velké části dosud řídí svobodné společnosti na západ od nás.

Nesmiřitelnosti pravo-levých politických táborů posledních let

Má-li české levicové myšlení formovat poměry u nás směrem od aktuálního pravicového diskurzu, bude muset doslova na hlavu postavit dosavadní styl pravo—levého dialogu, jenž u nás bohužel zdomácněl.

Z politické „kultury“ arogance, již stvořil Václav Klaus, bohorovné povýšenosti, s níž lidi kolem sebe častuje Miloš Zeman, machistického hulvátství Mirka Topolánka a velkohubosti Jiřího Paroubka by si měla česká hledající levice brát odstrašující příklad, jak se nikdy a nikde nechovat.

Jmenujeme-li premiéry, kteří coby tvůrci norem společenského chování poškodili celou společnost, neměli bychom zapomenout na jednoho jediného, který činil přesný opak. Vladimíra Špidlu. Jeho jednání s politickými oponenty sneslo křesťanské měřítko „oni do mě kamenem, já do nich chlebem“. Hledá-li současná levice metodu, podle níž bude odrážet pravicové útoky — nesporně ji v míře vrchovaté čekají! -, najde ve Vladimíru Špidlovi, vzorném sociálním demokratu a člověku s neokázalým vystupováním, příklad hodný následování.

Další, čeho se poctivě hledající levice musí zříci, je válcování opozice, jaké předváděli její předchůdci od roku 2006. I tady platí, že zlo přinese jenom další zlo, pokud se nenajde jeden, který vlastní obětí přetne bludný kruh opakujících se vendet. Přejme si, aby levicové hledání objevilo tak vysoký stupeň morálky a politického gentlemanství, který hledající levici pomůže unést tíhu minulých křivd a nesvede ji k politické odvetě.

Změna paradigmatu

Dosavadní politické kroky, které u nás činila levice, byly vesměs nedostatečné. Měly buď charakter zmírnění následků pravicové svévole anebo byly samy o sobě jen mírnějším pravicovým řešením. Pokud se chtěla ČSSD do roku 2010 převážně pravicově a technokraticky naladěnému lidu něčím zalíbit, musela přicházet s podporou podnikání, růstem spotřeby a přiměřeným vychvalováním individualismu. V oblastech jako je těžba kdečeho a kdekoliv, jaderná energetika, životní prostředí a energetická koncepce ČEZu se česká levice reprezentovaná ČSSD o nic vlastního snažit ani nemusela. S pravicí se dokonale shodla. Včetně vztahu k církvím, ve kterém se na rozdíl od pravice nenamáhá přetvařovat a šlape v něm jak slon v porcelánu.

Levicové hledání, nemá-li zůstat jenom u hledání, se nakonec nemůže vyhnout přetěžkému úkolu. Zcela změnit paradigma, v němž se současná společnost nachází. Paradigma, podle něhož ohromná většina lidí posuzuje kvalitu života, šablonu, v níž je vše levicové chápáno jako slabé, nedostatečné, neúspěšné.

Myšlenky, které by s sebou měla přinést hledající levice, nejsou — podobně jako sociální spravedlnost — původně levicové. Což levicovému uvažování o hledání východisek z krize nic neubírá na jeho významu. Doslova opak je pravdou. Jde totiž znovu o křesťanské ideály, jako je odmítnutí sobectví a z něho plynoucí upřednostnění dobra druhého před vlastním, řádné spravování země svěřené člověku Bohem, tedy péče o životní prostředí, a všestranná skromnost, pod níž si je třeba představit zastavení nesmyslného kolotoče výroby a spotřeby.

Takto razantní hodnotová reorientace společnosti, jakkoliv po ní volají objektivní skutečnosti, nenastane sama od sebe, nespadne odněkud shůry. Smysluplné levicové hledání, má-li se časem proměnit v nacházení, se bude muset dříve nebo později přihlásit ke svým duchovním kořenům, k sounáležitosti s křesťanstvím. Životaschopnost lidských úmyslů bude totiž vždy závislá na ochotě člověka podřídit se řádu, který jej přesahuje.