Průzkumy v Německu vedou najednou sociální demokraté. Proč?

Kateřina Smejkalová

Tři týdny před volbami poráží německá SPD v průzkumech jak CDU/CSU, tak i Zelené. Většina analytiků to spojuje s osobností jejího lídra Olafa Scholze. Čím tento politik s image úředníka Němce tak zaujal a co za nástupem SPD stojí ještě?

Olaf Scholz je ve vysoké německé politice od roku 1998. Málokdo předpokládal, že může letos překvapit. Foto Tobias Schwarz, AFP

Sousední Německo zažívá tři týdny před volbami do Bundestagu — dolní komory svého parlamentu — málokým čekaný finiš kampaně: sociální demokracie (SPD), která se poslední roky potácela kolem patnáctiprocentní hranice voličské podpory, má najednou o deset procentních bodů více. A razantní vzestupný trend se, zdá se, ještě zdaleka nezastavil.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Jedním z těch mála, kteří byli o volebním úspěchu socialistů pozoruhodně skálopevně přesvědčeni i v době, kdy se v podobných sférách pohybovala konkurence z CDU/CSU a od Zelených, zatímco u slabé SPD si mnozí klepali na čelo, že se vůbec odvažuje lídra své kandidátky vážně označovat za kandidáta na kancléře, byl on sám — Olaf Scholz.

Tento profesí právník se specializací na pracovní právo je opravdovým politickým matadorem. Do Bundestagu byl jako poslanec poprvé zvolen v roce 1998 a zůstal jím až do roku 2011, kdy se stal prvním starostou Hamburku, tedy předsedou vlády této městské spolkové země. Od roku 2007 do roku 2009 sloužil v první velké koalici SPD s CDU/CSU pod vedením Angely Merkelové jako ministr práce a sociálních věcí a v její poslední, právě končící, vládě (celkem třetí velké koalici ze čtyř vlád pod jejím vedením) zastává funkci ministra financí a vicekancléře.

Působil také v celé plejádě stranických funkcí, když však chtěl partajní kariéru zakončit pomyslným vrcholem, tedy předsednickým postem, tvrdě u své strany narazil a chvíli to vypadalo, že je místo toho jeho působení v politice spíš u konce.

Vývoj podpory hlavních německých stran od posledních voleb. Srpnový nástup SPD zde dobře patrný. Grafika WmC

Připomeňme si v krátkosti poslední pro SPD turbulentní čtyři roky, jichž je tato epizoda součástí: Poslední volby do Bundestagu v září 2017 jim pod vedením přechodné naděje, bývalého prezidenta Evropského parlamentu Martina Schulze, nakonec přinesly historický debakl v podobě pouze dvacetiprocentní voličské podpory, což lídra kandidátky vedlo k okamžitému vyhlášení odchodu do opozice.

Jenže poté, co o několik týdnů později krachla vyjednávání o koalici CDU/CSU, Zelených a liberálů z FDP, ocitla se SPD pod velkým tlakem zachovat se státotvorně a začít s vítěznými křesťanskými demokraty přece jen jednat o další velké koalici.

Vedle prohraných voleb image tehdejšího předsedy strany Martina Schulze poškodil jak tento ostrý obrat, tak potom především to, že když si stranická základna účast ve vládě těsně odhlasovala, on v ní najednou jako by nic usiloval o pozici ministra zahraničí. To ho v řádu dní stálo předsednické křeslo ve prospěch tehdejší předsedkyně poslaneckého klubu Andrey Nahlesové, která se v něm však ohřála jen něco málo přes rok — v létě 2019 odešla ze všech politických funkcí v reakci na prohrané evropské volby.

Doba po jejím odchodu byla dobou nejhlubší krizi dříve pyšné Volkspartei, tedy doslova lidové strany, jak Němci říkají svým největším stranám catch-all typu. Rozhodla se na ni zareagovat inovativním procesem volby svého nového vedení — přihlásit se do ní mohl ze strany kdokoli, a to poprvé v jejích dějinách v genderově smíšených párech, které následně musely absolvovat sadu debat s členskou základnou, jež pak v přímé volbě rozhodovala o vítězích.

Olaf Scholz se tehdy do klání přihlásil také, jenže závěrečné kolo nakonec spolu se svou kolegyní Clarou Geywitzovou ve prospěch dvou relativních outsiderů Norberta Waltera-Borjanse a Saskie Eskenové, jejichž hlavním programem byl defacto „anti-Scholz“, prohrál.

Strana se tehdy rozhodla pro větší levicovost místo Scholzova pragmatismu, pro nové tváře místo zkušenosti — a dle mnohých také místo zkompromitovanosti vším, co stranu dovedlo na pokraj bezvýznamnosti. Chvíli na to konto nebylo ani jasné, zda Scholz nesekne v půli funkčního období i se svou vládní funkcí.

Jenže pak se rychle ukázalo, že na lídra, respektive lídryni kandidátky do voleb oběma nováčkům v čele strany prostě chybí formát a zkušenosti. Dílem svou vlastní neschopností, nevýrazností a nekoncepčností, dílem tím, že byli favorité spíš řadových členů než stranického establishmentu, který je následně nikdy úplně nepřijal za své, a také v důsledku toho, že bez významnějších exekutivních funkcí prostě pro veřejnost nebyli vidět, byli rychle pro tento úkol odepsaní.

Scholz sám se v mezičase naopak rehabilitoval tím, že se jako ministr financí stal rozpoznatelnou a široce pozitivně vnímanou tváří masivních pandemických finančních injekcí německému hospodářství, a má se za to, že právě to finálně stvrdilo, že jako kandidát na kancléře má nakonec největší šance uspět právě on. Každopádně jím byl už v létě 2020, půl roku po neúspěšných předsednických volbách a násobně dříve, než proběhl nominační proces u konkurence.

Chyby konkurence

Za pozoruhodným nástupem SPD v posledních týdnech stojí hned několik faktorů: v první řadě jsou to bezesporu chyby konkurence. Lídryně Zelených Annalena Baerbocková, o které se v jarní euforii z toho, že se její strana krátce ocitla dokonce na špici volebních preferencích, už mluvilo jako o první zelené kancléřce, si vzápětí dovolila kaskádu hloupých chyb — od přikrášlení životopisu přes pozdě přiznané vedlejší příjmy až po plagiáty ve své knize. Místy též působila nepřipraveně, když si pletla důležité věci nebo nedokázala dát odpověď nad rámec nejobecnějších floskulí.

Jakkoli se vede debata o tom, zda se jí jako ženě či jako představitelce Zelených jako disruptivní politické síly náhodou místy neměřilo přísnějším metrem, je zřejmé, že její pochybení se na poklesu Zelených (aktuálně na sedmnácti procentech, přičemž se zdá, že se sestupný trend ještě zdaleka nezastavil) projevila.

Kancléřský kandidát konzervativců Armin Laschet si zase od své vnitrostranické výhry nad bavorským zemským předsedou Markusem Söderem ještě nezvládl zjednat disciplínu a podporu ani ve vlastních řadách. Příliš dobrý dojem nezanechal ani při řešení katastrofálních červencových povodní, které se týkaly i jeho spolkové země, a celkově se stal vysmívaným a politováníhodným otloukánkem letošních voleb.

Místo něj, který měl v plánu jako dlouholetý spojenec Angely Merkelové vstoupit do jejích šlépějí a obsahově i stylem své politiky se stát pokračovatelem jejího odkazu, se tak této role paradoxně ujal právě Scholz. U Němců zkoušených po pandemii, která u nich přes léto navíc znovu nabírá na obrátkách daleko více než u nás, právě také záplavami obřích rozměrů, jež byly u sousedů unisono označeny za projev klimatické krize s dodatkem, že je bude třeba řešit s ještě větším nasazením a razancí než dosud, zřejmě převládla touha po zkušené politické osobnosti vzbuzující uklidňující dojem člověka, jenž ví, co dělá.

Tomu Annalena Baerbocková bez jakékoli exekutivní zkušenosti, což se jí ještě na jaře dařilo prodávat jako výhodu, ani Armin Laschet se svou ze zemské úrovně, nota bene v poslední době nevalně hodnocenou, nemohou konkurovat.

Olaf Scholz, na něhož je kampaň SPD nebývale přímo zacílená a jež si pro její koncipování vybral poněkud atypicky člověka ze sportovního prostředí, každopádně nyní s přehledem vede v podstatě u jakékoli otázky. Německé předvolební průzkumy jich tradičně pokládají větší vějíř než ty české — ptají se na kompetentnost u různých témat i na charakterovou výbavu.

Twitterový výstup jednoho z letních průzkumů, jenž zachycuje, o kolik více Němců si přeje za kancléře Scholze než jeho konkurenty. Repro DR

Na jednu stranu i u sousedů berou předvolební výzkumy sice s rezervou, protože častokrát i u nich vše dopadlo nakonec úplně jinak, přesto jde o trend velmi jednoznačný a průřezový a čas ho nějak výrazně zvrátit je už velmi krátký. Kromě toho se v Německu již začalo volit poštovní cestou a kvůli pandemii se očekává vysoký podíl takto odevzdaných hlasů, a tak konečné výsledky budou přinejmenším zčásti zrcadlit současné preference nezávisle na tom, co se do voleb ještě stane.

Otázka programu

Vlastní pravděpodobnou výhrou SPD ve volbách však napínavý příběh zdaleka nekončí, pochopitelně půjde hlavně o sestavení vlády, které zřejmě bude tentokrát historické, protože v Německu vznikaly tradičně spíše jen dvojkoalice někdejších hegemonů s některou z menších stran nebo koalice velké. Dnes už je přitom v podstatě vyloučeno, že by se země vyhnula své vůbec první spolkové trojkoalici.

Podobně jako to, kdo skončí na prvním místě, budou důležitá i procenta ostatních stran a zejména pak rozhodnutí Zelených a liberálů z FDP, na jakou stranu se přikloní; případně také zda se přece jen nerozhoupají ke společné koalici SPD, Zelení a dosud spíše ostrakizovaná Die Linke.

Čím levicovější koalici by se podařilo SPD složit, tím větší šanci by měla uplatnit svůj program, který toho sice neobsahuje příliš revolučního, ale zejména některé body z jeho sociálněpolitické třetiny s mottem „Společnost respektu“ by mohly řadě lidí v Německu život citelně zlepšit: zvýšení minimální mzdy skoro o třetinu na dvanáct euro za hodinu, masová výstavba bytů a zpřísnění regulace nájmů nebo prodloužení podpory v nezaměstnanosti odvozené od předešlých příjmů a podpora v prvních dvou letech nezávislá na výši úspor tak, aby lidé příliš rychle kvůli nezaměstnanosti nepřicházeli o dosažený životní standard.

Program počítá také se snižováním daňové zátěže pro většinu příjmového a majetkového spektra vykompenzovaných zvyšováním daní u těch nejbohatších. Zcela samozřejmě pak v programu figuruje boj s klimatickou změnou či prohloubení evropské integrace, například formou rozšíření témat, o nichž by se mělo rozhodovat většinově, a ne jednohlasně.

Armin Laschet se teď ještě na poslední chvíli snaží zejména proti SPD bojovat strašením antilevicovou rétorikou, které má v jistých konzervativních kruzích i u sousedů stále ještě živnou půdu, byť nikdy nebývá tak demagogická a agresivní jako zdejší antikomusmus. Je ale nejisté, zda tím něco zmůže: letošní volby se v Německu zkrátka zdají být více rozhodováním mezi jednotlivými lídry a lídryní, jejich kompetencemi a obrázky, které se jim o sobě daří zprostředkovat, než o programových finesách.

Diskuse

K tomuto velmi přesnému a výstižnému vylíčení předvolební situace v Německu od Kateřiny Smejkalové bych připojil ještě několik poznámek.

Za prvé, kandidát vládnoucí (pravicové) koalice CDU/CSU Laschet: doposud to byla především levicová SPD, která v posledních dobách "vynikala" tím, že do svého čela stavěla naprosto nevýrazné osoby, postrádající jakékoli charisma. Když jsem ale poprvé v televizi spatřil A. Lascheta, musel jsem nevěřícně potřásat hlavou: jako by se křesťanští demokraté a sociálové rozhodli v tomto "soutěžení neosobností" sociální demokracii ještě předstihnout. Přitom - opravdu tomu není tak, že by CDU/CSU (na rozdíl od SPD) měla nedostatek výrazných kandidátů; v prvé řadě zde stál k dispozici svěžím dojmem působící bavorský ministerský předseda Söder, anebo ale třeba i - byť i kontroverzní - Friedrich Merz. Ale křesťanská koalice se rozhodla tak, jak se rozhodla - a jsou opravdu velké vyhlídky na to, že tato jediná chyba ji bude stát volební vítězství. A dost možná (poprvé po dlouhé době) cestu do opozice.

Olaf Scholz: proč se tento napohled vlastně také docela nevýrazný muž proti všemu očekávání náhle stal silnou postavou sociální demokracie (a asi i německé politiky vůbec), už vylíčila autorka článku. Ale ještě pro zajímavost: tady se nabízí srovnání s nástupem (a následným ztroskotáním) svého času Martina Schulze. Schulz měl - jako volební lídr SPD - napřed raketový nástup; ale velmi brzy se ukázalo, že tady ve hře spíše byl jenom vysloveně hlad na levici mít konečně nějakého přesvědčivého kandidáta. Schulz ve skutečnosti ani nemá osobní charisma, a ani nedokázal přijít s nějakým inovativním programem, který by mohl zaujmout.

(A zdá se, že velmi podobnou křivku nabrala i politická kariéra kandidátky Zelených Baerbockové: na rozdíl od Schulze ona sice je výraznou osobností, má sebevědomé - a alespoň podle mého soudu sympatické - vystupování; ale i v jejím případě se ukázalo, že na tak exponovanou politickou funkci není ještě dostatečně zralá. A čím větší byla počáteční euforie kolem ní, tím strmější je pak její sestup.)

Oproti tomu Olaf Scholz představuje naprostý opak: jak řečeno napohled nenápadná osobnost, ale v dané situaci - poté co jeho soupeři odradili velkou část německého voličstva svými chybami - právě on se najednou ukázal být jakýmsi majákem v rozbouřených vodách současného světa - nehybným, ale solidním, který může ukázat cestu do bezpečných přístavů. A právě touto poklidnou solidností nyní zřejmě boduje u německých voličů.

Všeho všudy se tady ukazuje, jak obrovskou roli v politice hraje vnějškový dojem, a tedy volba správného volebního lídra. I Zelení teď už asi hořce litují, že svého času nedali přednost Habeckovi před Baerbockovou. A přitom on už tehdy v přízni německého voličstva nad ní "vedl na body".

Co se pak levicové strany "Die Linke" a její případné účasti v levicové koalici týče - to je ovšem velká neznámá. Kandidát za SPD Scholz stanovil jasné podmínky, za kterých by byl ochoten přijmout "Die Linke" do vládní koalice; kromě jiného vyžaduje "jasné přiznání se k NATO". Ovšem - právě toto je pro členy "Die Linke" ideologicky velice ožehavý bod; velmi mnoho z nich stále ještě NATO emocionálně pociťuje jako "nástroj amerického imperialismu". Strana je v tomto ohledu rozpolcená na dvě poloviny.

Zrovna v minulých dnech vedení "Die Linke" vyslalo na adresu SPD vstřícné signály, že by byla ochotna upozadit některé své ideové respektive ideologické principy; ale právě o "jasném přiznání se k NATO" zde nebylo ani slovo.

Na straně druhé: jestliže dojde ke stavu (a je to docela dobře možné), že právě "Die Linke" by byla povolebním jazýčkem na vahách pro možný vznik ryze levicové koalice, pak je možno očekávat, že mnozí aktéři by náhle začali velmi slevovat ze svých původně "nezměnitelných" požadavků a principů.

PK
September 13, 2021 v 19.14
Kdo si ještě vzpomene na AfD?

Uvědomil jsem si právě, že v článku se ani jednou nevyskytuje zmínka o AfD, jako o jediné z parlamentních stran.

A přitom to není tak dávno, co se zdálo, že AfD je na vítězném tažení, že dobývá jednu metu za druhou, a že brzy zasáhne do boje o kancléřský úřad.

Ale tato hrozba se rozplynula. Musím říci, že je to pěkný pocit, vědět, že máme tři vážné uchazeče o kancléřský úřad, a že všichni tři jsou v podstatě přijatelní. Že ať vyhraje kdokoliv, nebude to žádná katastrofa, nebude to nic fatálního, nebude to nic, kvůli čemu by člověk musel z Německa emigrovat.

Těším se na náš svátek demokracie za 14 dní.

PK
September 14, 2021 v 5.9

Ano a to bez ironie, Německo má politické spektrum skoro jak z učebnice, chtělo by se říci "radost pohledět" a gratulovat...

Ovšem jak říká staré západní přísloví: "co si při aplikaci ultrakapitalismu nejen v postkomunistických zemích nakradeš, to při tvorbě svého politického spektra jako když najdeš." :-)

Demokratický blahobyt Němců je tak postaven na lži a vykořisťování.

PK
September 14, 2021 v 5.19

Můžeme ještě opět připomenout, jak řádili Němci zchudlí v důsledku reparací, hospodářské krize a Versailleské smlouvy ve 30. a 40. letech. Ovšem některým nafoukancům, řídícím se heslem "kam vítr, tam plášť", to asi nemá smysl opakovat.

PK
September 14, 2021 v 7.40

Takže opravdu doufejme, že v českých volbách bude tábor lži a nenávisti (zde viz např. soudruha Krupičku) na hlavu poražen.

Jde skutečně o hodně, a může to být fatální, právě na rozdíl od toho Německa.

JN

A Vy, pane Kolaříku, bojujete za který ten tábor? Lži a nenávisti, nebo pravdy a lásky?