Alain Badiou, pražská Událost

Petr Bittner

Prahu navštívil francouzský filosof Alain Badiou, jeden z nejvlivnějších žijících myslitelů. Ve svých koncepcích snoubí Mao Ce-Tunga s teorií množin. Klíčovým pojmem politické teorie Alaina Badiou je komunismus.

Not to resist is not to think, říká Alain Badiou, sedmasedmdesátiletý francouzský filosof a jeden z nejvlivnějších žijících myslitelů vůbec, který ze středy na čtvrtek navštívil Prahu. Vyvolá jeho návštěva stejnou bouři, jakou vyvolala návštěva Noama Chomského? A proč nikoli?

Že Alaina Badiou nikdo nezná, není ten hlavní důvod (Noama Chomského koneckonců taky nikdo neznal). Chomsky byl české veřejnosti představen jako kritik USA a jako člověk, jenž znevážil ikonu českého disentu tím, že si jej z pozice významného společenského kritika dovolil porovnat s disentem v jiných zemích.

Badiou naproti tomu přijel prakticky inkognito na kolokvium o filosofii pravd, přičemž si stihl střihnout veřejnou přednášku na téma politické situace střední Evropy v éře globálního kapitalismu (kterou beztak navštívili především ti z nás, kteří jeho politické postoje znají, v zásadě s nimi souhlasí a s oblibou s nimi vyživují svůj kulturní kapitál).

Dámy a pánové, Alain Badiou.

Pokusme se tedy aspoň malou bouři vyvolat tím, že Badioua trochu představíme. Slušného Čecha by jistě mohlo zajímat, že Badiou ve svých koncepcích snoubí Mao Ce-Tunga s teorií množin, tedy jednu neslušnější věc s druhou: první je neslušná proto, že symbolizuje smrt milionů lidí, druhá je neslušná proto, že jí nikdo nerozumí. Kromě filosofa se Badiou ještě honosí titulem matematika, hudebního skladatele, dramatika, společenského kritika, politického teoretika a spisovatele.

Klíčovým pojmem politické teorie Alaina Badiou je komunismus. Foto Siren-Com, Flickr

Svým veřejným působením navazuje na intelektuálně-angažovanou tradici Sartra, de Bouvoire, Deleuze, Lacana, Foucaulta, Derridy a dalších kvítků z party francouzských ultralevičáků lemujících bouřlivé kontury dvacátého století. Na rozdíl od výše jmenovaných však Badiou svým epochálním filosofickým projektem nové teorie pravdy vystřeluje i do století jednadvacátého, jehož filosofickou náplň dosud sám aktivně vytváří.

Komunismus a modernita

Klíčovým pojmem politické teorie Alaina Badiou je komunismus. Z textu, který publikoval Alarm coby překlad článku pro Guardian, by se mohlo zdát, že Badiou pojem „komunismu“ používá pouze jako rudý prapor na supící obranářské býky demokratismu, že zkrátka pouze činí to, co dnes filosof činit musí, aby ho vůbec někdo poslouchal: provokuje. Není tomu tak.

„Komunismus“ je pro Badioua jednou ze čtyř klíčových kategorií, s jejichž pomocí lze identifikovat protikladná pnutí v současném světě. Časovou osu pnutí tvoří rozpor mezi tradicí a modernitou; ontologickou rovinu pak lze definovat kontradikcí mezi kapitalismem a komunismem. Čtyři hroty lze spojit do kosočtverce: jeho hranou spojující tradici s kapitalismem je fašismus, pojítkem mezi tradicí a komunismem je socialismus.

Zbývají šipky k modernitě: jedna směrem od kapitalismu, druhá od komunismu. Spojnice mezi kapitalismem a modernitou představuje Západ, Occident, dominantní síla a tvar naroubovaný na dnešní svět, který si klade ideologický, produkční, kulturní i historický nárok na dějinné vítězství. Protějškem této osy je spojení mezi komunismem a modernitou. Podle Badioua je tato osa zatím neurčitá a tvoří prostor pro nový antikapitalistický projekt.

Badiou a demokracie

Podle kritiků atakoval Chomsky základní nosníky naší demokracie. Vtip je v tom, že Badiou, který českým kritikům unikl, útočí na demokracii daleko radikálnějším způsobem. Podle Badioua se musíme smířit s tím, že pojmy demokracie, obecného dobra či humanity definitivně podlehly dominantnímu směřování k modernitě, kterým je „touha po Západě“, snaha „dohnat“ západní kapitalismus a nasednout s ním na jediný možný spoj ve směru modernity.

V současnosti neexistuje demokracie, která by nebyla kapitalistická: kapitalismus zcela pohltil pojem demokracie. V perspektivě alternativní modernity tedy Badiou pojem demokracie opouští.

Jak mohl Badiou uniknout tomu, do čeho Chomsky, který pouze analyzoval nedemokratické prvky západních demokracií, narazil? Badiou, který v podstatě odepisuje celou západní představu demokracie, si totiž nijak nerýpnul do českého disentu.

To by mohlo být důkazem, že majorita české společnosti už v demokracii dávno nevěří, ale oddaluje pohled této pravdě do očí žmouláním svého fetiše. Badiou ve své přednášce naopak neopomněl připomenout světový věhlas české a slovenské historie, její nejslavnější osobnosti a její nejinspirativnější emancipační hnutí. Chomskym zasažený fetiš zůstal Badiouem nedotčen a společnost jej může žmoulat dál.

Nesmysly kapitalismu

Pokročilé stádium globálního kapitalismu svou kooptivní dynamikou způsobuje, že lidem chybí ucelená představa modernity, která by se dokázala obejít bez neuvěřitelného množství zbytečností, kterými dnes zaplňujeme prázdnotu každodennosti, a které jsou konstitutivní součástí celé této dynamiky: zbytečné zboží, hloupá zábava, nesmyslná práce.

Nejzazším důkazem vítězného tažení okcidentálního kapitalismu je právě fakt, že si jako jeho aktéři nejsme schopní ani představit takovou společenskou organizaci, která by se bez tak očividných nesmyslů obešla.

Právě myšlenka nové modernity je podle Badioua jedinou skutečně alternativní myšlenkou. Aktuální projekt komunismu tak Badiouovi představuje univerzální ideu, ucelenou vizi, alternativní projekt modernity bez rozpoznatelných nesmyslů navázaných na současný kapitalismus.

Takový projekt nemusí být ani totalitární, ani utopický: klíčovou tezí Badiouova projektu je, že demokracie není jedinou opozicí totalitě; komunismus modernity stojí směrem k tradici (tedy dnes tak oblíbené „vyrovnání se s minulostí“) v pozici důsledné „kritiky“ vůči tradičním socialistickým státům (Žižek se věnuje analýzám stalinistického Ruska, sám Badiou analyzuje maoistickou Čínu), a zaujímá postoj „latentní války“ s jakýmkoli typem fašismu.

Realizace a strategie

Badiouova teorie se nezabývá pojmem revoluce: „Revoluci řešil Lenin, nás zajímá den po revoluci, který byl pokaždé fiaskem.“ Realizace nového komunistického projektu, který Badiou v Praze představil, je neurčitá.

Máme k ní přístup pouze skrze konkrétní body - Badiou nabídl čtyři: potřebujeme organizaci vlastnictví bez orientace na zisk, organizaci produkce bez rozporů v hierarchii práce, organizaci kolektivního života bez odkazu k tradici, organizaci společnosti bez státu v jeho odumírající karikatuře hájící vůči lidem pouze monopol na násilí.

Badiouova politická teorie je aktuální a radikální. Přináší univerzální půdu pod nohy všem iniciativám, které se pokouší čelit hegemonii současného kapitalismu. Badiou tvrdí, že pokud by vůči kapitalistické modernitě neexistovala relevantní alternativa, dějiny jsou u konce. Na levici však panují z Badiouova komunismu i z marxistického hlásání „odumírání státu“ především rozpaky.

Právě v otázce státu a komunismu se rozchází i s kamarádem do deště Slavojem Žižkem. Ten považuje fungující stát za nezbytnou podmínku emancipace a komunismus pro něj není jménem strategie, nýbrž problému: Žižek je „komunistou v přesvědčení, že problémy, kterým dnes čelíme, jsou problémy commons, tedy společného“.

Ať už se levice kloní ke kterémukoli z těchto křídel, Badiou podává určité argumenty, proč je teoretický pojem komunismu nosnější a užitečnější při praktické konstrukci lepšího světa, než staré pojmy jako „demokracie“ nebo „lidská práva“. Spory o konkrétní podobu nového projektu chce Badiou přesunout k otázce strategie: otázkou už není ZDA, ale JAK překonávat současný kapitalismus.

    Diskuse
    JP
    November 2, 2014 v 12.50
    Potřebujeme...
    Velkou otázkou ovšem zůstává, do jaké míry Badiou něčím přispívá k zodpovězení a vyřešení oné otázky "jak" (překonat kapitalismus).

    "Potřebujeme organizaci vlastnictví bez orientace na zisk" - jak to ale provést, když odstraníme základní motivaci ekonomických subjektů definovanou vlastním osobním prospěchem, aby nevyhnutelným důsledkem nebyla ta strašlivá stagnace celé ekonomiky známá z dob reálného socialismu?

    "Potřebujeme organizaci produkce bez rozporů v hierarchii práce" - opět, jak vlastně? Dokud jednotlivá individua vůbec mají něco takového jako vlastní osobní zájmy - jak je vůbec jenom možno vyhnout se konfliktům plynoucím z hierarchického postavení? Kdo má stát výše, a kdo má stát níže, a proč? Jakým způsobem "vygumovat" lidskou závist?

    Zkrátka: jestliže vůbec má existovat nějaká reálná perspektiva překonání dosavadního kapitalismu, pak v žádném případě není možno si dělat iluze, že to bude možné cestou nějakého "čistého" řešení.

    "Čistého" ve smyslu právě původní komunistické ideje, která věřila tomu, že jenom změnou vlastnických poměrů je možno odstranit jednou provždy všechny zásadní konflikty ve společnosti.

    Kapitalismus - s jeho stále ještě přirozenou motivací osobního prospěchu - nelze překonat tím, že ho prostě kompletně odstraníme, se vším všudy. (Alespoň v dohledné historické perspektivě nikoli.)

    Jediné o co je možno se pokusit je tuto ziskovou motivaci (nejen) kapitalismu t r a n s f o r m o v a t, převést ji do poněkud jiných kolejí, doplnit a vyvážit ji dalšími, z celospolečenského hlediska hodnotnějšími a nedestruktivními cíli a motivacemi.
    November 2, 2014 v 17.36
    Co tím chcete říct, pane Kolaříku?
    Zase jeden intelektuál, který nedoceňuje západní liberální demokracii, že?
    Autor mimochodem naznačuje, že Badiou, na rozdíl od Chomského, se do disentu neobouval. Ale ani to u vás patrně není polehčující okolnost, pokud se někdo zabývá takovými věcmi, jako je anarchismus či dokonce komunismus.
    November 2, 2014 v 18.03
    Panu Poláčkovi
    Badiou nemíní kapitalismus "odstraňovat", pokud hovoří o tom, že násilná revoluce problém nevyřeší.
    Podle mého mínění si představuje, že budeme vytvářet základy úplně nového světa. V lůně kapitalismu a bez ohledu na kapitalismus.
    PM
    November 2, 2014 v 19.53
    Badiou radikalismus
    je následek silně pochybného vztahu k psychoanalýze. Pouze vlivem autority Lacana a Althussera byl schopen ji neopomenout, ale pouze jako instrument pochybné kritiky - příkladně instrumentu demokracie..........řekl bych.
    November 3, 2014 v 9.53
    Jak je to s tou revolucí
    Jakákoliv revoluce má šanci uspět, pokud nejenomže získá většinu obyvatelstva, ale DLOUHODOBĚ si jejich přízeň udrží! Aby mohla lidi získat, musela by mít co nabídnout (nejen negaci předchozího). A lidé by museli to, co nabízí, také potřebovat!
    Jinak to skončí zase fiaskem a terorem. Proto je Badiou k revoluci skeptický.
    Na druhé straně - lidi je možné získávat ne všechny najednou (jako při nějaké události), ale postupně. Pokud budeme vědět, co nabídnout, a pokud budeme vědět, co lidi nutně potřebují.
    VK
    November 3, 2014 v 11.46
    Ale prosím vás. Pavel Kolařík je prostě pravičák, který zde dává najevo své přesvědčení. Nic víc, nic míň, nic s tím nenaděláte a nechť je mu přáno.
    ON
    November 3, 2014 v 11.49
    No nazdar....
    Zase další okouzlující mesiáš, který říká, že demokracie už nestačí… Levice, která se tím nechá unášet, kope sama sobě hrob. Už od poloviny devatenáctého století tohle od části levice slyšíme a zkušenosti ukazují, že každý "levicový" pokus, který chtěl demokracii nahradit a byl realizován, vždy přinesl jen něco mnohem a mnohem horšího. Nakonec z toho nejvíce těžila extrémní pravice. Tenhle univerzalistický nárok „komunismu“, ať v jakémkoli převleku – revolučním, evolučním - je, jak říká Aron, „opium intelektuálů“ či „vědomí zaplavené afektem“. Levice měla na své straně v dějinách mnoho chytrých lidí, obávám se ovšem, že mnohem méně moudrých.
    November 3, 2014 v 12.35
    Skutečná levice má před sebou jinou cestu, pane Novotný, než napsat si na parlament „Zde zanechte všech svých nadějí“.
    Ale proč vás to vlastně znepokojuje? Od vás přece nikdo nic nečeká.
    VK
    November 3, 2014 v 13.17
    Ale tak, za pravicové přesvědčení se vážně nemusíte stydět ani tady.
    VK
    November 3, 2014 v 13.23
    Ne, proč?
    ON
    November 3, 2014 v 14.38
    Paní Hájková,
    ona „skutečná levice“, to je pro mne takový magický neuchopitelný pojem. Kdo tohle říká, je zjevně nějak privilegovaně zasvěcen do odpovědi, co to je „skutečná levice“, resp. co je „neskutečná levice“….. Levice byl vždy pluralistická ….. Jen dějiny dělnického hnutí v režii státostrany tvrdily, že vždy existovala jedna „skutečná“ levice a ti ostatní jsou jen odpadlíky. A pokud jde o ten parlamentarismus. Vím, že Ti, kteří se rádi nazývají „skutečnou“ levicí, vždy parlamentarismem pohrdali….. Opět to mělo nějaké své důsledky.... Z čehož nevyplývá, že parlamentarismus je alfou a omegou demokracie...
    PM
    November 3, 2014 v 16.13
    Demokracie v rukách elity a bez vlivu parlamentu??
    to strašilo v hlavě již otci neoliberalismu Hayekovi. Protagonistům neoliberalismu se zřejmě stále úspěšně daří demokracii problematizovat (jak slýcháváme "ale co demokracie, ta je a nebo není, hlavně zda je svoboda") a napříč politickým spektrem vytvářet dojem, že demokracie a sociální kapitalismus jsou příčinou hypertrofie státu a tím nepřímou cestou k totalitarismu.
    November 3, 2014 v 18.10
    Nikým nepohrdám ani netoužím odstranit parlament.
    Je mi naprosto jasné, že žádná skutečná levice, která by stála za řeč, tady zatím není. Je jenom ta "normální" běžná levice.
    Pro skutečnou levici zde ovšem existuje prázdné místo, kde by být měla.
    JP
    November 3, 2014 v 18.54
    Chytří a moudří
    "Levice měla na své straně v dějinách mnoho chytrých lidí, obávám se ovšem, že mnohem méně moudrých" (Oto Novotný)

    Na obrátku je ovšem možno položit otázku, jak je na tom v tomto ohledu pravice; a jestli tomu není snad tak, že pravicový výklad světa má na své straně nejen - přinejmenším - stejně tak málo opravdu moudrých jako (vyhraněná) levice, ale navíc ještě daleko méně těch - alespoň - chytrých.

    Vyplývá to ostatně z logiky věci: pravicové vidění světa je konzervativní, to se prostě spokojuje s tím co je právě tady, její obraz světa je v podstatě naprosto triviální, nakonec se dá obsáhnout do jedné jediné věty: ať si každý dělá co chce, nikdo mu do toho nesmí mluvit!

    Zatímco levicoví myslitelé - ano ti kteří si vždycky vymýšleli ty "nebezpečné" experimenty - ti to jsou kdo hledí za horizont právě existujícího světa, ti se nespokojují s tím že tento svět stále ještě tak nějak dokáže existoval, nýbrž ho neustále poměřují na tom, jaký by být mohl, totiž v čem by mohl - a měl - být lepší, progresivnější, humánnější.

    Ano, to nelze popírat: je faktem, že tato jejich "chytrost", ta břitkost ducha s kterou odhalují neodstranitelné závady v samotných základech společenského zřízení stávajícího, tento jejich radikalismus jde mnohdy na úkor "moudrosti", tedy schopnosti vyváženého pohledu na svět lidí a jeho reálné možnosti. A ty smělé revoluční vize těchto "chytrých" se skutečně mnohdy až příliš vzdalují tomu, co je pro možnosti kolektivní i individuální existence druhu homo sapiens ještě nějakým způsobem únosné.

    Nicméně, jsou to stále jenom tyto smělé vize těchto "chytrých", které tento svět nenechávají ustrnout v pohodlné stagnaci jeho existence právě "tady a teď", a které vývoj lidstva pohánějí vpřed. Jestliže se nám jejich vize namnoze opravdu jeví přespříliš jednostranně přetaženými - pak je to naším úkolem, vrátit je na půdu možného a reálného, pod střízlivějším pohledem oné "moudrosti".
    JP
    November 3, 2014 v 19.02
    Dvě tváře demokracie
    A co se toho vztahu k demokracii týče, pak jak trefně upozornil pan Petrasek, ta může být trnem v oku stejně tak i (neoliberální) pravici.

    Nechci tady dopodrobna analyzovat otázku demokracie (tomu bych chtěl věnovat jeden ze svých plánovaných textů); ale v krátkosti je možno konstatovat, že demokracie může být rozuměna buďto jako specifický politický konstrukt k prosazování partikulárních zájmů politických a zájmových skupin - anebo ale ve svém původním ideálním smyslu, jakožto "vláda lidu, lidem a pro lid".

    Jestliže je tedy demokracie zpochybňována jak ze strany - radikální - levice, tak i ze strany - neoliberální - pravice, pak má obojí svou logiku: levice zavrhuje onu ryze institucionalizovanou demokracii, protože vidí, že jejím výsledkem není nic jiného nežli vítězství oněch partikulárních zájmů (především velkokapitálu); zatímco neoliberální pravice zase dostává husí kůže při představě, že tato institucionalizovaná demokracie by jednoho dne nakonec měla přece jenom obdržet opravdu humánní obsah a náboj.
    ON
    November 4, 2014 v 11.17
    Pane Poláčku,
    ano, pokud levici spojujeme s kritickým myšlením, směřujícím k společenské nápravě, tak těch chytrých a bezesporu mnohem zajímavějších myslitelských počinů vidíme spíše na levici. Také zde ale najdeme ty, kteří dobrými úmysly dláždili cestu do pekel. Můžeme jejich úmysly restrospektivně vnímat s porozuměním, tj. v době, kdy vzbuzovaly víceméně oprávněné naděje. Po zkušenostech s jejich zásadním selháním však před nimimusíme varovat a poučit se. Jakékoli smělé úvahy o udržení, rozvíjení, či konci demokracie a parlamentarismu, by měly důsledně vycházet z analýzy těchto zkušeností a nestavět na předpokladech, které tuto zkušenost ignorují. Byly to právě tyto, mimo společenskou zkušenost objevované předpoklady, vydávané za jakési substance, na kterých levice stavěla své zavádějící emancipační projekty.
    JP
    November 4, 2014 v 13.16
    Opatrnost matkou moudrosti
    Pane Novotný, v takto obecné rovině je možno v podstatě plně souhlasit.

    Zásadní problém je v tom, že - jak už jsem zmínil - nakonec je to pravidelně právě jenom ta "divoká", ta radikální levice, která přichází s novými dějinnými impulsy.

    Samozřejmě, naprosto optimální případ je ten, když se při hledání možných řešení problémů společnosti a světa postupuje od samého počátku tím způsobem, že se na jedné straně projektují novátorská, smělá řešení - ale když se na straně druhé tyto revoluční projekty korigují střízlivým rozumem a smyslem pro realitu světa, a pro přirozené danosti lidského charakteru a lidské bytosti.

    Krátce řečeno, když je od samého počátku důsledně hledána a nacházena rovnováha mezi onou "chytrostí" a tou "moudrostí".

    Jenže právě tahle cesta je ta ze všech nejtěžších; a nedá se nic dělat, ty nové impulsy zcela pravidelně přicházejí v podobě sice smělých, ale právě poněkud "ujetých" projektů a představ.

    Jinak řečeno: ta samotná "moudrost", i když se napohled jeví bezpochyby vyšším stavem ducha, má také jeden zásadní deficit - že se totiž většinou ztratí v nekonečném množství svého vědění, a především právě ve svých neustálých pochybách, jestli to či ono řešení bude opravdu to jedině pravé, jestli se jím ani o nepatrný kousíček nenaruší přirozený řád věcí.

    Jestliže tedy ony smělé revoluční vize rozvážným rozumem nekorigované chytrosti mohou být opravdu "cestou do pekel", pak jenom ona samotná moudrost zůstává povětšině sterilní, neschopná provést skutečně rozhodný čin.

    Takže, asi nám i do budoucna nezbude nic jiného, nežli stále znovu a znovu hledat tu velice křehkou a labilní rovnováhu mezi "chytrostí" a "moudrostí".
    MP
    November 4, 2014 v 14.58
    Milý Oto,
    Ano, levice je hodně nejasný pojem a politicky je se potřeba bránit souslovím jako "skutečná" či "autentická levice" jako ohni. Ale levice, která by se domnívala, že si demokracie vystačí sama o sobě, ta v dějinách tuším nebyla a byla by dost absurdní. Vím, před pár lety MDA nahradila ve svém názvu "dělnická" nicneříkajícím "demokratická", ale ani Schrödera nenapadlo odstraňovat z SDP to "S". A on ten přívlastek přece jen říká, že podle sociálních demokratů si demokracie sama o sobě nevystačí, že potřebuje to "sociální". Či jinak, že nerovnost v práci, nerovnost v životních šancích, v přístupu ke vzdělání, v šanci na slušné ošetření -- jsou věci, které demokracii vyprazdňují a vyžírají zevnitř až k zániku.
    Nejde o to, zda parlamentní demokracii ano či ne, alespoň to není to, o čem mluví Alain Badiou. Jde o to, zda je ji možno zachránit před takovým zničujícím vyprazdňováním.
    Badiou si -- pokud v poslední době nezměnil názor, pražské přednášky jsem neslyšel -- myslí, že to politicky (včetně politické revoluce či teroru) nejde a bojuje proti totální desiluzi jen zdůrazňováním nefatálnosti historie, otevřeností každé události; vlastně takový postkomunistický kvietismus, šmrcnutý u B. téměř masarykovskou prací drobnou pro toleranci a lidská práva; jestliže to oslovuje v českých zemích mladé a revoluční. dost děsivě to ukazuje, jak dalece jsme v p... (tady je ten vulgarismus funkční, řekl by pan prezident).
    ON
    November 5, 2014 v 3.19
    Martine,
    dekuji za upozorneni, ale ponekud zbytecne mne presvedcujes, ze demokracie z levicovych pozic by mela byt socialni, a mohl bych jeste dodat "ekologicka", "participativni", "otevrena"... A zopakovat, ze parlamentarismem se demokracie nevycerpava... Ten spor je o necem jinem.
    ON
    November 5, 2014 v 3.40
    Pane Polacku,
    nemyslim, ze byt politicky "moudry" je nebyt schopny rozhodnych cinu. Dejiny levicoveho hnuti to dokazuji. Tedy myslim te casti levice, ktera se vzdy peclive zabyvala praktickymi dusledky svych "chytrych" myslenek.
    November 5, 2014 v 5.39
    Já bych se vrátila k Badiouově tezi, že otázka nezní, ZDA má být v budoucnosti komunismus, ale spíš JAK ho dosáhnout.
    Řekla bych to takhle: Pokud není možné dosáhnout komunismu cestou shora, plošně a nátlakem (což Badiou ostatně nedoporučuje), musí se postupovat cestou zdola, skupinově a dobrovolně.
    Pokud má jít o komunismus (od slova communis - společný) mělo by v něm hrát roli i společné vlastnictví.
    Takže otázkou zůstává, jakým způsobem takové skupiny zakládat. A pochopitelně - jak je udržet pohromadě.
    MP
    November 5, 2014 v 10.13
    Otovi
    Obávám se, že ten spor není o ničem jiném. Alespoň ne, pokud se chceš udržet v rámci diskuse o tom, co píše a co si myslí Alain Badiou. A vím, že Tě nemusím upozorňovat na sociální, kulturní, ekologický etc. rozměr.
    Potíž je v tom, že kompromis, který se prosadil v relativně malé části světa po 2. světové válce -- řekněme sociální stát -- vykazuje nejméně pětatřicet let známy masivní eroze.
    Už se dnes u nás -- a zvláště na sociálně demokratickém ministerstvu školství -- bere jako samozřejmost a nanejvýš záležitost pro charitu, že deset procent dětí nemá oběd ve školní jídelně; to jest na oběd, který je veřejně dotovaný, aby byl pro každé dítě. Podřezáváme tak strašně důležitou podporu jakéhokoliv kultivovaného občanství, když naše veřejné školy názorně poučují děti o nesmiřitelné nerovnosti mezi těmi normálními a těmi odkázanými na chlebovou polívku milodarů. Vládu přitom zbavuje jakékoli omluvy fakt, že prostředky, které by změna stavu vyžadovala jsou malé (kolem 100 mil. pro základní školy). Ale neřeší to -- a neřešíme to ani my ostatní, taky jsem nevyhlásil protestní hladovku před nejbližší školou -- protože máme na práci důležitější věci.
    V takové situaci mi, bohužel, přijde docela dobře argumentovaný popis B. popis situace, podle kterého se demokracie ocitla v zajetí (globálního) kapitalismu s propastným rozdělením majetku a vlivu, bez jakékoliv funkční politické kontroly ze strany občanů. Bez schopnosti těch občanů vůbec nastolovat témata pro potřebné utváření společné vůle (a bez této vůle demokracie neexistuje jinak než jako formální systém parlamentarismu).
    Nevím, v čem se demokracie vyčerpává či nevyčerpává. Ale vím, že nejde hájit pouze vyprávěním o tom, že se už jednou dostala do strašlivé krize, ze které se zrodily dva mimořádně odporné režimy. A že bychom se tedy měli raději smířit s jakýmkoliv stavem demokracie, protože léčba by byla horší.
    To zabírá na mě a Tebe, protože jsem dost staří, abychom jeden z těch režimů pamatovali. ale na ty mladší, co znají jen démony současného stavu, to působit nemůže. Prostě pokud se nechceme postavit na pozici Alaina B., musíme umět přijít alespoň s důvěryhodným rprojektem, který by revitalizoval sílu demokracie. To ostatní je politické školení mužstva -- a nedělej ze sebe dobrovolně politruka.
    November 5, 2014 v 10.34
    Jsem opravdu zvědavá, jak sociální demokracie zařídí, aby mělo každé dítě na oběd ve školní jídelně. A také na to, jak zařídí, v případě, že ty obědy (nebo něco podobného) chudým zaplatí stát, aby jim to ostatní třeba nezáviděli.
    November 5, 2014 v 10.45
    Ono je to totiž tak, že lidé tzv. „sockami“ obvykle buď pohrdají nebo jim závidí. Případně obojí dohromady. Jak to tedy zařídit, aby nikdo nebyl „socka“? To neví nikdo.
    A bez toho se nic nezmění.
    JP
    November 5, 2014 v 13.14
    Pane Novotný, mohl byste jmenovat nějaké konkrétní případy opravdu novátorských, a zároveň "moudrých" dějinných činitelů na straně levice? - Nechci jejich existenci zpochybňovat; jde jenom o to, abychom si srovnali kritéria.
    MP
    November 5, 2014 v 13.15
    Evě Hájkové
    Nejjednodušší způsob je poskytování obědu bezplatně. Organizačně i věcně.
    Složitější řešení představuje dotace od testované hranice přijmu rodiny. Vzžhledem k tomu, že se na to vážou různé dávky, neznamenalo by to zase tak velkou byrokratickou obtíž.
    A máte pravdu, nezařídí se ani tím první, ani tím druhým to, aby nikdo nebyl "socka". To se nezařídilo ani v tom minulém režimu, protože to není jen záležitost příjmu. Jde o to, jestli jsme schopni a ochotni dopady takového vyloučení minimalizovat a v tomhle školním případě, zda dokážeme důsledně prosazovat zásadu, že důstojnost žáka není v prvé řadě určována sociálním kapitálem rodiny, ze které pochází. Pokud by to sociální demokracie nedokázala, pokud by se dále vymlouvala na koaliční ohledy, konkurenceschopnost atd., měla by zvažovat své přejmenování -- třeba na Stranu mírného regresu v mezích možného.
    JP
    November 5, 2014 v 13.19
    Revoluce shora či sdola?
    Paní Hájková, ten zásadní problém komunismu je právě v tom, že on musel být zaveden "shora", protože samovolným, spontánním procesem dosud nikde nikdy nevznikl; a ani se dost dobře nedá předpokládat, že by tomu kdy v dějinně dohledné době mohlo být jinak.

    Existuje v podstatě jediný model, jak by se většina společnosti mohla víceméně "dobrovolně" rozhoupat k tomu zavést komunismus: totiž v případě naprostého zhroucení dosavadního (ovšemže kapitalistického) modelu společnosti, nejspíše v důsledku totálního ekologického kolapsu planety. Za jakýchkoli jiných okolností se spontánní přeměna stávající společnosti ve společnost komunistického typu jeví opravdu velmi málo pravděpodobnou vývojovou alternativou.
    JP
    November 5, 2014 v 13.24
    Sociální demokracie?
    Pane Profante, už vlastně ze samé vnitřní stavby Vaší argumentace vyplývá dosti jednoznačně, že v onom spojení "sociální demokracie" je ono vymezení "sociální" pouze atributem, tedy jakýmsi přívažkem, který zde být může, ale stejně tak dobře být nemusí.

    Samotnou substancí respektive podstatou se tedy být ukazuje onen vlastní pojem "demokracie" - a jsme tedy okamžitě zase u toho stavu, kdy demokracie se jeví být pouze čistě politickým aparátem sloužícím k reprodukci a sebeudržení právě stávajícího společensko-ekonomického pořádku, v daném případě tedy kapitalismu. A jestli k tomuto samotnému základu pak budou ještě více připojovány přívlastky "sociální" anebo "liberální", to už záleží jenom na aktuálním poměru sil různých zájmových a ideologických skupin.
    ON
    November 5, 2014 v 14.12
    Martine,
    "...kompromis, který se prosadil v relativně malé části světa po 2. světové válce -- řekněme sociální stát -- vykazuje nejméně pětatřicet let známy masivní eroze."
    Ano, v řadě zemí. Ale v nemálo zemích, pokud nehledáš ráj, funguje stále ještě velmi dobře (To říkám i paní Hájkové.) O nějaké globální krizi sociálního státu bych nehovořil. Existují různé modely sociálního státu. Takže opatrně i s tím: "....demokracie ocitla v zajetí (globálního) kapitalismu s propastným rozdělením majetku a vlivu, bez politické kontroly ze strany občanů". Jakkoli dostat neregulovanou ekonomickou globalizaci pod demokratickou kontrolu je strategický cíl; ale zjevně běh na dlouhou trať.
    "...bere jako samozřejmost a nanejvýš záležitost pro charitu, že deset procent dětí nemá oběd ve školní jídelně; to jest na oběd, který je veřejně dotovaný, aby byl pro každé dítě... " A vláda to "neřeší".
    Minulý týden jsme o tom měli vážnou diskusi a vím, že MPSV nějaké řešení připravuje. (Mimochodem to, že se u nás tohle děje, je důsledkem politiky minulých pravicových vlád.)Uvidíme.
    "Bez schopnosti těch občanů vůbec nastolovat témata pro potřebné utváření společné vůle (a bez této vůle demokracie neexistuje jinak než jako formální systém parlamentarismu)."
    Jistě, jistě.... Tenhle habermasovský stesk "opsaný" od Deweye je mi zcela vlastní.... Ale to je výzva dělat lepší demokracii a ne zbrkle přemýšlet o nejrůznějších "beyond democracy".
    Ten spor je o tom, jestli všichni ti vizionáři chtějí dělat praktickou politiku, anebo snít o "nejlepším světě". A když děláš praktickou politiku, Ty bys to měl asi vědět, tak tu vizi "nejlepšího světa" musíš rozepsat na mnoho dílčích cílů a ty v podobě dílčích úkolů zadat. A přitom narážíš na komplexní realitu, kdy řešením jedněch problémů vytváříš nové. Takže v nejlepším případě, když jsi hodně důsledný, vytvoříš jen o něco "lepší" svět, v kterém žijeme dnes ve srovnání s včerejškem; ale také se desítky let můžeš točit v kruhu, anebo zažívat i regres. Vizionář vzdychne: Nudná demokracie! Pryč s ní. Chce to nějakého nového Marxe…!
    November 5, 2014 v 14.17
    Panu Poláčkovi
    Kapitalismus se zhroutí nejen kvůli ekologickému kolapsu planety, ale kvůli tomu, že začne požírat sám sebe. Protože kapitalismus bez liberální demokracie, bez neomezeného množství surovin a energie, bez možnosti expandovat někam, kde kapitalismus ještě není a bez svobody všech, už v podstatě nebude ani kapitalismem, nýbrž něčím jiným.
    Kapitalismus prostě zanikne, ať chceme nebo nechceme. Ale to, co přijde po něm, může být teoreticky ještě horší. Jak to zařídit, aby tomu bylo obráceně – aby to, co přijde po něm, bylo naopak lepší?
    Komunismus nemůže být „zaveden“ zdola, ale ani ne shora, protože v komunismu žádné „nahoře“ a „dole“ nebude. Jinak by to nebyl komunismus.
    Já si ovšem myslím, že komunismus možný je (prostě věřím něčemu jinému než vy, pane Poláčku). Věřím, že mohou existovat samosprávné komuny. A taky že takové vzniknou, protože společnost se rozpadá a rozpadne. Pravděpodobně tomu nikdo nezabrání, protože kapitalismus směřuje jasně proti společnosti, jaká je nebo jaká byla.
    To, že to zatím ještě v několika zemích funguje, pane Novotný, vůbec nic neznamená.
    MP
    November 5, 2014 v 17.07
    Otovi Novotnému
    a) Nenapsal jsem vláda, ale sociálnědemokratické ministerstvo školství.
    Ten rozdíl je v tomto případě hodně důležitý. Zatímco se pan ministr producíruje v televizi s mřížemi do ústavů a zámky do škol, ty děti bez oběda zjevně nepovažuje za problém školství. Vůbec chybí povědomí o tom, že se jedná o erozi občanského vzdělávání, věc se redukuje na problém sociální pomoci. Nejde pochopitelně jen o ty obědy, jde o přístup k pomůckám a učebnicím, o sportovní kurzy (plavání, lyže -- kdysi povinné, dnes doporučené, protože je ti chudí nemohou zaplatit).
    Ano vím, že se u paní ministryně Tomínové- Marksové bude scházet jakási mezirezortní komise, která prozkoumá, zda náhodou není s těmi hladovými dětmi problém a případně navrhne potřebná opatření. Někdy, možná... A pokud jsem paní ministryni dobře rozumněl, iniciovali to poslanci a občanské iniciativy, vláda sama si toho jaksi nevšimala ("minulý týden" je týden poté, co s tím Míša Tominová-Marxová vystoupila v mediích).
    A ne, není to důsledek minulých pravicových vlád. Zadělávaly na to už vlády v letech 1998 -- 2006. Právě tehdy jsme umožnili, aby prostředky na školní obědy, na učebnice a pomůcky stagnovaly; potřebovali jsme udržet alespoň jakýsi růst učitelských platů a dali jsme jim prioritu. Pokles reálné výše těchto dotací sice od té doby zrychlil, ale začalo to tehdy.

    b) Eroze sociálního státu probíha těch plus mínus pětatřicet let všude. Nejde o to, že v té či oné skandinávské zemičce postupuje pomaleji, resp. má jiné jevové formy.
    Nejde vůbec o to, že by sociálně tržní kompromis byl ekonomicky neudržitelný. Naopak, v této oblasti je silný jak býk a unesl by mnohem větší náklad. Ale paradoxně právě relativní blahobyz vede k tomu, že může tlak globálního kapitalismu tak drsně prosazovat své.
    Konkrétní projevy eroze: Záchrana evropských bank tím, že dotujeme bankéře, záchrana neprosperujícího dolu tím, že poskytneme dotaci kapitalistovi, který důl zkrachoval, aby ji měl de facto k volnému použití - v obou případech se naplňují potřeby sociálně tržního kompromisu: jednou, protože se tak ochrání stabilita měny a tudíž úspory malých středatelů (zaměstnanců s průměrným a mírně podprůměrným přijmem), v druhém se udrží místa a nevznika okamžitá koncentrace nezaměstnaných. Ale v obou platí sociální stát výpalné těm, kdo malér způsobili - za to, že smí pomoc obětem toho maléru.


    MP
    November 5, 2014 v 17.13
    Josefu Poláčkovi
    Pokud jste z mé argumentace vyčetl, že sociální" je v "sociální demokracii" arbitrátního, vyjádřil jsem se zřejmě špatně.
    Naopak. Sociální demokracie bez sociálního je obluda a páchnoucí bažina. A to, co je v poselství sociální demokracie jako politického proudu živé už nějakého jeden a půl století, je právě vědomí, že "sociální" bez demokracie a "demokracie" bez sociálního nutně a rychle degenerují.
    ON
    November 6, 2014 v 16.50
    Pane Poláčku,
    dlužím Vám několik těch „moudrých“ na levici. Abych znovu připomněl, které mám především na mysli. V zásadě myslitele, politiky -socialistické, sociálnědemokratické a sociálně liberální či kriticko-racionalistické orientace, kteří uznávali potřebu hlubokých sociálních reforem, ale vždy si byli vědomi, jaké jsou hranice mezi demokracií a diktaturou, vždy zůstali přesvědčenými demokraty. (Někteří by se sami mezi levici nezařadili, avšak jejich myšlenky jsou pro sebeuvědomění demokratické levice velmi důležité.)
    Německo – Ferdinand Lassale, Rudolf Hilferding, Eduard Bernstein, Karel Kautský, Rosa Luxemburgová, Curt Geyer, Willy Brandt, Helmut Schmidt, Ralf Dahrendorf, Jürgen Habermas.
    Francie: Jean Jaurés, Leon Blum, Raymond Aron, Albert Camus
    Anglie - John Stuart Mill, Leonard Trelawny Hobhouse, Anthony Crosland, Richard Henry Tawney, John Maynard Keynes, John A. Hobson, William Henry Beveridge, Thomas Humphrey Marshall, Anthonny Giddens.
    USA - Irving Howe, Carl Sandburg, Norman Thomas, John Dewey, John Kenneth Galbraith, Martin Luther King, John Rawls, Michael Harrington, Adam Przeworski, Richard Rorty, Tony Judt.
    Švédsko: Per Albin Hansson, Ernst Johannes Wigforss, Tage Erlander, Hjalmar Branting, Olof Palme
    Rusko - Jurij Plechanov, Julij Osipovič Martov, Pavel Axelrod
    Rakousko: Viktor Adler, Max Adler, Karl Renner, Otto Bauer, Josef A. Schumpeter, Karl Popper
    Československo: Tomáš, Garrigue Masaryk, Karel Čapek, Josef Macek, Bohumír Šmeral
    Z osobností mimo náš bezprostřední západní okruh bych rád ještě zmínil Inda Jawaharlala Nehrua a Jihoafričana Nelsona Mandelu.
    MP
    November 6, 2014 v 17.01
    Raymond Aron na levici
    A kdo tedy byl tehdy v té Francii napravo? :-)
    ON
    November 6, 2014 v 20.44
    Martine,
    v te dobe nikdo. Aron kritizoval fundamentalisty na levici i na pravici. Arona jim nedam :-)
    MP
    November 6, 2014 v 22.16
    Arona jim dej
    Ony byly doby, kdy měla i pravice opravdové myslitele.
    Jiná věc je, že Arona líp rozuměli chytří levičáci než souputníci.
    Horší je, žes odepsal jeho nejoblíbenějšího nepřítele, Sartra.
    ON
    November 6, 2014 v 22.53
    Martine
    no, snad na chvili bych Arona pravici pujcil, snad by se vzpamatovala, ale nemam v umyslu pravicakum pomahat. Hele, Adama Smithe si pravicaci taky privlastnuji a zcela nepravem, hodil by se do toho seznamu, ale zabihat do 18. stoleti, to uz je moc. On nebojoval proti "kapitalismu", ale mel o nem jakousi moc hezkou predstavu. Vsadim se, ze dnes by byl socialistou. Aron byl se Sartrem kamos, kritizoval ho ne za existencialismus, ale za jeho politickou nemoudrost. Ta byla dilem toho, ze Sarter podlehal tomu, co se politicky zrovna nosilo, aby se ocitl pred politickymi reflektory by schopen udelat temer cokoli. Hrozne nesympatickej chlap. Chytrej levicak, ale nemoudrej. Nepatri do seznamu. A jeste k Aronovi. Vis, jakou musel mit ten chlap vnitrni silu a charakter, kdyz v te estetske levicacke Francii padesatych let Sartrovi s dalsim vykladal, ze ten Stalin, to fakt neni asi ono. A on I z nej delali s prislovecnou levicackou nadutosti, protoze oni prece nejlepe vedi, reakcionare?
    MP
    November 7, 2014 v 0.57
    Tak Ti nevím,
    Že bychom četli různý knihy, který jen byly omylem stejně nadepsaný? Sartre a Aron byli chvíli na stejné škole, ale kámoši? Ani jeden to tak neviděl, Aron se k tomu vyjadřoval opakovaně, naposledy v pamětech.
    A Sartrovi opravdu nemusel vysvětlovat, že Stalin není to pravé ořechová. Stačí se podívat do jeho textů z konce války, o pozdějších nemluvě.
    JP
    November 7, 2014 v 13.49
    Demokracie (jenom) sociální?
    Pane Profante, nejde o to že byste se snad špatně vyjádřil - ten můj následný text o sociální (atribut) demokracii byl už mou vlastní interpretací.

    Znovu: jde v zásadě o to, že stále ještě v obecném povědomí přetrvává iluze, že už jenom samotný pojem respektive skutečnost "demokracie" by představovalo nějakou pozitivní hodnotu - něco, co automaticky a bez dalšího implikuje principiálně humánní a prosociální orientaci státní politiky.

    Přitom ve skutečnosti demokracie je - opakuji ještě jednou - sama o sobě hodnotově v podstatě zcela neutrální, či spíše lhostejná, indiferentní. V nejužším (a nejzákladnějším) pojetí demokracie opravdu neznamená nic více, nežli to, že v rozhodovacích politických procesech má rozhodující slovo - ani ne lid, jak onen název sugeruje, nýbrž prostě - většina. Což ovšem samo o sobě implikuje, že takovýto - demokratický - stát nebude pravděpodobně užívat metod politického útlaku, protože to by odporovalo právě zájmům té většiny. (Že jsou z tohoto pravidla možné i výjimky, dokumentuje příklad současného putinovského Ruska, kdy stát dominovaný tímto politikem používá čím dál tím více autoritiativních metod, a to za nadšeného souhlasu převážné většiny obyvatelstva.)

    Pane Profante, máte dozajista plnou pravdu v tom, že takováto "holá" demokracie, bez - alespoň - určitého sociálního zaměření spěje k degeneraci. Ale jde o to, že i když se samozřejmě vždycky najde určitá část společnosti, která politický systém demokracie ze zásady obdaří či obohatí oním atributem "sociální" - pak se stejnou pravidelností stejně tak velká část společnosti tutéž demokracii vytrvale spojuje s atributem "liberální"; to jest, individualisticko-egocentrická.

    Krátce řečeno: jde jenom o to, nedělat si o demokracii iluze. Tato tzv. demokracie má vždycky vnitřně rozpolcený charakter, a ve své podstatě není o nic více sociální (levicová), nežli asociálně pravicová.
    JP
    November 7, 2014 v 13.54
    Zánik kapitalismu?
    Paní Hájková, ať se nám kapitalismus jakkoli nelíbí, nedá se nic dělat: neexistuje žádný nevývratný důkaz pro to, že by měl či musel nevyhnutelně zkolabovat už v tomto století. Zatímco ekologický kolaps planety (a s ním i lidské společnosti v její stávající podobě) je oproti tomu velmi, ale opravdu velmi pravděpodobný.

    S nemalou pravděpodobný se tedy dá předpokládat, že současné lidstvo k jeho hluboké sebereflexi (a tedy i k zásadní proměně jeho životních priorit) dožene skutečně daleko spíše globální krize ekologická, nežli ekonomická.
    JP
    November 7, 2014 v 14.12
    Chytří a moudří levičáci?
    No, pane Novotný, v každém případě díky za - opravdu vyčerpávající - seznam oněch osobností, které Vy shledáváte být reprezentanty oné skupiny splňující tři základní kritéria "levicový, chytrý a moudrý".

    Nicméně se nemohu ubránit jistému podivu nad tím, že "levicovým" by měl být i Karl Popper. Ale to jen tak mimochodem.

    Zůstaňme pro jednoduchost na domácí scéně, bude to myslím dostatečný příklad za všechny ostatní.

    Masaryk: bezpochyby je možno mu přisoudit predikát "moudrosti" - totiž v tom smyslu jak o tom zde byla řeč, to jest ve schopnosti uvážlivého rozmýšlení o věcech tohoto světa, s nesporným citem pro uměřenost a realismus.

    Ale na straně druhé: ten predikát "chytrý", opět v onom zde používaném smyslu, jakožto novátorský myslitel schopný vytvářet společenské projekty sahající za horizont toho právě tady a teď existujícího světa - ne, to se nedá nic dělat, ale Masaryk opravdu nevešel ve známost naprosto ničím, co by nějakým způsobem opravňovalo uvádět ho do souvislosti s tímto predikátem. A analogicky to bude asi platit o všech ostatních Vámi zmíněných autorech respektive osobnostech.

    Naprosto rozhodující je právě ono zmíněné kritérium: schopnost vyjít za horizont právě jsoucího. Tedy: nezastavit se jenom u toho, že se to právě jsoucí snažím jenom n ě j a k ý m způsobem vylepšit či modifikovat - nýbrž dokázat poukázat na zcela nové možnosti člověka a lidstva, které jsou jen v napohled nepatrných náznacích skryty pod nánosem právě toho bezprostředně jsoucího. V tom smyslu, jak to dokázali opravdu velcí myslitelé minulosti - nejen Marx, ale třeba i takový Platón, který skutečně nebyl revolucionářem.

    Zajímavým "křížencem" v této souvislosti je Aristoteles: na jedné straně je striktním realistou (a právě z toho důvodu podrobuje zásadní kritice "idealistu" Platóna), a ve svých politických studiích ze všech stran rozebírá možnosti r e l a t i v n ě optimálního uspořádání lidské společnosti, s cílem stabilního vyvážení všech relevantních zájmů a politických sil.

    Na straně druhé ale sám Aristoteles i takovýto - relativně dobře a stabilně - fungující stát považuje za stále principiálně nedokonalý, který se omezuje jenom na čistě pragmatické fungování.

    Zatímco s k u t e č n ý, to jest opravdu dobrý stát počíná i podle Aristotela až někde zcela jinde - právě tam, kde se vyjde za horizont onoho čistě pragmatického existování, a kde se vytyčí pravá státní idea pravého a mravně závazného lidského žití.

    V tomto smyslu je to snad opravdu jediný Aristoteles, který dokáže v plné míře dostát oběma zmíněným požadavkům - totiž jak požadavku "moudrosti", tak i požadavku "chytrosti".
    November 7, 2014 v 15.45
    Domníváte se, pane Poláčku, že kapitalismus přežije ekologický kolaps planety? Já ne a proto trvám na tom, co jsem napsala.
    ON
    November 7, 2014 v 19.50
    Martine,
    evidentne do 1956, madarskych udalosti mel Sartre pro Sovetsky svaz velkou slabost. Od te chvile nanejvys ambivalentni. Kdyz jsem pouzil slovo kamos, bylo to ono petit camarade, simplifikace. Kazdopadne o vztahu Arona a Sartra viz Dahrendorf Pokuseni nesvobody.
    ON
    November 7, 2014 v 20.31
    Popper byl teoretikem otevrene spolecnosti a kritikem politickeho fundamentalismu. Vychodiskem je mu teori e vedeckeho falsifikacionismu startujici. postpozitivisticky pohled na vedu spolu Kuhnem a dalsimi. Byl z techto pozic kritikem totalitnich statu (Hitler, Stalin), resp. absolutni role statu v rizeni spolecnosti, nikoli ale v haykovskem smyslu; uznaval racionalni zasahy statu do ekonomiky. Poppera vyuzival v diskusich o programatice SPD v sedmdesatych letech Helmut Schmidt. Ale napada me, ze jsme se fakt odchylili od tematu autora clanku, takze tady uz nebudu zaclanet.
    November 9, 2014 v 7.55
    Vrátím se ještě k Badiouovi a ke slovu demokracie.
    Mimochodem, Badiou několikrát nazval státy bývalého východního bloku - Československo, Polsko, NDR a Maďarsko lidovými demokraciemi.
    JP
    November 9, 2014 v 11.55
    Kapitalismus kontra samosprávné podniky?
    Ostatně, paní Hájková, když se tu opět odvoláváte na tu údajnou možnost překonání kapitalismu družstevně vedenými podniky, mám tady jednu aktualitu z této oblasti, která v sobě skrývá opravdu nemalou brizanci.

    Já už jsem před nějakým časem referoval o tom, že v Německu respektive konkrétně v Bavorsku existují družstevně vedené podniky v pro mě do té doby zcela netušeném rozsahu. Zároveň jsem ale vyjádřil své pochybnosti o tom, do jaké míry je možno tyto družstevně vedené firmy považovat opravdu za ekonomický model zásadním způsobem popírající kapitalismus.

    Teď mám tedy k dispozici aktuální případ, který tyto pochybnosti skutečně zásadním způsobem potvrzuje.

    Jedná se o tento případ: obchodní řetězec Edeka chce přejmout velkou část filiálek svého konkurenta, Tengelmannu.
    Celkem vzato, v kapitalismu zcela běžný úkaz v neustálém konkurenčním boji - Edeka je úspěšnější, dravější, Tengelman se dostal do ztráty, musí přepustit podíly svému soupeři.

    Ovšem, co celou tu záležitost dělá natolik pikantní, je to, že Tengelmann je ryze soukromý rodinný podnik - zatímco Edeka je svou vlastnickou a organizační strukturou podnik d r u ž s t e v n í.

    Napohled by se tedy zdálo, že stav věcí hovoří pro perspektivnost družstevního modelu jako takového: družstevně organizovaný podnik se ukázal být ekonomicky úspěšnějším.
    Jenže: při bližším pohledu se ukazuje, že tento "družstevní" model je v prvé řadě prostě kooperativní sdružení ryze s o u k r o m ý c h vlastníků jednotlivých filiálek. Konkrétně: 80 procent Edeka-filiálek jsou vedeny 4000 samostatnými obochodníky, na vlastní účet. Zbývajících 20 procent jsou vedeny regionálními velkoobchodními podniky.

    Teď ale přijde teprve to opravdu zajímavé: v oněch dvaceti procentech řízených "shora" platí pro zaměstnance tarifní plat. Zatímco v těch 80 procentech, které jsou tedy "ryze" družstevní - tak tam tento tarifní plat neplatí! Protože tito družstevníci podle zákona platí podle všeho (to v onom textu ze kterého čerpán nebylo explicitně uvedeno, ale vyplývá to z kontextu) - ti tedy platí zřejmě za s o u k r o m n í k y, za soukromé podnikatele, pro které samozřejmě žádné zákonné či jiné mzdové tarify neplatí!

    To znamená: kolik si reálně vydělá třeba pokladní u kasy, to může být v různých Edeka-filiálkách velmi rozdílné už o několik ulic dále.

    Ale především: v těch "opravdu družstevních" filiálkách je nutno vycházet z toho, že je zde tlak na s n i ž o v á n í mezd - právě p o d ten jinde platný tarifní plat! Právě z toho důvodu toto plánované převzetí oněch filiálek Tengelmannu řetězcem Edeka u německých odborů Verdi vyvolalo poplach: obávají se holého mzdového dumpingu.

    Takže, sečteno a podtrženo: jestliže se ta část levice, která stále věří na možnost překonat kapitalismus prostě jenom principem družstevního vlastnictví odvolává na to, že tento model je už v současnosti značně rozšířený, pak při bližším pohledu realita těchto družstevně vedených podniků vyhlíží podstatně jinak. A bezmála to vypadá, že nakonec jsou tyto "družstevní" podniky z hlediska obyčejných zaměstnanců či pracovníků nakonec ještě daleko kapitalističtější, to jest ještě více námezdní práci vykořisťující, nežli ty standardní soukromovlastnické.
    November 9, 2014 v 12.18
    To je tak, pane Poláčku, že družstevní sektor by se musel stát převažujícím sektorem ekonomiky (a byl by náhradou dřívějšího státního vlastnictví). To znamená, že by musel mít především velkou společenskou podporu. Pak by to bylo možné. Ojedinělá družstva samozřejmě nic nespraví.
    Ale společnost k tomu časem dojde a bude napomáhat i krize kapitalismu.
    November 9, 2014 v 13.17
    Mimochodem, v socialistických družstvech by neměla být námezdní práce.
    Jinak nepopírám, že existence takového socialistického družstevního sektoru by vyžadovala vlastní ideologii, která by měla vzniknout ještě před ním.
    PL
    November 10, 2014 v 1.16
    tak nevím
    Poslední věta autora je nebo není připomenutím toho, že "komunismus se skládá z deseti procent ideologie a devadesáti procent taktiky"?
    JP
    November 10, 2014 v 12.45
    Družstevnictví a volný trh
    To jestli by se družstevní sektor měl stát "převažujícím sektorem ekonomiky", to není podstata věci.

    Jde o to, že za podmínek setrvávajícího t r h u a volné konkurence bude vždycky tendence stlačovat mzdy tak hluboce dolů jak je to jen možné. Na tomto faktu tržní ekonomiky nějaká družstevní forma vlastnictví nic nezmění - a jak dokládá uvedený příklad, ve skutečnosti to může postavení pracujících fakticky ještě zhoršit.

    Vtipem celé věci je to, že v těch družstvech může k tomu cenovému dumpingu, kterého se tak obávají německé odbory, docházet p r á v ě proto, že ti pracující tam (tj. třeba ta pokladní) n e j s o u námezdně pracující (jinak by se na vztahoval ten tarifní plat) - nýbrž jsou formálně samostatní podnikatelé (čili: družstevníci). Jakožto družstevníci (čili spolumajitelé) si samozřejmě můžou určit vlastní příjem jaký chtějí. Jenže v reálných podmínkách kapitalismu (tj. právě onoho volného trhu s volnou soutěží) převažuje právě ten tlak směrem dolů.
    November 10, 2014 v 18.33
    Jednak jsem psala, že si představuji širší společenskou (i státní - např. co se týče zákonodárství) podporu, což už by byl krok směrem od kapitalismu a jednak družstva nemusí vyrábět pro trh, ale pro lidi.
    Jak už jsem řekla, chce to ideologii (čili určité "náboženství"). Proč lidi kupují produkty BIO nebo EKO za mnohem vyšší ceny, než je normální zboží? Protože VĚŘÍ, že je to lepší pro jejich zdraví, pro přírodu atd. Nebo proč kupují produkty FAIR TRADE? Stojí za tím ideologie. Proč by nemohla stát i za ekonomickou samosprávou?
    Tím samozřejmě naznačuji, že ideologie nemusí být (fuj) lživá. Naopak, může být i pravdivá. Ovšem pořád je to něco víc, než holá realita.
    JP
    November 12, 2014 v 13.50
    Silou idejí proti moci kapitalismu?
    Paní Hájková, máte bezpochyby pravdu v tom, že to, co je možno obecně nazvat dosti zprofanovaným termínem "ideologie" (tedy v daném kontextu komplex určitých idejí, vyzařující nemalou přesvědčivou energii) může mít za určitých okolností nemalou společenskou účinnost.

    Připomeňme si například striktní zákaz lichvy v (katolickém) křesťanství, kdy středověká církev po celou řadu staletí ve svém mocenském okruhu zakazovala půjčování peněz za úrok. Čili, dokázala se takto postavit proti holé komerční logice.
    Nelze tedy popírat, že takováto "ideologie" může mít svou určitou společenskou účinnost; a tedy možno skutečně doufat, že nějakým obdobným způsobem by bylo možno i v budoucnu přispět k tomu, zlomit či alespoň omezit dominující logiku kapitálu v současném světě.

    Ale: na straně druhé by Vám Karel Marx řekl, že žádná ideologie se nikdy natrvalo nemůže prosadit proti "materiální základně", čili proti reáliím ekonomického života. A i ten - jakkoli formálně naprosto striktní - zákaz křesťanské církve poskytování půjčky za úroky byl komerční sférou velice kreativně obcházen. A za druhé: je velikou otázkou, jestli se tento zákaz pro k ř e s ť a n s k é obchodníky a finančníky nemohl tak dlouho udržet jenom právě proto, že zde existovala substituce v osobě ž i d o v s k ý c h finančníků, kteří tímto zákazem vázáni nebyli, a mohli tedy poskytovat tyto finanční služby na ryze komerčním základě. Protože, nedá se nic dělat, ale půjčování peněz bez vyhlídky na vlastní zisk (tedy bezúročně) cizím osobám, čili s rizikem ztráty, je v podstatě holý ekonomický nesmysl.

    Takže: jenom ta skutečnost že u r č i t á část populace je ochotna poněkud více připlatit za "mravně bezúhonné" výrobky opravdu ještě není žádným důkazem toho, že by r o z h o d u j í c í část společnosti byla ochotna či schopna se svým jednáním, svou motivací se zásadně vymanit z moci logiky kapitálu, respektive obecně komerčního (tj. ekonomicky výhodného) myšlení.

    To, že například ten či onen kapitalista se může z nějakých osobních důvodů stát třeba mecenášem, tedy přestat fungovat na komerční bázi, tohle věděl už Marx. Jenže: takovýto kapitalista prostě přestává být kapitalistou, čili vypadává ze samotného systému.

    Píšete, že "družstva nemusí vyrábět pro trh, ale pro lidi". To zní sice hezky, jenže - kým jiným je tvořen tento trh, nežli oněmi "lidmi"? Právě těmi lidmi, kteří ve své naprosto převažující, rozhodující většině myslí ryze ekonomicky, to jest, chtějí dostat co nejhodnotnější výrobek za co nejnižší cenu? A jestliže všechna ta družstva budou vyrábět právě pro t a k o v é h o t o zákazníka (tedy pro takovýto trh), pak jim prostě nezbude nic jiného, nežli se podřídit všem zákonům konkurence a ekonomické efektivity a ekonomické kalkulace, jako všichni ostatní hráči na volném (a tedy: kapitalistickém) trhu.

    Jestliže by se tedy přece jenom mělo kdy podařit nějakým způsobem zlomit nadvládu kapitálu a jeho logiky nad světem, pak je k tomu zapotřebí 1. změnit základní ekonomické koordináty celého ekonomického systému, a 2. zásadně změnit základní životní (a tedy i ekonomickou) motivaci r o z h o d u j í c í části celé lidské populace.

    A to obojí je opravdu krajně obtížná věc; rozhodně nekonečně obtížnější, nežli jenom založit nějaká výrobní družstva.
    November 12, 2014 v 17.53
    No a když je to krajně obtížné, tak se na to vykašleme a zůstaneme tak jak jsme, ne? Pak asi něco těžko změníme.
    Není přece jen lepší mít stále na paměti ideální cíl (přestože se ho nedožijeme), ale zároveň kráčet po nějaké konkrétní cestě, která nás k tomu cíli může aspoň trochu přibližovat? Proč by tou cestou aspoň pro některé lidi nemohlo být budování samosprávy? Nemůžete přece čekat, že každý bude číst Aristotela.
    JP
    November 14, 2014 v 13.01
    Prostě to zkusit?
    Paní Hájková, nemohu si pomoci, ale ten Váš návrh zkusit se do komunistické (postkapitalistické) společnosti dostat prostě tím, že začneme zakládat nějaká družstva, mi tak nějak připomíná dřívější doby, kdy lidé snili o tom létat jako ptáci, a tak se polepili ptačím peřím, a v pevném přesvědčení že tím pro daný účel učinili maximum, se v blažené naději vrhali ze skály.

    Zkrátka: to družstevnictví ke komunismu opravdu nevede. Kapitalismus si už dávno našel prostředky, jak družstevnictví přizpůsobit k obrazu svému, jak ho podřídit své vlastní logice a svým vlastním zákonům, ještě než to by mu vůbec mohlo začít být nějakým způsobem nebezpečné.

    Takže, nedá se nic dělat: ale ta věc revoluce zůstává i nadále záležitostí krajně obtížnou. A stejně tak jako člověk svůj sen o létání mohl uskutečnit až tehdy, když se naučil vyrábět létací stroje tomu ptačímu peří opravdu hodně vzdálené, stejně tak i cesta k postkapitalistické společnosti asi bude vyžadovat mnohem více kreativního úsilí, nežli se jenom snažit napodobovat jakýsi prastarý ideál prvobytné pospolitosti prvotních národů.
    November 14, 2014 v 13.48
    To není napodobování minulého, ale tvoření. Protože dosud nikdy nic takového ve větším měřítku nefungovalo. Já zde ostatně nemluvím o konkrétních podobách družstevnictví, ale o emancipaci a samosprávě obecně. O tom, že se do rukou pracujícího člověka musí navrátit vláda jeho věcí. Nevím, jak byste mu tu vládu chtěl vrátit jiným způsobem?
    Ale o tom nakonec rozhodnou sami pracující, takže proč se o tom pořád přít?
    A s tím létáním je to tak: Kdyby nebylo těch, co se o to neúspěšně pokoušeli, nikdy by se nelétalo!
    JP
    November 16, 2014 v 13.09
    Vláda věcí svých...
    Ano, paní Hájková, ta "vláda věcí svých" je skutečně velkolepé heslo - jenže, máme skutečně ujasněno, v čem spočívá jeho pravá podstata? Co to vlastně vůbec znamená, za jakých konkrétních okolností k tomu může dojít, aby člověk měl skutečnou a plnou "vládu věcí svých" ve svých rukou?

    Faktický stav věcí je totiž takový, že tento člověk, který chce bezezbytku ovládat svůj (materiální) svět, ve skutečnosti nedokáže ovládat ani sám sebe.

    Člověk je stále ještě tvorem zmítaným svými vnitřními, neuvědomělými a nereflektovanými motivy, touhami, i vysloveně animálními pudy, jeho centrální motivací stále zůstává snaha po dosažení maximálního osobního prospěchu - jak takovýto tvor může opravdu efektivně a v plném humánním (a Komenského) smyslu dosáhnout "vlády věcí svých"? Jenom tím, že si založí nějaká družstva?

    Já tady nechci tu "vládu věcí svých" rozebírat dopodrobna, to bude tématem až nějakého příštího samostatného textu, ona je to totiž skutečně klíčová záležitost, a dokud si ji neobjasníme, nepostoupíme dál. V tuhle chvíli budiž prostě jenom poukázáno na to, že pouhá změna vlastnických vztahů opravdu ještě automaticky nemusí znamenat pravou vládu člověka nad jeho vlastním světem.
    JP
    November 16, 2014 v 13.30
    Aristoteles, létání a Leonardo da Vinci
    A ještě k tomu létání: paní Hájková, píšete, že by se nikdy nelétalo, kdyby nebyla předtím celá řada těch, kteří se o to pokoušeli neúspěšně.

    Ano, to je sice pravda; jenže na té cestě k prvnímu zvednutí se člověka od země nějakým létacím přístrojem asi daleko větší pokrok znamenal třeba takový Leonardo da Vinci, který už před půl tisíciletím narýsoval konstrukci překvapivě podobnou těm prvním letadlům novověku, nežli všichni ti bláhovci, kteří se polepeni peřím vrhali ze skály, s předpokladem, že "ono už to nějak dopadne".
    Zkrátka, daleko smysluplnější nežli činit neustále dokola hokus pokusy s něčím, co nemá žádnou reálnou základnu, je to, pustit se do věci s rozmyslem a s opravdu fundovaným věděním.

    Píšete, že "ne každý bude číst Aristotela". Tohle je ovšem zcela závažná poznámka. Celá idea demokracie totiž spočívá právě na předpokladu, že zde bude vzdělaný, informovaný, o všech aspektech politického života vědoucí občan. Realita ovšem je taková: takový občan tady prostě neexistuje, naprostá většina občanstva nemá o sféře politiky naprosto žádné hlubší vědění, natož pak aby četla nějakého Aristotela.

    A přitom, právě tento Aristoteles je skutečně absolutní základ, je možno směle prohlásit že bez Aristotela není nic, nikdo druhý nedokázal státní zřízení a jeho možnosti (a rizika jednotlivých forem včetně demokracie) analyzovat natolik důkladně, a natolik bezezbytku ze všech možných stran jako právě tento antický myslitel. Bez znalosti jeho díla je každá politická teorie či ideologie nakonec jenom pouhé příštipkaření, je to jenom dílčí pohled z jedné nebo druhé strany, ale nikdy opravdu komplexní celek.

    Takže: demokracie je - ve svém původním smyslu - nemyslitelná bez skutečně plně vědomého a znalého občana; tento občan je nemyslitelný bez znalosti politického díla Aristotela; ale naprostá většina občanstva nikdy Aristotela nečetla, a objektivně vzato k tomu ani vůbec nemá reálné možnosti.

    Takže, co s tím? - To je základní otázka novodobého pojetí demokracie. Otázka nezodpovězená a v podstatě nezodpověditelná; ale zdá se, že se tímto faktem nikdo nenechá rušit.

    Jediným řešením by bylo to, kdyby lid obecný měl k dispozici vrstvu znalců-specialistů, na které by se mohl spolehnout, že mu toho Aristotela (a Marxe a další relevantní politické myslitele) - že mu je poctivě nastudují za něj, a že mu pak srozumitelnou formou sdělí objektivní stav svého bádání.

    Skutečný stav věcí je ovšem ten, že ani v té intelektuální "elitě" národa se Aristoteles buďto nečte vůbec, anebo se sice tak nějak přelouská, ale z vlastní hloubky jeho myšlenek se nepochopí naprosto nic.

    Namísto nějaké pravé intelektuální elity národa se tedy pěstuje jenom jakýsi planý i n t e l e k t u a l i s m u s, který se sice navenek tváří velice vzdělaně a velice odborně, ale plochost jeho myšlenek se nakonec jenom sotva podstatně odlišuje od debat u tradičního hospodského stolu.

    V podstatě je možno v této souvislosti skutečně hovořit o čiré "zradě intelektuálů", kteří namísto pravého poznání obecnému lidu zaslepují oči svým pseudointelektuálským verbálním exhibováním.
    November 16, 2014 v 20.39
    Ještě jednou k vládě věcí jeho
    Práce ve smyslu tvoření nikdy nemůže podléhat politice či politické obci, pane Poláčku. Tedy samozřejmě může, ale jen do jisté míry. Politická obec čili stát může rozhodovat například o tom, že něco se tvořit nesmí. Může vydávat různé zákazy, ale pokud jde o příkazy, co vlastně se tvořit má, tak to jde sice také, ovšem mnohem hůř. Lze to snad jen u mechanické práce nebo u velmi jednoduché práce. Vykonávání složitější práce nebo zkrátka tvoření na rozkaz je totiž velice problematické.
    Proto politika nemůže zcela ovládat ekonomiku a proto, pokud vůbec má být demokracie, musí být především v ekonomice. O tom Aristoteles nemohl mít vůbec tušení.
    November 16, 2014 v 21.48
    Kolik máš otroků, tolik máš nepřátel /Cicero/

    Možná by se to dalo aplikovat i na zaměstnavatele a zaměstnance, i když samozřejmě ne tak vyhroceně.

    To je další důvod pro samosprávu v ekonomice.

    Práce musí být svobodná.
    JP
    November 19, 2014 v 13.35
    Ekonomická svoboda?
    Paní Hájková, pojem "svoboda" respektive "svobodný" je především velice komplexní a mnohovrstevnatý, než aby bylo možno jím jen tak bez dalšího pohazovat.

    Myslíte si opravdu, že dejme tomu dělník od pásu mladoboleslavské Škodovky svou "ekonomickou svobodu" spatřuje právě a jenom v tom, že by po své vlastní pracovní šichtě ještě m u s e l strávit v práce celou řadu dalších hodin, na nesčetných poradách, jednáních a ekonomických rešerších, které je jinak pracovní náplní podnikového vedení?

    A za druhé (musím to opakovat neustále dokola): jakápak může být opravdová "svoboda" za podmínek slepého podřízení se odcizeným mechanismům trhu, který jako takový samozřejmě má i nadále kapitalistický charakter?

    Je základních charakterovým znakem p r a v i c o v é h o pojetí svobody, že pravičák se cítí za podmínek kapitalismu a jeho dehumanizujících mechanismů "svobodný" - jenom a pouze proto, že mu nikdo nepředepisuje, kde a jak se on osobně pod moc těchto mechanismů může podřídit. Pravičák se tedy spokojí s i l u z í individuální svobody, a vůbec se neptá na to, jestli tato takzvaná "svoboda" má skutečně humánní charakter.

    Je skutečně poněkud úsměvné, když se fakticky to samé pojetí (to jest: ta samotná iluze) svobody ozývá i z řad zdánlivě radikální levice: i tady se ten o sobě zcela vnějškový fakt, že bezprostředně si m y s a m i můžeme rozhodovat, naprosto zaměňuje s otázkou po tom, jestli nám mechanismy toho světa ve kterém žijeme (a jsme ekonomicky činní) reálně umožňuje naplnit pravou lidskou svobodu.

    Jediný rozdíl mezi pravicovým a takovýmto "levicovým" pojetím svobody pak spočívá jedině v tom, že v prvém případě základní heslo zní "já sám", zatímco v případě druhém "my sami". Individuální podřízení se odcizeným mechanismům trhu je tedy nahrazenou podřízením se kolektivním, to je jediný rozdíl.
    November 19, 2014 v 14.50
    Pane Poláčku,
    to mám pořád dokola vykládat, že existuje práce nutná a práce svobodná? Práce nutné bude směrem do budoucnosti ubývat, zatímco čas nebo prostor pro práci svobodnou bude narůstat. Budeme se tak postupně přesouvat z říše nutnosti do říše svobody. Už teď by bylo možné zkrátit pracovní dobu, protože je množství nezaměstnaných a navíc se dělá obrovské množství naprosto zbytečné práce. Práce, která je zmarněním lidské energie: například plno oblečení, které nikdy nikdo nebude nosit a spousta věcí, které si nikdy nikdo nekoupí a nepoužije. Co se jen napíše zbytečných zpráv a výkazů a podobných nesmyslů.
    Vysedávání na poradách nemusí být pro dělníky nutnost, nemusejí rozhodovat o každé prkotině, ale vedení podniku by mělo samozřejmě skládat účty celému kolektivu.
    Svobodná práce je podle mě taková, kdy každý dělá to, k čemu se nejlépe hodí (a také to tak on sám musí cítit). Je to daleko nejlepší i pro společnost, protože se z člověka využije jeho nejlepší potenciál.
    Já si, asi na rozdíl od vás, ovšem myslím, že člověk, jako jednotlivec, se vyvíjí a často není tím, kým se navenek zdá být. Proto si nemyslím, že když někdo dělá u stroje, tak se k němu nutně musí nejlépe hodit. Lidi mají kolikrát schopnosti, o nichž ani sami neměli tušení a zůstanou nevyužití, protože se o tom neví. Kdyby se podporovala (a využívala) svobodná práce, každý by mohl ukázat, na co opravdu má.
    Mě osobně trh vůbec nezajímá, a proto ho nehodlám řešit.
    JP
    November 21, 2014 v 14.08
    Svobodná a nutná práce?
    Paní Hájková, ten Váš poukaz na poměr svobodné a nutné práce je sice zajímavý, ale v podstatě se pohybuje zcela mimo dosavadní tématickou linii.

    Ale budiž, zastavme se napřed u té "nutné" a "svobodné" práce. Tato známá Marxova téze o "osvobozené kreativní práci v komunismu" i v tomto případě má své původní kořeny u Aristotela.

    Ovšem, zásadní rozdíl je v tom, že Aristoteles tu "svobodnou" - to jest, čistě duchovně-intelektuální - práci považoval za realizovatelnou jenom u úzké vrstvy sociální a intelektuální e l i t y, zatímco prostý rolník nebo řemeslník, už jenom v důsledku celodenního zaměstnání svou fyzickou prací, vůbec nemůže mít to vzdělání a ty intelektuální předpoklady, aby se takovéto vysoce specializované intelektuální činnosti mohl věnovat.

    Marx ovšem, stržen svým bezbřehým revolučním demokratismem, postuluje, že v komunismu se bude tou "osvobozenou" kreativní prací zabývat k a ž d ý jednotlivý výrobce-pracující.

    Zkráceně řečeno: podle Marxovy představy v komunismu existují v podstatě jenom profesoři na poli informační technologie, nikdo druhý.

    A položme si teď se vší závažností otázku: jaká část reálné populace je vůbec s c h o p n a takové vysoce namáhavé kreativní činnosti, která vyžaduje napřed dlouholeté velmi náročné studium, a potom ještě každodenní intenzivní zpracovávání právě nejaktuálnějších poznatků z daného oboru? A jak velká část populace má vůbec c h u ť se věnovat takovéto krajně náročné kreativní činnosti?

    Ono to napohled samozřejmě působí velice přesvědčivě, když se vysloví ona formulka o "osvobozené kreativní práci" za podmínek komunismu; ale ve skutečnosti - a právě tohle zcela přesně viděl a věděl Aristoteles - je právě tato kreativní činnost daleko t ě ž š í prací, nežli nějaká "nekreativní" pracovní rutina!

    Naprostá většina pracujících dá přednost takové pracovní činnosti, kterou může zvládat nikoli jenom za pomoci každodenní kreativity (to jest: za nutnosti každý den vymýšlet něco nového) - nýbrž naopak takové, kterou je možno zvládat víceméně automaticky, za pomoci naučené rutiny.

    Takže: jestliže do budoucna skutečně zůstává otevřen cíl naplnit s m y s l e m a humánním obsahem základní pracovní činnost člověka, pak k tomu bude zapotřebí nalézt daleko jiné cesty, nežli jenom roztrušovat laciné floskule o "svobodné kreativní činnosti".

    Lidská práce nabývá tam nějakého vyššího smyslu, když může být naplněna nějakým vyšším cílem. A takovýto "vyšší cíl" může poskytnout jenom taková společnost, která sama někam směřuje, která směřuje k naplnění a realizování humánního potenciálu člověka. V takovéto společnosti i napohled jednoduchá, "nekreativní" (a tedy: "neosvobozená") práce může mít svou hodnotu a svůj smysl, které zdaleka přesahují její okamžitý věcně omezený charakter.
    November 21, 2014 v 14.35
    To si nerozumíme, pane Poláčku. Kreativní činností může být i taková činnost, na kterou není třeba dlouho studovat a nemá nic společného s intelektuální elitou.
    Ale s posledním odstavcem vcelku souhlasím. I těžká dřina může mít nakonec smysl. Zejména, když ji člověk dělá pro někoho, koho má rád. A nakonec nemusí ani jít o konkrétní osobu.
    JP
    November 23, 2014 v 10.51
    Kreativní činnost
    Pokud Marx tuto "kreativní činnost" spojoval zásadně s produkční činností lidstva, pak - to se nedá nic dělat - je takto pojatá kreativní činnost nevyhnutelně podmíněná právě takovouto dlouholetou a velice namáhavou průpravou.

    Opravdu nevím, co jinak by v produkci mohlo platit za "kreativní činnost", aniž by to takovouto namáhavou průpravu mělo zapotřebí.

    Ledaže bychom za "kreativní" považovali i takovou činnost, jakou provozují ti, kteří se v českém jazykovém prostředí v důsledku jakéhosi záhadného pojmového zmatení také označují za "kreativce" - totiž výrobci reklam. Pokud bychom toto soustavné manipulátorství mysli konzumentů pohybující se na samotné hraně k přímé lži považovali skutečně za "kreativní" činnost, pak bychom tím pro kreativnost zavedli ovšem zcela jiná měřítka. V každém případě zcela jiná, než jaká měli na mysli Aristoteles i Marx.
    JP
    November 23, 2014 v 11.07
    Trh a otázka odcizení
    A ještě si musíme dořešit tu otázku trhu.

    Paní Hájková, píšete, že "Mě osobně trh vůbec nezajímá, a proto ho nehodlám řešit."

    Je to dozajista Vaším právem, o co se zajímáte a o co ne; v tom případě ovšem zůstává nemalou záhadou, z jakých důvodů se stále považujete za marxistku.

    Protože pro Marxe byl právě trh alfou a omegou všeho dalšího, kolem trh se točí veškerá jeho kritika kapitalismu, a překonání kapitalismu je u Marxe podmíněno právě zrušením trhu.

    Stále znovu a znovu dochází k té záměně, že všechno špatné na kapitalismu se koncentruje jenom do otázky vlastnictví: s tím, že ti jedni vlastní víc než ti druzí. A že tedy ti jedni mají oproti těm druhým privilegované postavení.

    Oproti tomu ale Marx sám naprosto jasně viděl: nejen pracující, ale i vlastníci; nejen vykořisťovaní, ale i sami vykořisťovatelé jsou vposledku s t e j n o u m ě r o u obětmi tohoto - kapitalistického - systému, protože jak ti tak i oni jsou vystaveny právě slepým, dehumanizovaným, odcizeným m e c h a n i s m ů m t r h u.

    Stejně jako dělník je svou vlastní existencí plně závislý na nahodilostech živelného trhu, nalezne-li vůbec práci a za jakých podmínek, tak stejně tak i vlastníkovi-kapitalistovi d i k t u j e t r h, za jakých okolností může produkovat, co může produkovat; a stejně tak i kapitalista nikdy nemůže mít jistotu, jestli ho trh nějakou svou náhlou deformací nenechá ztroskotat.

    Ten jediný rozdíl mezi dělníkem a kapitalistou - jak píše Marx - sestává v tom, že zatímco dělník toto své postavení ve výrobním procesu pociťuje jako své znevolnění a porážku, pak kapitalista své postavení prožívá jako své vítězství a své panství; ale v posledku jsou znevolnění o b a, oba jsou nakonec stejným způsobem podřízeni oněm slepým mechanismům živelného trhu.

    A proto - opakuji ještě jednou - na tomto základním stavu se nezmění naprosto nic, jestli na místo jednotlivého dělníka (a jednotlivého kapitalisty) nastoupí samosprávné kolektivy družstevních vlastníků: dokud budou na t r h u vůči sobě vystupovat jako konkurenti, jako s o u k r o m í vlastníci (byť i kolektivní) - potud budou stále vystaveni diktátu trhu a jeho odcizeným, dehumanizovaným mechanismům.

    Ten pojem "odcizení" v marxismu je ovšem mnohem obtížnější, mnohem náročnější pochopit, v celé jeho fatální působnosti; a proto se celý problém kapitalismu jak řečeno znovu a znovu zkracuje jenom a pouze na otázku vlastnictví. Ve skutečnosti je to vlastnictví jenom záležitostí podružnou, sekundární; primární je právě otázka těch základních mechanismů ovládající materiální život společnosti.
    November 23, 2014 v 11.37
    O tvořivosti jsem se dočetla na http://cs.wikipedia.org/wiki/Tvo%C5%99ivost
    Ostatně jsem o tom kdysi napsala článek. V jakém smyslu Marx mluví o tvořivosti (a jestli vůbec mluví), to skutečně nevím, protože nemám dostatečné znalosti jeho díla. Za marxistku se považuji, i když mi to (což zcela chápu) nemusíte věřit, a to právě kvůli oněm nedostatečným znalostem. Za něco se ale považovat musím, jinak bych musela říct, že jsem něco, co zatím nelze pojmenovat. Na druhé straně si myslím, že toho z marxismu znám dost a že umím i marxisticky uvažovat. To si troufám o sobě říct a to je někdy důležitější, než memorovat znalosti.
    Když říkám, že mě trh nezajímá, netvrdím, že je to něco bezvýznamného. Naopak, vím, že má dnes bohužel pro svět určující význam. Ale já se prostě o otázku trhu nezajímám,tak jako se nezajímám třeba o fyziku. Z praktického hlediska mě osobně k tomu nic nenutí. A teoreticky? Spoléhám na to, že ekonomické otázky fungování budoucí společnosti bude řešit někdo jiný. Vy si je snad troufáte řešit?
    Toť vše, co k tomu můžu napsat. A mám pocit, že už tu všechno bylo řečeno někdy dříve.
    + Další komentáře