V pátek 17. května ráno zemřel v argentinském vězení „nejkrvavější diktátor Latinské Ameriky“, Jorge Rafael Videla. Bylo mu 87 let, ve věznici Marcos Paz nedaleko Buenos Aires si odpykával doživotní trest za zločiny, jichž se dopustil v čele vojenské junty mezi lety 1976 a 1981. Zatímco historie jeho vlády je obrazem kontinentu v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, jeho odsouzení odráží, jak daleko od té doby část Latinské Ameriky došla v prosazování principů spravedlnosti a demokracie.

Krvavý kontinent

Když se v roce 1976 stal Rafael Videla po vojenském puči diktátorem, Argentina byla na pokraji občanské války. V rámci Latinské Ameriky nebyla výjimkou. Část kontinentu, především největší Brazílie, již byla v rukou vojenské junty, v dalších zemích usilovně bojovaly o moc síly extrémní pravice a levice. Argentinu pronásledovaly politické vraždy, popravy a bombové útoky; v zemi operovaly marxistické guerilly, často placené z Kuby nebo ze Sovětského svazu, útočící na přední armádní a vládní činitele, podobně násilně působily čety smrti Argentinské protikomunistické aliance.

V čele argentinské vlády v tu dobu stála třetí manželka Juana Peróna, těžící ze stále živé popularity jejího o dva roky dříve zesnulého manžela, kterému se těsně před smrtí znovu podařilo dostat se k moci. Isabel Martínez Perónová, často nazývaná Isabelita, se marně pokoušela situaci uklidnit, mimo jiné pomocí výměny armádních špiček a únosů a vražd několika stovek oponentů. Jedním z jejích prvních kroků bylo i jmenování Rafaela Videly do čela generálního štábu. Paradoxně tak přispěla k vzestupu muži, který ji měl odstranit.

Videla se až do období převratu výrazně politicky neangažoval. Jeho kariéra připomíná minulost řady jiných diktátorů vzešlých z armádních kruhů, například Francisca Franka, podobná byla také ideologická základna jeho vlády. Videla vstoupil do armády v devatenácti letech a rychle postupoval po hodnostním žebříčku; stejně jako Franko se stal šéfem vojenské akademie zodpovědným za výchovu mladých kadetů, v roce 1971 byl povýšen na generála, o dva roky později ho Perónová navrhla do čela armády. O Videlův život již v tu dobu usilovaly marxistické guerilly; přežil několik pokusů o atentát a stal se přesvědčeným antikomunistou.

Junta

Převrat se připravoval dlouhých osm měsíců. Americké tajné služby se o něm dozvěděly dva měsíce před uskutečněním, ovšem argentinskou vládu, s níž měly Spojené státy komplikované vztahy, nikdo neupozornil. 24. března roku 1976 tak došlo k rychlému zatčení prezidentky Perónové a po její internaci k vytvoření nové vlády v čele s vojenskou elitou země; kromě generála Videly to byl také velitel námořnictva Emilio Eduardo Massera a brigádní generál Agosti. Tato trojice si rozdělila nejvyšší pozice v nově vzniklé vládě.

Program vojenské junty byl podobně jako program generála Franka velice jednoduchý; zaměřený na boj proti domnělým či skutečným komunistům a na technologii moci. Strach z komunistické revoluce byl v armádách latinskoamerických zemí všudypřítomný, úspěch levicových kandidátů a operace marxistických guerill stály například za převratem v Brazílii, kde pravici vyděsily mj. i utopické plány prezidenta českého původu Kubitscheka de Oliveira. Vojenská junta kromě antikomunismu neměla žádnou vlastní ideologii. V ekonomické oblasti kombinovala prvky salazarovského korporativismu a Spojenými státy prosazovanou doktrínu volného trhu. Z vojenské elity se tak postupně stala také elita ekonomická.

Vláda junty nebyla úspěšná. Přestože se marxistické guerilly do jisté míry podařilo potlačit brutálním terorem, ekonomická politika vedla k obrovskému nárůstu veřejného dluhu, rozevření nůžek mezi společenskými vrstvami a ke korupci nevídaných rozměrů. Argentinská junta rozpustila Kongres a zrušila politické strany, ovládla policii a prorostla do všech společenských institucí. Videla si přesto po několik let dokázal udržet vědomě budovaný obraz decentního, vždy dobře oblečeného gentlemana, který se stal přítelem mnoha státníků a především velkých amerických korporací. Generálův osobní šarm a sofistikovaná propaganda měla vliv i na řadu zahraničních novinářů. Přestože se od začátku jeho vlády mluvilo o hrozných zločinech, četná média podávala o Argentině pozitivní zprávy, informace o teroru bagatelizovala a spojovala je s nutným bojem proti komunismu.

Válečné zločiny

V dnešní době již díky rozsáhlým procesům, tisícům svědectví i odtajněným dokumentům amerických tajných služeb víme, že Videlův režim měl na svědomí tisíce obětí, z nichž většina neměla s pokusy o komunistickou revoluci nic společného. Na rozdíl od ostatních latinskoamerických zemí se argentinská junta zaměřila na represi vůči střední třídě — především novinářům, právníkům a lékařům. Cílem se stali také reformně orientovaní katoličtí kněží; režim fakticky rozdělil katolickou církev v zemi na dvě nepřátelské frakce.

Počet obětí do dnešní doby není zcela jistý; údaje se liší od zhruba osmnácti do třiceti tisíc zavražděných v závislosti na zdrojích. Samotné špičky junty přiznaly necelých devět tisíc obětí, ovšem čísla jsou bezpochyby mnohem vyšší a množství zmapovaných osudů neustále narůstá díky úsilí příbuzných i argentinské justici. Videla nechal po celé zemi zřídit více než dvě stovky koncentračních táborů, kam byli bez soudu zavíráni unesení muži i ženy, několik měsíců brutálně mučeni a vyslýcháni a nakonec nejčastěji shozeni z letadla do oceánu nebo džungle. Jako oficiální vysvětlení jejich zmizení byla zpravidla udávána emigrace do zahraničí.

Obzvláště odpornou součástí zločinů, jichž se Videlův režim dopustil, byla i kauza zhruba pěti stovek dětí politických vězeňkyň. Tyto ženy byly udržovány naživu jen proto, aby porodily a jejich potomci mohli být následně odebráni a svěřeni do loajálních rodin armádních špiček k převýchově. Jejich matky byly obvykle ihned po porodu popraveny.

Právo a spravedlnost