Rozvíjej se poupátko

Jiří Silný

Tzv. rozvinuté země dnes couvají ze své odpovědnosti za mnohasetleté plundrování planety ve vlastním zájmu a nehodlají ani plnit své četné sliby rozvojové pomoci. A země rozvojové se snaží jít stejnou cestou.

Práce a láska dávají životu smyslu. Takové je poselství asi nejznámější české filmové pohádky Pyšná princezna, natočené podle předlohy Boženy Němcové. V pohádce se to ještě jakž takž snese, ale hlásat něco takového ve skutečnosti zavání žalobou za propagaci zločinů komunismu. Lidský kapitál se má starat o to, jak se uplatnit na trhu práce a ne o nějaký smysl. Rozvoj jistě, zvyšování kvalifikace, zvyšování výroby a spotřeby, zvyšování zisků a hlavně zvyšování akumulace. Lásku lze připustit jako vedlejší produkt reprodukce pracovní síly ale lépe ji nahradit výnosnějším sexuálním průmyslem. Poupátka — proč ne. Je to skvělý byznys, když se s minimálními náklady pěstují v Africe. A hlavně: Přerozdělování vždy směrem nahoru, nikdy jinak. Divím se, že ještě někdo nenatočil takovouhle pohádku. Ale dnes nám budoucnost ukazují katastrofické filmy a horory. Dokud můžeme cestovat, lze se také připravit na budoucnost návštěvou tzv. rozvojových zemí.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Jako málo rozvinuté, nejméně rozvinuté, rozvojové, rozvíjející se nebo rozvinuté jsou označovány jednotlivé státy obvykle podle podílu HDP na hlavu. Rozptyl je velký — od katarských devadesáti tisíc po tři sta dolarů v Demokratické republice Kongo. Za rok. Česko je se zhruba dvaceti pěti tisíci dolarů mezi čtyřiceti nejbohatšími zeměmi. Měřítko HDP může právě jen hrubě měřit míru bohatství dané země, ale z různých důvodů není příliš spolehlivé při posuzování skutečné životní úrovně jednotlivých obyvatel nebo kvality života obecně.

Stále více se proto prosazují jiná měřítka, jako např. Index lidského rozvoje (HDI), užívaný OSN, který přihlíží i k dalším faktorům jako jsou délka života, zdraví nebo přístup ke vzdělání. Takové rozšíření poněkud zamíchá pořadím zemí, takže podle tohoto měřítka je první Norsko a poslední Niger. Česká republika se pohybuje kolem třicátého místa. Kolem měření rozvoje se dnes oprávněně vedou velké debaty a podstatná je především otázka, co vlastně za rozvoj považujeme.

Když jde o poupátko, je to celkem jasné. V semenu rostliny je uložená informace, která za příznivých vnějších okolností vede k vyklíčení, růstu rostliny, její reprodukci a dříve nebo později také zániku. Když jde o jednotlivého člověka, chápeme to podobně. Vedle tělesného rozvoje a úpadku od dětství k dospělosti, stáří a smrti, předpokládáme, že za optimálních podmínek rozvine člověk i svůj psychický a sociální potenciál, že se stane zralou osobností, schopnou spolupráce s ostatními - což mu může vydržet až do smrti. Zároveň víme, že je to daleko složitější, než vypěstovat zdravou rostlinu.

Když chceme obdobně tuto biologickou, životnou představu rozvoje použít na lidské společenství, ukazuje se, že jsme se od přírody jako lidstvo velice vzdálili. Nepočítáme už s tím, že by po rozkvětu mohl přijít také zánik a ani představa, že růst má své meze se nám nelíbí. Západní civilizace se tváří jako že růst nemá konce a že vyřeší všechny problémy, které se snad ještě někde vyskytují. To svědčí o velmi omezeném chápání rozvoje jako technických schopností zabezpečit růst materiální výroby a spotřeby. Paradoxně právě tohle je přitom rozvoj a růst, který má životním prostředím a dostupností zdrojů jasně dané limity, kterým už se rychle blížíme.

Tzv. rozvinuté země dnes couvají ze své odpovědnosti za mnohasetleté plundrování planety ve vlastním zájmu a nehodlají ani plnit své četné sliby rozvojové pomoci. Jen hrstka z těchto zemí vůbec kdy naplnila závazek poskytovat 0,7 % HDP na rozvojovou spolupráci. Bohaté země za čtyřicet let nedokázaly vyřešit dluhovou krizi rozvojového světa, naopak se do ní samy dostaly. Slavnostně vyhlášené Rozvojové cíle tisíciletí, slibující redukci světové chudoby alespoň na polovinu do roku 2015 budou naplněny jen z části a to hlavně tam, kde si chudé země dokázaly pomoci samy a často navzdory těm, kdo i rozvojovou spolupráci a tzv. volný obchod využívají pro dosažení vlastních výhod.

Ty země, které dosáhly statutu „rozvíjejících se“, jako je Čína, Brazílie nebo Indie volí zpravidla cestu napodobování západního pojetí rozvoje, které se jim může jevit jako úspěšné a žádoucí. I když se do ekonomické globalizace zapojují různým způsobem a uchovávají si velkou míru politické suverenity, zdá se, že neúprosné logice kapitalistického systému dokážou vzdorovat jen částečně. Přes všechno úsilí o rovnoměrnější podíl na rostoucím bohatství i pro chudé, jsou sociální a ekologické dopady tohoto typu rozvoje málo uspokojivé.

Už dávno zaznívají hlasy, že to jde dělat i jinak. Například když v šedesátých letech minulého století dominikán Luis-Joseph Lebret , filozof, ekonoma a sociální vědec, pracoval na přípravě encykliky Populorum progressio, vydané papežem Pavlem VI. v  roce 1967, mluvil o rozvoji „všech lidí a každého člověka“, jehož základem mu byla humánní ekonomika. Tady taková ekonomika, která je zaměřená na lidské potřeby a ne na maximalizaci zisku. Lebret se tak stal jedním z průkopníků moderní katolické sociální nauky a ovlivnil dlouhodobě i řadu mimoevropských myslitelů a politiků. K zásadám Lebretova myšlení patřilo propojení lokálního s makroekonomickým, stálé provázání praxe a její reflexe, chápání rozvoje jako komplexu ekonomických, sociálních, politických, environmentálních, kulturních a spirituálních prvků.

Dnes se ale ke slovu dostávají i docela jiné hlasy, které jakoby mluvily z dávné minulosti lidstva. Přinejmenším pět set let slyšet nebyly. Spolu s politickou a kulturní renesancí původních národů Střední a Jižní Ameriky (která je Latinská opravdu jen pár století) se vynořuje jiné chápání rozvoje, které bylo vlastní i mnoha dalším tradičním kulturám. Jako „dobře žít“ jej však v současnosti formulují především Indiáni ze zemí jako je Bolívie (aymarsky: suma qamaña) nebo Ekvádor (kečuánsky: sumak kawsay). Nemá to nic společného s ideálem sladkého života v zahálce a požitcích bez odpovědnosti.

Dobře žít znamená žít v harmonii s lidmi a s přírodou. Vyvarovat se předsudků, vykořisťování a narušování přírodní rovnováhy. Že nám to zní jak pohádka od Boženy Němcové, vypovídá hodně o tom, jak rychle a jak daleko jsme se vzdálili od „divochů“ a „primitivů“, kteří dokázali na základě podobných jednoduchých pravidel soužití vytvořit kultury, které přežily tisíciletí.

Nikdo si nemyslí, že by bylo možné vrátit se zpátky do předindustriální doby, ale stále více lidí je přesvědčeno o tom, že stojí za pokus změnit směr. Vrátit se k hodnotám jako je práce a hospodaření, sloužící k zajištění potřeb života a ne k nesmyslenému akumulování bohatství a chudoby. Začít se místo konkurence, sobectví a boje učit porozumění, spolupráci a solidaritě. Pokusit se o rozvoj, který je v souladu s principy dobrého žití.

    Diskuse
    July 11, 2011 v 19.32
    Kdo ví, jestli nejsou v očekávání budoucnosti většími optimisty, než my tady v Evropě.
    July 13, 2011 v 13.12
    Definice rozvoje podle Gilberta Rista
    Nedávno jsem se začetl do velice zajímavé knihy, pojednávající o rozvoji - jak vůbec tento koncept vznikl a dokládající, co se za rétorikou rozvoje skutečně skrývá.

    Za citaci rozhodně stojí Ristova definice rozvoje:
    "'Rozvoj' sestává ze sady praktik, jevících se občas jako vzájemně rozporné, které vyžadují – pro reprodukci společnosti – všeobecnou transformaci a destrukci přírodního prostředí a sociálních vztahů. Jeho cílem je zvýšení produkce komodit (zboží a služeb), poháněné prostřednictvím směny k uspokojení efektivní poptávky.“ [str.13]
    „Po zhruba dvě století, jak jsme viděli v širokém náčrtu, vedl charakteristický proces jednu část světa po cestě 'rozvoje'. Během posledních padesáti let se tento proces snažil zachovat svůj postup tím, že do toho zapojit zbytek lidstva. Výše uvedená definice má tu výhodu, že popisuje historický fenomén, syntetizuje to, co spojuje množství rozličných praktik, a zároveň ukazuje, jak obtížně jiné formy společenské organizace přežívají na okrajích dominantního systému.“ [str.18]"

    - Gilbert Rist: The History of Development, From Western Origin to Global Faith
    July 13, 2011 v 18.17
    ad Gilbert Rist
    Při vší úctě, pane Holubče, téměř tomu nerozumím.
    No, ta definice je vlastně odpovědí na otázku, co si máme představit pod pojmem rozvoj? Tenhle koncept mi totiž přijde velice zamlžený a navíc se jím zdůvodňuje kde co: od plundrování přírodních zdrojů, přes záborů půdy pro výstavbu domů po legitimizaci neoliberálních politik. Tahle pojmová nejasnost ale zároveň není žádnou překážkou tomu, abychom mohli země dělit na rozvinuté a rozvíjející se, aby tu byla široká paleta rozvojových agentur, rozvojových bank a občanských sdružení zaměřených na rozvoj toho či onoho.

    Otázka tedy zní, co chápat pod pojmem rozvoj? Jaké praktiky se za tímto gumovým pojmem skrývají? Budu rád, když mi někdo jasněji a lépe vymezí, oč jde. V tomto mi totiž Ristova definice přijde zatím ta nejlepší, co jsem našel.

    Nevím, zda by to šlo převést na "rozvoj = snaha o zachování kapitalismu, která zpravidla vyžaduje likvidaci přírodních ekosystémů a stejně jako sociálních vztahů a struktur".

    A ještě jedna otázka na okraj: co je protikladem rozvoje?
    JS
    July 14, 2011 v 12.20
    Rozvoj
    je skutečně velmi obecné označení, obvykle se chápe jako ekonomický rozvoj, tedy růst bohatství, umožňující lepší život. Skutečně pro velkou část lidstva jde i dnes o pouhé přežití ze dne na den (asi pro miliardu lidí) a další miliardy usilují o překonání chudoby a důstojný život se základními jistotami. Bohatá menšina světové populace žije v nadbytku a bezmezně plýtvá omezenými zdroji. V tom typu rozojového myšlení, které asi kritizuje Rist jde o stálý růst bohatství bohatých bez ohledu na osud chudých a na dopady na životní prostředí, je to skutečně paradigma, které dosud převládá. Ve sloupku jsem se snažil upozornit na jiné koncepty rozvoje. Těch je celá řada, o některých už jsem psal a k tématu se budu vracet.