Při pohledu na německé politické strany se pozorovatel neubrání dojmu, že všechny bez výjimky nyní procházejí krizovými okamžiky. Strany středolevé vládní koalice sociální demokraté (SPD), Zelení a liberálové (FDP) začínají sklízet první nepřízeň veřejnosti za přijímaná a zase revidovaná regulatorní opatření uprostřed energetické krize, pádivé inflace a pokračující války na Ukrajině.

Konzervativní spojenectví křesťanských stran CDU a CSU se stále hledá po šestnácti letech u moci ve své opoziční roli na celostátní úrovni. Zcela bez problémů není ani pravicově-populistická AfD — Alternativa pro Německo kvůli dlouhodobě napjatým vztahům mezi různými zemskými organizacemi a střety „konzervativně-liberálního“ křídla s radikály. V nejhlubší krizi ze všech německých parlamentních stran se ovšem nachází Die Linke.

Krize německé Levice je nejvíce patrná na Západě

Německá vyhraněně levicová strana Die Linke nezískala již v loňských zářijových volbách do Bundestagu ani pět procent hlasů a do parlamentu se jako samostatná síla dostala jen kvůli zvláštnosti volebního zákona, kdy při zisku více než dvou poslanců v jednomandátových obvodech není brán zřetel na pětiprocentní hranici pro zvolení poslanců z pevných zemských kandidátek.

Strana Die Linke vyhrála právě ve dvou jednomandátových obvodech v Berlíně a v jednom obvodě v Lipsku, což umožnilo vstup do parlamentu celkem devětatřiceti jejím zástupcům. Neopakovala se tak situace z let 2002 až 2005, kdy její stranickou předchůdkyni Stranu demokratického socialismu (PDS) v Bundestagu zastupovaly pouze dvě poslankyně Gesine Lötzschová a Petra Pauová z východoberlínských obvodů. Loňská divoká karta od voličů přímo volených poslanců Gregora Gysiho, Sörena Pellmanna a opět Gesine Lötzschové je ale pro Die Linke přece jen slabou útěchou, která s postupujícím časem navíc dále bledne.

Od voleb na konci září 2021 totiž pokračuje marginalizace strany ve spolkových zemích bývalého západního Německa, což potvrdil i výsledek 2,7 % hlasů v zemských volbách v Dolním Sasku z 9. října 2022. Tento trend, s nímž si strana zatím neví rady, jde zcela proti jejím původním ambicím v zakladatelském období z let 2004 až 2007.

Tou bylo vytvořit novou levicovou stranu s celostátní působností, a to spojením převážně východoněmecké postkomunistické PDS se západoněmeckými odpadlíky z SPD kolem někdejší sociálnědemokratické veličiny Oskara Lafontaina. Nyní je Die Linke na Západě zastoupena už pouze v obou městských státech Hamburku a Brémách a v zemském parlamentu Hesenska. Tam se ale volí již na jaře 2023, přičemž tamní místní organizace se stále potýká s dozvuky skandálu sexuálního a mocenského zneužívání, který vedl dokonce k rezignaci jedné ze spolupředsedkyň — k hesenské aféře viz politický podcast veřejnoprávního rozhlasu Deutschlandfunk z 21. dubna 2022.

Die Linke navíc letos zcela propadla s 2,6 % hlasů v zemských volbách v Sársku. To je sice druhou nejmenší německou spolkovou zemí co do počtu obyvatel, kvůli politickému působení svého spoluzakladatele, sárského sociálnědemokratického expremiéra a bývalého předsedy SPD Oskara Lafontaina tam ale až dosud dosahovala dvouciferných výsledků.

Problém Lafontaine, problém Wagenknechtová

Osmasedmdesátiletý Lafontaine, jehož v mnohém kontroverzní působení v německé politice a na tamní levici by vydalo na samostatný komentář, sám stranu krátce před březnovými volbami opustil, a to kvůli osobním sporům se zemským předsedou Die Linke v Sársku, který proti němu dokonce zahájil proces vyloučení ze strany. Odchodem otce zakladatele ale napětí ve straně nekončí, neboť Lafontainova manželka a zároveň viditelná spolková poslankyně za Porýní-Vestfálsko Sahra Wagenknechtová ve straně zatím zůstává. A právě ona se dostává se zbytkem strany do stále vážnějších střetů, které mohou Die Linke ještě dále poškozovat.

Nejnověji a velmi viditelně se tak stalo v případě postojů Wagenknechtové k válce na Ukrajině, kdy zcela v rozporu se stranickou pozicí vystoupila v zářijové parlamentní debatě s požadavky na spolkovou vládu, aby Německo začalo vyjednávat s Putinovým Ruskem o dodávkách energií a odstoupilo od politiky sankcí. Letos třiapadesátiletá Wagenknechtová ale působí ve straně až toxicky po delší dobu.

V roce 2018 ještě jako spolupředsedkyně poslanecké frakce spoluzaložila ostentativně nadstranickou levicovou platformu „Povstaňme“ (Aufstehen!), do které sdružila nespokojence jak z Die Linke, tak z SPD a Zelených. Přes deklarace o opaku si většina spolustraníků i médií nenechala od té doby vymluvit, že se Wagenknechtová nesnaží o vlastní politický projekt nebo minimálně vehikl, se kterým by postupně buď strhla v Die Linke moc na sebe, či vybudovala zcela novou stranu.

Z platformy se sice již v roce 2019 prý z důvodů svého „vyhoření“ stáhla, ale ještě na počátku roku 2021 se za pomoci svých stranických kolegů a současně členů platformy vážně snažila na sjezdu Die Linke o návrat do stranického vedení. Vztaženo k české politice lze působení Wagenknechtové v Die Linke připodobnit k Jaroslavu Foldynovi ještě v rámci ČSSD, byť v kultivovanější a o něco sofistikovanější podobě.

Stejně jako svého času Foldyna v dresu sociálního demokrata i Wagenknechtová na jedné straně lamentuje nad dominancí „luxusních identitárních témat“ v politice Die Linke, jako jsou ochrana práv uprchlíků a sexuálních menšin nebo ochrana klimatu, o čemž napsala dokonce knihu s názvem „Jediní spravedliví“ (Die Selbstgerechten). Na straně druhé ale dává vědomě a úmyslně tato témata do fundamentálního rozporu s „tradiční“ levicovou politikou v oblasti ochrany zaměstnanců, důchodců a sociálně slabých, což následně uvádí jako příčinu odchodu části voličů zejména v bývalé NDR k AfD.

Je to ale ona sama, kdo svými argumentačními fauly prohlubuje či dokonce vytváří názorové příkopy, aby se vzápětí nad nimi pohoršovala, čímž si především buduje vlastní image. Ač kdysi vedla v rámci PDS a později v Die Linke takzvanou komunistickou platformu, v praktickém politickém provozu se tak Wagenknechtová chová velice tržně, ovšem současně s čím dále menšími ohledy na alespoň základní názorovou koherenci své strany. To bylo obzvláště patrné jak během pandemie COVID-19, kdy se Wagenknechtová stavěla na stranu odpůrců očkování, tak ještě více nyní v souvislosti s ruskou agresí na Ukrajině.

Podle řady stranických insiderů je proto odchod Wagenknechtové a jejích příznivců z Die Linke už více méně otázkou času a až se tak stane, bude to pro stranu spíše vysvobození než další problém. Samo rozloučení s rebely z řad „konzervativních socialistů“ ale sotva bude pro restart strany stačit.

Především si bude muset strana konečně najít srozumitelné programové poselství, které nečerpá z minulosti, ale je schopné oslovit současné voliče a současně se odlišuje od ostatních etablovaných formací. Tedy něco, k čemuž ji, byť ve vyhraněné podobě, a ne příliš seriózně, vyzývá sama Wagenknechtová.

Potíže s identitou

Die Linke zapustila kořeny v celostátní politice především jako platforma pro kritiky reforem pracovního trhu a sociálního systému Hartz IV z dílny kabinetu sociálnědemokratického kancléře Gerharda Schrödera. Od počátku těchto reforem ovšem uplyne příští rok již dvacet let, přičemž mnohé Schröderem zavedené restrikce již byly mezitím zmírněny, a i sama SPD se od nich alespoň zčásti distancovala.

Bez ohledu na faktický přínos těchto reforem pro oživení pracovního trhu a konsolidaci veřejných financí, které se projevily až za vlád Angely Merkelové, se ovšem neustálé vztahování se k tehdejšímu sporu stává čím dál vyčpělejší. To ostatně potvrzuje i debata ohledně protikrizových opatření včetně chystaného vládního balíčku proti růstu cen energií za dvě stě miliard eur, která je alespoň zatím velmi vzdálena atmosféře raných nultých let, kdy dominovala fiskální zdrženlivost a zastánci robustního sociálního státu se nacházeli v podstatně větší defenzivě než nyní.

Takovým novým tématem by se mohla například stát sociálně citlivá a současně ambiciózní klimatická politika. To by mohlo být blízké především těm nemálo mladším členům strany, kteří se angažovali v hnutí „Fridays for Future“.