Průzkumy v Německu vedou najednou sociální demokraté. Proč?
Kateřina SmejkalováTři týdny před volbami poráží německá SPD v průzkumech jak CDU/CSU, tak i Zelené. Většina analytiků to spojuje s osobností jejího lídra Olafa Scholze. Čím tento politik s image úředníka Němce tak zaujal a co za nástupem SPD stojí ještě?
Sousední Německo zažívá tři týdny před volbami do Bundestagu — dolní komory svého parlamentu — málokým čekaný finiš kampaně: sociální demokracie (SPD), která se poslední roky potácela kolem patnáctiprocentní hranice voličské podpory, má najednou o deset procentních bodů více. A razantní vzestupný trend se, zdá se, ještě zdaleka nezastavil.
Jedním z těch mála, kteří byli o volebním úspěchu socialistů pozoruhodně skálopevně přesvědčeni i v době, kdy se v podobných sférách pohybovala konkurence z CDU/CSU a od Zelených, zatímco u slabé SPD si mnozí klepali na čelo, že se vůbec odvažuje lídra své kandidátky vážně označovat za kandidáta na kancléře, byl on sám — Olaf Scholz.
Tento profesí právník se specializací na pracovní právo je opravdovým politickým matadorem. Do Bundestagu byl jako poslanec poprvé zvolen v roce 1998 a zůstal jím až do roku 2011, kdy se stal prvním starostou Hamburku, tedy předsedou vlády této městské spolkové země. Od roku 2007 do roku 2009 sloužil v první velké koalici SPD s CDU/CSU pod vedením Angely Merkelové jako ministr práce a sociálních věcí a v její poslední, právě končící, vládě (celkem třetí velké koalici ze čtyř vlád pod jejím vedením) zastává funkci ministra financí a vicekancléře.
Působil také v celé plejádě stranických funkcí, když však chtěl partajní kariéru zakončit pomyslným vrcholem, tedy předsednickým postem, tvrdě u své strany narazil a chvíli to vypadalo, že je místo toho jeho působení v politice spíš u konce.
Připomeňme si v krátkosti poslední pro SPD turbulentní čtyři roky, jichž je tato epizoda součástí: Poslední volby do Bundestagu v září 2017 jim pod vedením přechodné naděje, bývalého prezidenta Evropského parlamentu Martina Schulze, nakonec přinesly historický debakl v podobě pouze dvacetiprocentní voličské podpory, což lídra kandidátky vedlo k okamžitému vyhlášení odchodu do opozice.
Jenže poté, co o několik týdnů později krachla vyjednávání o koalici CDU/CSU, Zelených a liberálů z FDP, ocitla se SPD pod velkým tlakem zachovat se státotvorně a začít s vítěznými křesťanskými demokraty přece jen jednat o další velké koalici.
Vedle prohraných voleb image tehdejšího předsedy strany Martina Schulze poškodil jak tento ostrý obrat, tak potom především to, že když si stranická základna účast ve vládě těsně odhlasovala, on v ní najednou jako by nic usiloval o pozici ministra zahraničí. To ho v řádu dní stálo předsednické křeslo ve prospěch tehdejší předsedkyně poslaneckého klubu Andrey Nahlesové, která se v něm však ohřála jen něco málo přes rok — v létě 2019 odešla ze všech politických funkcí v reakci na prohrané evropské volby.
K tomuto velmi přesnému a výstižnému vylíčení předvolební situace v Německu od Kateřiny Smejkalové bych připojil ještě několik poznámek.
Za prvé, kandidát vládnoucí (pravicové) koalice CDU/CSU Laschet: doposud to byla především levicová SPD, která v posledních dobách "vynikala" tím, že do svého čela stavěla naprosto nevýrazné osoby, postrádající jakékoli charisma. Když jsem ale poprvé v televizi spatřil A. Lascheta, musel jsem nevěřícně potřásat hlavou: jako by se křesťanští demokraté a sociálové rozhodli v tomto "soutěžení neosobností" sociální demokracii ještě předstihnout. Přitom - opravdu tomu není tak, že by CDU/CSU (na rozdíl od SPD) měla nedostatek výrazných kandidátů; v prvé řadě zde stál k dispozici svěžím dojmem působící bavorský ministerský předseda Söder, anebo ale třeba i - byť i kontroverzní - Friedrich Merz. Ale křesťanská koalice se rozhodla tak, jak se rozhodla - a jsou opravdu velké vyhlídky na to, že tato jediná chyba ji bude stát volební vítězství. A dost možná (poprvé po dlouhé době) cestu do opozice.
Olaf Scholz: proč se tento napohled vlastně také docela nevýrazný muž proti všemu očekávání náhle stal silnou postavou sociální demokracie (a asi i německé politiky vůbec), už vylíčila autorka článku. Ale ještě pro zajímavost: tady se nabízí srovnání s nástupem (a následným ztroskotáním) svého času Martina Schulze. Schulz měl - jako volební lídr SPD - napřed raketový nástup; ale velmi brzy se ukázalo, že tady ve hře spíše byl jenom vysloveně hlad na levici mít konečně nějakého přesvědčivého kandidáta. Schulz ve skutečnosti ani nemá osobní charisma, a ani nedokázal přijít s nějakým inovativním programem, který by mohl zaujmout.
(A zdá se, že velmi podobnou křivku nabrala i politická kariéra kandidátky Zelených Baerbockové: na rozdíl od Schulze ona sice je výraznou osobností, má sebevědomé - a alespoň podle mého soudu sympatické - vystupování; ale i v jejím případě se ukázalo, že na tak exponovanou politickou funkci není ještě dostatečně zralá. A čím větší byla počáteční euforie kolem ní, tím strmější je pak její sestup.)
Oproti tomu Olaf Scholz představuje naprostý opak: jak řečeno napohled nenápadná osobnost, ale v dané situaci - poté co jeho soupeři odradili velkou část německého voličstva svými chybami - právě on se najednou ukázal být jakýmsi majákem v rozbouřených vodách současného světa - nehybným, ale solidním, který může ukázat cestu do bezpečných přístavů. A právě touto poklidnou solidností nyní zřejmě boduje u německých voličů.
Všeho všudy se tady ukazuje, jak obrovskou roli v politice hraje vnějškový dojem, a tedy volba správného volebního lídra. I Zelení teď už asi hořce litují, že svého času nedali přednost Habeckovi před Baerbockovou. A přitom on už tehdy v přízni německého voličstva nad ní "vedl na body".
Co se pak levicové strany "Die Linke" a její případné účasti v levicové koalici týče - to je ovšem velká neznámá. Kandidát za SPD Scholz stanovil jasné podmínky, za kterých by byl ochoten přijmout "Die Linke" do vládní koalice; kromě jiného vyžaduje "jasné přiznání se k NATO". Ovšem - právě toto je pro členy "Die Linke" ideologicky velice ožehavý bod; velmi mnoho z nich stále ještě NATO emocionálně pociťuje jako "nástroj amerického imperialismu". Strana je v tomto ohledu rozpolcená na dvě poloviny.
Zrovna v minulých dnech vedení "Die Linke" vyslalo na adresu SPD vstřícné signály, že by byla ochotna upozadit některé své ideové respektive ideologické principy; ale právě o "jasném přiznání se k NATO" zde nebylo ani slovo.
Na straně druhé: jestliže dojde ke stavu (a je to docela dobře možné), že právě "Die Linke" by byla povolebním jazýčkem na vahách pro možný vznik ryze levicové koalice, pak je možno očekávat, že mnozí aktéři by náhle začali velmi slevovat ze svých původně "nezměnitelných" požadavků a principů.
Ano a to bez ironie, Německo má politické spektrum skoro jak z učebnice, chtělo by se říci "radost pohledět" a gratulovat...
Ovšem jak říká staré západní přísloví: "co si při aplikaci ultrakapitalismu nejen v postkomunistických zemích nakradeš, to při tvorbě svého politického spektra jako když najdeš." :-)
Demokratický blahobyt Němců je tak postaven na lži a vykořisťování.
Můžeme ještě opět připomenout, jak řádili Němci zchudlí v důsledku reparací, hospodářské krize a Versailleské smlouvy ve 30. a 40. letech. Ovšem některým nafoukancům, řídícím se heslem "kam vítr, tam plášť", to asi nemá smysl opakovat.
A Vy, pane Kolaříku, bojujete za který ten tábor? Lži a nenávisti, nebo pravdy a lásky?