Na konci 60. let otiskl časopis Science esej amerického ekologa Garetta Hardina, která takřka přes noc učinila svého autora jedním z nejcitovanějších vědců své doby. Esej nese název Tragédie obecní pastviny a Hardin se v ní za pomoci působivého podobenství snaží varovat před nadužíváním a vyčerpáním přírodních zdrojů spojeným s rapidním nárůstem lidské populace. Hardin přitom nebyl zdaleka prvním, kdo tento problém formuloval, s podobným postřehem přišel již ve čtvrtém století př. n. l. otec moderního vědeckého přístupu, filozof Aristotelés. Hardinovo podobenství je však dodnes nejznámější.

V jednoduchosti zní takto: Představme si skupinku vesnických pastevců, kteří společně užívají nedaleké pastviny. Je jaro a trávy je na loukách dost. Každý z vesničanů je pochopitelně dobrým hospodářem, a chce proto pro své stádo zajistit ty nejlepší možné podmínky. Bude se tudíž snažit vyvádět na pastvu co nejvíce svých krav. Zprvu se zdá, že všechno funguje, jak má. Po pár měsících však nešťastní pastevci zjistí, že louky jsou společným užíváním tak zdevastované, že celé vesnici budou po zbytek roku naprosto k ničemu.

Sociální dilema, jež z tohoto podobenství plyne a které je dodnes dobře známo napříč sociálními vědami, vedlo k formulaci dvou základních přístupů, jak obdobným tragédiím předejít. První přístup představuje zavedení centrální regulace užívání (v extrémních případech až znárodnění). Druhým a hojně užívaným řešením „tragédie obecní pastviny“ se stal odprodej společného vlastnictví do rukou soukromníka. Na dlouhá léta se tyto přístupy staly mantrou, jejíž ozvěny jsou dodnes slyšet i na mnohých univerzitách.

S tezí o tragédii obecní pastviny se brzy po jejím vydání seznámila i politoložka a politická ekonomka Elinor Ostromová z Kalifornské univerzity. Začínající vědkyni, která své první roky na akademické půdě zasvětila studiu komunitně spravovaných vodovodních systémů, zněly Hardinovy závěry nanejvýš pochybně. Sama totiž v rámci terénního výzkumu zátočin na jihu Kalifornie analyzovala institucionální uspořádání, která si místní komunity samy vytvořily, aby zabránily ekologické katastrofě vyplývající z nadužívání zdrojů, na nichž byly existenčně závislé. A komunitní řešení byla zcela organická, bez nutnosti státní regulace nebo privatizace. Tyto komunity jinými slovy nevědomky jednaly zcela v rozporu s tehdejší ekonomickou teorií. Tento důležitý poznatek se stal základním kamenem jejího pozdějšího výzkumu.

Elinor Ostromová samozřejmě nebyla první, kdo si všiml, že sdílené statky nejsou odsouzeny k devastaci a krachu zdaleka ve všech případech. Už v době vydání Tragédie obecní pastviny vykreslovaly stovky případových studií z mnoha různých disciplín mnohem optimističtější obraz fungování lidských komunit. Do širšího teoretického rámce však výzkum zasadila až v 80. letech právě ona.

Ostromová si při několikaletém studiu odborné literatury všimla specifických vzorců chování, které jsou společné všem úspěšným komunitám, ať už se jedná o zavlažovací systémy ve španělské Valencii nebo například společně spravovaná pole na japonském venkově. Na základě těchto vzorců definuje osm zákonů úspěšné správy sdílených statků, takzvaná Pravidla Ostromové. Mezi ty nejdůležitější patří jasně stanovené hranice společného majetku, co nejširší demokratické kompetence účastníků, účinný monitoring dodržování společných pravidel členy samotné komunity, systém postupných sankcí v případě nedodržování těchto pravidel a v neposlední řadě také tolerance ze strany autorit.

Své zákony už jako profesorka politických věd na univerzitě v Indianě v roce 1990 podrobněji rozpracovala v obsáhlé publikaci s příznačným názvem Governing the commons: Evolution of institutions for Collective action (Správa společných statků: Evoluce institucí kolektivní akce). Vydání této knihy v sociálních vědách způsobilo doslova zemětřesení a navzdory intelektuálně otupující neoliberální atmosféře vyvolalo po celém světě vlnu zájmu o alternativní formy společenské organizace. V dějinách sociálních věd se něco podobného podařilo jen hrstce autorů a autorek.

Správa společných statků se tak svým významem zařadila po bok děl jako je Hayekova Cesta do Otroctví nebo Velká transformace Karla Polaniyho. S trochou nadsázky bychom jeho autorce mohli vytknout jen jediné, skutečnost, že ve své publikaci neformulovala vlastní verzi Hardinova podobenství. Znělo by totiž nějak takhle: Představme si skupinku vesnických pastevkyň, které společně užívají nedaleké pastviny. Je jaro, trávy je na loukách dost a mezi ženami panuje dobrá nálada. Každá z vesničanek, neboť je pochopitelně dobrou hospodářkou, chce zajistit pro své stádo ty nejlepší možné podmínky, a bude se tudíž snažit vyvádět na pastvu co nejvíce svých krav. Zprvu se zdá, že všechno funguje, jak má. Velmi brzy si však pastevkyně uvědomí, že kdyby tímto způsobem pastviny užívaly dál, celou louku brzy úplně zdevastují. Hned další den se proto sejdou na obecní návsi a po několika hodinách plných vyjednávání, smlouvání a hádek se nakonec dohodnou na jasném rozvrhu, kterým se budou všechny řídit.

Společně s těmito pravidly si též určí, jak bude kontrolováno jejich dodržování a jakým způsobem bude potrestán ten, kdo se rozhodne přijatá pravidla porušit. Nakonec jednu z nich napadne, že by měly raději všechno zapsat a zanést za hostinskou, jejíž postřehů si všichni v okolí velmi váží, a může jim tudíž sloužit jako sudí v případě konfliktu. Návrh je okamžitě přijat a pastevkyně se vesele odebírají směrem k hospodě. Kolik z nich si asi uvědomuje, že obyčejnou lidskou komunikací se jim dost možná podařilo zabránit tragédii?