↗

Olaf Scholz je ve vysoké německé politice od roku 1998. Málokdo předpokládal, že může letos překvapit. Foto Tobias Schwarz, AFP

Sousední Německo zažívá tři týdny před volbami do Bundestagu — dolní komory svého parlamentu — málokým čekaný finiš kampaně: sociální demokracie (SPD), která se poslední roky potácela kolem patnáctiprocentní hranice voličské podpory, má najednou o deset procentních bodů více. A razantní vzestupný trend se, zdá se, ještě zdaleka nezastavil.

Jedním z těch mála, kteří byli o volebním úspěchu socialistů pozoruhodně skálopevně přesvědčeni i v době, kdy se v podobných sférách pohybovala konkurence z CDU/CSU a od Zelených, zatímco u slabé SPD si mnozí klepali na čelo, že se vůbec odvažuje lídra své kandidátky vážně označovat za kandidáta na kancléře, byl on sám — Olaf Scholz.

Tento profesí právník se specializací na pracovní právo je opravdovým politickým matadorem. Do Bundestagu byl jako poslanec poprvé zvolen v roce 1998 a zůstal jím až do roku 2011, kdy se stal prvním starostou Hamburku, tedy předsedou vlády této městské spolkové země. Od roku 2007 do roku 2009 sloužil v první velké koalici SPD s CDU/CSU pod vedením Angely Merkelové jako ministr práce a sociálních věcí a v její poslední, právě končící, vládě (celkem třetí velké koalici ze čtyř vlád pod jejím vedením) zastává funkci ministra financí a vicekancléře.

Působil také v celé plejádě stranických funkcí, když však chtěl partajní kariéru zakončit pomyslným vrcholem, tedy předsednickým postem, tvrdě u své strany narazil a chvíli to vypadalo, že je místo toho jeho působení v politice spíš u konce.

↗

Vývoj podpory hlavních německých stran od posledních voleb. Srpnový nástup SPD zde dobře patrný. Grafika WmC

Připomeňme si v krátkosti poslední pro SPD turbulentní čtyři roky, jichž je tato epizoda součástí: Poslední volby do Bundestagu v září 2017 jim pod vedením přechodné naděje, bývalého prezidenta Evropského parlamentu Martina Schulze, nakonec přinesly historický debakl v podobě pouze dvacetiprocentní voličské podpory, což lídra kandidátky vedlo k okamžitému vyhlášení odchodu do opozice.

Jenže poté, co o několik týdnů později krachla vyjednávání o koalici CDU/CSU, Zelených a liberálů z FDP, ocitla se SPD pod velkým tlakem zachovat se státotvorně a začít s vítěznými křesťanskými demokraty přece jen jednat o další velké koalici.

Vedle prohraných voleb image tehdejšího předsedy strany Martina Schulze poškodil jak tento ostrý obrat, tak potom především to, že když si stranická základna účast ve vládě těsně odhlasovala, on v ní najednou jako by nic usiloval o pozici ministra zahraničí. To ho v řádu dní stálo předsednické křeslo ve prospěch tehdejší předsedkyně poslaneckého klubu Andrey Nahlesové, která se v něm však ohřála jen něco málo přes rok — v létě 2019 odešla ze všech politických funkcí v reakci na prohrané evropské volby.

Doba po jejím odchodu byla dobou nejhlubší krizi dříve pyšné Volkspartei, tedy doslova lidové strany, jak Němci říkají svým největším stranám catch-all typu. Rozhodla se na ni zareagovat inovativním procesem volby svého nového vedení — přihlásit se do ní mohl ze strany kdokoli, a to poprvé v jejích dějinách v genderově smíšených párech, které následně musely absolvovat sadu debat s členskou základnou, jež pak v přímé volbě rozhodovala o vítězích.

Olaf Scholz se tehdy do klání přihlásil také, jenže závěrečné kolo nakonec spolu se svou kolegyní Clarou Geywitzovou ve prospěch dvou relativních outsiderů Norberta Waltera-Borjanse a Saskie Eskenové, jejichž hlavním programem byl defacto „anti-Scholz“, prohrál.

Strana se tehdy rozhodla pro větší levicovost místo Scholzova pragmatismu, pro nové tváře místo zkušenosti — a dle mnohých také místo zkompromitovanosti vším, co stranu dovedlo na pokraj bezvýznamnosti. Chvíli na to konto nebylo ani jasné, zda Scholz nesekne v půli funkčního období i se svou vládní funkcí.

Jenže pak se rychle ukázalo, že na lídra, respektive lídryni kandidátky do voleb oběma nováčkům v čele strany prostě chybí formát a zkušenosti. Dílem svou vlastní neschopností, nevýrazností a nekoncepčností, dílem tím, že byli favorité spíš řadových členů než stranického establishmentu, který je následně nikdy úplně nepřijal za své, a také v důsledku toho, že bez významnějších exekutivních funkcí prostě pro veřejnost nebyli vidět, byli rychle pro tento úkol odepsaní.

Scholz sám se v mezičase naopak rehabilitoval tím, že se jako ministr financí stal rozpoznatelnou a široce pozitivně vnímanou tváří masivních pandemických finančních injekcí německému hospodářství, a má se za to, že právě to finálně stvrdilo, že jako kandidát na kancléře má nakonec největší šance uspět právě on. Každopádně jím byl už v létě 2020, půl roku po neúspěšných předsednických volbách a násobně dříve, než proběhl nominační proces u konkurence.

Chyby konkurence

Za pozoruhodným nástupem SPD v posledních týdnech stojí hned několik faktorů: v první řadě jsou to bezesporu chyby konkurence. Lídryně Zelených Annalena Baerbocková, o které se v jarní euforii z toho, že se její strana krátce ocitla dokonce na špici volebních preferencích, už mluvilo jako o první zelené kancléřce, si vzápětí dovolila kaskádu hloupých chyb — od přikrášlení životopisu přes pozdě přiznané vedlejší příjmy až po plagiáty ve své knize. Místy též působila nepřipraveně, když si pletla důležité věci nebo nedokázala dát odpověď nad rámec nejobecnějších floskulí.

Jakkoli se vede debata o tom, zda se jí jako ženě či jako představitelce Zelených jako disruptivní politické síly náhodou místy neměřilo přísnějším metrem, je zřejmé, že její pochybení se na poklesu Zelených (aktuálně na sedmnácti procentech, přičemž se zdá, že se sestupný trend ještě zdaleka nezastavil) projevila.

Kancléřský kandidát konzervativců Armin Laschet si zase od své vnitrostranické výhry nad bavorským zemským předsedou Markusem Söderem ještě nezvládl zjednat disciplínu a podporu ani ve vlastních řadách. Příliš dobrý dojem nezanechal ani při řešení katastrofálních červencových povodní, které se týkaly i jeho spolkové země, a celkově se stal vysmívaným a politováníhodným otloukánkem letošních voleb.

Místo něj, který měl v plánu jako dlouholetý spojenec Angely Merkelové vstoupit do jejích šlépějí a obsahově i stylem své politiky se stát pokračovatelem jejího odkazu, se tak této role paradoxně ujal právě Scholz. U Němců zkoušených po pandemii, která u nich přes léto navíc znovu nabírá na obrátkách daleko více než u nás, právě také záplavami obřích rozměrů, jež byly u sousedů unisono označeny za projev klimatické krize s dodatkem, že je bude třeba řešit s ještě větším nasazením a razancí než dosud, zřejmě převládla touha po zkušené politické osobnosti vzbuzující uklidňující dojem člověka, jenž ví, co dělá.

Tomu Annalena Baerbocková bez jakékoli exekutivní zkušenosti, což se jí ještě na jaře dařilo prodávat jako výhodu, ani Armin Laschet se svou ze zemské úrovně, nota bene v poslední době nevalně hodnocenou, nemohou konkurovat.

Olaf Scholz, na něhož je kampaň SPD nebývale přímo zacílená a jež si pro její koncipování vybral poněkud atypicky člověka ze sportovního prostředí, každopádně nyní s přehledem vede v podstatě u jakékoli otázky. Německé předvolební průzkumy jich tradičně pokládají větší vějíř než ty české — ptají se na kompetentnost u různých témat i na charakterovou výbavu.

↗

Twitterový výstup jednoho z letních průzkumů, jenž zachycuje, o kolik více Němců si přeje za kancléře Scholze než jeho konkurenty. Repro DR

Na jednu stranu i u sousedů berou předvolební výzkumy sice s rezervou, protože častokrát i u nich vše dopadlo nakonec úplně jinak, přesto jde o trend velmi jednoznačný a průřezový a čas ho nějak výrazně zvrátit je už velmi krátký. Kromě toho se v Německu již začalo volit poštovní cestou a kvůli pandemii se očekává vysoký podíl takto odevzdaných hlasů, a tak konečné výsledky budou přinejmenším zčásti zrcadlit současné preference nezávisle na tom, co se do voleb ještě stane.

Otázka programu

Vlastní pravděpodobnou výhrou SPD ve volbách však napínavý příběh zdaleka nekončí, pochopitelně půjde hlavně o sestavení vlády, které zřejmě bude tentokrát historické, protože v Německu vznikaly tradičně spíše jen dvojkoalice někdejších hegemonů s některou z menších stran nebo koalice velké. Dnes už je přitom v podstatě vyloučeno, že by se země vyhnula své vůbec první spolkové trojkoalici.

Podobně jako to, kdo skončí na prvním místě, budou důležitá i procenta ostatních stran a zejména pak rozhodnutí Zelených a liberálů z FDP, na jakou stranu se přikloní; případně také zda se přece jen nerozhoupají ke společné koalici SPD, Zelení a dosud spíše ostrakizovaná Die Linke.

Čím levicovější koalici by se podařilo SPD složit, tím větší šanci by měla uplatnit svůj program, který toho sice neobsahuje příliš revolučního, ale zejména některé body z jeho sociálněpolitické třetiny s mottem „Společnost respektu“ by mohly řadě lidí v Německu život citelně zlepšit: zvýšení minimální mzdy skoro o třetinu na dvanáct euro za hodinu, masová výstavba bytů a zpřísnění regulace nájmů nebo prodloužení podpory v nezaměstnanosti odvozené od předešlých příjmů a podpora v prvních dvou letech nezávislá na výši úspor tak, aby lidé příliš rychle kvůli nezaměstnanosti nepřicházeli o dosažený životní standard.

Program počítá také se snižováním daňové zátěže pro většinu příjmového a majetkového spektra vykompenzovaných zvyšováním daní u těch nejbohatších. Zcela samozřejmě pak v programu figuruje boj s klimatickou změnou či prohloubení evropské integrace, například formou rozšíření témat, o nichž by se mělo rozhodovat většinově, a ne jednohlasně.

Armin Laschet se teď ještě na poslední chvíli snaží zejména proti SPD bojovat strašením antilevicovou rétorikou, které má v jistých konzervativních kruzích i u sousedů stále ještě živnou půdu, byť nikdy nebývá tak demagogická a agresivní jako zdejší antikomusmus. Je ale nejisté, zda tím něco zmůže: letošní volby se v Německu zkrátka zdají být více rozhodováním mezi jednotlivými lídry a lídryní, jejich kompetencemi a obrázky, které se jim o sobě daří zprostředkovat, než o programových finesách.