Politika ozvěn a pasti konzervativní rétoriky
Daniel PeteraKonzervativci proti společenským změnám už stovky let používají tytéž rétorické vzorce. Argumentace, kterou kdysi využívali při odmítání všeobecného volebního práva, se jim dnes hodí proti LGBT komunitě nebo při popírání klimatické krize.
Šestnáctihodinové pracovní směny. K jídlu jen dvě porce ovesné kaše. Nucená dětská práce. Všudypřítomná nemoc a smrt. Takové byly podmínky chudobinců, které jsou v naší kolektivní paměti dodnes neoddělitelně spjaty s obdobím průmyslové revoluce. Jakkoliv se to dnes může zdát neuvěřitelné, ve své době se našli tací, kteří tato nelidská „vězení pro chudé“ ochotně a velmi hlasitě obhajovali. A nebylo jich málo.
V jádru argumentace těchto zastánců chudobinců stálo velmi populární přesvědčení, že jinými způsoby se chudoba prostě a jednoduše řešit nedá, protože jakákoliv lidštější pomoc by nevedla k ničemu jinému než k podpoře lenosti, zahálky a závislosti. Tato argumentace byla tak oblíbená, že ji ve své době propagovali přední konzervativní myslitelé jako byl filosof Edmund Burke nebo ekonom Thomas Malthus.
Proti provozování chudobinců se však postupně začala zvedat vlna odporu. Nemalý podíl na tom měly například sociálně kritické romány spisovatelů jako byl Charles Dickens nebo velice populární reportáže přímo z útrob chudobinců, které se pravidelně objevovaly na stránkách nejčtenějších deníků.
Společně s postupnou diskreditací této praxe začaly západní vlády pro řešení sociálních problémů hledat jiné nástroje. Tím byly položeny základy moderního sociálního státu, který se postupně ukázal být jedním z nejvýznamnějších civilizačních výdobytků a na dlouhá léta zdrojem nebývalého společenského optimismu. To však nemělo trvat věčně.
V polovině sedmdesátých let 20. století přišla ekonomická krize a s ní i diskuse o legitimitě stávajícího socioekonomického uspořádání. Ve veřejném prostoru se tak více než po sto letech znovu začaly hojně objevovat konzervativní úvahy o údajných zvrácených vlivech programů sociálního zabezpečení a nutnosti jeho radikálního omezení. Místo Edmunda Burka je však tentokrát propagoval politolog Charles Murray a místo Thomase Malthuse ekonom Fridrich August von Hayek.
Této generaci konzervativců začala obzvláště ve Spojených státech a Velké Británii velmi rychle naslouchat široká veřejnost i politické elity. A oslabení institucí sociálního státu na sebe nenechalo dlouho čekat.
Jedním z lidí, kteří byli tímto společenským vývojem krajně znepokojeni byl i německo-americký rozvojový ekonom Albert O. Hirschman. Ten svou dosavadní akademickou kariéru zasvětil zejména studiu jihoamerických ekonomik a tamějších rozvojových programů.
Zatímco jeho progresivní kolegové a přátelé se v době neokonzervativních reforem zaměřují spíše na negativní socioekonomické dopady útoků na sociální stát, Hirschman místo toho začíná systematicky zkoumat tyto útoky jako takové — v prvé řadě rétorickou formu, kterou na sebe obvykle berou.
Ano, teze kontraproduktivity je nesmírně mocný nástroj.
A hojně používaný.
Třeba dnes na blogu iDnes konzervativec Payne:
https://payne.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=775254
Stačí použít tezi kontraproduktivity, připlést k ní lživé, ale efektní výkřiky typu "genetický kód se víceméně zmocní buňky" nebo "důsledky se mohou projevit za desítky let", dále různé nesouvisející příklady a srovnání, a nakonec můžeme o odbornících mluvit jako o "soudruzích" a s pomrkáváním konstatovat, že mRNA vakcíny jsou švindl a nebezpečné, a lidé, obzvlášť mladí, by se jich měli vyvarovat...
A že je teze kontraproduktivity i základem konspirací, o tom není pochyb.
Ano, konzervativci bezpochyby jednají podle víceméně stále stejných vzorců jednání. Konzervatismus, to je bezprostředně vzato určité psychické, osobnostní nastavení, které má určitou specifickou strukturu - a variabilita jeho projevů tedy nemůže být nijak příliš vysoká.
Dalo by se asi právem soudit, že ohledně toho jak se konzervativci stavějí k případným (společenským) změnám, se v průběhu dějin vytvořily určité archetypy, které jsou ve své základní struktuře konstantní a neměnné.
To všechno je tedy pravda; ovšem je poctivé si přiznat, že takovéto "archetypy" mají stejně tak i pokrokáři. Jestliže základním symptomem konzervativce je vysloveně fobie vůči jakýmkoli změnám toho, co je už "osvědčené", pak pokrokáři jsou naopak přímo fascinováni možností měnit stávající svět, a nejraději by přeměnili a přeformovali všechno jsoucí. A velice často bez ohledu na to, jaké to přinese (dlouhodobé) důsledky.
Německý sociolog Max Weber svého času napsal pojednání o vztahu konzervatismu a progresivismu. Jeho závěr byl (a ten je o to více hodný pozoru, že on sám byl konzervativec): obě složky mají ve společnosti místo; a zdravá společnost je charakterizována vyváženým poměrem jak pokrokářské, tak ale i konzervativní složky!
Ano, konzervativci se brání všem změnám, jak řečeno mají z nich až přímo fobickou hrůzu. Ale - na straně druhé jsou konzervativci z celospolečenského hlediska potřebnou a nepostradatelnou brzdou, aby živelné změny ke kterým inklinují pokrokáři nedestabilizovaly společnost nad únosnou míru.
Pokud si vezmeme konkrétní příklad J. Payneho, na kterého poukázal pan Mobicer: na jedné straně je tu možno názorně vidět, k jak naprosto nesmyslným pseudoargumentům sahají konzervativci v křečovité snaze zabránit všemu novému: Payne hystericky útočí proti očkování proti covidu; ale na straně druhé "normální" očkování je podle něj v pořádku, neboť to se už "osvědčilo". Naprosto dokonale je tu možno sledovat, jak pro konzervativní myšlení se všechno dělí na to, co už je zažité, důvěrné známé (to je v pořádku), a na to co je nové (to je nebezpečné a je nutno proti tomu bojovat) - a to i v případě že se jedná o jednu a tu samou věc! (Je ostatně možno s jistotou předpokládat, že svého času - když se začínalo s "normálním" očkováním - tak že právě Payne by s nejhlubším přesvědčením bojoval proti jeho údajné nepřirozenosti a jeho zničujícímu vlivu na zdraví lidstva.)
Na straně druhé: třeba v oblasti genetické manipulace, jak s rostlinami, tak s (hospodářskými) zvířaty, a tím spíše se samotným člověkem - není tady na místě opravdu velká dávka zdravého konzervatismu? Opravdu by bylo přípustné ponechat tady zcela volné pole působnosti nezodpovědným experimentátorům s (lidským) genomem, kteří nehledí napravo ani nalevo, kterým se jedná jenom o jejich vlastní výzkum a o jejich vlastní slávu?...
Ještě jednou tedy: je nutno v každém případě dát za pravdu Maxovi Weberovi, že ve zdravé společnosti musí být přítomen vyvážený poměr mezi momentem progresivismu a momentem konzervatismu.
To jediné co je tu ale možno kritizovat (a co by bylo nutno změnit) je to, že oba tábory jednají natolik zaslepeně. A - natolik ideologicky. Každý z obou táborů vidí jenom svou vlastní pravdu; ale odmítá vidět svou vlastní nepravdu, svou vlastní omezenost, svou vlastní ideologickou zaslepenost.
Zkrátka: nikdo nechce vidět břevna v oku svém...
Konzervativci, vážený autore článku, ve skutečnosti neexistují, neboť jsou pouhým sociálním konstruktem - čili stereotypním objektem předsudků našich (ale spíše Vašich) myslí, zcela podobně jako třeba „muž“ či „žena“.
Tvrzení o neexistenci konzervativců bohužel neimplikuje neexistenci hlupáků. Hlupáci existují. Jsem sice v pokušení tvrdit, že mezi progresivisty je jich mnohem více než v ostatní populaci, ale nebyla by to asi pravda. Progresivisté jsou prostě jen zábavnější.
Třeba ti lidé, co prosazují, aby v rámci školní docházky bylo dětem v masovém měřítku vštěpováno, že pohlavní identita je věcí jejich vlastní svobodné vůle, takže po nějaké lehkovážné zmínce jsou pak ty děti ke změně identity (bez vědomí a souhlasu rodičů) „svobodně“ (ideologicky) dostrkány.
Tihleti „humanisté“ tím mohou dětem nenávratně zničit život. Hlupáci prostě existují a svojí „vysoce humánní a pokrokovou“ činností někdy doženou člověka třeba až k sebevraždě. Je proto nutné společnost před těmito projevy lidské omezenosti a idiocie chránit a nenazývat činnost, která vede k osobním tragédiím, cynicky „bojem za práva“.
"Třeba ti lidé, co prosazují, aby v rámci školní docházky bylo dětem v masovém měřítku vštěpováno, že pohlavní identita je věcí jejich vlastní svobodné vůle, takže po nějaké lehkovážné zmínce jsou pak ty děti ke změně identity (bez vědomí a souhlasu rodičů) „svobodně“ (ideologicky) dostrkány."
Kdepak je máte, ty lidi?
Mají jména?
Vaše lehkovážné zmínky o dostrkávání dětí ke změně identity /bez vědomí a souhlasu rodičů/ nemají podle mne žádný reálný podklad, je to jen jeden z mnoha vašich výstřelů do tmy ve vaší svaté válce proti "progresivismu".
Že by to nějak souviselo s vaším předchozím příspěvkem, který jsem citovala?
Nezdá se.
Jste tak naivní, že chcete jmenný seznam obětí sebevražd s policejním potvrzením o motivu? Třicetinásobný nárůst případů za deset let na klinice Tavistock, hromadné odchody lékařů a psychologů z důvodu porušení etických standardů péče o pacienty, obvinění zaměstnance (který nesouhlasil s postupy na klinice) z transfobie - to všechno Vám, paní Zemanová, připadá normální?
Angličanka Keira Bell s touto klinikou vyhrála soudní spor. Podstoupila zde změnu pohlaví, ale transformace její problémy nevyřešila, naopak jí způsobila další.
--------------------------
Místo aby vás uklidnilo, že čeští odborníci k tomu problému přistupují úplně jinak, vy tu strašíte jakýmsi záměrem přesvědčovat školní děti, aby změnily svou identitu.
Že se prostřednictvím sociálních sítí děti setkávají častěji než dřív s příběhy lidí, kteří volili změnu pohlaví jako řešení svého traumatu, je jasné, ale co proti tomu chcete dělat kromě rozumné osvěty?
Nejde o jednu kliniku, jde o trend. Kdyby o něj nešlo, neměli by ti zmiňovaní odborníci potřebu se k tomu vyjadřovat.
Ten strmý nárůst počtu případů se netýká pouze jedné kliniky. Rozumná osvěta, kterou jako řešení tohoto stavu Vy navrhujete, je ovšem právě v rozporu s tím trendem, který naopak obhajujete - tedy s trendem, aby dětem bylo v masovém měřítku vštěpováno, že pohlavní identita je věcí jejich vlastní svobodné vůle. To právě rozumná osvěta vůbec není.
Trend je takový, že zřejmě přibývá dětí, které znejistěly vinou sociálních sítí.
Jde o to, aby se dostaly do péče odborníků, kteří posoudí, do jaké míry u nich jde o skutečně závažný problém identity anebo o pouhé povrchní pocity.
Zaručeně jim nikdo z nich nevštěpuje nesmysly o svobodné volbě. Ve školách taky ne.
Jsem rád, paní Zemanová, že se tedy snad už bez problémů shodneme alespoň v té jedné jediné věci: svobodná volba pohlaví je nesmysl a ve školách by se to nemělo propagovat.
Ale jaký je tedy vlastně Váš názor ohledně svobodné volby genderu?
Podle mne svoboda volby v tomto případě spočívá jedině v postavení jedince vůči státu a znamená, že stát nemá nikomu bránit, aby se oficiálně přihlásil ke své vnitřní podstatě.
Nevím, jak to kdo ze skupiny transsexuálů prožívá, ale předpokládám, že svůj skutečný gender berou jako danost, ne otázku volby. A že svou svobodu vidí v tom, že se k tomu mohou veřejně přihlásit a změnit své tělesné znaky tak, aby odpovídaly jejich duševnímu ustrojení.
S tím nemám vůbec žádný problém, paní Zemanová. Pokud by to tak bylo, budeme v naprosté shodě.