Davy lidí, které protestovaly proti americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi během jeho návštěvy Londýna minulý týden, zosobňovaly odpor světové veřejnosti proti všemu, co Trump reprezentuje. Přes tento odpor však Trumpova podpora stále roste. I ti, které znechucují jeho zpátečnické postoje — rasismus, misogynie, podněcování nenávisti mezi různými skupinami lidí — jsou ochotni zatnout zuby a nakonec se za něj postavit. Proč? Protože jim slibuje růst.

To, co politiky povznáší nebo svrhává do propadliště dějin, je jejich schopnost zajistit růst HDP. A je jedno za jakou cenu — jestli za cenu destrukce přírody, osekání zákonů na ochranu pracujících nebo ničivé těžby. Jestliže se jim podaří dosáhnout růstu, mají vítězství v kapse.

Zdaleka ovšem zatím nejsme v té nejhorší fázi. S tím, jak narážíme na limity růstu — nasycení trhu, vyčerpání zdrojů, klimatickou změnu — budou politici v honbě za růstem stále agresivnější. Lidem jako Trump se bude dařit, protože všichni přece potřebujeme růst: pokud ekonomika vyspělých zemí nebude růst ročně nejméně o dvě nebo tři procenta, nastoupí krize. Nebude z čeho platit dluhy, firmy zkrachují, lidé přijdou o práci.

Podstatou globální ekonomiky je, že musí růst, aby se udržela v chodu. Všichni jsme rukojmími růstu a těch, kdo ho slibují. A to je obrovský problém, protože růst je úzce spojen s destrukcí životního prostředí. Růst o tři procenta se nezdá být nijak převratný, ale ve skutečnosti znamená, že objem ekonomiky se každých dvacet let zdvojnásobí — a s ním i množství aut, chytrých telefonů, počet nalétaných kilometrů a objem odpadu. Vědci varují, že jsme již překročili planetární meze a následky vidíme všude kolem sebe: odlesnění, kolaps biodiverzity, války o zdroje a klimatickou změnu.

Dobrou zprávou je, že to lze dělat i jinak. Můžeme si zvolit jinou formu ekonomiky, která nevyžaduje nekonečný růst, a tím také bere vítr z plachet politikům jako Trump. Ve skutečnosti se to už děje. Odborníci a aktivisté z celého světa pomalu pracují na základech post-růstové ekonomiky.

Ze všeho nejdřív je potřeba vyvrátit mýtus, že růst je pro společnost nutný. Ekonomové a politici nám tvrdí, že jej potřebujeme, pokud chceme lidstvo zbavit chudoby. Jenže nejchudším 60 procentům obyvatel připadá z příjmů generovaných novým růstem pouhých pět procent. Růst je naprosto neefektivním a z ekologického hlediska naprosto zvráceným způsobem řešení chudoby. Tu lze potírat mnohem rychleji bez jakéhokoli růstu tím, že budeme spravedlivěji rozdělovat existující příjmy.

A to je klíčový princip post-růstové ekonomiky: rovnost je protiváhou růstu. Existuje mnoho způsobů, jak jí dosáhnout, ať už se jedná o zavedení globální minimální mzdy, posílení mezinárodního pracovního práva, zastropování výše příjmu a majetku nebo podporu, či dokonce dotace pro družstevní podniky spravované zaměstnanci.

Vedle toho je však třeba také řešit naši strukturální závislost na růstu. Tak například, jedním z principů kapitalismu je neustálé zvyšování produktivity práce, tedy získávání vyšší hodnoty z lidmi odpracované doby. Avšak s tím, jak se produktivita zvyšuje, není již potřeba tolik lidí, ti jsou propouštěni a roste nezaměstnanost. A jako řešení těchto problémů volí vlády další růst, který by vytvořil další pracovní místa.

Cesty ven z tohoto začarovaného kruhu však existují. Mezi ně patří kratší pracovní týden, který právě zavedli ve Švédsku, sdílení pracovních úvazků, aby měl každý přístup k zaměstnání bez nutnosti neustálého růstu, zavedení univerzálního základního příjmu financovaného progresivní uhlíkovou daní, daní z těžby a z finančních transakcí. Díky němu by nevznikala nutnost vytvářet další pracovní místa.

Jako další zdůvodnění pro růst se používá argument dluhy. S dluhem je nutno platit úroky. Jedinci, firmy i státy musí neustále zvyšovat produkci, aby mohli splácet. Z tohoto cyklu lze vystoupit zrušením nesplatitelných dluhů, například prostřednictvím veřejného dluhového auditu, jež by nás osvobodilo od imperativu růstu. Dalším způsobem je nový měnový systém, který v sobě nemá od začátku zabudován princip dluhu a úroku.

K tomu, abychom se udrželi v mezích zvladatelných pro planetární ekosystémy, by nám mohla pomoci nová pravidla, která by omezila celkové množství spotřebovávaných zdrojů a produkovaného odpadu — na principu limitů pro emise CO2. To by nám zabránilo brát si nad hranici obnovitelnosti a znečišťovat nad hranici absorbovatelnosti prostřednictvím ekosystémů.

A v neposlední řadě můžeme přestat používat HDP jako primární indikátor ekonomického úspěchu a zavést kompletnější holistická měřítka, jako je například ukazatel skutečného pokroku (Genuine Progress Indicator, GPI), který zahrnuje ekologické a sociální externality ekonomické činnosti.

Nejrůznější země od Bhútánu přes Skotsko, Slovinsko, Kostariku až po Nový Zéland již alternativní ukazatele používají. Pokud jsou politici povinni dosahovat vyššího ukazatele skutečného pokroku namísto hrubého domácího produktu, nutí je to zabývat se tím, jak maximalizovat sociální prospěch a minimalizovat ekologickou škodlivost.

Aplikace těchto principů by nám pomohla opustit model růstu za každou cenu a zbavit se tyranie politiků posedlých růstem. Jako civilizace stojíme před volbou, zda se naší prioritou stane růst, nebo se naší prioritou stane život. Obojí najednou mít nelze. Přežít antropocén můžeme jen tehdy, pokud vytvoříme post-růstovou ekonomiku, díky které budeme moci žít s naší krásnou a pohostinnou domovskou planetou v harmonii.

Text Is It Time for a Post-Growth Economy? vyšel původně na serveru AlJazeera.com. Přeložila Míla Palánová.