Velice oceňuji článek Mariany Otterové rozebírající téma „politické“ ufňukanosti, tematizované známým výrokem bývalého premiérova poradce Romana Jocha.

Přestože hlavním záměrem článku bylo nejspíše poukázat na to, že levice ani pravice se v ohledu ufňukanosti v praxi příliš neliší, nejvíce si na tomto článku cením toho, jak výstižně pojmenovává, z čeho pramení ona ufňukanost u levice. Poukazuje tak totiž na slabiny levicového pohledu na svět a tím k smyslu politické rozpravy vůbec.

Smysl politiky a politického spočívá v tom, jak rozumíme pojmu člověka, resp. tomu, co je člověku přirozené - přirozenosti člověka.

Úvah na tomto poli je mnoho. Na jednu stranu lze postavit například Aristotela, podle nějž je pro člověka přirozené sdružování ve společenských útvarech, které teprve mohou dát výraz jeho přirozenosti politicky a eticky uvažovat. V opozici vůči němu stojí například Hobbes a jeho temná představa o lidské přirozenosti: přirozeným stavem společnosti je situace, v níž se jeden člověk vůči druhému stává predátorem.

Liší se tak nejenom odpovědi na to, jaká je přirozenost lidí, ale také náhled na smysl společenského uspořádání, které je u jednoho rozvinutím této přirozenosti, ale u druhého jejím popřením a ochranou před ní.

Otázku po přirozenosti člověka si musí každý politicky uvažující člověk klást jako předpoklad pro jakékoli další úvahy. Jak si evropská kultura na současném stupni vývoje představuje přirozenost člověka? Kde můžeme dnes hledat definice přirozenosti lidství?

Nabízí se zásadní právní dokumenty jako ústavní texty či zásadní mezinárodní úmluvy. Na prvním místě jsou v těchto textech kladena práva přináležející nezcizitelně každé lidské bytosti. Z těchto textů tak (přinejmenším v mém čtení) vyplývá, že člověk má být v prvé řadě svéprávný. Tato svéprávnost je formulovaná právě v podobě základních či lidských práv; a jelikož jsou tato práva považována za přirozená, přirozeností člověka je právě svéprávnost. A svéprávnost člověka je zároveň kladena jako cíl společenského uspořádání. Řečeno ještě jinak, svéprávnost člověka je jak základním předpokladem sociálního uspořádání, tak jeho cílem.

Je nesnadné určit, čím svéprávnost v praxi vskutku je. Ve svém základu je však svéprávnost zároveň schopností a možností a, jak se ukazuje, také povinností - schopností nést určitá práva, možností tato práva prakticky využívat a povinnosti tato práva respektovat u druhých. Hlubší rozbor by ale vydal na celou knihu.

Mariana Otterová však správně podotýká, že levice si ne vždy dává dobrý pozor na to, aby dokázala na jednotlivé lidi pohlížet nejenom jako na produkty určité sociální skupiny. V takovém postavení jsou lidé jakýmisi objekty, a jen těžko u nich rozlišit, kde začíná a končí jejich svéprávnost. A právě tím se  levice dopouští i odsunutí svéprávnosti v celé její šíři jaksi na druhou kolej, když, jak Otterová píše: „Uchopujíc člověka jako část celku, nikoli jako individuum, může levicové myšlení sklouznout ke svádění všeho na „okolnosti“ a „podmínky“ namísto přiznání vlastních pochybení."

Nechceme-li sklouznout k ufňukanosti, je třeba vždy pečlivě dbát na to, aby se konkrétní politické úvahy vyvázaly z této omezenosti. Okolnosti a podmínky samozřejmě v levicovém myšlení hrají důležitou úlohu, ta však spočívá ve schopnosti rozpoznat, kdy ohrožují svobodu člověka.

Samotná svoboda bez odpovídajících podmínek nestačí a v tom spatřuji smysl levicového myšlení. Okolnosti a podmínky nemají být v pro levicově smýšlejícího člověka těmi proměnnými, které vyčerpávajícím způsobem popisují jednotlivce. Naopak, je-li cílem svéprávnosti svobodný rozvoj osobnosti, je třeba na okolnostech vnímat ten rozměr, který svéprávnost a v posledku svobodný rozvoj lidí potlačuje. Smysl levice spatřuji v rozpoznání, že má-li být člověk rovný mezi rovnými ve svých právech, musí převzít určité obecné sociální úkoly, které teprve vytvářejí důstojné společenství svéprávných lidí.