↗

Scholz v projevu mimo jiné řekl: „Sjednocená Evropa byla při svém zrodu projektem, který byl zaměřený směrem dovnitř. Jeho cílem bylo, aby spolu členské státy již nikdy v budoucnu neválčily. Dnes je na nás, abychom tento závazek k míru dále rozvíjeli tím, že zajistíme, aby byla Evropská unie schopná zajistit svou bezpečnost, nezávislost a stabilitu i ve vztahu k vnějším výzvám.“ Foto FB Německé velvyslanectví v Praze

Německý kancléř Olaf Scholz navštívil tento týden Prahu a kromě setkání s premiérem Petrem Fialou přednesl na půdě Univerzity Karlovy projev nazvaný Evropa je naše budoucnost. Scholzova řeč, jejíž český překlad lze najít na stránkách německého velvyslanectví v Praze, vzbudil po celé Evropě pozornost expertů a novinářů zabývajících se evropskou integrací.

Projev německého kancléře z Karolina lze chápat jako představení německé vize Evropské unie a jako odpověď na reformní návrhy, které v roce 2017 formuloval francouzský prezident Macron v projevu na pařížské Sorbonně. Univerzita Karlova tak zažila událost skutečně evropského významu.

Mýlil by se však ten, kdo by si myslel, že výjimečná událost vzbudí alespoň na několik hodin i u nás zájem o téma budoucího uspořádání Evropské unie. Scholzův projev většina politiků nijak zásadně nekomentovala a novináři jej zhodnotili spíše negativně.

Scholze ocenil jen Ondřej Houska v Hospodářských novinách. Tomáš Pergler pro Seznam Zprávy napsal, že „lidé teď zkrátka nechtějí od politiků slyšet přemítání o reformách nebo rozšiřování Unie.“ Petr Fischer pro Český rozhlas naopak Scholze zkritizoval, že se „nerozmachoval k širším úvahám, v podstatě řešil provozní problémy“. S Perglerem však souhlasil v tom, že Scholz je málo charismatický.

Ani druhý zástupce pověstného francouzsko-německého motoru Evropské unie tak Čechy neoslnil. Macronův projev byl považován za příliš vzletný, plný francozského grandióznosti, Scholz byl naopak ohodnocen jako nudný řečník, kterému „chybí vše k tomu, aby byl evropským lídrem.“

Scholzův skvělý projev

Současný německý kancléř jistě není příkladem zvlášť charismatického politika, ale lehkost, s níž nejen výše jmenovaní využili tento Scholzův nedostatek, aby se vypořádali s celým jeho projevem, je zarážející.

Zatímco legendární britský historik a publicista Timothy Garton Ash charakterizoval Scholzův projev jako skvělý a Jeremy Cliff, někdejší autor pravidelné rubriky Charlemagne věnované v týdeníku The Economist evropské politice, jej označil za nejrozsáhlejší pohled na budoucnost Evropy od německého kancléře za dlouhou dobu, Petr Fischer píše, že Scholz „zůstal uzavřen ve starostech dnešního dne.“

Scholz je dnes především symbolem Německa, které v českých očích až příliš váhá s podporou Ukrajiny a toto hodnocení možná ovlivnilo i hodnocení jeho projevu. Druhé vysvětlení ukvapených soudů může spočívat v tom, že témata o kterých Scholz mluvil, byla dlouho v české diskuzi víceméně nepřítomná.

Češi nejsou zvyklí diskutovat o většinovém hlasování nebo evropské suverenitě. A chybí-li kontext, do kterého bychom mohli Scholzův projev zařadit, nezbývá než hodnotit jeho charisma. Pokud bychom si však kontext několik let trvajících debat o evropské budoucnosti osvojili, přiblížili by se možná i někteří čeští komentátoři postoji Gartona Ashe, který napsal, že Scholze za přístup k Ukrajině kritizoval, ale jeho pražský projev doporučuje k přečtení od začátku až do konce.

Scholz nepřišel do Karolina, aby tam Čechům popisoval německý vzah k Ukrajině. Kontext Scholzova projevu nebyl český, byl evropský. Scholz přišel do Karolina, aby celou Evropu seznámil s tím, jakou má Německo představu o budoucnosti Evropské unie.

Většinové hlasování a sdílená suverenita

V květnu letošního roku skončila Konference o budoucnosti Evropy a Emmanuel Macron při té příležitosti přednesl ve Štrasburku projev, ve kterém aktualizoval svou vizi z roku 2017 ve světle zkušeností z období pandemie a samozřejmě především s ohledem na dopady Putinovy invaze na Ukrajinu na evropskou integraci.

Macron se ve Štrasburku stejně jako Scholz v Praze vyslovil pro Evropu schopnou stát se geopolitickou mocností. Chtějí Evropu suverénní, tedy soběstačnou v oblasti energetiky, obrany nebo moderních technologií. Chtějí také Evropu solidární a založenou na společných hodnotách, jako je vláda práva.

Podle Scholze i podle Macrona je nejlepší cestou jak vytvořit Evropu schopnou hájit zájmy svých občanů další evropská integrace. Oba jsou připraveni za tím účelem změnit základní smlouvy. Oba chtějí zrušit právo veta při hlasování členských států. Scholz v této souvislosti zmínil téma zahraniční politiky nebo hlasování o sankcích a evropských fondech.

Úvahy o zavedení většinového hlasování stejně jako téma rozšiřování Evropské unie nejsou žádné „provozní problémy“. Jsou součástí zásadní debaty o fungování Evropské unie ve chvíli, kdy je jasné, že jejím úkolem již není jen zajišťovat mír a prosperitu uvnitř svých hranic, ale navenek, jak to ostatně řekl i Scholz v Karolinu: „Evropská unie musí být schopná zajistit svou bezpečnost, nezávislost i stabilitu i ve vztahu k vnějším výzvám.“

Lehkost s jakou se česká média s projevem německého kancléře vypořádala je zarážející také proto, že Scholzova představa — stejně jako Macronova — se zásadně liší od dosavadních představ hlavního českého proudu. Připomeňme, že Scholz mluvil o zrušení práva veta přesně týden poté, co Petr Fiala varoval před „snahami zásadně upravovat jednomyslné hlasování v EU“.

A nejde jen o zrušení práva veta, které je jen nejvýraznějším momentem současných diskuzí, ale o celkový přístup k Evropské unii. Základem všech úvah v Scholzově a Macronově stylu je přesvědčení, že žádný členský stát dnes není schopen hájit své zájmy samostatně a je proto potřeba vytvořit funkční unii, jejímž prostřednictvím budou členské státy hájit své zájmy například před Ruskem nebo Čínou.

Unie schopná účinně hájit zájmy Evropanů je však něco jiného než ad hoc domluva členských států na konkrétních krocích, například na tom, že vyšlou vojenskou misi do Mali. Unie schopná působit jako geopolitická síla předpokládá instituce, které pomohou vytvořit společný postoj jako syntézu různých zájmů členských států od Finska po Portugalsko.

Petr Fiala je dnes chválen za to, že chce udržet jednotu Evropské unie nebo podporovat spolupráci členských států v oblasti obrany. Je to chvályhodné, ale jedna věc je jednotný postoj členských států a jiná věc je sdílená suverenita, o které před pár dny mluvil Joseph Borrell, vysoký představitel Evropské unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, jako o podmínce akceschopnější Unie.

Česká debata o Evropě klouže po povrchu

Jestliže Petr Fiala v roce 2015 psal, že odmítá společnou evropskou obrannou politiku, byl projev Scholze v Karolinu příležitostí zamyslet se nad tím, jaká je vlastně současná česká vize Evropské unie. Co dnes pro české politiky nebo experty znamená „evropská jednota“? Sdílí představu německého kancléře, jehož projev přivítali Evropští federalisté, nebo mají jinou vizi? Nevíme.

Několik dní před příjezdem Scholze do Prahy publikovala francouzská ministryně pro Evropu Laurence Boone komentář ve Financial Times, ve kterém deklarovala, že Evropa se musí stát globální politickou silou. Dále například uvedla, že budoucí rozšíření Evropské unie vyžaduje zrušení jednomyslnosti v oblasti zahraniční politiky. Je tak zřejmé, že Francouzi a Němci jsou ve shodě a v otázce budoucnosti Evropské unie mají jasně formulovaný postoj.

České psaní o Evropě se dnes točí kolem českého předsednictví a vlivu, který skrze něj a skrze jasnou podporu Ukrajině čeští politici nabyli. Kromě těchto dvou momentů ale bohužel stále platí, že žádnou alespoň trochu konkrétní představu o budoucnosti Evropské unie nemáme, což už dnes negativně působí na schopnost ovlivňovat unijní dění.

Scholzův projev mohl být impulsem k hlubší diskusi o budoucnosti Evropy. Mohl být impulsem k promýšlení zásadních témat souvisejících s evropskou integrací a mohl být i začátkem reflexe mnoha omylů, kterých se ve vztahu k Evropské unii dopustila média hlavního proudu v České republice.

Příznačně pro českou diskuzi o Evropě jsme ale místo toho raději rychle našli několik partikulárních důvod proč Scholzův projev vlastně vůbec nemá smysl číst.