Vlastnictví a vzpoura byrokracie
Tomáš TožičkaŽivot a jeho rozvoj je postaven na variacích, jejich prolínání a synergii. Ochrana vlastnictví v jeho celé rozmanitosti a se zásadním zřetelem k celkové prospěšnosti je jedním z nástrojů, jak toho dosáhnout.
Mnozí lidé považují vlastnictví za základ demokracie, za hlavní pilíř právního i ekonomického systému. Mnozí lidé považují vlastnictví a především jeho hromadění za zhoubu lidstva a základ všech jeho problémů. Právo vlastnit jednoznačně patří mezi nejkontroverznější lidská práva.
Historický úvod
Otázka obecného vlastnického práva se objevuje v průběhu antifeudálních revolucí sedmnáctého a osmnáctého století. Je to pochopitelné, protože nově se formující a emancipující třetí stav potřeboval zajistit nejen svůj politický, ale především ekonomický rozvoj. Ten byl neustále podkopáván privilegii a právy tehdejší politicko-ekonomické nomenklatury — šlechty. Obecné vlastnické právo bylo viděno jako základní předpoklad rovnosti.
Během anglické revoluce ovšem Oliver Cromwell odmítal postavit právo vlastnit na stejnou rovinu jako právo na život, protože se obával toho, že pak si každý bude brát, co si umane, bez ohledu na druhé. Buržoazie, vedoucí revoluce ve Francii, prosadila vlastnictví do svých základní dokumentů.
Poslední, XVII. článek Prohlášení práv člověka a občana z 26. 8. 1789 říká: „Protože vlastnictví je nedotknutelným a posvátným právem, nikdo ho nemůže být zbaven kromě případu, kdy by to vyžadovala zákonně zajištěná veřejná nezbytnost, a pod podmínkou spravedlivého a předchozího odškodnění.“
V USA se vlastnictví objevuje až v ústavě, Americká Deklarace nezávislosti explicitně právo na vlastnictví nezahrnuje. Píše se v ní: „Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí.“ V ústavě USA je pak majetek chráněn jen negativně, zákazem jiné než soudní konfiskace.
Vlastnictví a majetkové poměry se ovšem staly také novým restriktivním nástrojem pro uplatňování demokracie. Volební právo bylo zapovězeno ženám a na dlouhou dobu i lidem, kteří nedosahovali majetku požadovaného pro přístup k volbám.
Vlastnické právo je nicméně součástí ústavních dokumentů většiny zemí. V naší Listině základních práv a svobod je nalezneme v článku 11, kde se v prvním odstavci říká: „Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.“ Zahrnuje je i Všeobecná deklarace lidských práv (stejně jako francouzská Deklarace také pod číslem XVII), která byla schválena Valným shromážděním Organizace spojených národů dne 10. prosince 1948, když Československo se zdrželo.
Možná proto bude překvapením pro některé čtenáře, že dvě nejdůležitější mezinárodní smlouvy o lidských právech — Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech — právo na vlastnictví nezahrnují. Různě definované je pak najdeme v kontinentálních lidskoprávních chartách — africké, americké a evropské.
Důvodem absence jsou spory, které provází především vykonavatelnost tohoto práva. Kdo by měl toto právo zajišťovat a pro koho. Má se týkat jen osob, nebo i korporací? Otázkou také zůstává, co se vlastně vlastnictvím míní a jak je vymezit.
Rozdělení vlastnictví
Většinou se rozlišuje vlastnictví soukromé a veřejné. To je ale evidentně nedostatečné. Například právní řád reálsocialistické ČSSR upravoval následující druhy vlastnictví: socialistické společenské vlastnictví (včetně družstev), osobní vlastnictví a soukromé vlastnictví, které zahrnovalo vlastnictví výrobních prostředků.
Preciznější pohled na problematiku pochází od Elinor Ostrom — první ženy, která dostala tzv. Nobelovu cenu za ekonomii. Ta kategorizuje majetky podle toho, jak které umožňují ubírat potenciál využívání zdroje jiným uživatelem a do jaké míry vylučuje ostatní z využívání majetku.
Tak tedy existují čtyři typy majetku. Veřejné statky (jasně vymezené entity ve vlastnictví státu či obce), společně užívané zdroje (občiny — zdroje, které by měli mít možnost užívat všichni jako vzduch, vodu, ryby ve volném oceáně atd.), poplatkové statky (majetky a zdroje sdružení, klubů, družstev), privátní statky (majetek jednotlivců). Na základě toho je pak potřeba zvažovat, jaká forma správy a vlastnictví je nejvhodnější.
Diskuse v České republice se dlouhodobě vede o to, zda je lepší vlastnictví soukromé, či veřejné. Bez větší reflexe se na začátku devadesátých let prosadila ideologická vize, že soukromé je lepší. Nebyla to jen reakce na zkušenosti s československou formou socialismu, která neznemožňovala, ale radikálně znesnadňovala soukromé podnikání. Byla to také součást ideologie a politické strategie, která se na přelomu osmdesátých a devadesátých let dostávala k svému vrcholu a které říkáme ekonomická globalizace.
Praxe ve světě i u nás ukázala, že privátní majetek dokáže být ještě destruktivnější než ten státní. Jenže o tom tehdy byla jen malá povědomost, a to se nezlepšilo dodnes. Názorným příkladem může být energetická korporace Enron, která v honbě za zisky vyvinula systém řízených výpadků energie, tzv. blackoutů, kterými si vymáhala zvyšování cen a státní podporu. Nadto ještě prováděla řadu nelegálních finančních operací, aby se vyhnula placení daní. Tyto aktivity ji nakonec přivedly ke krachu a vedení firmy do vězení.
"Smyslem lidských práv je garantovat nástroje pro vyvážený rozvoj společnosti a všech jejích členů. Z tohoto hlediska pak musíme přistupovat i k právu na vlastnictví."
Jak ale autor sám uvádí, to právo na vlastnictví (a ruku v ruce s ním i ta ostatní "lidská práva") bylo jenom důsledkem změn reálné ekonomice. (Marx by řekl: v materiální základně společnosti.)
Spolu s nástupem kapitalismu se vynořila potřeba jak osobně svobodného kapitálového vlastníka, tak ale i osobně svobodného, mobilního námezdního dělníka. Zkrátka, tato "lidská práva" si v podstatě vytvořil sám kapitalismus, a ten také určuje (a limituje) jejich reálný obsah.
A jmenovitě, to "právo na vlastnictví", a na jeho různé formy: i tady je reálná ekonomika reálného kapitalismu tou základnou, která si dané formy vlastnictví přizpůsobuje k obrazu svému.
Je tedy dosti marné pokoušet se zlomit moc panujících ekonomických (respektive ekonomicko-sociálních) poměrů tím, že budeme apelovat na diverzifikaci vlastnických forem. Nějakými "obecními pastvinami" opravdu asi sotva zlomíme moc kapitálu v celospolečenském měřítku.
Kapitalismus je pojem, který nevystihuje změny po krachu feudálního zřízení. Orientace nově vznikající vrstvy na garanci práv k vlastnictví výrobních prostředků dala vzniknout dojmu, že základem společenské změny je změna vlastnictví. Ale tak to není a nebylo. Stará šlechta je dodnes hybatelem politických poměrů, vlastníkem obrovských majetků a také obrovským příjemcem státních dotací (Britská královna a lord z Marlborough patří mezi nejdotovanější vlastníky půdy v EU).
Problémem totiž není sama forma vlastnictví, ale řízení společnosti - jak správně shrnul můj článek v úvodníku Křesťanské Revue Láďa Pokorný.
Změnu a systém, které přišly po buržoázních revolucích, by bylo lépe nazývat "byrokratismem". Tedy změnou řízení od nestrukturované autokratické vlády k efektivnějšímu modelu řízení skrze profesionální byrokraty. Jejich napojení na průmysl a banky je pochopitelným rozhodnutím, které jim umožňovalo snazší řízení společnosti.
Pokud hledáme nové zajištění důstojného a udržitelného přežití, je třeba hledat nové metody řízení (control), nikoli se soustředit na vlastnické vztahy. I když například zmíněný Ladislav Pokorný považuje majetek za zlo, jeho přesun z neodpovědného soukromníka na neodpovědné úředníky situaci nevyřeší. Naopak efektivní řízení, regulace a správné nastavení zpětnovazebních smyček to zajistí lépe.
Novou epochou po byrokratismu by tedy měl být "demokratismus", tedy skutečná lidová správa, reálné a efektivní zapojení lidí do rozhodovacích procesů. A případové i operační studie ukazují, že to je možné a že to skutečně funguje.
Ovšem, naprosto stejnou iluzí by bylo domnívat se, že společnost můžeme podstatně změnit jenom změnou jakýchsi "forem řízení".
Jak formy vlastnictví, tak ale i formy řízení (státu) jsou jenom sekundární fenomény, které jsou odrazem daleko podstatnějších (materiálních) procesů. A právě na to ukazuje marxismus, a právě tohle zůstává jeho trvalou hodnotou.
Marx nemohl znát nadnárodní megakorporace řízené manažersky (tedy byrokraticky), státní socialismus ani postsovětské oligarchy.
Co mohl znát, byla pošta.
O byrokracii a kapitalismu píše například http://www.ft.com/intl/cms/s/2/73212b74-c1ba-11e4-8b74-00144feab7de.html#slide0
Úžasnou efektivitou německé pošty byli fascinováni Max Weber, Lenin i Mark Twain. Lenin si myslel, že státní ekonomiku by šlo řídit jako poštu. Dnes si oligarcha Babiš myslí, že by se stát mohl řídit jako firma. Je to v podstatě velmi podobná myšlenka.
“To organise the whole national economy on the lines of the postal service, so that the technicians, foremen, book-keepers, as well as all officials, shall receive salaries no higher than ‘a workman’s wage’, all under the control and leadership of the armed proletariat — this is our immediate aim.” Podle toho článku si to Lenin myslel krátce před revolucí, přesný zdroj uveden není. To, že to není konečný cíl, je z toho citátu jasné.
Opakuji ještě jednou: rozhodující jsou r e á l n é procesy v komplexu produkčně-společenských vztahů, nikoli rozdíly ve f o r m ě řízení.
Například v řadě oborů je u nás většina lékařů soukromých, ale medicínský systém je řízen a ovlivňován byrokraticky, státem, pojištovnami, farmaceutickými společnostmi atd. Návštěva u lékaře je z velké části úřední jednání, je například důležitější dokumentace o ní než co se při odehraje meziosobně.