Budu si brzy muset koupit nový mobil. Mám teprve druhý, už ho mám dlouho a má už tak poškrábaný display, že je na denním světle skoro nečitelný a tlačítka taky už mačkám jen po paměti, protože se nápisy setřely. Udělám to nerad. Proč, k tomu se dostanu velkou oklikou.

Civilizace je hladová bestie. S tím jak roste, rozšiřuje se její jídelníček a zejména ve své kapitalistické podobě je nenasytná. Není to tak dávno, co jí zachutnal kaučuk. Strom Hevea brasiliensis, kaučukovník, jak název naznačuje, pochází z Jižní Ameriky. Po naříznutí kůry z něj vytéká bílá koloidní kapalina, zvaná latex, z které se působením kyseliny vysráží kaučuk. Ten se ještě pere vodou a suší teplým vzduchem nebo dýmem. Jméno „kaučuk“ pochází z jazyka domorodců a znamená slzy stromu: to ještě netušili, kolik s ním bude spojeno slz lidských. Národy Amazonie a Střední Ameriky využívaly kaučuku už nejméně 1600 let před naším letopočtem. Mayové z něj dělali boty i oblečení nebo hadice a nádoby.

S kaučukem se seznámil při svých výpravách už Kryštof Kolumbus, ale jeho praktické využití v Evropě na sebe dalo čekat. Počátky byly skromné. Roku 1770 se začal kaučuk používat jako mazací guma, o dvacet let později si Samuel Peal nechal patentovat tkaninu pokrytou kaučukem rozpuštěným v terpentýnu, ale teprve ve dvacátých letech devatenáctého století se začaly používat kaučukové pláště do deště (Macintosh) a kaučukové holínky (Wellington boots). Ale pořád ještě byl problém s tím, že když bylo horko, tak se kaučuk lepil a když byla zima, tak praskal. Teprve vynález vulkanizace (Charles Goodyear, 1839) udělal z plastického kaučuku elastickou gumu s nejrozmanitějšími možnostmi využití.

A pak začala kaučuková horečka. Nejprve v brazilské Amazonii, kde trvala od roku 1839 až do roku 1910. Města Belém a Manaus závratně rostla, spolu s tím, jak bohatli obchodníci. Problémem bylo, že se kaučukovník nedařilo pěstovat na plantážích, protože ho ničily choroby. A těžit kaučuk v pralesech zas přinášelo obtíže s pracovními silami. Místní, kulturně zaostalí Indiáni nebyli samozřejmě moc zdatní a bylo je třeba k náležitému výkonu nutit, bohužel někdy i drastickými metodami. Ale bez toho by kulturní povznesení, jaké představovalo např. Teatro Amazonas v Manaus, otevřené 7. ledna 1897 představením opery La Gioconda od Ponichielliho, prostě nebylo možné. No a ty zisky také ne.

Kaučuk se podařilo pěstovat plantážním způsobem na jiných kontinentech. Britové a Holanďané zakládali kaučukové plantáže v Asii, ale tam se produkce rozšířila až na začátku dvacátého století — což vedlo k poklesu ceny a úpadku brazilské produkce. Svébytnou kapitolu tvoří kaučuková produkce v Kongu. V letech 1885-1908 bylo Kongo, 75 krát větší než Belgie, „osobním vlastnictvím“ belgického krále Leopolda II. Podvodnými smlouvami získal nejen půdu, ale místní náčelníci podepsali i pracovní povinnost obyvatelstva. A ta byla vymáhána. Tvrdě. Například těm dospělým a dětem, kteří nenasbírali stanovené množství kaučuku, dozorci pro výstrahu druhým utínali ruce. Tato civilizační vymoženost, kterou zde zavedli Evropané, se ujala a dnes tu a tam slouží jako příklad typického afrického barbarství.

V boji za práva Afričanů se vyznamenal britský diplomat, Ir, Roger Casement. Jeho pohnutý osud popisuje strhující román nositele Nobelovy ceny Maria Vargase Llosy Keltův sen. Poměry v Kongu byly tak nestvůrné, že to vzbudilo odpor nejen u mezinárodní veřejnosti a  řady významných spisovatelů té doby, jako byli Joseph Conrad nebo Arthur Conand Doyle, ale i u politiků. Dokonce se pohoršoval Winston Churchill, který pokud šlo o britské kolonie, nebyl opravdu nijak útlocitný.

Britská vláda pověřila Cesementa aby vypracoval o situaci v Kongu zprávu, která po zveřejnění vyvolala mezinárodní skandál. Několik nejkrutějších viníků bylo potrestáno, statut Konga byl změněn. Nadále už to nebyl majetek krále, nýbrž — belgická kolonie. Až do roku 1960. Bolestnou a krvavou historii má ovšem země dodnes. Příliš mnoho surovin.

Povzbuzen úspěchem a neschopen smířit se s nespravedlností a brutalitou podnikl Casement z vládního pověření, přes své vážné zdravotní potíže, další kontrolní expedici do Amazonie, kde měl posoudit praktiky Peruvian Amazon Company, což byla britská společnost, těžící kaučuk v Peru. Brzy zjistil, že se tu dějí obdobná zvěrstva vůči původním obyvatelům, jaká shledal v Kongu. S velkým osobním nasazením pořídil další zprávu, která měla opět velký ohlas a vedla nakonec k soudnímu zrušení společnosti v roce 1913. Ale jihoamerický kaučukový boom už stejně končil.

Skončily i Casementovy úspěchy v boji za lidská práva proti nadvládě peněz a chamtivosti. Znovu probuzená irská identita ho totiž přivedla k poznání, že jeho vlastní národ je předmětem útlaku a vykořisťování ze strany britské vlády, které dosud sloužil. Zapojil se do hnutí odporu a v době první světové války patřil k těm Irům, kteří neváhali navázat spolupráci s Německem. Jeho pokus o zorganizování tajného transportu zbraní byl odhalen, byl zatčen, odsouzen a v roce 1916 popraven s hanbou jako vlastizrádce, obviněný navíc z homosexuality. Teprve v roce 1965 byla jeho památka uctěna přenesením těla do Irska a státním pohřbem.

Hospodářské dějiny a dějiny emancipace a jejích hrdinů spolu úzce souvisejí a jsou krvavé a bolestné. Pokrok při zajištění životních potřeb, důstojnosti a svobody pro všechny je viditelný spíš pro pohled víry a naděje. Vnucuje se vždy znovu Casementův bolestný povzdech po příjezdu do Peru: „Kongo, ano, Kongo kam se podíváš!“

O kaučuk už dnes nejde, ale v Demokratické republice Kongo se nacházejí jedny z velkých světových zásob coltanu, rudy potřebné pro výrobu mobilů a dalších elektronických zařízení. Oblasti těžby jsou většinou mimo kontrolu vlády, takže se těží a obchoduje ilegálně, časté je zneužívání dětské práce, prodej financuje soukromé armády, které těžbu kontrolují a spolupracují s desítkami firem. Krutost vládne, protože vládnou peníze, to skutečné srdce temnoty.

Mobil si koupím nějaký použitý.