Při pohledu na německé politické strany se pozorovatel neubrání dojmu, že všechny bez výjimky nyní procházejí krizovými okamžiky. Strany středolevé vládní koalice sociální demokraté (SPD), Zelení a liberálové (FDP) začínají sklízet první nepřízeň veřejnosti za přijímaná a zase revidovaná regulatorní opatření uprostřed energetické krize, pádivé inflace a pokračující války na Ukrajině.

Konzervativní spojenectví křesťanských stran CDU a CSU se stále hledá po šestnácti letech u moci ve své opoziční roli na celostátní úrovni. Zcela bez problémů není ani pravicově-populistická AfD — Alternativa pro Německo kvůli dlouhodobě napjatým vztahům mezi různými zemskými organizacemi a střety „konzervativně-liberálního“ křídla s radikály. V nejhlubší krizi ze všech německých parlamentních stran se ovšem nachází Die Linke.

Krize německé Levice je nejvíce patrná na Západě

Německá vyhraněně levicová strana Die Linke nezískala již v loňských zářijových volbách do Bundestagu ani pět procent hlasů a do parlamentu se jako samostatná síla dostala jen kvůli zvláštnosti volebního zákona, kdy při zisku více než dvou poslanců v jednomandátových obvodech není brán zřetel na pětiprocentní hranici pro zvolení poslanců z pevných zemských kandidátek.

Strana Die Linke vyhrála právě ve dvou jednomandátových obvodech v Berlíně a v jednom obvodě v Lipsku, což umožnilo vstup do parlamentu celkem devětatřiceti jejím zástupcům. Neopakovala se tak situace z let 2002 až 2005, kdy její stranickou předchůdkyni Stranu demokratického socialismu (PDS) v Bundestagu zastupovaly pouze dvě poslankyně Gesine Lötzschová a Petra Pauová z východoberlínských obvodů. Loňská divoká karta od voličů přímo volených poslanců Gregora Gysiho, Sörena Pellmanna a opět Gesine Lötzschové je ale pro Die Linke přece jen slabou útěchou, která s postupujícím časem navíc dále bledne.

Od voleb na konci září 2021 totiž pokračuje marginalizace strany ve spolkových zemích bývalého západního Německa, což potvrdil i výsledek 2,7 % hlasů v zemských volbách v Dolním Sasku z 9. října 2022. Tento trend, s nímž si strana zatím neví rady, jde zcela proti jejím původním ambicím v zakladatelském období z let 2004 až 2007.

Tou bylo vytvořit novou levicovou stranu s celostátní působností, a to spojením převážně východoněmecké postkomunistické PDS se západoněmeckými odpadlíky z SPD kolem někdejší sociálnědemokratické veličiny Oskara Lafontaina. Nyní je Die Linke na Západě zastoupena už pouze v obou městských státech Hamburku a Brémách a v zemském parlamentu Hesenska. Tam se ale volí již na jaře 2023, přičemž tamní místní organizace se stále potýká s dozvuky skandálu sexuálního a mocenského zneužívání, který vedl dokonce k rezignaci jedné ze spolupředsedkyň — k hesenské aféře viz politický podcast veřejnoprávního rozhlasu Deutschlandfunk z 21. dubna 2022.

Die Linke navíc letos zcela propadla s 2,6 % hlasů v zemských volbách v Sársku. To je sice druhou nejmenší německou spolkovou zemí co do počtu obyvatel, kvůli politickému působení svého spoluzakladatele, sárského sociálnědemokratického expremiéra a bývalého předsedy SPD Oskara Lafontaina tam ale až dosud dosahovala dvouciferných výsledků.

Problém Lafontaine, problém Wagenknechtová

Osmasedmdesátiletý Lafontaine, jehož v mnohém kontroverzní působení v německé politice a na tamní levici by vydalo na samostatný komentář, sám stranu krátce před březnovými volbami opustil, a to kvůli osobním sporům se zemským předsedou Die Linke v Sársku, který proti němu dokonce zahájil proces vyloučení ze strany. Odchodem otce zakladatele ale napětí ve straně nekončí, neboť Lafontainova manželka a zároveň viditelná spolková poslankyně za Porýní-Vestfálsko Sahra Wagenknechtová ve straně zatím zůstává. A právě ona se dostává se zbytkem strany do stále vážnějších střetů, které mohou Die Linke ještě dále poškozovat.

Nejnověji a velmi viditelně se tak stalo v případě postojů Wagenknechtové k válce na Ukrajině, kdy zcela v rozporu se stranickou pozicí vystoupila v zářijové parlamentní debatě s požadavky na spolkovou vládu, aby Německo začalo vyjednávat s Putinovým Ruskem o dodávkách energií a odstoupilo od politiky sankcí. Letos třiapadesátiletá Wagenknechtová ale působí ve straně až toxicky po delší dobu.

V roce 2018 ještě jako spolupředsedkyně poslanecké frakce spoluzaložila ostentativně nadstranickou levicovou platformu „Povstaňme“ (Aufstehen!), do které sdružila nespokojence jak z Die Linke, tak z SPD a Zelených. Přes deklarace o opaku si většina spolustraníků i médií nenechala od té doby vymluvit, že se Wagenknechtová nesnaží o vlastní politický projekt nebo minimálně vehikl, se kterým by postupně buď strhla v Die Linke moc na sebe, či vybudovala zcela novou stranu.

Z platformy se sice již v roce 2019 prý z důvodů svého „vyhoření“ stáhla, ale ještě na počátku roku 2021 se za pomoci svých stranických kolegů a současně členů platformy vážně snažila na sjezdu Die Linke o návrat do stranického vedení. Vztaženo k české politice lze působení Wagenknechtové v Die Linke připodobnit k Jaroslavu Foldynovi ještě v rámci ČSSD, byť v kultivovanější a o něco sofistikovanější podobě.

Stejně jako svého času Foldyna v dresu sociálního demokrata i Wagenknechtová na jedné straně lamentuje nad dominancí „luxusních identitárních témat“ v politice Die Linke, jako jsou ochrana práv uprchlíků a sexuálních menšin nebo ochrana klimatu, o čemž napsala dokonce knihu s názvem „Jediní spravedliví“ (Die Selbstgerechten). Na straně druhé ale dává vědomě a úmyslně tato témata do fundamentálního rozporu s „tradiční“ levicovou politikou v oblasti ochrany zaměstnanců, důchodců a sociálně slabých, což následně uvádí jako příčinu odchodu části voličů zejména v bývalé NDR k AfD.

Je to ale ona sama, kdo svými argumentačními fauly prohlubuje či dokonce vytváří názorové příkopy, aby se vzápětí nad nimi pohoršovala, čímž si především buduje vlastní image. Ač kdysi vedla v rámci PDS a později v Die Linke takzvanou komunistickou platformu, v praktickém politickém provozu se tak Wagenknechtová chová velice tržně, ovšem současně s čím dále menšími ohledy na alespoň základní názorovou koherenci své strany. To bylo obzvláště patrné jak během pandemie COVID-19, kdy se Wagenknechtová stavěla na stranu odpůrců očkování, tak ještě více nyní v souvislosti s ruskou agresí na Ukrajině.

Podle řady stranických insiderů je proto odchod Wagenknechtové a jejích příznivců z Die Linke už více méně otázkou času a až se tak stane, bude to pro stranu spíše vysvobození než další problém. Samo rozloučení s rebely z řad „konzervativních socialistů“ ale sotva bude pro restart strany stačit.

Především si bude muset strana konečně najít srozumitelné programové poselství, které nečerpá z minulosti, ale je schopné oslovit současné voliče a současně se odlišuje od ostatních etablovaných formací. Tedy něco, k čemuž ji, byť ve vyhraněné podobě, a ne příliš seriózně, vyzývá sama Wagenknechtová.

Potíže s identitou

Die Linke zapustila kořeny v celostátní politice především jako platforma pro kritiky reforem pracovního trhu a sociálního systému Hartz IV z dílny kabinetu sociálnědemokratického kancléře Gerharda Schrödera. Od počátku těchto reforem ovšem uplyne příští rok již dvacet let, přičemž mnohé Schröderem zavedené restrikce již byly mezitím zmírněny, a i sama SPD se od nich alespoň zčásti distancovala.

Bez ohledu na faktický přínos těchto reforem pro oživení pracovního trhu a konsolidaci veřejných financí, které se projevily až za vlád Angely Merkelové, se ovšem neustálé vztahování se k tehdejšímu sporu stává čím dál vyčpělejší. To ostatně potvrzuje i debata ohledně protikrizových opatření včetně chystaného vládního balíčku proti růstu cen energií za dvě stě miliard eur, která je alespoň zatím velmi vzdálena atmosféře raných nultých let, kdy dominovala fiskální zdrženlivost a zastánci robustního sociálního státu se nacházeli v podstatně větší defenzivě než nyní.

Takovým novým tématem by se mohla například stát sociálně citlivá a současně ambiciózní klimatická politika. To by mohlo být blízké především těm nemálo mladším členům strany, kteří se angažovali v hnutí „Fridays for Future“.

Die Linke bude muset také najít způsob, jak nově přistupovat k zahraničněpolitickým tématům, kde především s ohledem na Putinovu válku na Ukrajině přestává dostačovat vyhraněný antiamerikanismus, respektive kritika jestřábího charakteru zahraniční politiky USA a odpor k zahraničním vojenským misím s účastí Německa v rámci NATO. Stejně jako je pryč éra Gerharda Schrödera, je ta tam i doba George W. Bushe a jeho obcházení OSN před invazi do Iráku.

Nyní je to naopak Vladimír Putin, kdo na mezinárodní právo nebere sebemenší ohled a zahajuje neospravedlnitelné preemptivní vojenské údery s vysokými počty civilních obětí. K válce strana přijala na svém letošním červnovém sjezdu usnesení, jež by byla před 24. únorem 2022 nevídaná. Odsuzuje se v nich „Putinova imperialistická válka“, solidarizují se s napadenou Ukrajinou, podporují akty občanské neposlušnosti na Rusy okupovaném území a vyzývají k efektivnímu využívání ekonomických sankcí zejména ve vztahu k majetku na režim napojených oligarchů v zahraničí.

Dodávky zbraní pro ukrajinskou armádu nicméně Die Linke nadále odmítá, stejně jako navyšování rozpočtu pro armádu. A rovněž v základním programu strany zůstal zachován cíl rozpuštění NATO a vytvoření nového systému kolektivní bezpečnosti za účasti Ruska.

S ohledem na současný vývoj je však otázka, zda by si i tyto cíle nezasloužily modifikaci, neboť, jak alespoň uvádí sociologická analýza straně blízkého think-tanku Rosa-Luxemburg-Stiftung z května 2022, stávající zahraničněpolitické postoje strany odrazují na třiačtyřicet procent potenciálních voličů. Především by si však Die Linke sama odstranila důležitou překážku pro spoluvládnutí na celostátní úrovni.

Právě stranická oficiální pozice k NATO je dosud hlavní deklarovanou výhradou SPD, aby navázala s Die Linke vládní spolupráci. Proto ostatně zatím nikdy nevznikla spolková vláda tvořená levicovou koalicí SPD, Zelení a Die Linke, ač měly tyto strany po volbách 2005 a 2013 parlamentní většinu. Tehdy se však Die Linke jevil výraznější zahraničněpolitický obrat jako příliš vysoká cena za vstup do vlády.

Nyní — poté, co Putin svou agresí vytvořil nová fakta — je ale situace o poznání otevřenější. Debata na červnovém sjezdu však tomu ještě příliš nenasvědčovala, a to především kvůli odporu radikálnějších západoněmeckých delegátů, proti kterým se nad rámec přijatého usnesení nedokázali prosadit dlouhodobě pragmatičtěji uvažující straníci z bývalé NDR, paradoxně často s minulostí ve státostraně SED — viz další díl z podcastu Deutschlandfunk z 26. června 2022.

Příležitosti k návratu voličské přízně může nabídnout nejbližší vývoj

Jak se s tím Die Linke popasuje, ukážou následující měsíce. Komunikace sociálních témat bude v mnohém záviset na konkrétní podobě vládních opatření v boji proti dopadům vysokých cen energií a na pohotovosti strany nabídnout občanům čitelnou a kompetentní oponenturu.

Rovněž případná reformulace zahraničněpolitických pozic bude navázaná na vývoj válečného konfliktu na Ukrajině a vnitřní situaci v Rusku. Nejpohodlnější variantou z hlediska Die Linke coby radikálně postavené strany by bezesporu bylo, pokud by se sociálnědemokratickému kancléři Scholzovi a zelenému vicekancléři Habeckovi implementace energetického balíčku nepovedla.

Dalším impulsem by mohl být návrat volání po fiskálních restrikcích jako v roce 2003 ve stranickém a mediálním mainstreamu. Vůči restriktivní politice by se Die Linke pak mohla jako strana státu blahobytu snadno vymezovat bez nutnosti vlastních — a bolestivých — programových reforem.

V případě postojů k NATO by Die Linke podobně hrálo do karet, pokud by se Putinův režim v Rusku brzy zhroutil a dilema vojenské podpory Ukrajiny a angažmá Německa na východním křídle NATO by přestalo být ve společnosti tak palčivé.

A v neposlední řadě by pomohlo vyřešení pozice Sahry Wagenknechtové a jejích příznivců ve straně, ať už jejich comebackem do vedení Die Linke, nebo vzhledem k odporu vůči nim hlavně mezi mladšími straníky spíše jejich definitivním odchodem. Ale více než spoléhání se na čas a vnější okolnosti coby řešitele těchto dilemat bude zřejmě nakonec potřeba více aktivního přístupu k obnově jak svého programu, tak vnitrostranických vztahů.

Jednak proto, že strategie vysezení problémů se jeví jako poněkud riskantní, o čemž ostatně ze svých dějin toho mnoho ví konzervativní rival CDU z éry vrchních „vysedávačů“ Helmuta Kohla a Angely Merkelové. Ale hlavně proto, že kolem pětiprocentní hranice oscilující Die Linke už nemá moc času nazbyt.