Za hranice států a trhů
Daniel PeteraLetos uplyne devět let od smrti významné americké politoložky Elinor Ostromové, která se zasloužila o vyvrácení jednoho z nezákladnějších ekonomických axiomů 20. století.
Na konci 60. let otiskl časopis Science esej amerického ekologa Garetta Hardina, která takřka přes noc učinila svého autora jedním z nejcitovanějších vědců své doby. Esej nese název Tragédie obecní pastviny a Hardin se v ní za pomoci působivého podobenství snaží varovat před nadužíváním a vyčerpáním přírodních zdrojů spojeným s rapidním nárůstem lidské populace. Hardin přitom nebyl zdaleka prvním, kdo tento problém formuloval, s podobným postřehem přišel již ve čtvrtém století př. n. l. otec moderního vědeckého přístupu, filozof Aristotelés. Hardinovo podobenství je však dodnes nejznámější.
V jednoduchosti zní takto: Představme si skupinku vesnických pastevců, kteří společně užívají nedaleké pastviny. Je jaro a trávy je na loukách dost. Každý z vesničanů je pochopitelně dobrým hospodářem, a chce proto pro své stádo zajistit ty nejlepší možné podmínky. Bude se tudíž snažit vyvádět na pastvu co nejvíce svých krav. Zprvu se zdá, že všechno funguje, jak má. Po pár měsících však nešťastní pastevci zjistí, že louky jsou společným užíváním tak zdevastované, že celé vesnici budou po zbytek roku naprosto k ničemu.
Sociální dilema, jež z tohoto podobenství plyne a které je dodnes dobře známo napříč sociálními vědami, vedlo k formulaci dvou základních přístupů, jak obdobným tragédiím předejít. První přístup představuje zavedení centrální regulace užívání (v extrémních případech až znárodnění). Druhým a hojně užívaným řešením „tragédie obecní pastviny“ se stal odprodej společného vlastnictví do rukou soukromníka. Na dlouhá léta se tyto přístupy staly mantrou, jejíž ozvěny jsou dodnes slyšet i na mnohých univerzitách.
Možná že důvodem, proč si Elinor Ostromová žádnou historku o obecní pastvině nevymyslele, je, že narozdíl od Garetta Hardina si nic takového vymýšlet nemusela. Obecní pastviny byly v historii hojně užívány a v některých státech stále ještě užívány jsou, způsoby jejich správy a užívání i jejich výsledky jsou zdokumentovány a předpokládám ostatně, že aspoň některé z těchto konkrétních historických příkladů obecních pastvin Elinor Ostromová do svého díla zahrnula. Musím nicméně přiznat, že její dílo neznám, a tak nemůžu žádný její spis otevřít, ukázat prstem na konkrétní stranu a vmést kritikům, kteří ji vyčítají, že nepostavila proti fantaziím Garetta Hardina svůj vlastní příběh obecní pastviny: „Co to žvaníte, blbci? Tady ten příběh máte, černé na bílém.‟
Jak jsem četl v knize Matta Ridleyho „O původu ctnosti‟ (aniž bych se podrobně podíval na Ridleyho seznam použité literatury, abych věděl, jestli v tomto místě náhodou nečerpá zrovna z díla Elinor Ostromové), největší tragedií „tragedie občiny‟ je, že Garett Hardin si svou historku, která zásadně ovlivnila politickou ekonomii druhé poloviny dvacátého století, a doufejme že už jen nanejvýš první čtvrtiny toho jednadvacátého, vycucal z prstu, historické skutečnosti jsou právě opačné než předstíral Hardin, hospodaření na občinách probíhalo úspěšně a udržitelně celá staletí, a zničeny občiny byly právě těmi politikami, na jejichž podporu sepsal své výmysly Hardin.
Většina občin ve Velké Británii, a podobně do různé míry i jinde po Evropě, podlehla v počátcích kapitalismu privatizacím, v Británii proslaveným jako Ohrazování. Ruskou občinu pak zlikvidovala kolektivizace, v níž bolševici místo toho, aby na tradici občiny navázali a rozvíjeli ji, tuto tradici rozbili a nahradili zcela novým systémem mnohem bližším centralizovanému státnímu vlastnictví.
https://en.wikipedia.org/wiki/Common_land#Enclosure_and_decline
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ob%C5%A1%C4%8Dina
Myslím, že definitivní konec občiny v Rusku znamenala privatizace po pádu komunistického režimu, stejně jako čeští privatizátoři zasadili poslední smrtící ránu kdysi rozvinutému československému družstevnictví. To je ovšem téma, o kterém by měl psát, ať už v souvislosti s dílem Elinor Ostromové nebo v jiném myšlenkovém rámci, někdo, kdo o historii našeho družstevnictví ví podstatně víc než já.
Když jsem se pokusil dohledat, jestli jsem na to téma už náhodou v Deníku Referendum něco v minulosti nečetl, našel jsem nejpodrobnější text o českém, potažmo československém družstevnictví od Táni Fischerové:
https://denikreferendum.cz/clanek/2534-cilena-likvidace-nasi-pameti
O dnes potlačené československé tradici se ve svých textech o družstevnictví zmiňoval také Vratislav Dostál:
A Tomáš Tožička využíval při kritice současných vlastnických a politických poměrů dílo Elinor a Vincenta Ostromových:
https://denikreferendum.cz/clanek/19929-vlastnictvi-a-vzpoura-byrokracie
Tady je ovšem nutno se ptát, jaký zásadní rozdíl má být mezi tím, když užívání společně sdílených statků reguluje stát, anebo když je reguluje příslušná komunita uživatelů. Výsledek je v každém případě stejný: přístup k danému zdroji je regulován.
Jistě: v případě komunitní regulace mají účastníci hřejivý pocit, že si tak rozhodli sami. Ovšem - připomeňme že stát jako takový má mít přesně tu samou funkci: být garantem společných zájmů tam, kde by byly ohrožovány zájmem soukromým, egoistickým.
Jestliže tedy v současné době vládne nedůvěra vůči či státu, je nutno se ptát, je-li to záležitost pouze psychologická; anebo jestli to není tím, že je to stát sám, který má - za podmínek kapitalismu a formální buržoazní demokracie - odcizený charakter. A jestli by tedy pravým řešením nebylo spíše zhumanizovat stát (přiblížit ho člověku), nežli se pokoušet všechno řešit pouze lokálně.
Tím spíš že lokálně je možno řešit jenom velmi omezený okruh problémů. A za druhé: ty zmíněné "hádky" nemusí zdaleka probíhat jenom v procesu ustanovení pravidel; ty se mohou (v případě silně protichůdných zájmů) reprodukovat dále, a nakonec danou komunitu vnitřně zcela rozvrátit, znepřátelit.
Zatímco když se rozhodne "shora", tak si lidé sice zanadávají na byrokracii, ale jejich vzájemné vztahy tím neutrpí.