Politické síly, které samy sebe označují za levicové, se netají tím, že na společenskou krizi současnosti a patrně i blízké budoucnosti nemají žádný recept. Přičtěme jim k dobrému, že se za své hledání nestydí, a že koncepty, které tu a tam předkládají, nevydávají za nic převratně nového.

Přesto se zdá, že české levicové hledání je na dobré cestě. Nehraje si na děda vševěda a přitom si je vědomo zkázy, do níž nás žene bezohlednost pravice a neschopnost demokracie zabránit nejhoršímu. Zůstává tak otevřené pro postoje překračující tradiční levicová schémata.

Ostatně, není dostatečně nosným programem už pouhá negace toho, čeho se dopouští pravice a z čeho se lze jen těžko navrátit? V prvním plánu zcela jistě ano. Má-li však české levicové myšlení být zdrojem sil, které povedou společnost k obecnému dobru, což se nemůže ukázat během jednoho volebního období, stačit to nebude. Úspěch příští vlády a její vyhlídky do budoucnosti, vlády, která podle všeho bude levicová, bude záviset na uspokojivém zodpovězení následující otázky: Nakolik se české levicové myšlení vymanilo z paradigmatu poskládaného z marxismu, prvorepublikového partajničení, předlistopadové radikálně levicové zkušenosti a nesmiřitelnosti pravo-levých politických táborů posledních let. V následujícím textu se budeme zodpovězení této otázky věnovat.

Přežívající marxistické pojetí

Možná bychom se měli naučit přijímat mnohokrát ověřený fakt, že k trvalým úspěchům vede jen dlouhodobá mravenčí práce, u níž je její levicovost či pravicovost postradatelným rozlišovacím znakem. Pravo-levé pohlížení na svět zkresluje výsledný obraz, čímž automaticky diskvalifikuje koncepce, které se očekávanou polarizací nevyznačují.

Požadavek sociální spravedlnosti a z něho vyplývající sociální stát je — pomineme-li různé odchylky — hlavní ideou levice od poloviny 19. století. Není to idea pouze levicová. To nejpodstatnější z ní najdeme už ve Starém zákoně a přirozeně také v Zákoně novém. Katolická církev vydala v roce 2004 (u nás v r. 2008) knihu mimořádného významu — Kompendium sociální nauky církve. Toto dílo popisuje vyčerpávajícím způsobem všechny zdroje nezničitelné touhy člověka po sociální spravedlnosti. Nadto se vedle kritiky současného stavu podrobně věnuje i jeho nápravě.

Kniha obsahuje přímý apel na politiky a správce věcí veřejných, aby si Kompendium pečlivě přečetli a brali do úvahy poznání, které autoři čtenářům předkládají. Napadá mne: kolik levicových politiků a myslitelů se s Kompendiem důkladně seznámilo?

Pokud by levicové hledání zůstalo u marxistického pojetí touhy po sociální spravedlnosti, jako důsledku střetu mezi třídami lidí práce a kapitálu a neobjevilo její křesťanské kořeny, nedostane se dál než k dalšímu pokračování pravo-levých střetů. V nejniternější podstatě je totiž požadavek sociální spravedlnosti voláním po lidské důstojnosti, která není člověku vtištěna žádnou lidskou mocí.

Téma sociální spravedlnosti, pokud jej pojednáme natolik důkladným způsobem, jak se o to snaží Kompendium (a nejen ono, také papežské sociální encykliky), je ilustrativním příkladem omezené životaschopnosti pravo-levého dělení ideových táborů. Podle něho je obvykle katolická církev pravicová a její sociální učení levicové.

Partajničení

Před časem vyslovil filosof Václav Bělohradský myšlenku, že levicové politické strany by se měly obnovit tím, že se stanou více hnutími než stranami. Měl na mysli spolupráci s levicovými hnutími, nikoliv jejich vstřebávání etablovanými stranami. Netřeba snad dodávat, že na bázi rovnosti. Protože se takto Václav Bělohradský vyjádřil při jedné z programových konferencí ČSSD, šlo o apel na sociální demokraty.