Šestnáctihodinové pracovní směny. K jídlu jen dvě porce ovesné kaše. Nucená dětská práce. Všudypřítomná nemoc a smrt. Takové byly podmínky chudobinců, které jsou v naší kolektivní paměti dodnes neoddělitelně spjaty s obdobím průmyslové revoluce. Jakkoliv se to dnes může zdát neuvěřitelné, ve své době se našli tací, kteří tato nelidská „vězení pro chudé“ ochotně a velmi hlasitě obhajovali. A nebylo jich málo.

V jádru argumentace těchto zastánců chudobinců stálo velmi populární přesvědčení, že jinými způsoby se chudoba prostě a jednoduše řešit nedá, protože jakákoliv lidštější pomoc by nevedla k ničemu jinému než k podpoře lenosti, zahálky a závislosti. Tato argumentace byla tak oblíbená, že ji ve své době propagovali přední konzervativní myslitelé jako byl filosof Edmund Burke nebo ekonom Thomas Malthus.

Proti provozování chudobinců se však postupně začala zvedat vlna odporu. Nemalý podíl na tom měly například sociálně kritické romány spisovatelů jako byl Charles Dickens nebo velice populární reportáže přímo z útrob chudobinců, které se pravidelně objevovaly na stránkách nejčtenějších deníků.

Společně s postupnou diskreditací této praxe začaly západní vlády pro řešení sociálních problémů hledat jiné nástroje. Tím byly položeny základy moderního sociálního státu, který se postupně ukázal být jedním z nejvýznamnějších civilizačních výdobytků a na dlouhá léta zdrojem nebývalého společenského optimismu. To však nemělo trvat věčně.

V polovině sedmdesátých let 20. století přišla ekonomická krize a s ní i diskuse o legitimitě stávajícího socioekonomického uspořádání. Ve veřejném prostoru se tak více než po sto letech znovu začaly hojně objevovat konzervativní úvahy o údajných zvrácených vlivech programů sociálního zabezpečení a nutnosti jeho radikálního omezení. Místo Edmunda Burka je však tentokrát propagoval politolog Charles Murray a místo Thomase Malthuse ekonom Fridrich August von Hayek.

Této generaci konzervativců začala obzvláště ve Spojených státech a Velké Británii velmi rychle naslouchat široká veřejnost i politické elity. A oslabení institucí sociálního státu na sebe nenechalo dlouho čekat.

Jedním z lidí, kteří byli tímto společenským vývojem krajně znepokojeni byl i německo-americký rozvojový ekonom Albert O. Hirschman. Ten svou dosavadní akademickou kariéru zasvětil zejména studiu jihoamerických ekonomik a tamějších rozvojových programů.

Zatímco jeho progresivní kolegové a přátelé se v době neokonzervativních reforem zaměřují spíše na negativní socioekonomické dopady útoků na sociální stát, Hirschman místo toho začíná systematicky zkoumat tyto útoky jako takové — v prvé řadě rétorickou formu, kterou na sebe obvykle berou.

Jako jeden z prvních sociálních vědců si všímá, že v konzervativní rétorice je možné vysledovat několik stále se opakujících vzorců, ke kterým se odpůrci společenských změn uchylují už od dob bojů proti velké francouzské revoluci nebo všeobecnému volebnímu právu.

Výsledkem jeho několikaletého bádání je pozoruhodná kniha The Rhetorics of Reaction (Reakcionářská rétorika) od jejíhož prvního vydání letos uplyne třicet let. Hirschmanova kniha by však ani po uplynulých desetiletích neměla uniknout pozornosti současného čtenáře, neboť jím vypozorované rétorické figury se jako ozvěny objevují v aktuálních diskusích například o klimatické krizi nebo o právech sexuálních menšin.

Kontraproduktivita, marnost a ohrožení

Hirschman začíná svou analýzu v kolébce moderního konzervatismu — v předrevoluční Francii 18. století a identifikuje tři základní pilíře diskurzu, jímž se tato ideologie realizuje. Nazve je tezí kontraproduktivity, marnosti a ohrožení.

První z nich není nijak zvlášť sofistikovaná. Sám Hirschman ji shrnuje následovně: Snahy o sociální reformy sice společnost opravdu promění, nicméně přesně opačným směrem, než jejich iniciátoři předpokládali. Už Tento názor už ve svém klíčovém díle Úvahy o revoluci ve Francii vyslovuje Edmund Burke, když tvrdí, že tehdejší revolučně demokratizační snahy nemohou skončit jinak než nastolením tyranie. Tato myšlenka, navíc posílená neblahým koncem francouzské revoluce, se pro další generace konzervativců stala svatým grálem rámování sociální dynamiky.

Není tedy divu, že stejná rétorická konstrukce se objevuje i v diskusích o všeobecném volebním právu i u nedávných reakcionářských útoků na sociální stát a veřejnou regulaci. Sám Hirschman cituje ekonomickou hvězdu druhé poloviny 20. století Miltona Friedmana, jak se svou „obvyklou, avšak zcela nemístnou sebedůvěrou“ v jednom z populárních veřejných vystoupení pronáší soudy o principiální škodlivosti státem garantované minimální mzdy, která má na chudé ve výsledku přesně opačný efekt, než její naivní zastánci zamýšleli.

Ačkoliv na všeobecné volební právo nebo na princip minimální mzdy dnes útočí málokdo, motiv kontraproduktivity ve veřejném prostoru zůstává i nadále. Stačí si vzpomenout na diskuse o manželství homosexuálů a oblíbená tvrzení mnohých konzervativců, že LGBT+ občanský aktivismus vyvolá tak velký společenský odpor, který ve výsledku podmínky pro sexuální menšiny zhorší.

Několik desítek let po Velké Francouzské revoluci se mezi konzervativci objevila nová rétorická figura. Podle ní vlastně revoluce nebyla tak významnou událostí, za kterou bývá považována, a to z jednoho prostého důvodu: Sebevýznamnější lidské úsilí totiž údajně nemá potenciál změnit přirozený společenský řád. Změny, kterých je lidská společnost cíleně schopna dosáhnou, jsou pak nanejvýš pomíjivé a povrchní. Hirschman tuto figuru nazývá tezí marnosti.

Zatímco první generace moderních konzervativních myslitelů tento „přirozený a neměnný“ společenský řád obhajovala zejména odvoláváním se k boží prozřetelnosti, s rozvojem vědy se konzervativní ideologie začala čím dál více rétoricky zaštiťovat „železnými zákony“ sociálních věd.

Konzervativci a reakcionáři se tak — Hirschmanovými slovy — začali dopouštět aktů intelektuálního terorismu, jehož více či méně explicitním cílem je vyhnout se relevantní debatě o společnosti a jejích problémech. Neboť o železných společenských zákonech se podobně jako o zákonech gravitačních nebo evolučních diskutovat nemusí.

Mezi prominentní představitele teze marnosti Hirschman řadí dva italské intelektuály a přední odpůrce všeobecného volebního práva — statistika Vilfreda Pareta a politického teoretika Gaetana Moscu.

Demokracie podle těchto autorů odporuje (jimi identifikovanému) přirozenému rozložení moci a majetku ve společnosti, která nemůže být lidskými zásahy dlouhodobě narušena. Tímto názorem se proslavil obzvláště Vilfredo Pareto, který ho opíral o vlastní statistickou analýzu historických majetkových a mocenských nerovností v Itálii, ze které mu vyplynulo, že 80 % majetku bylo historicky v rukou 20 % nejbohatších Italů. Pareto a po něm mnozí další tento statistický poznatek následně povýšili doslova na úroveň přírodního zákona s rozsáhlými sociálními implikacemi.

Z Paretova pozorování mohla být odvozena nejen principiální nemožnost demokracie, ale také například nesmyslnost daní a redistribučních sociálních programů, které by měly za cíl mimo jiné snižovat „přirozené“ nerovnosti. Pareto stejně jako mnozí konzervativci před ním proto dospívá k nepřekvapivému závěru, že problémy chudoby se nedají řešit jinak, než postupným růstem ekonomiky bez „nepřirozených“ zásahů státu.

Byly to právě tyto systematické útoky na veřejné instituce ze strany italských populárních intelektuálů jako byl Pareto nebo Mosca, které v zemi zcela podryly důvěru v demokracii a otevřely tak dveře fašismu. Málokoho pak překvapí, že sám Vilfredo Pareto se stal za Mussoliniho režimu senátorem.

Třetí a poslední rétorickou figurou, které se Albert Hirschman ve své knize věnuje je tzv. teze ohrožení. Podle ní nemá být ta či ona sociální reforma zavedena proto, že její realizace znehodnotí dřívější významné společenské instituce a výdobytky. I zde nabízí Hirschman čtenářům celou řadu historických reinkarnací.

Stejně jako předchozí rétorické strategie si i teze ohrožení našla své zastánce mezi odpůrci volebního práva. Málokdo tuto snahu reprezentuje lépe než francouzský sociolog Gustave Le Bon, který nechvalně proslul svými výroky o tom, jak velké štěstí měla mít tehdejší společnost, že se všechny velké moderní vynálezy (myšleno parní stroj nebo železnice) stihly uskutečnit ještě před politickou demokratizací, protože nic podobného už v budoucnu nebude možné. Jinými slovy, demokracie měla být nekompatibilní s technologickým pokrokem, který definoval předchozí období. Na začátku 20. století tyto hlasy začaly pochopitelně postupně utichat proto, že je zkušenost úspěšně vyvrátila.

Svůj návrat však tato rétorická figura zažila v době libertariánských a konzervativních útoků na sociální stát ve druhé polovině 20. století. Ten měl totiž nejenom škodit chudým v souladu s první tezí kontraproduktivity, ale navíc být zcela v rozporu s existencí svobodné společnosti. Tuto myšlenku poprvé otevřeně formuloval Fridrich von Hayek ve svém filosofickém díle The Constitution of Liberty, ve veřejném prostoru se tato argumentace nicméně objevovala spíše sporadicky. Snad pro notnou dávku abstrakce, kterou její pochopení vyžadovalo, možná však jednoduše pro svou zřejmou nesmyslnost.

Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška

Na posledních několika stránkách své knihy obrací Hirschman pozornost také k rétorice vlastního progresivního tábora. Tomu vyčítá především neochotu připustit si, že i veskrze pozitivní společenské změny nemusí být zadarmo, nebo také to, že obdobně jako konzervativci často rámují své požadavky jazykem historické nevyhnutelnosti. Jak však vzápětí sám dodává, jeho kniha se týká především konzervatismu a pravicového reakcionářství.

Konzervativní rétorika se ve světle Hirschmanovy knihy ukazuje jako o poznání méně působivá a v daném historickém kontextu mnohdy až (tragi)komická. To ji však nečiní o nic méně nebezpečnou. Její síla totiž nikdy nespočívala v intelektuální sofistikovanosti. Je to naopak její intuitivní jednoduchost hraničící až s banalitou, díky níž může tak efektivně promlouvat k širokým společenským vrstvám se všemi jejich předsudky a kognitivními limity.

Problém konzervatismu samozřejmě nespočívá v tom, že by některé společenské reformy historicky skutečně neměly zcela opačný efekt, než bylo zamýšleno, případně nemohly vážně ohrozit jiné velmi ceněné společenské výdobytky, nýbrž v tom, že dominance jeho diskurzu snižuje kvalitu celé veřejné diskuse. A to se — bez ohledu na ideologie — ve výsledku prokazatelně obrací proti všem.