Společenství či prostě přítomnost druhého člověka je důležitá pro vznik víry nebo spíše její uvědomění, ale ne pro život víry samotný. Víru vnímám více jako vztah jedince k transcendentnu ( je zbytečné rozvádět, zda jde o křesťanského Boha, větší množství bohů, Kosmos nebo cokoli jiného). Ztroskotám-li na několik let na pustém ostrově, neztratím víru v Boha jen proto, že si o ní nemám s kým popovídat. Nakonec i při mystických stavech vyjití ze sebe a sjednocení s Bohem není přítomnost druhé osoby předpokladem či nutností. Pro mnoho lidí na této planetě je víra něco jako dýchání (otázku, zda věří v Boha by ani nepochopili, protože si neumějí představit, že by šlo v něj nevěřit). Je pro skutečnost dýchání nutné se stále znovu ujišťovat, že dýchám nebo že dýchám správně?

Hodně provokativní otázka by ještě byla, jak je to třeba s náboženským životem zvířat. Můžu si dovolit říci, že kočka nemá vztah k Bohu jen proto, že jsem si s ní o tom nikdy nepovídala?

Platí, že církev je společenství. Neplatí však, že společenství je (pouze) církev. Více v první části textu a srovnání plavby na jedné společné lodi a na více lodích společným směrem. Nerozumím poznámce o virtuální církvi. Nemyslím, že mluvit o své víře je nutnou součástí víry, ale i kdybych přistoupila na tento fakt, kolikrát člověk o své víře mluví s přáteli, s kolegyní v práci, s řidičem při autostopu... jsou tito lidé církev?

Dobrý den, do diskuzí pod svými články většinou nevstupuji, protože si myslím, že text se má obhájit sám, pokud z něj něco není jasné, je špatně napsaný. Ale Vy se ptáte na osobní přístup autorky, tak udělám výjimku a odpovím.

Důvodů pro "radikální" řešení je víc, na druhou stranu i slovo radikální je možná přehnané, je to pořád pouze odchod od instituční formy náboženství, nic víc. Možná by tbylo lepší zůstat a snažit se věci měnit. Ale mám pocit, že by to bylo spíš lepší pro církev, ale ne lepší pro mě. Já se cítím mnohem lépe, radostněji, živěji po odchodu, mně osobně to velmi prospělo. Tím vůbec netvrdím, že takové řešení má zvolit každý. U někoho to může fungovat třeba úplně obráceně, není moc šťastný a spokojený, a pak konvertuje a s církví dostává nový elán a jiskru. To se však týká hodně té teologické roviny a vztahu k Bohu, což je - jak píšu v závěru - hodně individuální a každý si vybírá svoji cestu.

Ten článek vznikl spíš proto, že mě v posledním roce, dvou překvapilo, že nejde jen o teologické uchopení a sevřenost rodinnými vazbami, ale že církev může být zvnějšku odpudivá i třeba z politických důvodů, ač se snaží co nejvíc působit jako apolitická. Do církevního tisku jsem nepsala proto, že se necítím být členem církve a ani necítím snahu ji reformovat, jsem v tom velmi skeptická. Také mi přišlo zajímavé napsat to právě do jiného než církevního tisku a jakoby zvnějšku (byť to v mém případě je hodně na pomezí). A nakonec v tisku necírkevním bývá předmětem kritiky když už nějaká církev, tak katolická. Ostatní jsou příjemně schované v jejím stínu. Nakonec i vzhledem ke stáří církví toho ty menší církve nemají "na svědomí" tolik, co by sekulárnímu prostředí mohlo vadit. Ale např. už s restitucemi se tato situace začíná měnit a i menší církve už nebudou tolik schované za "jedinou zlou" církev katolickou.