Za vlády Vladimíra Špidly vznikla potřeba implementovat antidiskriminační směrnice EU a vláda tedy navrhla antidiskriminační zákon. Jeho podstatou je to, že diskriminace — v určitých právních oblastech, např. v zaměstnání - není jen neslušností či necivilizovaností, nýbrž protiprávním jednáním a že oběti mají mít právo si vynutit u soudu, aby nebyly diskriminovány. Toto (velmi potenciální) omezení zvůle mocných se pochopitelně nelíbilo ODS, která vždy hájila „svobodu“ silnějších a bohatších jednat podle předsudků. Proti se však postavila i KSČM — prý že je třeba nejprve zrušit lustrační zákon.

Když zákon neprošel, navrhla jej znovu Topolánkova vláda, ovšem již ve značně okleštěné podobě. Tentokrát byli proti nejen komunisté, nýbrž i ČSSD, prý že je zákon moc okleštěný. Antidiskriminační zákon nakonec v platnost vstoupil až v září 2009 a dává jak obětem diskriminace, tak i nevládním organizacím, ale i ombudsmanovi poměrně málo práv, takže třeba propuštění zaměstnance z důvodů povinností k rodině nebo politického smýšlení je nepostižitelné. Za tento — pro období ekonomické krize dosti nedostatečný — stav je odpovědná i česká levice, která by sice měla hájit ty slabší, ovšem v této otázce se projevila jaksi opačně, nejasně, proti-lidskoprávně, temně.

Podobná situace nastává dnes při schvalování novely zákonů o sociálněprávní ochraně dětí, kterou navrhlo Ministerstvo práce a sociálních věcí a kterou nedávno vetoval prezident Klaus. Novela vychází — vcelku umírněně — vstříc letitému volání nejen lidskoprávních organizací po snížení počtu dětí umísťovaných do ústavní výchovy a po lepší práci sociálních pracovníků s rodinami, které se dostaly do problémů. Současná situace představuje nejen zásahy do lidských práv rodin (děti jsou pochopitelně odebírány zejména těm sociálně nejslabším), kvůli čemuž již Česká republika prohrála několik sporů u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, ale je i velmi nákladná finančně (jedno dítě v ústavu stojí od 23 do 41 tisíc Kč měsíčně). Jedním z mnoha prostředků je i modernizace úpravy pěstounské péče, v jejímž rámci jsou také zvyšovány dávky pěstounské péče. Jde mimochodem o jediný případ, kdy ministr Drábek někomu zvyšuje dávky; všem ostatním dávky pouze škrtá. Jenže levice je opět proti.

Levicoví poslanci a senátoři uvedli velké množství argumentů proti této novele. Samozřejmě, o mnohých detailech této rozsáhlé novely měnící 17 zákonů lze diskutovat. Jako celek je však tato argumentace nepřesvědčivá, zčásti demagogická, zčásti pře-opatrná, což kontrastuje s hlasováním levice o jiných zákonech, kde obdobné pochybnosti nevadí. Navíc, ohledně péče o děti, o něž se nemohou starat jejich biologičtí rodiče, není žádné řešení ideální — ideální by byla právě dobrá péče vlastních rodičů. Každé jiné řešení je vždy hledáním toho nejméně špatného. Není proto správné např. emocionální odmítání pěstounské péče na dobu přechodnou, která prý neumožní dítěti získat skutečné zázemí. Tato forma je totiž určena k řešení dočasných situací (např. rodiče jsou v nemocnici či ve vězení). Cožpak by bylo lepší, aby dítě strávilo toto mezidobí v ústavu?

Hlavním tématem novely se stal spor mezi podporou pěstounské péče a strachem, že dětské domovy budou zanikat. A zde levice v podstatě deklarovala, že jí jde o udržení současné sítě ústavů. Přitom zákon ústavy přímo neruší a podle mě ani nikdo nepočítá s tím, že by všechny ústavy zanikly. Zákon však má ústavy vystavit větší „konkurenci“ a předpokládá se, že zlepšení podmínek pro pěstounství a lepší práce s biologickou rodinou učiní mnohé ústavy (určitě ne všechny) zbytečnými. Jenže má být zachovávání ústavů opravdu cílem? Cílem je přece péče o děti. Pokud tuto péči zajistí pěstouni levněji (což je nepochybné) a kvalitněji (neboť péče pěstounů může být zpravidla individuálnější), pak ústavy není třeba udržovat. A pokud bude potřeba méně ústavů i z toho důvodu, že stát namísto odebrání dětí chudé rodině pomůže třeba přidělením sociálního bytu, pak ještě lépe.

Na všechny tyto racionální argumenty, za kterými stojí i stínová ministryně ČSSD pro lidská práva Michaela Marksová-Tominová či levicové lidkskoprávní osobnosti typu Anny Šabatové, však levicoví politici neslyší. Namísto toho předseda ČSSD pochválí veto pravicového prezidenta Klause, který pěstouny obviňuje ze ziskuchtivosti. Je skutečně zajímavé, že prezident, apoštol kapitalismu, náhle staví zájem o práci s dětmi na straně jedné a finanční motivaci na straně druhé, proti sobě. Klaus tak vlastně pěstounům vyčítá, že se svou náročnou prací chtějí — také — uživit.

Lze jen spekulovat, co je skutečnou motivací obou levicových stran. Je to jen neschopnost si představit, že by ministr Drábek mohl navrhnout také něco dobrého? Nepochybuji o tom, že ministr Drábek je zlý člověk, který velmi škodí mnoha lidem, viz tři hlavní „vychytávky“ Drábkovy sociální reformy, proti kterým nyní dělá kampaň ProAlt: veřejná služba, DONEZ a sKarty. Podobně však jako i ten největší světec má své hříchy, může naopak i ten nejnegativnější politik činit dobré kroky. Levicové strany tímto postupem pouze posilují dojem, že jsou zkrátka proti všemu, co vláda dělá, a to z principu. Tím mohou devalvovat své argumenty proti jiným „reformám“ (např. opt-out z důchodového systému, nadstandard ve zdravotnictví, školné aj.), kde je třeba s jejich kritikou souhlasit.

Nelze však pominout, že v jádru argumentace levice skutečně může být určité politické přesvědčení. Je to konzervativní a etatistická podpora ústavů, snad hrdost na český systém, do kterého si přece nenecháme ze zahraničí mluvit. Je to myšlení ignorující lidskoprávní vývoj posledních desetiletí, myšlení akcentující kontrolu a pořádek, myšlení, jemuž část pravice právem vyčítá opomíjení hodnoty svobody.

Jeden ze čtenářů napsal k tomuto tématu do diskuse u blogu Michaely Marksové-Tominové, následující názor: „Kojenecké ústavy zachovat a k nim zřídit výchovné tábory pro starší děti, na jejichž výchovu nestačí rodiče. Vzít si příklad z Velké Británie, kde odebírají děti cikánským nepřizpůsobivým (velmi slušně řečeno!) rodinám a dávají je do těchto výchovných táborů. Za ty přídavky, které se tím pádem rodičům odeberou, se budou mít ty děti královsky a ještě z nich něco pořádného vyroste!“ Nemyslím, že by (všichni) levicoví odpůrci novely smýšleli takto represivně. Ale obávám se, že mnozí liberálněji smýšlející voliči to v dnešní době plné zjednodušení nebudou schopni rozlišovat.