Budu si brzy muset koupit nový mobil. Mám teprve druhý, už ho mám dlouho a má už tak poškrábaný display, že je na denním světle skoro nečitelný a tlačítka taky už mačkám jen po paměti, protože se nápisy setřely. Udělám to nerad. Proč, k tomu se dostanu velkou oklikou.

Civilizace je hladová bestie. S tím jak roste, rozšiřuje se její jídelníček a zejména ve své kapitalistické podobě je nenasytná. Není to tak dávno, co jí zachutnal kaučuk. Strom Hevea brasiliensis, kaučukovník, jak název naznačuje, pochází z Jižní Ameriky. Po naříznutí kůry z něj vytéká bílá koloidní kapalina, zvaná latex, z které se působením kyseliny vysráží kaučuk. Ten se ještě pere vodou a suší teplým vzduchem nebo dýmem. Jméno „kaučuk“ pochází z jazyka domorodců a znamená slzy stromu: to ještě netušili, kolik s ním bude spojeno slz lidských. Národy Amazonie a Střední Ameriky využívaly kaučuku už nejméně 1600 let před naším letopočtem. Mayové z něj dělali boty i oblečení nebo hadice a nádoby.

S kaučukem se seznámil při svých výpravách už Kryštof Kolumbus, ale jeho praktické využití v Evropě na sebe dalo čekat. Počátky byly skromné. Roku 1770 se začal kaučuk používat jako mazací guma, o dvacet let později si Samuel Peal nechal patentovat tkaninu pokrytou kaučukem rozpuštěným v terpentýnu, ale teprve ve dvacátých letech devatenáctého století se začaly používat kaučukové pláště do deště (Macintosh) a kaučukové holínky (Wellington boots). Ale pořád ještě byl problém s tím, že když bylo horko, tak se kaučuk lepil a když byla zima, tak praskal. Teprve vynález vulkanizace (Charles Goodyear, 1839) udělal z plastického kaučuku elastickou gumu s nejrozmanitějšími možnostmi využití.