Už jednu jsem se tu zmínil o opčním protokolu k Mezinárodnímu paktu o ekonomických, sociálních a kulturních právech, který přijalo OSN 10. prosince 2008 při příležitosti 60. výročí Všeobecné deklarace lidských práv. Pakt samotný byl spolu s Mezinárodním paktem o občanských a politických právech na půdě OSN přijat už v roce 1966. Tyto dva pakty konkretizovaly zásady Všeobecné deklarace lidských práv, vyhlášené rezolucí OSN v roce 1948. Deklarace je prvním mezinárodním dokumentem vyhlašujícím lidská práva, ale není smlouvu, její povaha je deklaratorní a nemá právní závaznost.

V případě mezinárodních paktů se smluvní strany (vlády) zavázaly, že budou předkládat zprávy „o přijatých opatřeních a pokroku při dodržování uznaných práv“. Kontrolu plnění má na starost Výbor pro hospodářská, sociální a kulturní práva, který předkládá zprávu Hospodářské a sociální radě OSN.

Oba lidsko-právní pakty se staly součástí československého právního řádu jako důsledek závazku přijatého při Závěrečném aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) v Helsinkách v roce 1975. 

Na tento mezinárodní závazek se vzápětí odvolala Charta 77 ve svém prohlášení z 1.1.1977: „Dne 13. 10. 1976 byl ve sbírce zákonů ČSSR (č. 120) zveřejněn Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, které byly jménem naší republiky podepsány v roce 1968, stvrzeny v Helsinkách roku 1975 a vstoupily u nás v platnost dnem 23. 3. 1976. Od té doby mají naši občané právo a náš stát povinnost se jimi řídit.“

V době světa rozděleného podle ideologických hranic na Východ a Západ přirozeně Západ a s ním i východní disidenti zdůrazňovali více potřebu prosazování občanských a politických práv, zatímco Východ se cítil silnějších v kramflecích, když šlo o práva hospodářská, sociální a kulturní. Zápas mezi těmito dvěma důrazy byl jedním z projevů studené války. Ani její konec vyvolaný tím, že jedna strana konfliktu přestala existovat, nepřinesl uspokojivé řešení, kterým může být jedině chápání a prosazování lidských práv v jejich nedělitelnosti.

K paktu o občanských a politických právech byl opční protokol přijat už v roce 1966. Teprve jeho ratifikace umožňuje občanům odvolávání a podávání stížností na mezinárodní úrovni v jednotlivých případech, kdy stát své závazky neplní. U nás vstoupil v platnost dnem 12. června 1991.

Pro pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech vstoupil opční protokol v platnost až po dlouhých čtyřiceti sedmi letech od jeho schválení, poté, co ho 6. února 2013 ratifikovala desátá země — Uruguay. Už dříve ratifikovali Argentina, Španělsko, Ekvádor, Mongolsko, Bolívie, Bosna a Hercegovina, Slovensko, El Salvador a Portugalsko. Třicet dva dalších států protokol podepsalo, ale dosud neratifikovalo. Česká republika mezi nimi samozřejmě není.

Odpor prezidenta Klause ke kodifikaci a vymahatelnosti lidských práv je znám dostatečně a i to je další důvod k jeho alespoň symbolickému souzení za velezradu pro ohrožování demokracie. Ale na druhé straně nepatřil k těm, kdo neváhali zneužívat vznešené hodnoty lidských práv k bezohledné mocenské politice vojenských intervencí, humanitárního bombardování a války civilizací.

Vzhledem k tomu, že v současné době máme místo ministra zahraničí jakéhosi strašáka do zelí, slaměnou figuru, oblékanou mediálními a politickými šíbry tu jako pankáč, tu jako dandy, figuru popance (Popanz je příhodný německý termín pro osobu, která se „bez vlastní vůle nechá ovládat, ale zároveň se snaží vzbudit dojem moci“), nelze zatím v této věci čekat nic. Samozřejmě se dá pochopit, že Nečasova vláda, vedoucí zemi stále dál po cestě zpustošení, jakési Desolation row po česku, nemůže mít zájem na tom, aby občané mohli hledat spravedlnost na mezinárodním fóru tam, kde jim vlastní vláda brání v naplňování jejich práv na „odpovídající bydlení, potravu, vodu, hygienu, zdraví, práci, sociální zabezpečení a vzdělání“, jak se píše v tiskové zprávě koalice nevládních organizací. 

V agendě příštího sebevědomého levicového ministra zahraničí by se ratifikace opčního protokolu k Mezinárodnímu paktu o ekonomických, sociálních a kulturních právech rozhodně měla objevit na jednom z předních míst.