V současných krajských volbách zaznamenala komunistická strana nemalý volební úspěch. V části veřejnosti to vzbudilo pohoršení, mnohdy i lehkou hysterii, část lidí to možná pozoruje s jistým zadostiučiněním. Zaslechl jsem nářky některých novinářů nad tím, jak máme krátkou historickou paměť, když 23 let po listopadu „znovu volíme komunisty“. Kladu si otázku, proč se titíž novináři nepozastavovali nad krátkou pamětí neoliberální pravice, která v posledních třiceti letech jakoby dočista zapomněla na Velkou hospodářskou krizi a to, co z ní povstalo. Krátká paměť je zjevně obecným problémem lidstva, to ale není téma, o kterém jsem chtěl mluvit.

Mnozí komentátoři postřehli, že na úspěchu komunistů má lví podíl politika současné vlády a rovněž polistopadová pravicová rétorika. Je tu nepochybná skutečnost, že mnoha lidem se vede v posledních letech podstatně hůře a to i vinou současné vlády. Je tu také antikomunistické paradigma, které umožnilo polistopadové pravici opakovaně vyhrávat volby a diskreditovat celou levici (nejen komunistickou) pouhým odkazem na minulý režim.

Poválečná politika západoněmecké pravice i levice byla chytrá v tom, že se snažila zabránit návratu nacismu vybudováním sociálně spravedlivého státu. Polistopadová politika české pravice stavěla na přesvědčení, že levice jako taková odešla na smetiště dějin a s ní i idea sociální spravedlnosti. Hlasy pro komunisty znamenají možná instinktivní způsob, jak vyjádřit svůj odpor proti současnému establishmentu. Tak dlouho stávající mocenská elita kritizovala komunisty, až jim nahnala ty voliče, kteří jednají podle ne vždy platného hesla: „Nepřítel mého nepřítele je mým přítelem“. (Mimochodem existují lidé, kteří v dobách komunismu vstoupili např. do jezuitského řádu z toho důvodu, že ho komunistická historiografie bezmezně haněla.)