Mnozí lidé považují vlastnictví za základ demokracie, za hlavní pilíř právního i ekonomického systému. Mnozí lidé považují vlastnictví a především jeho hromadění za zhoubu lidstva a základ všech jeho problémů. Právo vlastnit jednoznačně patří mezi nejkontroverznější lidská práva.

Historický úvod

Otázka obecného vlastnického práva se objevuje v průběhu antifeudálních revolucí sedmnáctého a osmnáctého století. Je to pochopitelné, protože nově se formující a emancipující třetí stav potřeboval zajistit nejen svůj politický, ale především ekonomický rozvoj. Ten byl neustále podkopáván privilegii a právy tehdejší politicko-ekonomické nomenklatury — šlechty. Obecné vlastnické právo bylo viděno jako základní předpoklad rovnosti.

Během anglické revoluce ovšem Oliver Cromwell odmítal postavit právo vlastnit na stejnou rovinu jako právo na život, protože se obával toho, že pak si každý bude brát, co si umane, bez ohledu na druhé. Buržoazie, vedoucí revoluce ve Francii, prosadila vlastnictví do svých základní dokumentů.

Poslední, XVII. článek Prohlášení práv člověka a občana z 26. 8. 1789 říká: „Protože vlastnictví je nedotknutelným a posvátným právem, nikdo ho nemůže být zbaven kromě případu, kdy by to vyžadovala zákonně zajištěná veřejná nezbytnost, a pod podmínkou spravedlivého a předchozího odškodnění.“

V USA se vlastnictví objevuje až v ústavě, Americká Deklarace nezávislosti explicitně právo na vlastnictví nezahrnuje. Píše se v ní: „Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí.“ V ústavě USA je pak majetek chráněn jen negativně, zákazem jiné než soudní konfiskace.

Vlastnictví a majetkové poměry se ovšem staly také novým restriktivním nástrojem pro uplatňování demokracie. Volební právo bylo zapovězeno ženám a na dlouhou dobu i lidem, kteří nedosahovali majetku požadovaného pro přístup k volbám.

Vlastnické právo je nicméně součástí ústavních dokumentů většiny zemí. V naší Listině základních práv a svobod je nalezneme v článku 11, kde se v prvním odstavci říká: „Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.“ Zahrnuje je i Všeobecná deklarace lidských práv (stejně jako francouzská Deklarace také pod číslem XVII), která byla schválena Valným shromážděním Organizace spojených národů dne 10. prosince 1948, když Československo se zdrželo.

Možná proto bude překvapením pro některé čtenáře, že dvě nejdůležitější mezinárodní smlouvy o lidských právech — Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech — právo na vlastnictví nezahrnují. Různě definované je pak najdeme v kontinentálních lidskoprávních chartách — africké, americké a evropské.

Důvodem absence jsou spory, které provází především vykonavatelnost tohoto práva. Kdo by měl toto právo zajišťovat a pro koho. Má se týkat jen osob, nebo i korporací? Otázkou také zůstává, co se vlastně vlastnictvím míní a jak je vymezit.

Rozdělení vlastnictví

Většinou se rozlišuje vlastnictví soukromé a veřejné. To je ale evidentně nedostatečné. Například právní řád reálsocialistické ČSSR upravoval následující druhy vlastnictví: socialistické společenské vlastnictví (včetně družstev), osobní vlastnictví a soukromé vlastnictví, které zahrnovalo vlastnictví výrobních prostředků.

Preciznější pohled na problematiku pochází od Elinor Ostrom — první ženy, která dostala tzv. Nobelovu cenu za ekonomii. Ta kategorizuje majetky podle toho, jak které umožňují ubírat potenciál využívání zdroje jiným uživatelem a do jaké míry vylučuje ostatní z využívání majetku.

↗

Tak tedy existují čtyři typy majetku. Veřejné statky (jasně vymezené entity ve vlastnictví státu či obce), společně užívané zdroje (občiny — zdroje, které by měli mít možnost užívat všichni jako vzduch, vodu, ryby ve volném oceáně atd.), poplatkové statky (majetky a zdroje sdružení, klubů, družstev), privátní statky (majetek jednotlivců). Na základě toho je pak potřeba zvažovat, jaká forma správy a vlastnictví je nejvhodnější.

Diskuse v České republice se dlouhodobě vede o to, zda je lepší vlastnictví soukromé, či veřejné. Bez větší reflexe se na začátku devadesátých let prosadila ideologická vize, že soukromé je lepší. Nebyla to jen reakce na zkušenosti s československou formou socialismu, která neznemožňovala, ale radikálně znesnadňovala soukromé podnikání. Byla to také součást ideologie a politické strategie, která se na přelomu osmdesátých a devadesátých let dostávala k svému vrcholu a které říkáme ekonomická globalizace.

Praxe ve světě i u nás ukázala, že privátní majetek dokáže být ještě destruktivnější než ten státní. Jenže o tom tehdy byla jen malá povědomost, a to se nezlepšilo dodnes. Názorným příkladem může být energetická korporace Enron, která v honbě za zisky vyvinula systém řízených výpadků energie, tzv. blackoutů, kterými si vymáhala zvyšování cen a státní podporu. Nadto ještě prováděla řadu nelegálních finančních operací, aby se vyhnula placení daní. Tyto aktivity ji nakonec přivedly ke krachu a vedení firmy do vězení.

Na druhé straně vidíme celou řadu státních oligopolů, jejichž chování je skandální a vliv managementu na politiku je drtivý. Místo zajišťování základních služeb pro občany realizují různé podivné akvizice a investice, které zvyšují příjmy managementu, ale jejich základní poslání nijak nezlepšují. ČEZ a jeho ostudná role na Balkáně i nehorázné chování u nás jsou toho jasným dokladem.

Nadnárodní firmy a vzpoura byrokracie

Mnozí vidí problém globalizace ve vzrůstu moci nadnárodních firem a v technologiích umožňujících v reálném čase operovat po celém světě. Ale to jsou jen průvodní jevy. Základem je ve skutečnosti to, co nazývám vzpoura byrokracie. Jde o vzájemné prorůstání byrokratických aparátů — státu, politických stran, velkých korporací i bank a akademické sféry a nakonec i odborů a sítí nevládních organizací. A to na planetární úrovni.

Rotace nomenklatury mezi ministerstvy, managementem, mezinárodní diplomacií či akademickými posty umožňuje ve vzájemné interakci této byrokracii řídit složitou společnost a definovat základní postuláty, které jsou důležité pro dosažení společenské důvěry a minimálního konsenzu. V posledních letech k tomu ještě přistupuje propojování s mediální sférou, která tak ztrácí možnost tvořit alespoň částečně základ společenské diskuse. Radikálně se tak snižuje možnost vnášet do systému nové informace a podněty.

Důvodem je zoufalství této byrokracie, která musela čelit stoupajícímu počtu nových alternativ a přitom na ně nebyla schopna efektivně reagovat. Částečně proto, že nové postupy se zdály moc složité a vyžadující vyšší zapojení občanů do zpětnovazebních smyček rozhodovacích procesů.

Svou roli hrály zřejmě i obavy o udržení politicko-ekonomických struktur a ztráty starých jistot. Výrazem této beznaděje je šokující prohlášení Margaret Thatcherové, která na tuto výzvu odpověděla známým: „Není alternativy!“ Zní to jako vyhlášení konce budoucnosti i minulosti, a v podstatě to znamenalo budování ideologických bariér místo tolik potřebné diskuse a společenského výzkumu.

Bohužel snaha potírat alternativy je jen zesilující zpětnou vazbou, která celý systém dále destabilizuje. Jedna ze základních pouček řízení, kterou definoval zakladatel koncepce řízení komplexních systémů William Ross Ashby, říká, že rozmanitost reguluje zase jen rozmanitost.

Nejlepším řízením je pak takové, které je modelem toho, co má být řízeno. Stále větší centralizace moci a odmítání negativních zpětných vazeb (tedy těch, které výkyvy systému regulují) ve stále komplikovanějším, protože propojenějším světě vytváří ovšem neustálé problémy, na něž zoufalý aparát odpovídá další centralizací.

Příkladem je vytváření stále nových a nových dohod o mezinárodním obchodu, které se snaží řešit problémy těch dohod, které předtím způsobily kolaps. Deregulací mezinárodní byrokraté nazývají omezování moci samosprávy a zajišťování výhodnějšího postavení pro banky a velké firmy. Nežádoucí regulací pak zajištění práv občanů a podporu subsidiárního demokratického rozhodování.

Příkladem je pokus o uzavření Transatlantické dohody o volném obchodu (TTIP — Transatlantic Trade and Investment Partnership), která by měla omezit možnost národní justice soudit spory cizích firem, naopak nadnárodní firmy by měly získat účinné nástroje k omezování demokratických procesů od ochrany zdraví přes vzdělávání až po ochranu přírody. Byrokracii by se tím otevřely ruce k vzájemně výhodným a jen těžko kontrolovatelným transferům.

Smysl vlastnictví

Podíváme-li se na problém vlastnického práva a komplexu lidských práv obecně, musíme se ptát, co je vlastně jejich smyslem. Odpověď jsem tu už naznačil. Smyslem lidských práv je garantovat nástroje pro vyvážený rozvoj společnosti a všech jejích členů. Z tohoto hlediska pak musíme přistupovat i k právu na vlastnictví.

Právo vlastnit, sami a společně, nám má zajistit, že se budeme moci rozvíjet a využívat plodů své práce. Samozřejmě poté, co zaplatíme daně na udržování společenských struktur, které si ani sami, ani jako malá společenství nemůžeme efektivně zajistit. Daně musí vycházet ze společenské dohody o spravedlnosti, potřebnosti a účelnosti. Jejich využití pak musí být dáno celospolečenskou potřebou a musí být pod veřejnou kontrolou.

Vlastnictví, jeho akumulace či nedostatek, však nesmí sloužit jako nástroj k vylučování či privilegizaci jednotlivců nebo celých společenství.

Kardinál Diarmund Martin v červnu 2001 na zasedání Světové obchodní organizace, které se týkalo práva na duševní vlastnictví ve vztahu k obchodu, jasně vyjádřil stanovisko Vatikánu: „Svatý stolec, ve shodě s tradicí katolického sociálního učení, zdůrazňuje existenci, sociální hypotéky u veškerého soukromého majetku, což znamená, že smyslem pro samotnou existenci instituce soukromého vlastnictví je zajistit, aby byly dodržovány a naplňovány základní potřeby každého muže a ženy.“

Tady Martin citoval papeže Jana Pavla II. z jeho Poselství zástupcům kampaně za oddlužení Jubilee 2000 z 23. září 1999. A pokračoval: „Koncept, sociální hypotéky na soukromé vlastnictví musí být v současné době použit i na ‚duševní vlastnictví‘. Na to, co je zcela zásadní pro boj proti hladu, nemocem a chudobě, nemůže být aplikován pouze zákon zisku sám o sobě. Proto vždy, když se vyskytne konflikt mezi majetkovými právy na straně jedné a základními lidskými právy na straně druhé, měla by být majetková práva usměrněna odpovídající autoritou tak, aby bylo dosaženo spravedlivé rovnováhy práv.“

Společnost má tedy právo podporovat takové formy vlastnictví, které jí vyhovují nejvíce, a regulovat ty formy, které jí škodí. V současné době však byrokracie ve vedení firem a států prosazuje takové regulační nástroje, které prospívají především velkým korporátním strukturám. Příkladem v EU je možnost podporovat dotacemi i daňovým zvýhodněním nadnárodní firmy, zatímco podpora místních firem či zaměstnanců je zakázána.

Dalším příkladem jsou státní zakázky s podmínkami, kterým nevyhoví nejen malé a střední firmy, ale dokonce ani klastry (spojení nezávislých firem z jednoho regionu s cílem uskutečnit větší zakázky). Dohody o ochraně investic a mezinárodní smlouvy jako TTIP jsou dalším příkladem, jak nadnárodní firmy mohou získávat obrovské sumy z peněz daňových poplatníků.

↗

Manželé Elinor a Vincent Ostromovi dokázali, že tragédie obecní pastviny neplatí. Foto Sharon Loxton, Wikimedia Commons

Nomenklatuře superbyrokratů se zdá být jednodušší řídit svět rozdělený do přehledných bloků s několika málo klíčovými aktéry. Ale taková centralizace a koncentrace moci a vlastnictví přestala být efektivní již v devatenáctém století. Její údržba dnes stojí ohromné náklady finanční i regulační. Je paradoxní, že tuto obrovskou regulační aktivitu podpořenou obrovskými toky veřejných financí do privátního sektoru nazývají její tvůrci volným trhem.

Diskuse o vlastnictví se redukuje na dvě formy vlastnění — státní a korporátní. Otázka osobního vlastnictví se už prakticky neřeší. To vede k radikálnímu omezování dalších alternativních a tradičních forem vlastnictví, které by lépe vyhovovaly potřebám lidí v jejich kontextu.

Podle superbyrokratů jsou tradiční, alternativní či nové společensko-ekonomické struktury jen nestabilním prvkem, který znesnadňuje řízení (např. komunální, družstevní či islámské bankovnictví; komplementární měny; zaměstnanecká participace a spoluvlastnictví atp.).

V realitě jsme však svědky toho, že největší problémy a krize působí právě ekonomické superstruktury, ať již jsou ve vlastnictví státu, či privátní (korporátní banky, automobilový průmysl, energetické koncerny atd.).

Jen variabilita dokáže překonat variabilitu a nejlepším řízením je takové, které co nejvíce napodobuje realitu. Co to v tomto případě znamená? Zoufalá byrokracie se snaží problémy s rostoucí komplikovaností řešit tím, že bude komplikovanost redukovat. To může fungovat ale jen tehdy, pokud budeme redukovat variabilitu nejen na straně řešení, ale především na straně problému.

Příkladem může být diktatura, která sice nabízí jen zjednodušená řešení, ale na straně druhé potírá také jakékoli alternativy. Ne nutně proto, že by byly nepřátelské ideologii či vedení, ale prostě proto, že nezapadají do matice řešení, které vládní aparát používá. Toto řešení však není dlouhodobě udržitelné. Nedostatek alternativ tlačí na vznik nových alternativ.

Většina současných „režimů“ však na potírání alternativ silou rezignovala a snaží se redukovat či omezovat jen ty, které skutečně, ale mnohdy jen zdánlivě míří k systémovým změnám. Děje se tak minimálně formou ostrakizace, vytěsňování a především prostřednictvím disciplinačního vzdělávání, jak na to ve svých dílech poukazoval Ivan Illich. S mírou autoritativnosti a zkorumpovanosti režimu roste samozřejmě i tvrdost opatření.

Rozmanitost a participace

Manželé Elinor a Vincent Ostromovi se svým týmem z univerzity v Indianě na základě mnoha případových studií došli k překvapivému poznání, že v případě společně užívaných statků funguje velmi dobře společná správa uživatelů. Shrnuli také základní předpoklady, které musí spravované zdroje i spravující společenství mít, aby vše správně fungovalo.

S použitím moderních vědeckých nástrojů tak vyvrátili dlouho tradovanou tezi, kterou v roce 1968 publikoval Garrett Hardin pod názvem Tragedy of Commons (v češtině Tragédie obecní pastviny). Hardinova esej je používána zastánci privatizace, ale také zastánci zestátnění jako argument, že nad správou důležitých věcí musí stát nějaký superkoordinátor, který nejlépe v sobeckém zájmu či v zájmu obecného blaha bude se zdroji nakládat.

Ostromová říká ne. Každý zdroj vyžaduje svou vlastní správu a typ vlastnictví vyhovující jeho struktuře. V souvislosti s tím mluví o polycentrizaci. Pozitivní pojem polycentrizace, oproti negativně vymezené decentralizaci, vyjadřuje cíl podpory malých jednotek, které dokážou efektivně řídit problémy a rozvoj prostoru, jenž je jim vymezen. Zároveň jsou ovšem efektivně propojeny tak, aby společně mohly řešit problémy, které se týkají širšího prostoru a většího rozsahu.

Příkladem může být ideální představa železnice, když jednotlivé regionální i státní správy řeší dopravní obslužnost na svém území podle potřeb, ale zároveň jsou schopny se v některých případech spojit a pokrývat potřeby lidí cestujících napříč. Cestující jedoucí z Prahy do Barcelony si tak může koupit jeden lístek a nezajímá ho, kolik společností s jakým vlastnictvím zajišťuje jeho cestu.

Místo utužování regulací ve prospěch kapitálu potřebujeme vytvářet nástroje, které naopak otevřou cestu k tomu, aby se co nejvíce lidí mohlo podílet na správě společnosti a mělo rovný přístup ke svému duševnímu i ekonomickému rozvoji. Akumulace kapitálu nesmí vést k akumulaci práv; společnost musí vytvářet podmínky k tomu, aby se to nestávalo.

Jak jsem zmínil, příklady ukazují, že žádná forma vlastnictví sama o sobě nezaručuje, že bude společensky prospěšná. Známe firmy 100% vlastněné zaměstnanci, které vyrábějí zbraně nebo působí ekologické škody v důlním průmyslu. Máme družstva, která vykořisťují občany v jiných zemích. Máme státní firmy, které destruují veřejné služby. Máme privátní firmy, které okrádají akcionáře či neplatí daně.

Na druhé straně máme soukromé firmy, které jsou sice v rukou rodin, ale jejich zaměstnanci se plně podílejí na řízení firmy, včetně volby vedení a také podílu na zisku. Máme družstva, která budují univerzity a poskytují půjčky na vznik nových družstevních projektů. Máme komunální podniky, kde občané rozhodují o využití i o dalších investicích. Možností jsou prostě tisíce.

Stále častěji se ukazuje, že mnohem důležitější než reálné vlastnické vztahy je to, kdo a jak majetky a zdroje spravuje. Zda je řídící byrokracie funkční a do jaké míry její řízení prospívá vlastníkům i uživatelům. Především pak, do jaké míry je otevřena participaci a reflexi zpětné vazby.

Občanský tlak na byrokracii politickou, veřejnou i korporátní by měl tedy směřovat k tomu, aby místo utužování a centralizace otevírala více možností k polycentrizaci, subsidiaritě, větší rozmanitosti řešení. Život a jeho rozvoj je postaven na variacích, jejich prolínání a synergii. Ochrana vlastnictví v jeho celé rozmanitosti a se zásadním zřetelem k celkové prospěšnosti je jedním z nástrojů, jak toho dosáhnout.

Text vychází ve spolupráci s Křesťanskou revue.