V současných krajských volbách zaznamenala komunistická strana nemalý volební úspěch. V části veřejnosti to vzbudilo pohoršení, mnohdy i lehkou hysterii, část lidí to možná pozoruje s jistým zadostiučiněním. Zaslechl jsem nářky některých novinářů nad tím, jak máme krátkou historickou paměť, když 23 let po listopadu „znovu volíme komunisty“. Kladu si otázku, proč se titíž novináři nepozastavovali nad krátkou pamětí neoliberální pravice, která v posledních třiceti letech jakoby dočista zapomněla na Velkou hospodářskou krizi a to, co z ní povstalo. Krátká paměť je zjevně obecným problémem lidstva, to ale není téma, o kterém jsem chtěl mluvit.

Mnozí komentátoři postřehli, že na úspěchu komunistů má lví podíl politika současné vlády a rovněž polistopadová pravicová rétorika. Je tu nepochybná skutečnost, že mnoha lidem se vede v posledních letech podstatně hůře a to i vinou současné vlády. Je tu také antikomunistické paradigma, které umožnilo polistopadové pravici opakovaně vyhrávat volby a diskreditovat celou levici (nejen komunistickou) pouhým odkazem na minulý režim.

Poválečná politika západoněmecké pravice i levice byla chytrá v tom, že se snažila zabránit návratu nacismu vybudováním sociálně spravedlivého státu. Polistopadová politika české pravice stavěla na přesvědčení, že levice jako taková odešla na smetiště dějin a s ní i idea sociální spravedlnosti. Hlasy pro komunisty znamenají možná instinktivní způsob, jak vyjádřit svůj odpor proti současnému establishmentu. Tak dlouho stávající mocenská elita kritizovala komunisty, až jim nahnala ty voliče, kteří jednají podle ne vždy platného hesla: „Nepřítel mého nepřítele je mým přítelem“. (Mimochodem existují lidé, kteří v dobách komunismu vstoupili např. do jezuitského řádu z toho důvodu, že ho komunistická historiografie bezmezně haněla.)

Domnívám se, že volební úspěch komunistické strany je jednou z indicií, které naznačují, že potřebujeme radikální levici, aniž bych chtěl tvrdit, že komunisté jsou nebo by měli být takovou levicí. Potřebujeme radikální levici především z toho důvodu, aby vrátila do veřejné diskuze určitá tabuizovaná témata. Komunisté nic takového nedělají a ani nejsou pro takový úkol vhodní, resp. důvěryhodní.

Uvědomuji si, že se pouštím na tenký led fikce, pokud chci hovořit o neexistujícím a údajně chybějícím politickém proudu, a uvědomuji si také, že to byli často podobným způsobem uvažující intelektuálové, kteří při konkrétní realizaci stranických politických projektů selhávali. Nicméně beru takovouto „publicistickou sci-fi“ jako nástroj, jak cosi říci o současném stavu společnosti.

Problémem současné politické situace je, že sociálně demokratická levice tahá za kratší tanec provazu. Je spíše v defenzivě. Veřejná diskuze jako celek je vychýlena značně doprava a levice při obhajobě svého programu nezřídka musí používat liberálně-ekonomické argumenty. Určitá témata jsou v současném paradigmatu zcela tabu, např. téma opětovného zestátnění některých zprivatizovaných služeb. Přitom nevhodné tabuizování jistých témat může být příslovečnou cestou do pekel. (Projevilo se to za třetí republiky, kdy nekomunistické strany musely každý pokus o nezávislou státní politiku omlouvat s tím, že to v žádném případě neznamená zpochybnění našeho spojenectví se Sovětským svazem. Kdyby toto spojenectví někdo zpochybnil, byla by větší šance dotáhnout věci k lepšímu konci.)

Jaké by to mohlo mít důsledky, pokud by zde existovala radikálnější levicová strana, která by se prezentovala důsledně jako demokratická a zároveň by nastolovala témata, která jsou pro sociální demokracii příliš kontroverzní nebo se jim věnuje jen okrajově? Co by se stalo, kdyby zde byla strana nastolující např. požadavek důsledně státní železniční dopravy? Co by se stalo, kdyby taková strana podepřela vhodnými argumenty požadavek bezplatného vysokého státního školství spolu s odmítnutím jakýchkoliv subvencí pro soukromé školy? A kdyby požadovala razantněji než sociální demokracie progresivní zdanění a omezení sponzorských darů politickým stranám na úroveň výše běžného členského příspěvku?

Patrně by takovou stranu zpočátku média nebrala vážně. V ideálním případě by se stala předmětem osočování z toho, že chce opět znárodňovat. Pokud by však působil její program na představitele pravice jako červený hadr, mohlo by jí to spíše prospět, neboť by se zásluhou svých nepřátel mohla zviditelnit. Částečně by snad mohla těžit z nostalgie po komunistickém režimu, aniž by s ním byla přímo spojena (podobně jako německá „Die Linke“). Přínos by však nemusel být v tom, že by strana tohoto druhu měla šanci získat v brzké době podíl na moci, ale že postupně posune veřejnou diskuzi natolik doleva, aby se zhruba po dvaceti letech stala demokratická levice sdostatek silnou pro uzavírání celospolečensky uspokojivých kompromisů.

Tony Judt ve své knize „Zle se vede zemi“ píše, že podobná témata by měla do hry vracet sociálně demokratická levice. To považuji za sporné. Pokud podstatná část společnosti není na téma zestátnění určitých služeb (kde pro to existují důvody) připravena, pak by mohlo něco takového levici spíše oslabit. Silnou stránkou sociálně demokratické levice byla vždy schopnost uzavírat kompromisy. Problém je, že neoliberální pravice je naladěna poměrně ofenzivně a o dlouhodobé kompromisy nestojí. Souhlasím s Tony Judtem, že v demokratických kompromisech spočívá přednost sociální demokracie.

Existuje však znepokojivá otázka: Nebyl úspěch sociálně-demokratického kompromisu 50. a 60. let dán především tím, že za sociální demokracií stál ještě „zlý muž v pozadí“ v podobě komunismu? Po pádu komunismu se nezměnila jenom ideová pozice sociální demokracie, ale i její pozice strategická.

V současné době je komunismus celosvětově zdiskreditován. Málokde na světě existuje významnější politická strana, která by byla schopna předjíždět sociální demokraty zleva. České komunisty za takovou sílu považovat nelze, byť určitým způsobem levicovější jsou. Tuto úlohu sotva mohou sehrát politické projekty Miloše Zemana a Jiřího Paroubka, pro něž by se v lecčems hodilo jízlivé označení „strany ješitných vysloužilců“. Takový úkol také nemohou už ze své podstaty plnit občanská hnutí, byť i ta jistě mají svůj smysl.

Vrátím-li se obloukem opět k momentální situaci na české politické scéně po posledních krajských volbách, pak bychom mohli pro leckoho překvapivý úspěch komunistů číst také jako varování: Pokud se nám nepodaří nastolit sociálně citlivý celospolečenský konsenzus, pak z toho mohou těžit agresivně naladěné politické síly, přičemž dnešní čeští komunisté jsou jen slabým odvarem toho, co vše se pod takovým pojmem může skrývat. Pokud se nám nepodaří udržet sociální smír, pak nastoupí třídní boj. Obávám se však, že z předáků pravice nikdo nynější situaci takto nechápe.