Protesty zemědělců proti chování řetězců a nízkým výkupním cenám se opakují periodicky a bez valného výsledku. Zdá se, že řetězce se nedají spoutat a vinou našich zastupitelů, kteří je povolovali v míře, jaká není nikde jinde v Evropě, je jich u nás jako hub po dešti.

Už Goethe kdysi řekl, že obchod je jedním ze zel. Měl dar, že viděl, co jiní ne.

U nás v roce 2007 vyšla knížka Ladislava Feierabenda Zemědělské družstevnictví v Československu do roku 1952. Objevila ji Naďa Johanisová zapadlou v jedné anglické knihovně, přeložila ji, a s nakladatelem Ivem Stehlíkem jí pomohla u nás na svět. Už úvodní slova L. Feierabenda stojí za citování.

„Tato studie o československých zemědělských družstvech vznikla v naději, že příběh o tom, jak se utlačovaní lidé v jednom koutě světa spojili, aby zlepšili svůj životní úděl, přispěje k řešení některých problémů tohoto světa. Rozsah toho, co dokázali, chyby, kterých se dopustili, a možnosti, které nabízejí skutečné družstevní organizace — to vše by měli pozorně prostudovat ti, kdo věří v lidskou svobodu. Ti, kdo stroje vlastnili nebo ovládali nebyli omezeni ani právními předpisy, ani etickými hledisky a vraceli lidem jen velmi malý podíl ze zisku ve formě mezd.. — Závod o zisky a o moc mezi vlastníky, obchodními společnostmi a skupinami koncernů, které se neohlížely ani na etiku, ani na právo, vyústil v praxi, jež ohrožovala celou společnost. Negativní dopady průmyslového systému se snažila napravit nová hnutí: chartisti v Anglii vládními regulacemi, třídním bojem Marx a konečně — pomocí kooperativních — družstevních podniků, založených zdola těmi, kdo byli vykořisťováním sami ohroženi.“

L. Feierabend dále popisuje historii vzniku družstevního hnutí i rozvinutou praxi.

Problém nastal, když bylo zrušeno nevolnictví a stará struktura zemědělství se rozpadla. Sedláci neměli komu ani jak prodávat svoje produkty a přišli překupníci a lichváři, kteří jejich zkázu urychlovali. Tehdy se prvně objevila myšlenka vzájemné svépomoci. První družstvo vzniklo v roce 1844 v Rochdale v Anglii, kde si místní řemeslníci otevřeli společný obchod. Svým členům za velkoobchodní ceny prodávali kvalitní potraviny. Jejich principy, že podstatný není zisk, ale provozovaná činnost, se začaly šířit.

U nás vznikly první kampeličky, kde se uplatňoval princip jeden člen — jeden hlas. Družstva se u nás masově začala objevovat za první republiky a vznikla jejich ohromná síť po celé republice. Z tehdejších patnácti milionů obyvatel bylo v družstvech organizováno (i přes rodinné příslušníky) šest milionů lidí. Vedle kampeliček existovala družstva lesní, mlýnská, mlékárenská, elektrifikační, čekanková, spotřební, která prodávala své produkty, ale také umělecká jako Družstvo Národního divadla nebo České filharmonické družstvo v Praze. Dokonce vzniklo i družstvo pro výstavbu a provoz místní dráhy Čerčany — Modřany — Dobříš, které se postaralo o „Posázavský pacifik“.

Družstevnictví bylo autonomní a nepodléhalo administrativě ze strany vlády a vládní úředníci neseděli ani ve svazech ani v samotných družstvech. Vláda však měla pro hnutí pochopení a poskytovala mu podporu. Tak se podařilo zlikvidovat lichvu a vybudovat základy finanční nezávislosti a potravinové soběstačnosti. Lehce omezené družstevnictví přežilo ještě i německou okupaci, ale první úder přišel zákazem obnovy agrární strany a po roce 1945 infiltrací komunistů do družstev. Komunisté po převzetí moci zlikvidovali tento úžasný systém ve třech krocích.

20. července 1948 vydali první zákon, který finanční instituce v obci sloučil do jednoho peněžního ústavu, podřízeného ministerstvu financí. Den na to vyšel druhý zákon, který zrušil samostatnost jednotlivých družstev a centralizoval je v Ústřední radu družstev. Členství bylo povinné. 23. 2. 1949 vyšel zákon O jednotných zemědělských družstvech.

Stará družstva, vzniklá na demokratických principech, nahradila jednotná zemědělská družstva, která spolkla majetek bývalých družstevníků. Marně si kladu otázku, jak je možné, že se dnes o této velké historii naší demokracie nic neví. Mluví se pouze o likvidaci sedláků, ale o slávě našeho družstevnictví první republiky, kdy se k nám jezdili učit lidé ze zahraničí, se mlčí. Za našimi hranicemi dnes družstva tohoto typu existují a rozvíjejí se. Je čas oživit naši paměť a uvědomit si, že novodobí překupníci (obchodní řetězce), by mohli být omezeni podobně jako kdysi jejich předchůdci. Na závěr nechám opět promluvit velkou osobnost našeho družstevnictví i tehdejší politiky Ladislava Feierabenda. Svoji knihu, kterou napsal v roce 1952, končí slovy:

„Duch solidarity a spolupráce, který je vlastní družstevnímu hnutí, zůstává skutečným základem každé demokracie a všech demokratických institucí kdekoliv na světě. Leží v srdci všech lidí dobré vůle a nelze jej zničit, a to ani komunisty v Československu. Žije.“