Politika ozvěn a pasti konzervativní rétoriky

Daniel Petera

Konzervativci proti společenským změnám už stovky let používají tytéž rétorické vzorce. Argumentace, kterou kdysi využívali při odmítání všeobecného volebního práva, se jim dnes hodí proti LGBT komunitě nebo při popírání klimatické krize.

Dlouhodobá dominance konzervativního diskurzu, resp. jeho zevšednění s sebou nese legitimizaci chudoby a utrpení nebo také marginalizaci sexuálních menšin. Jacob Riis: Tuláci ulice

Šestnáctihodinové pracovní směny. K jídlu jen dvě porce ovesné kaše. Nucená dětská práce. Všudypřítomná nemoc a smrt. Takové byly podmínky chudobinců, které jsou v naší kolektivní paměti dodnes neoddělitelně spjaty s obdobím průmyslové revoluce. Jakkoliv se to dnes může zdát neuvěřitelné, ve své době se našli tací, kteří tato nelidská „vězení pro chudé“ ochotně a velmi hlasitě obhajovali. A nebylo jich málo.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

V jádru argumentace těchto zastánců chudobinců stálo velmi populární přesvědčení, že jinými způsoby se chudoba prostě a jednoduše řešit nedá, protože jakákoliv lidštější pomoc by nevedla k ničemu jinému než k podpoře lenosti, zahálky a závislosti. Tato argumentace byla tak oblíbená, že ji ve své době propagovali přední konzervativní myslitelé jako byl filosof Edmund Burke nebo ekonom Thomas Malthus.

Proti provozování chudobinců se však postupně začala zvedat vlna odporu. Nemalý podíl na tom měly například sociálně kritické romány spisovatelů jako byl Charles Dickens nebo velice populární reportáže přímo z útrob chudobinců, které se pravidelně objevovaly na stránkách nejčtenějších deníků.

Společně s postupnou diskreditací této praxe začaly západní vlády pro řešení sociálních problémů hledat jiné nástroje. Tím byly položeny základy moderního sociálního státu, který se postupně ukázal být jedním z nejvýznamnějších civilizačních výdobytků a na dlouhá léta zdrojem nebývalého společenského optimismu. To však nemělo trvat věčně.

V polovině sedmdesátých let 20. století přišla ekonomická krize a s ní i diskuse o legitimitě stávajícího socioekonomického uspořádání. Ve veřejném prostoru se tak více než po sto letech znovu začaly hojně objevovat konzervativní úvahy o údajných zvrácených vlivech programů sociálního zabezpečení a nutnosti jeho radikálního omezení. Místo Edmunda Burka je však tentokrát propagoval politolog Charles Murray a místo Thomase Malthuse ekonom Fridrich August von Hayek.

Této generaci konzervativců začala obzvláště ve Spojených státech a Velké Británii velmi rychle naslouchat široká veřejnost i politické elity. A oslabení institucí sociálního státu na sebe nenechalo dlouho čekat.

Jedním z lidí, kteří byli tímto společenským vývojem krajně znepokojeni byl i německo-americký rozvojový ekonom Albert O. Hirschman. Ten svou dosavadní akademickou kariéru zasvětil zejména studiu jihoamerických ekonomik a tamějších rozvojových programů.

Zatímco jeho progresivní kolegové a přátelé se v době neokonzervativních reforem zaměřují spíše na negativní socioekonomické dopady útoků na sociální stát, Hirschman místo toho začíná systematicky zkoumat tyto útoky jako takové — v prvé řadě rétorickou formu, kterou na sebe obvykle berou.

Jako jeden z prvních sociálních vědců si všímá, že v konzervativní rétorice je možné vysledovat několik stále se opakujících vzorců, ke kterým se odpůrci společenských změn uchylují už od dob bojů proti velké francouzské revoluci nebo všeobecnému volebnímu právu.

Výsledkem jeho několikaletého bádání je pozoruhodná kniha The Rhetorics of Reaction (Reakcionářská rétorika) od jejíhož prvního vydání letos uplyne třicet let. Hirschmanova kniha by však ani po uplynulých desetiletích neměla uniknout pozornosti současného čtenáře, neboť jím vypozorované rétorické figury se jako ozvěny objevují v aktuálních diskusích například o klimatické krizi nebo o právech sexuálních menšin.

Kontraproduktivita, marnost a ohrožení

Hirschman začíná svou analýzu v kolébce moderního konzervatismu — v předrevoluční Francii 18. století a identifikuje tři základní pilíře diskurzu, jímž se tato ideologie realizuje. Nazve je tezí kontraproduktivity, marnosti a ohrožení.

První z nich není nijak zvlášť sofistikovaná. Sám Hirschman ji shrnuje následovně: Snahy o sociální reformy sice společnost opravdu promění, nicméně přesně opačným směrem, než jejich iniciátoři předpokládali. Už Tento názor už ve svém klíčovém díle Úvahy o revoluci ve Francii vyslovuje Edmund Burke, když tvrdí, že tehdejší revolučně demokratizační snahy nemohou skončit jinak než nastolením tyranie. Tato myšlenka, navíc posílená neblahým koncem francouzské revoluce, se pro další generace konzervativců stala svatým grálem rámování sociální dynamiky.

Není tedy divu, že stejná rétorická konstrukce se objevuje i v diskusích o všeobecném volebním právu i u nedávných reakcionářských útoků na sociální stát a veřejnou regulaci. Sám Hirschman cituje ekonomickou hvězdu druhé poloviny 20. století Miltona Friedmana, jak se svou „obvyklou, avšak zcela nemístnou sebedůvěrou“ v jednom z populárních veřejných vystoupení pronáší soudy o principiální škodlivosti státem garantované minimální mzdy, která má na chudé ve výsledku přesně opačný efekt, než její naivní zastánci zamýšleli.

Ačkoliv na všeobecné volební právo nebo na princip minimální mzdy dnes útočí málokdo, motiv kontraproduktivity ve veřejném prostoru zůstává i nadále. Stačí si vzpomenout na diskuse o manželství homosexuálů a oblíbená tvrzení mnohých konzervativců, že LGBT+ občanský aktivismus vyvolá tak velký společenský odpor, který ve výsledku podmínky pro sexuální menšiny zhorší.

Několik desítek let po Velké Francouzské revoluci se mezi konzervativci objevila nová rétorická figura. Podle ní vlastně revoluce nebyla tak významnou událostí, za kterou bývá považována, a to z jednoho prostého důvodu: Sebevýznamnější lidské úsilí totiž údajně nemá potenciál změnit přirozený společenský řád. Změny, kterých je lidská společnost cíleně schopna dosáhnou, jsou pak nanejvýš pomíjivé a povrchní. Hirschman tuto figuru nazývá tezí marnosti.

Zatímco první generace moderních konzervativních myslitelů tento „přirozený a neměnný“ společenský řád obhajovala zejména odvoláváním se k boží prozřetelnosti, s rozvojem vědy se konzervativní ideologie začala čím dál více rétoricky zaštiťovat „železnými zákony“ sociálních věd.

Konzervativci a reakcionáři se tak — Hirschmanovými slovy — začali dopouštět aktů intelektuálního terorismu, jehož více či méně explicitním cílem je vyhnout se relevantní debatě o společnosti a jejích problémech. Neboť o železných společenských zákonech se podobně jako o zákonech gravitačních nebo evolučních diskutovat nemusí.

Mezi prominentní představitele teze marnosti Hirschman řadí dva italské intelektuály a přední odpůrce všeobecného volebního práva — statistika Vilfreda Pareta a politického teoretika Gaetana Moscu.

Demokracie podle těchto autorů odporuje (jimi identifikovanému) přirozenému rozložení moci a majetku ve společnosti, která nemůže být lidskými zásahy dlouhodobě narušena. Tímto názorem se proslavil obzvláště Vilfredo Pareto, který ho opíral o vlastní statistickou analýzu historických majetkových a mocenských nerovností v Itálii, ze které mu vyplynulo, že 80 % majetku bylo historicky v rukou 20 % nejbohatších Italů. Pareto a po něm mnozí další tento statistický poznatek následně povýšili doslova na úroveň přírodního zákona s rozsáhlými sociálními implikacemi.

Z Paretova pozorování mohla být odvozena nejen principiální nemožnost demokracie, ale také například nesmyslnost daní a redistribučních sociálních programů, které by měly za cíl mimo jiné snižovat „přirozené“ nerovnosti. Pareto stejně jako mnozí konzervativci před ním proto dospívá k nepřekvapivému závěru, že problémy chudoby se nedají řešit jinak, než postupným růstem ekonomiky bez „nepřirozených“ zásahů státu.

Byly to právě tyto systematické útoky na veřejné instituce ze strany italských populárních intelektuálů jako byl Pareto nebo Mosca, které v zemi zcela podryly důvěru v demokracii a otevřely tak dveře fašismu. Málokoho pak překvapí, že sám Vilfredo Pareto se stal za Mussoliniho režimu senátorem.

Třetí a poslední rétorickou figurou, které se Albert Hirschman ve své knize věnuje je tzv. teze ohrožení. Podle ní nemá být ta či ona sociální reforma zavedena proto, že její realizace znehodnotí dřívější významné společenské instituce a výdobytky. I zde nabízí Hirschman čtenářům celou řadu historických reinkarnací.

Stejně jako předchozí rétorické strategie si i teze ohrožení našla své zastánce mezi odpůrci volebního práva. Málokdo tuto snahu reprezentuje lépe než francouzský sociolog Gustave Le Bon, který nechvalně proslul svými výroky o tom, jak velké štěstí měla mít tehdejší společnost, že se všechny velké moderní vynálezy (myšleno parní stroj nebo železnice) stihly uskutečnit ještě před politickou demokratizací, protože nic podobného už v budoucnu nebude možné. Jinými slovy, demokracie měla být nekompatibilní s technologickým pokrokem, který definoval předchozí období. Na začátku 20. století tyto hlasy začaly pochopitelně postupně utichat proto, že je zkušenost úspěšně vyvrátila.

Svůj návrat však tato rétorická figura zažila v době libertariánských a konzervativních útoků na sociální stát ve druhé polovině 20. století. Ten měl totiž nejenom škodit chudým v souladu s první tezí kontraproduktivity, ale navíc být zcela v rozporu s existencí svobodné společnosti. Tuto myšlenku poprvé otevřeně formuloval Fridrich von Hayek ve svém filosofickém díle The Constitution of Liberty, ve veřejném prostoru se tato argumentace nicméně objevovala spíše sporadicky. Snad pro notnou dávku abstrakce, kterou její pochopení vyžadovalo, možná však jednoduše pro svou zřejmou nesmyslnost.

Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška

Na posledních několika stránkách své knihy obrací Hirschman pozornost také k rétorice vlastního progresivního tábora. Tomu vyčítá především neochotu připustit si, že i veskrze pozitivní společenské změny nemusí být zadarmo, nebo také to, že obdobně jako konzervativci často rámují své požadavky jazykem historické nevyhnutelnosti. Jak však vzápětí sám dodává, jeho kniha se týká především konzervatismu a pravicového reakcionářství.

Konzervativní rétorika se ve světle Hirschmanovy knihy ukazuje jako o poznání méně působivá a v daném historickém kontextu mnohdy až (tragi)komická. To ji však nečiní o nic méně nebezpečnou. Její síla totiž nikdy nespočívala v intelektuální sofistikovanosti. Je to naopak její intuitivní jednoduchost hraničící až s banalitou, díky níž může tak efektivně promlouvat k širokým společenským vrstvám se všemi jejich předsudky a kognitivními limity.

Problém konzervatismu samozřejmě nespočívá v tom, že by některé společenské reformy historicky skutečně neměly zcela opačný efekt, než bylo zamýšleno, případně nemohly vážně ohrozit jiné velmi ceněné společenské výdobytky, nýbrž v tom, že dominance jeho diskurzu snižuje kvalitu celé veřejné diskuse. A to se — bez ohledu na ideologie — ve výsledku prokazatelně obrací proti všem.

Diskuse

Ano, teze kontraproduktivity je nesmírně mocný nástroj.

A hojně používaný.

Třeba dnes na blogu iDnes konzervativec Payne:

https://payne.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=775254

Stačí použít tezi kontraproduktivity, připlést k ní lživé, ale efektní výkřiky typu "genetický kód se víceméně zmocní buňky" nebo "důsledky se mohou projevit za desítky let", dále různé nesouvisející příklady a srovnání, a nakonec můžeme o odbornících mluvit jako o "soudruzích" a s pomrkáváním konstatovat, že mRNA vakcíny jsou švindl a nebezpečné, a lidé, obzvlášť mladí, by se jich měli vyvarovat...

A že je teze kontraproduktivity i základem konspirací, o tom není pochyb.

JP
September 2, 2021 v 9.45
Konzervatismus a progresivismus

Ano, konzervativci bezpochyby jednají podle víceméně stále stejných vzorců jednání. Konzervatismus, to je bezprostředně vzato určité psychické, osobnostní nastavení, které má určitou specifickou strukturu - a variabilita jeho projevů tedy nemůže být nijak příliš vysoká.

Dalo by se asi právem soudit, že ohledně toho jak se konzervativci stavějí k případným (společenským) změnám, se v průběhu dějin vytvořily určité archetypy, které jsou ve své základní struktuře konstantní a neměnné.

To všechno je tedy pravda; ovšem je poctivé si přiznat, že takovéto "archetypy" mají stejně tak i pokrokáři. Jestliže základním symptomem konzervativce je vysloveně fobie vůči jakýmkoli změnám toho, co je už "osvědčené", pak pokrokáři jsou naopak přímo fascinováni možností měnit stávající svět, a nejraději by přeměnili a přeformovali všechno jsoucí. A velice často bez ohledu na to, jaké to přinese (dlouhodobé) důsledky.

Německý sociolog Max Weber svého času napsal pojednání o vztahu konzervatismu a progresivismu. Jeho závěr byl (a ten je o to více hodný pozoru, že on sám byl konzervativec): obě složky mají ve společnosti místo; a zdravá společnost je charakterizována vyváženým poměrem jak pokrokářské, tak ale i konzervativní složky!

Ano, konzervativci se brání všem změnám, jak řečeno mají z nich až přímo fobickou hrůzu. Ale - na straně druhé jsou konzervativci z celospolečenského hlediska potřebnou a nepostradatelnou brzdou, aby živelné změny ke kterým inklinují pokrokáři nedestabilizovaly společnost nad únosnou míru.

Pokud si vezmeme konkrétní příklad J. Payneho, na kterého poukázal pan Mobicer: na jedné straně je tu možno názorně vidět, k jak naprosto nesmyslným pseudoargumentům sahají konzervativci v křečovité snaze zabránit všemu novému: Payne hystericky útočí proti očkování proti covidu; ale na straně druhé "normální" očkování je podle něj v pořádku, neboť to se už "osvědčilo". Naprosto dokonale je tu možno sledovat, jak pro konzervativní myšlení se všechno dělí na to, co už je zažité, důvěrné známé (to je v pořádku), a na to co je nové (to je nebezpečné a je nutno proti tomu bojovat) - a to i v případě že se jedná o jednu a tu samou věc! (Je ostatně možno s jistotou předpokládat, že svého času - když se začínalo s "normálním" očkováním - tak že právě Payne by s nejhlubším přesvědčením bojoval proti jeho údajné nepřirozenosti a jeho zničujícímu vlivu na zdraví lidstva.)

Na straně druhé: třeba v oblasti genetické manipulace, jak s rostlinami, tak s (hospodářskými) zvířaty, a tím spíše se samotným člověkem - není tady na místě opravdu velká dávka zdravého konzervatismu? Opravdu by bylo přípustné ponechat tady zcela volné pole působnosti nezodpovědným experimentátorům s (lidským) genomem, kteří nehledí napravo ani nalevo, kterým se jedná jenom o jejich vlastní výzkum a o jejich vlastní slávu?...

Ještě jednou tedy: je nutno v každém případě dát za pravdu Maxovi Weberovi, že ve zdravé společnosti musí být přítomen vyvážený poměr mezi momentem progresivismu a momentem konzervatismu.

To jediné co je tu ale možno kritizovat (a co by bylo nutno změnit) je to, že oba tábory jednají natolik zaslepeně. A - natolik ideologicky. Každý z obou táborů vidí jenom svou vlastní pravdu; ale odmítá vidět svou vlastní nepravdu, svou vlastní omezenost, svou vlastní ideologickou zaslepenost.

Zkrátka: nikdo nechce vidět břevna v oku svém...

JN

Konzervativci, vážený autore článku, ve skutečnosti neexistují, neboť jsou pouhým sociálním konstruktem - čili stereotypním objektem předsudků našich (ale spíše Vašich) myslí, zcela podobně jako třeba „muž“ či „žena“.

Tvrzení o neexistenci konzervativců bohužel neimplikuje neexistenci hlupáků. Hlupáci existují. Jsem sice v pokušení tvrdit, že mezi progresivisty je jich mnohem více než v ostatní populaci, ale nebyla by to asi pravda. Progresivisté jsou prostě jen zábavnější.

Třeba ti lidé, co prosazují, aby v rámci školní docházky bylo dětem v masovém měřítku vštěpováno, že pohlavní identita je věcí jejich vlastní svobodné vůle, takže po nějaké lehkovážné zmínce jsou pak ty děti ke změně identity (bez vědomí a souhlasu rodičů) „svobodně“ (ideologicky) dostrkány.

Tihleti „humanisté“ tím mohou dětem nenávratně zničit život. Hlupáci prostě existují a svojí „vysoce humánní a pokrokovou“ činností někdy doženou člověka třeba až k sebevraždě. Je proto nutné společnost před těmito projevy lidské omezenosti a idiocie chránit a nenazývat činnost, která vede k osobním tragédiím, cynicky „bojem za práva“.

HZ
September 5, 2021 v 20.57
Pan Nushart nám sděluje:

"Třeba ti lidé, co prosazují, aby v rámci školní docházky bylo dětem v masovém měřítku vštěpováno, že pohlavní identita je věcí jejich vlastní svobodné vůle, takže po nějaké lehkovážné zmínce jsou pak ty děti ke změně identity (bez vědomí a souhlasu rodičů) „svobodně“ (ideologicky) dostrkány."

Kdepak je máte, ty lidi?

Mají jména?

Vaše lehkovážné zmínky o dostrkávání dětí ke změně identity /bez vědomí a souhlasu rodičů/ nemají podle mne žádný reálný podklad, je to jen jeden z mnoha vašich výstřelů do tmy ve vaší svaté válce proti "progresivismu".

HZ

Že by to nějak souviselo s vaším předchozím příspěvkem, který jsem citovala?

Nezdá se.

Jste tak naivní, že chcete jmenný seznam obětí sebevražd s policejním potvrzením o motivu? Třicetinásobný nárůst případů za deset let na klinice Tavistock, hromadné odchody lékařů a psychologů z důvodu porušení etických standardů péče o pacienty, obvinění zaměstnance (který nesouhlasil s postupy na klinice) z transfobie - to všechno Vám, paní Zemanová, připadá normální?

Angličanka Keira Bell s touto klinikou vyhrála soudní spor. Podstoupila zde změnu pohlaví, ale transformace její problémy nevyřešila, naopak jí způsobila další.

--------------------------

https://cspap.cz/prohlaseni-ceske-spolecnosti-pro-psychoanalytickou-psychoterapii-k-lecbe-genderove-dysforie-v-detstvi-a-dospivani/

HZ
September 7, 2021 v 10.3
Nebýt té jedné kliniky, musel byste si ji vymyslet...

Místo aby vás uklidnilo, že čeští odborníci k tomu problému přistupují úplně jinak, vy tu strašíte jakýmsi záměrem přesvědčovat školní děti, aby změnily svou identitu.

Že se prostřednictvím sociálních sítí děti setkávají častěji než dřív s příběhy lidí, kteří volili změnu pohlaví jako řešení svého traumatu, je jasné, ale co proti tomu chcete dělat kromě rozumné osvěty?

JN

Nejde o jednu kliniku, jde o trend. Kdyby o něj nešlo, neměli by ti zmiňovaní odborníci potřebu se k tomu vyjadřovat.

Ten strmý nárůst počtu případů se netýká pouze jedné kliniky. Rozumná osvěta, kterou jako řešení tohoto stavu Vy navrhujete, je ovšem právě v rozporu s tím trendem, který naopak obhajujete - tedy s trendem, aby dětem bylo v masovém měřítku vštěpováno, že pohlavní identita je věcí jejich vlastní svobodné vůle. To právě rozumná osvěta vůbec není.

HZ
September 7, 2021 v 18.45
Ale houby.

Trend je takový, že zřejmě přibývá dětí, které znejistěly vinou sociálních sítí.

Jde o to, aby se dostaly do péče odborníků, kteří posoudí, do jaké míry u nich jde o skutečně závažný problém identity anebo o pouhé povrchní pocity.

Zaručeně jim nikdo z nich nevštěpuje nesmysly o svobodné volbě. Ve školách taky ne.

JN

Jsem rád, paní Zemanová, že se tedy snad už bez problémů shodneme alespoň v té jedné jediné věci: svobodná volba pohlaví je nesmysl a ve školách by se to nemělo propagovat.

Ale jaký je tedy vlastně Váš názor ohledně svobodné volby genderu?

HZ
September 8, 2021 v 10.55
Můj názor na svobodnou volbu genderu?

Podle mne svoboda volby v tomto případě spočívá jedině v postavení jedince vůči státu a znamená, že stát nemá nikomu bránit, aby se oficiálně přihlásil ke své vnitřní podstatě.

Nevím, jak to kdo ze skupiny transsexuálů prožívá, ale předpokládám, že svůj skutečný gender berou jako danost, ne otázku volby. A že svou svobodu vidí v tom, že se k tomu mohou veřejně přihlásit a změnit své tělesné znaky tak, aby odpovídaly jejich duševnímu ustrojení.

S tím nemám vůbec žádný problém, paní Zemanová. Pokud by to tak bylo, budeme v naprosté shodě.

+ Další komentáře