Neleží budoucnost Evropské unie ve vyvlastňování?

Jakub Patočka

Hlásit se k politickému projektu, jehož součástí by mělo být vyvlastňování, zní jako kacířství. Přitom politika škrtů není ničím jiným než vyvlastňováním prakticky všech občanů v zájmu spekulantů a mafiánů. Proč by to nemělo jít i naopak?

Není zřejmě sprostšího slova, a v současném českém politickém diskursu snad ani slovo komunista nevzbudí takové vášně, nad slovo vyvlastňování. Existují sofistikované, demagogické a do krajnosti zavádějící představy, že soukromé vlastnictví je základem všeho, na čem nám ve veřejném prostoru vcelku záleží: svobody, demokracie a obecněji poctivosti, důstojnosti, cti.

To je skutečně hloupost, aniž bychom soukromé vlastnictví rovnou zatracovali. Něco vlastnit je samozřejmé a přirozené lidské právo, často svoboda i radost, součást totožnosti. Často sice o nic větší či menší než vlastnit něco společně, na což se zapomíná, protože by komplikovalo zjednodušující výklad světa, o nějž se současné politické uspořádání opírá. Daleko větší pozornost pro budoucnost také bude potřeba věnovat otázce, nakolik vlastnictví toho či onoho — a nemusí se hned jednat o akcie na doručitele — může omezovat jiná podobně nezcizitelná a ušlechtilá lidská práva.

Buď jak buď na současném společenském systému je málo věcí tak odpudivých jako způsob, jakým s konceptem soukromého vlastnictví pracuje. Nejde přitom jenom o to, jak se členové konzervativních či liberálních stran s gustem proměňují v obhájce domnělých společenských zájmů, když jde o to sebrat někomu domy a pole, jež stojí v cestě plánované dálnice, povrchového dolu, jaderné elektrárny, přehrady či jiné industriální pošetilosti. Jedná se i o to, ale také o mnohem víc.

Vezměme si všechnu rétoriku o tom, jak je báječné podnikat v drobných službách: obvykle končí v tom, že drobný živnostník zoufale zápasí s obchodními řetězci, na jejichž konci bychom jako vlastníky dohledali zpravidla anonymní vlastnickou strukturu, jimž nemá šanci odolat, anebo za cenu ohromných osobních obětí, které jej vrhají do sociálního postavení nikoli nepodobného postavení posledních zaměstnanců těchto řetězců. Mluvit o tom, že vietnamský majitel večerky je svým pánem, vyžaduje skutečně kuráž. Samozřejmě se najdou výjimky jak v celých odvětvích, které globalizující ekonomický tlak zatím nepostihl, tak i v konkrétních provozech.

Fakt ale je, že za fasádou vznešených slov o báječném soukromém vlastnictví, které prospívá společnosti jako celku, nakonec zpravidla stojí na jedné straně opravdický vykořisťovaný proletář s živnostenským listem v ruce, na straně druhé bankovní domy a jiné nadnárodní korporace, které tak či onak drží všechny drobné živnostníky v hrsti a které samy jsou vlastněny, často anonymně, příslušníky globální finanční oligarchie, onoho Jednoho procenta napadaného současným protestním hnutím Occupy.

Současná globální ekonomická krize se nám líčí jako důsledek dlouhodobé nadspotřeby. Nepravdivost tohoto vyprávění tu dosti elegantně už po několikáté před pár dny doložil Ivan Lesay. Příčiny krize jsou skutečně jiné než nadspotřeba českých a řeckých zaměstnanců či zneužívání dávek českými či řeckými nezaměstnanými.

V českých zemích přitom má ekonomická krize opravdu i konkrétní české příčiny spočívající v permanentním vysávání veřejných rozpočtů podnikatelskými mafiemi napojenými zejména na ODS, ale v určité míře i na ostatní politické strany, bohužel včetně opoziční ČSSD. Toto je skutečný systémový prvek, jehož odbourání by samo o sobě postačovalo k tomu, aby se surový tlak, který podstatná část domácností u nás letos pocítí, výrazně ztlumil.

Závažnější ale je to, co se děje v Evropě i ve světě, mezinárodní kontext a rámec současné krize. Nevyvolala ji nadspotřeba, byť aspekt překročení ekologických limitů je v ní zřejmě přítomný. Krize propukla v důsledku toho, že z řetězu utrženým nadnárodním finančním spekulantům jejich machinace přerostly přes hlavu.

Když hrozilo, že se globální finanční systém, jehož nastavení krizi zapříčinilo, zhroutí, stála světová politika před dilematem, zda systém uchovat, anebo jej principiálně změnit. Stalo se, že z veřejných rozpočtů se uhradily ztráty a zatímco ve finančním systému se vše vrátilo více méně do starých kolejí, ve veřejných rozpočtech se nyní prostředků žalostně nedostává, což ovšem bylo možné od samého počátku předvídat.

Státy nyní tudíž chtějí po lidech, aby se formou jakési zvláštní kruté daně složili na sanaci ztrát globálních finančních spekulantů a ve specifickém českém případě rovněž na to, aby sponzoři a členové české ekonomicko-politické mafie řídící stát či různé jeho složky mohli pokračovat ve vysávání veřejných rozpočtů.

Jinak řečeno Česká republika, Evropská unie, Spojené státy prozatím postupovaly tak, že znárodňovaly ztráty provozu ekonomiky, který reálně prospívá pouze úzké finanční oligarchii, a dokonce i jí už čím dál tím méně. Současný systém je tedy nastavený tak, jako by vysávání středních a nižších příjmových skupin občanů bylo přirozeným projevem střízlivé fiskální politiky, zatímco udržování zisků spekulantů a mafiánů napojených na veřejné rozpočty jako by bylo ochranou nezadatelného lidského práva. Kde takovéto stavění věcí z noh na hlavu končí, vidíme dnes vcelku spektakulárně v Maďarsku.

Na jedné fotografii z amerických demonstrací byl k vidění chlapík s ručně vyrobeným heslem „Systém neselhal, funguje přesně tak, jak má“ (System has not failed, it was designed this way). To se dnes jeví jako základní hluboká pravda, kterou nelze donekonečna obcházet.

Dlouhodobá argumentace sociálně-ekologických kritiků ekonomické globalizace či kritických filosofů upozorňující na to, že kapitalismus se dnes osvobozuje už dokonce od demokracie, se právě teď před našimi zraky přesouvá z intelektuálních debat do politické reality. O to se jedná v nejhlubším základu protestů v New Yorku, v Londýně, v Aténách, v Budapešti.

Zbývá příběh dovyprávět: jeví-li se jako legitimní politika znárodňování ztrát nadělaných nadnárodními ekonomickými spekulanty či národními ekonomickými oligarchy a přenášení břemena těchto ztrát na veřejnost — a přesně toto je pravou podstatou politiky škrtů —, pak musí být legitimní politikou i proces právě opačný. Znárodnění bank, nadnárodních korporací či národního mafiánského velkokapitálu se nakonec může ukázat jako jediné praktické východisko sociální a demokratické politiky, která bude chtít ukončit stav, v němž systémové parametry stanovují nikým nevolené korporace či různí protagonisté mafiánského kapitalismu.

Samozřejmě ale také můžeme trvat na tom, že „to nejde“ a čekat, až se to vyřeší tak nějak samo, anebo aspoň do té doby, než Kalousci a Merkelové nepředají naše země do rukou Klausům a Orbánům.

    Diskuse (21 příspěvků)
    Jan Beránek, ekolog
    January 6, 2012 v 11.24
    Systém i v krizi funguje, jak má.
    Součástí problémů ale je, že i během krize funguje systém ve prospěch finančnictví. Není přece tajemstvím, že právě na krizi vydělávají stejní spekulanti, kteří ji způsobili.

    Dokonce i bankovnictví se daří, ač se to nezdá, vedení mnoha bankovních domů si stále vyplácí rekordní prémie.

    To není jen fenomén "Západu", to samé probíhá i u nás.
    Viz například článek Petra Holuba "Prognóza roku: Česko rozdělí dvourychlostní ekonomika" [1], který to shrnuje v úvodním odstavci takto:

    V nadcházejícím roce vydělají banky a exportní podniky. Budoucnost zemědělců, stavebníků, obchodníků, průmyslníků dodávajících na domácí trh a živnostníků je naopak nejistá.

    Během krize v předchozích třech letech u nás peněžní průmysl narostl o více než 15 %, zatímco výroba v zemědělství a mnoha průmyslových odvětvích propadla.

    [1] http://aktualne.centrum.cz/ekonomika/penize/clanek.phtml?id=725625
    Ivan Štampach, religionista
    January 6, 2012 v 22.7
    Jakub Patočka možná s trochou obavy, i když je to odvážný člověk, ohledává prostor pro vyvlastnění. Podpořím ho poukazem na to, že na to, že to přece jen není myšlenka tak šíleně odvážná, jak by se zdálo z českých luhů a hájů. Papež Jan Pavel II. se zapojil do linie tradiční římskokatolické sociální nauky. Zřetelně, ne politicko-pragmaticky, ale s pečlivým filosofickým odůvodněním, se vyslovil v encyklice Laborem exercens (1981). Hájí v návaznosti na své předchůdce právo na soukromé vlastnictví výrobních prostředků. Ale ve shodě s nimi by spíše podporoval distribuci kapitálu, rozptýlení soukromého vlastnictví. \je to pojetí, v nemž by vlastně každý byl malým podnikatelem a koncentrace kapitálu by byla nevýhodná. Ale jde ještě dál. Poukazuje na to, jak reálný vývoj kapitalismu popřel přirozeníé pořadí hodnot a postavil kapitál nad práci. Přítom podle přirozené morálky má práce přednost. A v zájmu priority práce a ochrany člověka práce připouští výslovně zespolečenštění výrobních prostředků.

    Takže žádný divoký marixismus, žádná anarchie, ale docela do tělesa kultury zabudovaná tradice vyvlastnění připouští a za jistých okolností upřednostňuje.
    Luděk Ševčík, OSVČ
    January 7, 2012 v 12.22
    Proč článek Jakuba Patočky, známého spíš svým ekologickým postojem, se mi jeví levicově radikálnější, než články mnoha levicových politiků? Je to tím, že se nemusí ohlížet na to, co by jeho postoji řekli jeho případní straničtí kolegové, kteří by sice byli pro pokrok, ale jen takový ten mírný a v mezích zákona? Mě je myšlení autora sympatické, je vidět, že dobře reaguje na neoliberální zvrat. Ještě mohl přihodit vyvlastnění, lépe řečeno zpětné znárodnění nerostného bohatství. Aspoň.
    JD
    Jan Dospiva
    January 9, 2012 v 20.44
    K vyvlastňování
    Aniž bych chtěl s autorem článku polemizovat, dovolím si poukázat na dvě úskalí:

    1) Podle Listiny základní ch práv a svobod i mezinárodních dohod o lidských právech lze vyvlastňovat jen ve veřejném zájmu a ZA NÁHRADU.

    Politická síla popírající ve svém programu tento princip by nejenže nebyla zaregistrována, ale dostáváme se i na tenký led možné trestněprávní odpovědnosti za podporu hnutí směřujícího k potlačení lidských práv.

    2) Tahle ústavní konstrukce není jen tak pro nic za nic. Pokud totiž připustíme možnost vyvlastnění bez náhrady (myslím tím nad rámec zabavení nelegálně nabytého majetku), otvíráme Pandořinu skřnku - kdo si pak může být jistý, že jeho majetek nebude prohlášen za nelegitimní, kde se to má zastavit? U podniků do tisíc nebo sto zaměstnanců? Nebo je veškeré soukromé vlastnictví výrobních prostředků v nepořádku?

    Museli bychom najít zřetelná a rozumná kritéria, jaké cesty nabytí majetku jsou nebo nejsou legitimní (byť dosud byly legální), případně jaké komodity v soukromých rukou jsou nebo nejsou legitimní.
    SH
    Stanislav Hošek, Penzista
    January 9, 2012 v 20.52
    Bloger nehorázných názorů.
    Vážně myšlený komunismus neznamená vyvlastnění soukromého vlastnictví, ale ZRUŠENÍ nejen soukromého vlastnictví, ale každé formy vlastnictví. Nebo si snad někdo dovede představit, že lidstvo obydlující „vesmír“ bude ještě žít v zaostalém systému soukromého, či jiného vlastnictví?! Sice si asi dneska nikdo nedovede takový stav představit, ale začněme se alespoň pokusně zamýšlet nad globálním světem, kde peníze nejsou vlastnictvím, ale pouze informačním médiem. Tím by zrušení vlastnění možná dokonce mohlo začít.
    Eva Hájková, penzistka
    January 9, 2012 v 21.11
    Pane Hošku,
    někteří lidé prý už vlastní pozemek na Měsíci.
    Luděk Ševčík, OSVČ
    January 10, 2012 v 12.49
    Pane Dospivo, než zabředneme do složitých konstrukcí, co ty neobnovitelné zdroje? Mají všechny předpoklady pro to, aby byly státní - jsou neobnovitelné, tudíž jejich spotřeba je vždy na úkor dalších generací. Nejsou vytvořeny lidskou prací, pokud bychom do toho logicky nepočítali jejich těžbu a distribuci.
    Pane Hošku, co by dělaly armády, kdyby bylo zrušeno soukromé vlastnictví? Vždyť by nebylo o co bojovat.
    MT
    Miroslav Tejkl
    May 12, 2012 v 11.57

    Pana Štampacha bych ještě doplnil v tom, že na vyvlastnění není nic, co bychom nenašli i u tzv. buržoazních revolucí - vyvlastnění latifundií a šlechty bylo leckde spojeno právě s nástupem kapitalismu, klasičtí ukltrakapitalističtí ricardiánští ekonomové, kteří - zdůrazňuji!!! - NEBYLI socialisty (čili ta klasická skupina) stejně jako ti ricardiánští socialisté měly mezi sebou ty (James Mill), kteří by v klidu byli schopni vyvlastnit pozemkové vlastnictví a předat státu - takže si v tomto ohledu úplně v klídku notovali s volebním programem Komunistického manifestu, kde není o znárodnění továrny zmínka - o zestátnění půdy a bank ale ano ...

    Jiří Dolejš, poslanec
    May 12, 2012 v 22.59
    legitimní vlastické změny
    pane Hošek, zrušit vlastnictví úplně ? tak tohle u Marxe opravdu nenajdete - tedy než začneme osídlovat galaxie, to pak třeba uvidíme. Jinak se klasik např. dost vysmíval naivitě Proudhona, který tvrdil, že veškeré vlastnictví je krádež.
    Ale i dnes chápeme vlastnictví především jako projev zcela objektivního společenského osvojování si výsledků produkce, směny, rozdělování a spotřeby v závislsti na typu uspořádání společnosti - jde tedy o formu společenského vztahu stejně jako je objektivně společenská lidská práce.
    Ono i s tím zrušením pouze soukromého vlastnictví je to složtější - ani u těch klasik nikde nenajdete požadavek zákazu vlastnit výrobní prostředky ani kolektivům ani jednotlivcům (natož rušit osobní vlastnictví). Prostě jen věřili, že se lze zbavit přivlastňování výsledkůl cizí práce - tedy šlo o přešení voblasti rozdělování nadhodnoty tím že demokratizace (socializace) vlastnictví nabude vrchu.
    Jinak připomenutí pana Dospivy je na místě - dobrovolný výkup
    vlastnictví je naprosto normální, problém je jen v ceně a disponilbilních prostředcích. V nucené variantě, tedy ze zákona (viz nedávno v Argentině) mohou vznikat různé arbitrární problémy. Viz citovaná Listina základních práv a svobod - čl.11, odstavce 2 a 4.
    P.S. debata má asi spíše smysl o právních aspektech tzv. principu nedotknutelnosti vlastnictví - tím se dostáváme k definování veřejného zájmu a možností zákonného omezení vlastnického práva.
    MT
    Miroslav Tejkl
    May 13, 2012 v 8.22

    "Ono i s tím zrušením pouze soukromého vlastnictví je to složtější - ani u těch klasik nikde nenajdete požadavek zákazu vlastnit výrobní prostředky ani kolektivům ani jednotlivcům (natož rušit osobní vlastnictví). Prostě jen věřili, že se lze zbavit přivlastňování výsledkůl cizí práce - tedy šlo o přešení voblasti rozdělování nadhodnoty tím že demokratizace (socializace) vlastnictví nabude vrchu."


    Proto se také základní Marxovo dílo jmenovalo Kapitál nikoli Soukromé vlastnictví.

    Podstatné jsou mechanismy zhodnocování a prvotního rozdělování a dominující formy přebytku.

    Ten poslední je "kapitál" přerůstající do "vytloukání renty" - tedy za své hranice do "socialismu pro nejbohatší".

    Před "kapitálem" to byly mechanismy spojené s těžením feudální renty (aspoň tedy ve většině Evropy).
    Třeba došlo k nákupu Panství, které pak neslo různé výnosy většinou nájemního typu od dědičně usazených poddaných na usedlostech a statcích a od jiných nájemců - a čistým jádrem výnosu majitele Panství (kterým mohla být a také byla i svobodná města) byla prostě feudální renta. Koneckonců i celému Panství se tehdá říkávalo "Zboží".
    Např. (to jen pro příklad, ve skutečnosti nikdo takový neexistuje) můžeme říkat, že dejme tomu

    " ...hrabě Merkvart, pán na Dolní Rubici získal v době husitských válek proštěnické zboží (a míněno proštěnické panství) ..."

    Soukromé vlastnictví existovalo vždy.
    Včetně prvobytně pospolného úsvitu dějin, který marxisté považují za "komunismus z nedostatku", byly jednotlivé mobilní věci ve vlastnictví jednotlivých členů kmene (v tomto ohledu je izraelský mošev (vlastně JZD) přirozenější než původní kibutz (Komuna).

    Etapy historického vývoje lze z hlediska sociálněekonomického členění rozlišovat podle toho, jaký mnechanismus zhodnocování a prvotního rozdělování a jaká forma přebytku kdy DOMINOVALA (Marx občas zmiňuje raijátskou rentu, což byl rento-daňový mix, kdy panovník, stát a feudál jedno byli).

    Budoucnost asi nebude založená na tom, že se soukromé statky budou převádět na společenské vlastnictví, ale na tom, že dílčí kapacity reálné výroby v soukromém vlastnictví nebudou schopny realizovat přebytek ve starých vyspělých zemích. Bez veřejné stimulace z veřejných zdrojů nelze udržet zaměstnanost, aniž by přitom nevznikly hladiny tržních nabídek prodejné jen za podnákladové ceny.
    Pak už Vám nestačí továrnu MÍT, aby Vám samostatně nesla výnosy. Musíte být zapojen do procesů komplexního zhodnocování, včetně zhodnocování veřejných rozpočtů, aby vám to mohlo vůbec vynášet. Ale společenská legitimita Vašeho výnosu bude jiná, když kromě továrny k tomu potřebujete být i být agentem veřejných rozpočtů - být zapojen do komplexního zhodnocování ...
    Aby ale výrobce mohl dostávat veřejnou stimulaci, musí pro ní ve veřejných rozpočtech vytvářet zdroje od ostatních - musí na ní vydělat výrobními, zejména mzdovými a investičními výdaji, které způsobí, že druzí mohou platit daně větší než kdyby to neučinil - včetně daní při nákupech konečných spotřebitelů (společenské většiny), které jsou čím dál důležitější.

    Zkrátka zhodnocování veřejných rozpočtů (sociál) ...


    Mark Fisher ve svém "Kapitalistickém realismu (Rybka Publishers, Praha 2010) píše na str. 29

    „…Jak zdůrazňují všichni teoretici radikální emancipace od Brechta přes Foucaulta až po Badioua, politika emancipace musí v první řadě zdiskreditovat zdání přirozenosti, musí to, co je prezentováno jako nezbytné a nevyhnutelné, obnažit jako pouhou nahodilost…“

    Na úseku sociálněekonomických (výrobních?) vztahů se nám jako přirozené a samozřejmé bude vždy jevit to, co zrovna DOMINUJE.

    Zisk je prostě jednou z forem přebytku.
    Nic víc - nic míň. Může zmizet v prospěch konečného spotřebitele - a společnost o žádný naturální přebytek nepřijde (když zisk mizí v prospěch odběratele uvnitř řetězce, někde klesnou náklady a zisk se zase vynoří u někoho jiného …)

    Pokud zisková forma čistého přebytku v určité historické etapě dominuje, stává se zároveň historicky dominujícím mechanismem prvotního rozdělování a zhodnocování kapitál. Není ale žádný důvod se domnívat, že zisk musí být navždy dominující formou čistého přebytku - a tedy že i související kapitál musí být navždy dominujícím mechanismem prvotního rozdělování a zhodnocování.

    Po valnou většinu lidských dějin ostatně zisk NEBYL dominující formou čistého přebytku…
    Naposled tu předtím vládla skoro třikrát tak dlouho feudální renta

    Když dominovala jako přebytek renta, šlo o feudální rentu - a když přestala dominovat, přestala nést adjektivum feudální, ale úplně v kapitalismu nezmizela.

    Jako „nevládnoucí“ v kapitalismu zůstala.

    Něco jako zisk - stejně jako něco jako odvod komunitě, tedy daň, stejně jako něco jako čisté nájemné, tedy renta a stejně jako úrok (přinejmenším jako možnost, o které se ví) - zřejmě asi v nějaké historické verzi existovaly (jako formy přebytku) vždy. Pochopitelně s výjimkou prvobytně pospolného historického úseku na úsvitu lidských dějin, kdy nebyl přebytek pravidelně reprodukovanou částí společenského produktu …

    Nicméně sám fakt, že něco jako zisk, renta, daně atd. existovalo asi skoro vždy, nemění nic na tom, že pokud byl „pozorovatel“ ponořen do toho svého „historického období“, jevila se mu některá z forem přebytku – a sice ta která dominovala - jako jasně prvotní, jakoby zjevně nutná, nenahraditelná, samozřejmá, „nejpřirozenější“ ze všech.

    A ty ostatní formy jako „odvozené“, nenutné, atd. …

    Pozorování a vyjádření tohoto pozorování ze strany zmíněného „pozorovatele“ bylo vždy (a je i dnes) silně ovlivněno ve společnosti panující rolí některé z forem čistého přebytku. Uvažování i vidění takového „pozorovatele“ bylo a je vždy jaksi historicky „zakřiveno“- aniž by si ten pozorovatel své doby v tomto ohledu vůbec mohl pomoci.

    Například Karel Marx si toho všeho byl dobře vědom – třebaže sám byl ponořen do kapitalismu (navíc začínajícího).

    Ve svém klíčovém díle napsal o ekonomech, kteří svá díla vytvářeli „na úsvitu kapitalismu“ a byli proto ještě příliš „ponořeni“ ve feudální éře, tato slova:

    „ … Petty, Cantillon, vůbec spisovatelé, kteří mají blíže k feudální době, považují pozemkovou rentu za normální formu nadhodnoty vůbec (nadhodnota je Marxův výraz pro čistý společenský přebytek, pozn. M. T.), kdežto zisk jim ještě neurčitě splývá se mzdou nebo se jim nanejvýš jeví jako část této nadhodnoty, kterou kapitalista odňal pozemkovému vlastníkovi. Vycházejí tedy ze stavu, kdy za prve zemědělské obyvatelstvo ještě představuje daleko převážnou část národa a kdy za druhé pozemkový vlastník je osobou, která si pomocí monopolu pozemkového vlastnictví první přivlastňuje nadbytečnou práci bezprostředních výrobců, kdy tedy pozemkové vlastnictví také ještě vystupuje jako hlavní podmínka výroby.
    Nemohli si tedy ještě klást otázku, která naopak, z hlediska kapitalistického způsobu výroby, usiluje o to vyzkoumat, jak to pozemkové vlastnictví dělá, že kapitálu zase odnímá část nadhodnoty, kterou vyrobil (tj. vyždímal z bezprostředních výrobců) a kterou si první už přivlastnil …“

    (Karel Marx, Kapitál III/2, SNPL Praha 1956, kapitola XLVII. Geneze kapitalistické pozemkové renty, úvodní výklad, str. 331-332)


    Marx byl ovšem „ponořen“ v kapitalismu a byl analytikem právě kapitalismu a nikoli „konstruktérem“ obrazu jeho nástupce (což je běžně rozšířený omyl, že byl teoretikem socialismu a komunismu – Marx byl pouze věrozvěstem komunismu).

    Zkusme si nyní malý test v tom smyslu, že budeme velmi volně parafrázovat shora uvedený Marxův text obsahující poznání, na které Marx takto upozornil, které ale – on sám - na samotný kapitalismus neaplikoval.
    Představme si například, že by nějaký autor, po letech, až bude naopak on už dlouhodobě a dostatečně „ponořen“ v nové postkapitalistické společenskoekonomické formaci (jako Marx v roce 1863 v té kapitalistické), napsal o té naší, současné dnešní době obdobným způsobem zpětně třeba tato slova:

    „… v dobách, kdy ekonomové měli ještě blíže ke kapitalistické době, považovali tito zisk za normální formu nadhodnoty vůbec (celkového přebytku) - kdežto daně se jim tehdy jevily jako část této nadhodnoty, kterou společenství odňalo kapitalistovi. Vycházeli tedy tenkrát ze stavu, kdy za prve bezprostřední výrobci ještě představovali převážnou část národa, a kdy za druhé byl vlastník kapitálu osobou, která si pomocí monopolu vlastnictví tehdy ještě nedostatečně saturovaného kapitálu jako první přivlastňovala nadbytečnou práci bezprostředních výrobců. Naši předchůdci si v těchto předcházejících dobách, kdy kapitál dominoval, ještě nekladli otázku, která naopak, z hlediska současného socialistického způsobu výroby, usiluje o to vyzkoumat, proč je nutno jednotlivému výrobci umožnit čerpat diferenciální zisk, tedy poskytovat na úkor společnosti část celkové nadhodnoty, která přece jako celek vzniká jen díky společensky stimulovanému a umožněnému ekonomickému reprodukčnímu koloběhu, a je pouze díky společenské stimulaci a veřejné podpoře vytvářena jako převis nad náklady jednotlivých výrobců a bez koloběhu společenských, pravidelných a obecných, parametrických a zpět se vracejících stimulací by nebylo ani žádného dílčího, nad soukromé náklady vyčnívajícího a je přesahujícího diferenčního zisku z vyšší efektivnosti v jinak ale kapitálově nadkriticky saturované ekonomice.
    Takže nebýt veřejné stimulace ze zhodnocujících se veřejných rozpočtů by zde ani neexistoval žádný jednotlivý výrobce dosahující na diferenční zisk z efektivnosti jako svou motivační odměnu nad úroveň veřejné stimulace proto, že poskytuje efektivnější produkci nebo službu a nakolik jí poskytuje …“

    + Další komentáře