Dlouhá cesta k vymahatelnosti lidských práv

Jiří Silný

Teprve letos začal platit mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Česká republika nepatří k zemím, které jej ratifikovaly — příští levicový ministr zahraničí by to měl určitě napravit.

Už jednu jsem se tu zmínil o opčním protokolu k Mezinárodnímu paktu o ekonomických, sociálních a kulturních právech, který přijalo OSN 10. prosince 2008 při příležitosti 60. výročí Všeobecné deklarace lidských práv. Pakt samotný byl spolu s Mezinárodním paktem o občanských a politických právech na půdě OSN přijat už v roce 1966. Tyto dva pakty konkretizovaly zásady Všeobecné deklarace lidských práv, vyhlášené rezolucí OSN v roce 1948. Deklarace je prvním mezinárodním dokumentem vyhlašujícím lidská práva, ale není smlouvu, její povaha je deklaratorní a nemá právní závaznost.

V případě mezinárodních paktů se smluvní strany (vlády) zavázaly, že budou předkládat zprávy „o přijatých opatřeních a pokroku při dodržování uznaných práv“. Kontrolu plnění má na starost Výbor pro hospodářská, sociální a kulturní práva, který předkládá zprávu Hospodářské a sociální radě OSN.

Oba lidsko-právní pakty se staly součástí československého právního řádu jako důsledek závazku přijatého při Závěrečném aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) v Helsinkách v roce 1975. 

Na tento mezinárodní závazek se vzápětí odvolala Charta 77 ve svém prohlášení z 1.1.1977: „Dne 13. 10. 1976 byl ve sbírce zákonů ČSSR (č. 120) zveřejněn Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, které byly jménem naší republiky podepsány v roce 1968, stvrzeny v Helsinkách roku 1975 a vstoupily u nás v platnost dnem 23. 3. 1976. Od té doby mají naši občané právo a náš stát povinnost se jimi řídit.“

V době světa rozděleného podle ideologických hranic na Východ a Západ přirozeně Západ a s ním i východní disidenti zdůrazňovali více potřebu prosazování občanských a politických práv, zatímco Východ se cítil silnějších v kramflecích, když šlo o práva hospodářská, sociální a kulturní. Zápas mezi těmito dvěma důrazy byl jedním z projevů studené války. Ani její konec vyvolaný tím, že jedna strana konfliktu přestala existovat, nepřinesl uspokojivé řešení, kterým může být jedině chápání a prosazování lidských práv v jejich nedělitelnosti.

K paktu o občanských a politických právech byl opční protokol přijat už v roce 1966. Teprve jeho ratifikace umožňuje občanům odvolávání a podávání stížností na mezinárodní úrovni v jednotlivých případech, kdy stát své závazky neplní. U nás vstoupil v platnost dnem 12. června 1991.

×
Diskuse
March 6, 2013 v 14.14
Takže práce pro Zaorálka?
Jen aby vůbec byl příštím ministrem někdo z levice! Ta je teď taková nemastná, neslaná /planá/, že bych se nedivil, kdyby příší volby vyhrál zase nějaký komik. Razance, teď lidmi upředňostněná, levici chybí.
Jinak se mi velmi líbí autorovo vykreslení dnešního ministra zahraničí/chtěl jsem napsat tuto funkci zkratkou a ono je to MZ, a to tu v poslední době moc frčelo v souvislosti se Zemanem/. Nevím, jak by takové hodnocení byly schopny akceptovat bojůvky s plackami Volím Karla. Jsem rád, že pakt ratifikovali naši bratři. Nikdo je za to nesežral, takže by se naše příští vláda nemusela bát následovat jejich kroku. Něco takového my, i tento svět potřebujeme.