Aby mohl Green New Deal fungovat, musí odmítnout růst

Jason Hickel, Giorgos Kallis, Riccardo Mastini

Snaha o trvalý ekonomický růst je pevně zakotvena v našem myšlení o světě a jeho prosperitě. Projevuje se to paradoxně i v náplni sílícího konceptu Green New Deal. Má-li uspět, je nutné jeho obsah od růstu urychleně oprostit.

Green New Deal je dosud neustálený koncept, bitevní pole. Jeho význam a ambice vyplynou z boje, jejž vedou sociální hnutí a levicoví politici. Ti by jej neměli ani nekriticky přijímat, ani odmítat, ale zmocnit se ho a posunout ho do radikálnější polohy. Ilustrace FB Green New Deal UK

Ve Spojených státech se idea Green New Dealu intenzivně prosazuje od roku 2018, a to díky nově vzniklému spojenectví aktivistů za klimatickou spravedlnost a předních levicových politiků. Toto spojenectví se naplno projevilo v únoru 2019, když kongresmanka Alexandria Ocasio-Cortezová (demokratka za New York) a senátor Ed Markey (demokrat za Massachusetts) předložili ve Sněmovně reprezentantů rezoluci číslo 109.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Jejich návrh Green New Dealu připisuje státu klíčovou roli v koordinaci celonárodní dekarbonizace, v rekvalifikaci pracovníků, která by umožnila spravedlivý přechod od špinavého průmyslu k čistšímu, v zavádění garancí pracovních míst na federální úrovni a v posilování sociálního státu pomocí vyvázání základních služeb z tržních principů.

Rezoluce 109 sice výslovně neuvádí ekonomický růst jako jeden ze svých politických cílů, ale nepřímo ho zahrnuje do úkolů „stimulovat ekonomický rozvoj“ a „rozvíjet domácí výrobu“. Tři přední političtí experti spojovaní s návrhem Green New Dealu — Justin Talbot Zorn, Ben Beachy a Rhiana Gunn-Wrightová — kromě toho argumentují, že zvýšení mezd pracujících a zdokonalení infrastruktury se vyplatí, protože posílí ekonomický růst, a že rezoluce 109 je tedy „fiskálně zodpovědná“.

Někteří odborníci, například ekonom Robert Pollin, jdou dokonce ještě dál, když v ekonomickém růstu nespatřují jen důsledek Green New Dealu, ale také jeho motor. Green New Deal by měl být financován určitým dílem federálního HDP. Růst je proto žádoucí, jelikož vyšší HDP bude automaticky znamenat i vyšší investice do projektů na podporu čisté energie.

To vše může navenek znít celkem rozumně, protože jsme zvyklí věřit, že růst je prospěšný a nezbytný. Je zde ale podstatný problém. Usilování o růst ve skutečnosti působí proti cílům Green New Dealu, a může dokonce znemožnit, abychom jich vůbec dosáhli.

Je třeba pochopit, že růst HDP s sebou přináší rostoucí poptávku po energiích. Nelze vyvodit jasnou příčinnou souvislost, ale studie dokládají, že energie a HDP jsou úzce provázány. I když si rádi namlouváme, že růst v bohatých zemích většinou táhnou materiálově nenáročné služby (například finance, pojišťovnictví a digitální platformy), realita je taková, že rychlý rozvoj informačního průmyslu drasticky zvýšil energetickou spotřebu. A to je problém, protože čím víc elektřiny spotřebováváme, tím obtížnější je získat ji z obnovitelných zdrojů.

Že se to děje, pozorujeme v reálném čase: Mezinárodní agentura pro energii konstatuje, že ačkoli jsme v letech 2017 a 2018 meziročně dosáhli významného pokroku ve snižování energetické náročnosti a v zavádění obnovitelných zdrojů, emise oxidu uhličitého z výroby elektřiny celosvětově stouply o 1,5 %. Proč? Protože ekonomický růst naše úspěchy předběhl. Aby tempo dekarbonizace aspoň překonalo vzestup spotřeby, muselo by být třikrát rychlejší, a k tomu, aby emise skutečně klesly, by bylo zapotřebí rychlosti ještě větší. Jak důležité je souběžně snižovat poptávku po energii a zvyšovat energetickou účinnost, ukazuje nedávný výzkum, který dokládá, že historicky vedla ke snížení emisí pouze tato cesta.

Úsilí o růst ve skutečnosti působí proti cílům Green New Dealu a může dokonce znemožnit, abychom jich dosáhli.

Jinak řečeno, úsilí o růst HDP náš úkol ztěžuje mnohem víc, než je zdrávo. Pokud si dáváme za cíl americkou ekonomiku dekarbonizovat do roku 2030, musíme si počínat chytřeji.

Musíme aktivně snižovat celkovou spotřebu energie. To není věc názoru, nýbrž praktické zkušenosti. Ve scénáři nízké poptávky po energii, který předložil Mezivládní panel pro změnu klimatu ve své zprávě z roku 2018, se uvádí, že k dosažení našich klimatických cílů, jelikož dosud nemáme takzvané negativní emisní technologie (např. bioenergie schopné zachycovat a ukládat uhlík), vede jediná schůdná cesta: musíme v nejbližších dekádách snížit globální spotřebu energie o 40 % a příkladem musí jít státy s vysokými příjmy. Čím méně energie budeme v tom krátkém čase, který nám zbývá, spotřebovávat, tím snáze ji můžeme získávat z obnovitelných zdrojů.

To ale vyžaduje přehodnotit některé naše představy o fungování ekonomiky. Místo abychom předpokládali, že všechny sektory ekonomiky mají růst, a to setrvale a bez ohledu na to, jestli je toho opravdu zapotřebí, měli bychom přemýšlet, v kterých oblastech si růst skutečně přejeme (u obnovitelných zdrojů, veřejného zdravotnictví, veřejné dopravy) a u kterých je méně nutný, a můžeme je naopak aktivně utlumit (výrobu SUV, průmysl hovězího masa, reklamu atp.).

Dobrá zpráva je, že Spojené státy další ekonomický růst nepotřebují. Často se domníváme, že je nezbytný, chceme-li, aby se lidem zlepšoval život. Jenže Španělsko poráží Spojené státy ve střední délce života (o ohromujících pět let), přestože má HDP na obyvatele o 56 % nižší. Estonsko poráží Spojené státy ve vzdělávání, přestože má HDP na obyvatele nižší o 64 %. Kostarika poráží Spojené státy v ukazatelích výsledků zdravotní péče a blahobytu navzdory HDP na obyvatele nižšímu o 81 %.

A nejde o žádné výjimky. Příznivější střední délku života při nižším HDP na obyvatele vykazuje celkem 41 zemí. Většinou mají HDP nižší zhruba o 20—50 %. Některé (Kostarika, Libanon, Kuba) dokonce až o 80 %. Jejich úspěch plyne ze skutečnosti, že mají robustní, všeobecně dostupné veřejné zdravotnictví, vzdělání, dopravu a bydlení. Jinak řečeno, poskytování základních společenských služeb je v nich buď úplně, nebo zčásti vyvázáno z tržních zákonitostí a jakožto lidské právo je k dispozici všem.

Empirické údaje jasně dokládají, že jde o levnější a účinnější cestu než poskytovat tyto služby na soukromé, ziskové bázi (španělský systém veřejného zdravotnictví je o 80 % levnější než systém americký a vykazuje podstatně lepší výsledky). Přesně z tohoto důvodu by jedním z ústředních principů radikálního Green New Dealu měl být program Medicare pro všechny — protože lidem zprostředkuje přístup ke zdrojům, které potřebují k dlouhému spokojenému životu, a obejde se přitom bez neustálého růstu.

Mnozí zastánci názoru, že klimatické změně máme čelit růstem — od nově zvoleného amerického prezidenta Joe Bidena až po předsedkyni Evropské komise Ursulu von der Leyenovou —, argumentují, že růst potřebujeme, abychom snížili nerovnost. Jenže růst ve skutečnosti vede k pravému opaku. V letech 1980—2016 vzrostla americká ekonomika v reálných hodnotách o 151 %. A přesto v tomto období nic z tohoto nárůstu národního důchodu na dospělého občana nedoputovalo k dolním 50 procentům. Zato ale 32 % doputovalo ke středním 40 procentům, 68 % k horním 10 procentům a 36 % ke hrotovému jednomu procentu. Chceme-li snížit nerovnost, měli bychom k tomuto cíli směřovat přímo, přijetím zákonů o životním minimu a progresivním zdaněním.

Další běžný argument zní, že ekonomický růst potřebujeme, abychom uskutečnili inovace nezbytné k ekologické transformaci. Jenže pokud je cílem dosáhnout určitého typu inovací (lepších solárních panelů, lepších železnic), je smysluplnější investovat do nich přímo, a nikoli nechávat růst celou ekonomiku a doufat, že to povede k žádoucím výsledkům nějakým zázrakem. Dává opravdu smysl, aby rostl průmysl hovězího a výroba plastů, když se chceme dopracovat k výkonnějším větrným turbínám?

Mnoho lidí věří, že když poroste HDP, Green New Deal snadněji ufinancujeme. Bez ohledu na individuální názory na potřebnost ekonomického růstu ale existuje vážná obava, zda je možné každoroční 2—3% růst udržet dlouhodobě, když existují náznaky, že země s vysokými příjmy vstupují do období sekulární stagnace (čili permanentního, necyklického poklesu ekonomického růstu). A je to v pořádku, máme totiž jiné možnosti. Místo usilování o vyšší příjem, kterým bychom Green New Deal financovali, můžeme racionálněji nasměrovat příjem už existující.

Můžeme například vzít peníze z dotací do fosilních paliv a zbrojení a přesunout je k obnovitelným zdrojům energie. Finanční prostředky můžeme získat také progresivním zdaněním nejbohatší třetiny amerických domácností tak, aby daňové sazby stoupaly podle výše příjmu. Nebo můžeme zaujmout postkeynesiánský přístup a spolehnout se na federální tvorbu peněz: místo abychom tento nástroj používali k podpoře trhu s cennými papíry a zachraňování krachujících korporací, můžeme ho využít k financování právě Green New Dealu.

Progresivisté se nechali vtáhnout do debaty, jestli Green New Deal bude pro růst dobrý, nebo špatný. Pravice trvá na tom, že bude špatný. Mnozí progresivisté ho pochopitelně začali hájit, že bude dobrý. To je ale nebezpečný tah. Nejen proto, že růst ztěžuje dosažení našich cílů, ale také proto, že pokud Green New Deal bude nakonec skutečně působit proti růstu, pak selhal i podle našich vlastních kritérií. Stane se tak slabým vůči útokům, které na tento fakt budou poukazovat.

Požadovat ukončení čtyřicetileté hegemonie neoliberalismu a zároveň i ukončení 200 let trvající dominance „růstismu“ je pro progresivisty možná hodně náročná výzva. Chceme-li se však pokusit vybudovat spravedlivější společnost, která bude moci celoplanetárně prosperovat, budeme se muset ideologii růstu postavit i přesto.

Ve své nedávné studii se zabýváme tím, že by Green New Deal měl být nahlížen jako potenciálně revoluční program. Jak říká badatelka a aktivistka Thea Riofrancosová, jde o dosud neustálený koncept, o bitevní pole, a jeho význam a ambice vyplynou z boje, jejž vedou sociální hnutí. Aktivisté za klimatickou spravedlnost by ho proto neměli ani nekriticky přijímat, ani odmítat, ale zmocnit se ho a posunout ho do radikálnější polohy.

Aktivisté za klimatickou spravedlnost a levicoví politici, kteří chtějí pro Spojené státy vyžadovat Green New Deal bez růstu, se mohou inspirovat kampaní za Green New Deal pro Evropu, kterou roku 2019 zahájilo panevropské politické hnutí DiEM25. Je to první postrůstový rámec Green New Dealu, který se tyčí na cestě před námi jako nadějný orientační bod.

Text For the Green New Deal to Work, It Has to Reject “Growth” vyšel původně na serveru Inthesetimes.com. Přeložila HANA PERNICOVÁ.

Diskuse

Vzhledem k tomu, že jsou autoři ekonomové mě celkem překvapuje, že nijak nereflektují další z důležitých vlastností růstu HDP -- zvládání dluhové zátěže.

Zadlužené státy se bez růstu nedokážou obejít.

Snížení světové spotřeby energie o 40% už je totální výsměch jakékoliv realistické vizi.

Celosvětová spotřeba naopak ještě výrazně půjde nahoru, než se jí podaří stabilizovat.

Takže je možno blábolit o revolučnosti programu a o ovládnutí bitevních polí. Ale jsou tojenom kecy. Bohužel.