O potřebě radikální levice

Adam Votruba

Vznik radikálně levicové nekomunistické strany by posunul veřejný diskurs více doleva a umožnil by nastolit témata, na která si sociální demokracie netroufá.

V současných krajských volbách zaznamenala komunistická strana nemalý volební úspěch. V části veřejnosti to vzbudilo pohoršení, mnohdy i lehkou hysterii, část lidí to možná pozoruje s jistým zadostiučiněním. Zaslechl jsem nářky některých novinářů nad tím, jak máme krátkou historickou paměť, když 23 let po listopadu „znovu volíme komunisty“. Kladu si otázku, proč se titíž novináři nepozastavovali nad krátkou pamětí neoliberální pravice, která v posledních třiceti letech jakoby dočista zapomněla na Velkou hospodářskou krizi a to, co z ní povstalo. Krátká paměť je zjevně obecným problémem lidstva, to ale není téma, o kterém jsem chtěl mluvit.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Mnozí komentátoři postřehli, že na úspěchu komunistů má lví podíl politika současné vlády a rovněž polistopadová pravicová rétorika. Je tu nepochybná skutečnost, že mnoha lidem se vede v posledních letech podstatně hůře a to i vinou současné vlády. Je tu také antikomunistické paradigma, které umožnilo polistopadové pravici opakovaně vyhrávat volby a diskreditovat celou levici (nejen komunistickou) pouhým odkazem na minulý režim.

Poválečná politika západoněmecké pravice i levice byla chytrá v tom, že se snažila zabránit návratu nacismu vybudováním sociálně spravedlivého státu. Polistopadová politika české pravice stavěla na přesvědčení, že levice jako taková odešla na smetiště dějin a s ní i idea sociální spravedlnosti. Hlasy pro komunisty znamenají možná instinktivní způsob, jak vyjádřit svůj odpor proti současnému establishmentu. Tak dlouho stávající mocenská elita kritizovala komunisty, až jim nahnala ty voliče, kteří jednají podle ne vždy platného hesla: „Nepřítel mého nepřítele je mým přítelem“. (Mimochodem existují lidé, kteří v dobách komunismu vstoupili např. do jezuitského řádu z toho důvodu, že ho komunistická historiografie bezmezně haněla.)

Domnívám se, že volební úspěch komunistické strany je jednou z indicií, které naznačují, že potřebujeme radikální levici, aniž bych chtěl tvrdit, že komunisté jsou nebo by měli být takovou levicí. Potřebujeme radikální levici především z toho důvodu, aby vrátila do veřejné diskuze určitá tabuizovaná témata. Komunisté nic takového nedělají a ani nejsou pro takový úkol vhodní, resp. důvěryhodní.

Uvědomuji si, že se pouštím na tenký led fikce, pokud chci hovořit o neexistujícím a údajně chybějícím politickém proudu, a uvědomuji si také, že to byli často podobným způsobem uvažující intelektuálové, kteří při konkrétní realizaci stranických politických projektů selhávali. Nicméně beru takovouto „publicistickou sci-fi“ jako nástroj, jak cosi říci o současném stavu společnosti.

Problémem současné politické situace je, že sociálně demokratická levice tahá za kratší tanec provazu. Je spíše v defenzivě. Veřejná diskuze jako celek je vychýlena značně doprava a levice při obhajobě svého programu nezřídka musí používat liberálně-ekonomické argumenty. Určitá témata jsou v současném paradigmatu zcela tabu, např. téma opětovného zestátnění některých zprivatizovaných služeb. Přitom nevhodné tabuizování jistých témat může být příslovečnou cestou do pekel. (Projevilo se to za třetí republiky, kdy nekomunistické strany musely každý pokus o nezávislou státní politiku omlouvat s tím, že to v žádném případě neznamená zpochybnění našeho spojenectví se Sovětským svazem. Kdyby toto spojenectví někdo zpochybnil, byla by větší šance dotáhnout věci k lepšímu konci.)

Jaké by to mohlo mít důsledky, pokud by zde existovala radikálnější levicová strana, která by se prezentovala důsledně jako demokratická a zároveň by nastolovala témata, která jsou pro sociální demokracii příliš kontroverzní nebo se jim věnuje jen okrajově? Co by se stalo, kdyby zde byla strana nastolující např. požadavek důsledně státní železniční dopravy? Co by se stalo, kdyby taková strana podepřela vhodnými argumenty požadavek bezplatného vysokého státního školství spolu s odmítnutím jakýchkoliv subvencí pro soukromé školy? A kdyby požadovala razantněji než sociální demokracie progresivní zdanění a omezení sponzorských darů politickým stranám na úroveň výše běžného členského příspěvku?

Patrně by takovou stranu zpočátku média nebrala vážně. V ideálním případě by se stala předmětem osočování z toho, že chce opět znárodňovat. Pokud by však působil její program na představitele pravice jako červený hadr, mohlo by jí to spíše prospět, neboť by se zásluhou svých nepřátel mohla zviditelnit. Částečně by snad mohla těžit z nostalgie po komunistickém režimu, aniž by s ním byla přímo spojena (podobně jako německá „Die Linke“). Přínos by však nemusel být v tom, že by strana tohoto druhu měla šanci získat v brzké době podíl na moci, ale že postupně posune veřejnou diskuzi natolik doleva, aby se zhruba po dvaceti letech stala demokratická levice sdostatek silnou pro uzavírání celospolečensky uspokojivých kompromisů.

Tony Judt ve své knize „Zle se vede zemi“ píše, že podobná témata by měla do hry vracet sociálně demokratická levice. To považuji za sporné. Pokud podstatná část společnosti není na téma zestátnění určitých služeb (kde pro to existují důvody) připravena, pak by mohlo něco takového levici spíše oslabit. Silnou stránkou sociálně demokratické levice byla vždy schopnost uzavírat kompromisy. Problém je, že neoliberální pravice je naladěna poměrně ofenzivně a o dlouhodobé kompromisy nestojí. Souhlasím s Tony Judtem, že v demokratických kompromisech spočívá přednost sociální demokracie.

Existuje však znepokojivá otázka: Nebyl úspěch sociálně-demokratického kompromisu 50. a 60. let dán především tím, že za sociální demokracií stál ještě „zlý muž v pozadí“ v podobě komunismu? Po pádu komunismu se nezměnila jenom ideová pozice sociální demokracie, ale i její pozice strategická.

V současné době je komunismus celosvětově zdiskreditován. Málokde na světě existuje významnější politická strana, která by byla schopna předjíždět sociální demokraty zleva. České komunisty za takovou sílu považovat nelze, byť určitým způsobem levicovější jsou. Tuto úlohu sotva mohou sehrát politické projekty Miloše Zemana a Jiřího Paroubka, pro něž by se v lecčems hodilo jízlivé označení „strany ješitných vysloužilců“. Takový úkol také nemohou už ze své podstaty plnit občanská hnutí, byť i ta jistě mají svůj smysl.

Vrátím-li se obloukem opět k momentální situaci na české politické scéně po posledních krajských volbách, pak bychom mohli pro leckoho překvapivý úspěch komunistů číst také jako varování: Pokud se nám nepodaří nastolit sociálně citlivý celospolečenský konsenzus, pak z toho mohou těžit agresivně naladěné politické síly, přičemž dnešní čeští komunisté jsou jen slabým odvarem toho, co vše se pod takovým pojmem může skrývat. Pokud se nám nepodaří udržet sociální smír, pak nastoupí třídní boj. Obávám se však, že z předáků pravice nikdo nynější situaci takto nechápe.

    Diskuse
    October 18, 2012 v 20.29
    odkud se zjeví radikální levice?
    Úvahy o potřebě (nové) levicové strany se pravidelně objevují již několik let. Naposledy tady Tomáši Schejbalovi odpověděl Petr Šťastný: „Pokud cítíte, že tuto stranu je třeba založit tak to udělejte.“

    Nechci se dotknout ostatních, ale mám pocit, že když toto téma rozvíjejí lidé jako Adam Votruba nebo Michael Hauser, je to důvod zamyslet se nad ním trochu důkladněji.

    Může se začít třeba otázkou: Čím to je, že taková strana od roku 1989 nevznikla.
    Uvádí-li se německá Die Linke jako příklad, případně vzor takové strany, je radno podívat se blíže na vývoj této strany, abychom se neoddávali klamným fantasiím.
    Je překvapivé, a svým způsobem i hodně deprimující, jakým fantasiím – s kladným i záporným znaménkem – jsou lidé schopni se oddávat ohledně KSČM, strany, která jim tady funguje takříkajíc „pod nosem“. Označovat KSČM za levicovou stranu lze s určitou dávkou licence; označit ji za radikální levici by bylo naprostým nesmyslem.

    Adam Votruba má, jako ostatně pokaždé, nejen bystré postřehy, ale také vzácnou schopnost politického myšlení v historických souvislostech.
    Jen bych ho chytil za slovo v té předposlední větě. Při pohledu na Drábka, Schwarzenberga, Bendu a další, bych řekl, že není namístě mluvit o třídním boji jenom v budoucím čase.

    Takže poznámka k té radikalitě:
    Pokud snad české zákony „hlásání“ něčeho takového jako „třídní boj“ či „třídní nenávist“ nějak sankcionují, je to v rozporu nejen s uznávánými a formálně kodifikovanými principy lidských, občanských a sociálních práv, ale především se samotnou realitou v níž žijeme. (Kdo se nad tím dnes zamýšlí? Kdo se ještě dnes zamýšlí nad stupiditou lustračního zákona a nad tím, co všechno jím bylo zamlženo a napácháno?)
    October 18, 2012 v 20.44
    Skutečný třídní boj totiž zakázán není, neboť jak pravil Egon Bondy: Vedou ho kapitalisté proti všem ostatním lidem. Proto nelze zakazovat ani obranu proti tomuto třídnímu boji.
    October 19, 2012 v 10.1
    Jenže jaká je obrana proti tomuto třídnímu boji, paní Hájková? Všechna ta vítězství levice ve volbách nic nezvrátí, přinesou maximálně nějaké kosmetické změny. Vedoucí levicových stran by měli objíždět Evropu a společně ladit programy proti nadnárodnímu kapitálu. Jedině společný postup má šanci na nějaký úspěch. My se můžeme radovat, že v proběhlých volbách uspěla levice, ale co to přineslo? Neoliberální revoluce se nezastaví, bude se jen možná prosazovat nepatrně jiným způsobem. Pravice udělala totiž z levice to, co potřebovala. Stejně jako z odborů v USA v padesátých letech. Zkorumpovala její čelné představitele tím, že ze senátu, parlamentu, krajských a obecních zastupitelství udělala lukrativní joby. Tím jednak zrušila jejich přímou vazbu na voliče /sytý hladovému nevěří/ a navíc je vystavila pokušení zbohatnout i nezákoně, neboť v těchto orgánech se jedná o velké finance. Navíc při rychlosti neoliberálního převratu je i při převzetí vlády v zemi levice natolik ochromena předešlým zadlužováním, nutnosti dodržovat dříve podepsané závazky a tlakem nadnárodních vlastníků většiny hospodářství, že se může pokusit jen o nepatrné přibrždění notně rychlého sešupu. Kapitál se spojil, proletáři se rozdrobili. Tahle cesta skončí v pekle, protože chamtivci jsou sice natolik poučeni, že obranu proti sobě vyblokovali, ale svoji chamtivost nezvládnou.
    October 19, 2012 v 12.21
    ... dřív se říkávalo: "nejsou lidi..."
    Luďkovi Ševčíkovi:
    To, že chybí koordinovaná ofensiva evropské (světové) levice je nad slunce jasné.

    1) Občanům není nic platné pokud se např. předáci Socialistické internacionály nebo "socialističtí" europoslanci na svých zasedáních vzájemně poplácávají po ramenou. Jiří Paroubek se chlubil svými styky se zahraničními (např. rakouskými) socialisty, ale co společně udělali, aby oslovili občany?

    2) Sklony k autismu a narcistickému sebeuspokojení, jež jsou u intelektuálů beztak dost rozšířené, se po svém projevují i v institucích jako jsou Friedrich-Ebert-Stiftung nebo Rosa-Luxemburg-Stiftung. - Co tyto poměrně slušně dotované nadace udělaly proto, aby vznikl a rozvíjel se levicový tisk? Namísto toho vydávají brožury na křídovém papíře. - Internetové portály nikdy nebudou s to nahradit ani tiskoviny ani osobní setkávání lidí.

    3) Masarykova druhdy dělnická , dnes demokratická akademie svého času odmítla poskytovat své prostory Socialistickému kruhu (SOK) s odůvodnění, že to je příliš levicové. (Dnes už se vzájemné vztahy patrně zlepšily.)

    4) Nadace Člověk v tísni vyrábějí tiskoviny o "správné" interpretaci dějin, které nabízejí školám. Přichází snad něco takového i s druhé strany?

    5) Možná se nad tím konečně zamyslí pánové Špidla, Zaorálek a Novotný? Možná pochopí, že nestačí se občas na pódiu ukázat s Bělohradským, Pehem či dokonce s Kellerem? Možná přemluví pana ("přítele"?) Hulínského, aby na dobrou věc pustil chlup z té hromady peněz. ke kterým díky kariéře v ČSSD přišel? .....

    Připojuji upozornění na sérii 17 videozáznamů zachycujících "Dny antikapitalismu 2012":
    * http://www.youtube.com/playlist?list=PL33F7F8FF07FDA850 *
    Mám obavy, zda to v červnu nebylo poslední setkání levice v Galerii Lapidarium......)
    --- Mj. tam Roman Sikora čte své "Pohřbívání" ---
    October 19, 2012 v 19.2
    Pane Ševčíku,
    všechny přece nelze zkorumpovat. Chamtivost přece časem musí narazit na nějaké limity. Píšete "tahle cesta skončí v pekle". Co když má nakonec pravdu Žižek s tím svým: "Sejdeme se v pekle nebo v komunismu"?
    Bojíte se spíš toho pekla?
    October 19, 2012 v 22.28
    Máte pravdu paní Hájková, že všechny nelze zkorumpovat. Na takové se pak používají jiné prostředky. Většina politiků však nemá náturu Jana Husa.
    Slušní lidé nemají ani ponětí, jak je chamtivost motivující a co všechno pro ni jsou tihle, svým způsobem nemocní, schopni udělat. Někde jsem četl a plně tomu věřím, že normální lidé si ani nedokáží představit, jaké zločiny chamtivci konají, takže kdyby jim to někdo vykládal, tak mu to neuvěří. Tím pádem se tomu ani nesnaží zabránit.
    Nebojím se ani pekla ani komunismu. Bojím se ale, že už nás čeká jen to peklo. A je mi nesmírně líto, že místo skutečně smysluplného života, kdy by každý mohl vytvářet to nejlepší pro lidskou civilizaci, čeho je schopen a kdy by jsme se mohli jako LIDÉ kulturně a společensky povznést, jsme v područí malé skupiny chamtivců, která nás nutí produkovat a kupovat nesmyslné výrobky pro zvýšení jejich zisků. Že díky tomuto područí žijeme v 21. století na nižší lidské úrovní, než naši předkové před tisíci lety, neboť slušnost, charakter a morální bezúhonost jsou neznámé pojmy. Že pro cizí zisky se mezi sebou vraždíme a necháváme hladem, nebo nedostatkem lékařské péče, umírat miliony svých souputníků. Raději toho nechám, vždy, když si tohle uvědomím, mám z toho depku. Je mi líto, že musím žít v takovém, s prominutím, posraném světě, v němž se ani nežije, jen přežívá. Možná je vina ve mě, neboť mě nenaplňuje nabalovat si a valit před sebou svoji kuličku. Možná by stačilo nepřemýšlet, nevidět, neslyšet a nechat se kolébat neoliberální propagandou. Vždyť takhle žije spousta i velmi vzdělaných lidí.
    October 20, 2012 v 9.5
    Moc jsem zbytečně všechno okecával. Jiní to dokáží krátce a lépe:
    Budem o něco se rvát,
    až tu nezůstane stát
    na kameni kámen,
    a jestli není žádnej Bůh,
    tak nás vezme země - vzduch,
    no, a potom amen.
    A to všechno proto jen,
    že pár pánů chce mít den
    bohatší králů,
    přes všechna slova, co z nich jdou,
    hrabou pro kuličku svou, jen pro tu svou.
    October 20, 2012 v 10.30
    Ženy musí vyvinout více vlastní aktivity
    Svět se nezmění, dokud se do toho pořádně neopřou ženy. Jenže to by musely přestat se pouze přizpůsobovat mužům, pouze vytvářet jejich doplněk. Většina žen o tom zatím bohužel takhle nepřemýšlí.
    October 20, 2012 v 13.37
    Ženy ostatně dovedou být i velmi radikální, když na to přijde.
    October 20, 2012 v 18.15
    Cherchez la femme ? (Evě Hájkové)
    Byly popsány určité historicko-sociologické fenomény a vzorce chování, např.:

    - výrazné postavení ženy v židovské tradici;
    - historické situace: ženy v husitském hnutí, ve Velké francouzské revoluci, ve španělské občanské válce, v protifašistickém odboji, …..
    - rozdíly v postavení ženy v rodině (a pospolitosti) venkovské a městské – a změny související s vylidňováním venkova;
    - posuny, k nimž ve společenském postavení žen dochází od osvícenské epochy;

    Můžeme sami pozorovat
    - převážně represivní ("ochranářský") přístup v islámské tradici;
    - zatvrzelý odpor katolické hierarchie k ženám (včetně vskutku perverzního mariánského kultu);
    - společenský dopad, jaký měl otevírající se přístup žen k vyššímu vzdělání od 19. století;
    - feminizaci základního školství;
    - že vývoj feministických hnutí má i svá úskalí a slepé uličky.
    atd. atp.

    Bylo opakovaně konstatováno – a těžko to vyvracet – že ženská otázka je součástí otázky sociální (August Bebel, Masaryk, S.K.Neumann, …).

    Když už jste to tedy nakousla, nechcete vysvětlit, proč ženy dovedou „někdy“ být radikální?
    Právě tak totiž mohu tvrdit, že ženy dovedou být radikálně konservativní či bytostně konformní. Anebo úplně jiné. (A to nemyslím jen tu drobnost, o kterou tu nedávno zavadil Martin Profant.)
    + Další komentáře