Not to resist is not to think, říká Alain Badiou, sedmasedmdesátiletý francouzský filosof a jeden z nejvlivnějších žijících myslitelů vůbec, který ze středy na čtvrtek navštívil Prahu. Vyvolá jeho návštěva stejnou bouři, jakou vyvolala návštěva Noama Chomského? A proč nikoli?

Že Alaina Badiou nikdo nezná, není ten hlavní důvod (Noama Chomského koneckonců taky nikdo neznal). Chomsky byl české veřejnosti představen jako kritik USA a jako člověk, jenž znevážil ikonu českého disentu tím, že si jej z pozice významného společenského kritika dovolil porovnat s disentem v jiných zemích.

Badiou naproti tomu přijel prakticky inkognito na kolokvium o filosofii pravd, přičemž si stihl střihnout veřejnou přednášku na téma politické situace střední Evropy v éře globálního kapitalismu (kterou beztak navštívili především ti z nás, kteří jeho politické postoje znají, v zásadě s nimi souhlasí a s oblibou s nimi vyživují svůj kulturní kapitál).

Dámy a pánové, Alain Badiou.

Pokusme se tedy aspoň malou bouři vyvolat tím, že Badioua trochu představíme. Slušného Čecha by jistě mohlo zajímat, že Badiou ve svých koncepcích snoubí Mao Ce-Tunga s teorií množin, tedy jednu neslušnější věc s druhou: první je neslušná proto, že symbolizuje smrt milionů lidí, druhá je neslušná proto, že jí nikdo nerozumí. Kromě filosofa se Badiou ještě honosí titulem matematika, hudebního skladatele, dramatika, společenského kritika, politického teoretika a spisovatele.

↗

Klíčovým pojmem politické teorie Alaina Badiou je komunismus. Foto Siren-Com, Flickr

Svým veřejným působením navazuje na intelektuálně-angažovanou tradici Sartra, de Bouvoire, Deleuze, Lacana, Foucaulta, Derridy a dalších kvítků z party francouzských ultralevičáků lemujících bouřlivé kontury dvacátého století. Na rozdíl od výše jmenovaných však Badiou svým epochálním filosofickým projektem nové teorie pravdy vystřeluje i do století jednadvacátého, jehož filosofickou náplň dosud sám aktivně vytváří.

Komunismus a modernita

Klíčovým pojmem politické teorie Alaina Badiou je komunismus. Z textu, který publikoval Alarm coby překlad článku pro Guardian, by se mohlo zdát, že Badiou pojem „komunismu“ používá pouze jako rudý prapor na supící obranářské býky demokratismu, že zkrátka pouze činí to, co dnes filosof činit musí, aby ho vůbec někdo poslouchal: provokuje. Není tomu tak.

„Komunismus“ je pro Badioua jednou ze čtyř klíčových kategorií, s jejichž pomocí lze identifikovat protikladná pnutí v současném světě. Časovou osu pnutí tvoří rozpor mezi tradicí a modernitou; ontologickou rovinu pak lze definovat kontradikcí mezi kapitalismem a komunismem. Čtyři hroty lze spojit do kosočtverce: jeho hranou spojující tradici s kapitalismem je fašismus, pojítkem mezi tradicí a komunismem je socialismus.

Zbývají šipky k modernitě: jedna směrem od kapitalismu, druhá od komunismu. Spojnice mezi kapitalismem a modernitou představuje Západ, Occident, dominantní síla a tvar naroubovaný na dnešní svět, který si klade ideologický, produkční, kulturní i historický nárok na dějinné vítězství. Protějškem této osy je spojení mezi komunismem a modernitou. Podle Badioua je tato osa zatím neurčitá a tvoří prostor pro nový antikapitalistický projekt.

Badiou a demokracie

Podle kritiků atakoval Chomsky základní nosníky naší demokracie. Vtip je v tom, že Badiou, který českým kritikům unikl, útočí na demokracii daleko radikálnějším způsobem. Podle Badioua se musíme smířit s tím, že pojmy demokracie, obecného dobra či humanity definitivně podlehly dominantnímu směřování k modernitě, kterým je „touha po Západě“, snaha „dohnat“ západní kapitalismus a nasednout s ním na jediný možný spoj ve směru modernity.

V současnosti neexistuje demokracie, která by nebyla kapitalistická: kapitalismus zcela pohltil pojem demokracie. V perspektivě alternativní modernity tedy Badiou pojem demokracie opouští.

Jak mohl Badiou uniknout tomu, do čeho Chomsky, který pouze analyzoval nedemokratické prvky západních demokracií, narazil? Badiou, který v podstatě odepisuje celou západní představu demokracie, si totiž nijak nerýpnul do českého disentu.

To by mohlo být důkazem, že majorita české společnosti už v demokracii dávno nevěří, ale oddaluje pohled této pravdě do očí žmouláním svého fetiše. Badiou ve své přednášce naopak neopomněl připomenout světový věhlas české a slovenské historie, její nejslavnější osobnosti a její nejinspirativnější emancipační hnutí. Chomskym zasažený fetiš zůstal Badiouem nedotčen a společnost jej může žmoulat dál.

Nesmysly kapitalismu

Pokročilé stádium globálního kapitalismu svou kooptivní dynamikou způsobuje, že lidem chybí ucelená představa modernity, která by se dokázala obejít bez neuvěřitelného množství zbytečností, kterými dnes zaplňujeme prázdnotu každodennosti, a které jsou konstitutivní součástí celé této dynamiky: zbytečné zboží, hloupá zábava, nesmyslná práce.

Nejzazším důkazem vítězného tažení okcidentálního kapitalismu je právě fakt, že si jako jeho aktéři nejsme schopní ani představit takovou společenskou organizaci, která by se bez tak očividných nesmyslů obešla.

Právě myšlenka nové modernity je podle Badioua jedinou skutečně alternativní myšlenkou. Aktuální projekt komunismu tak Badiouovi představuje univerzální ideu, ucelenou vizi, alternativní projekt modernity bez rozpoznatelných nesmyslů navázaných na současný kapitalismus.

Takový projekt nemusí být ani totalitární, ani utopický: klíčovou tezí Badiouova projektu je, že demokracie není jedinou opozicí totalitě; komunismus modernity stojí směrem k tradici (tedy dnes tak oblíbené „vyrovnání se s minulostí“) v pozici důsledné „kritiky“ vůči tradičním socialistickým státům (Žižek se věnuje analýzám stalinistického Ruska, sám Badiou analyzuje maoistickou Čínu), a zaujímá postoj „latentní války“ s jakýmkoli typem fašismu.

Realizace a strategie

Badiouova teorie se nezabývá pojmem revoluce: „Revoluci řešil Lenin, nás zajímá den po revoluci, který byl pokaždé fiaskem.“ Realizace nového komunistického projektu, který Badiou v Praze představil, je neurčitá.

Máme k ní přístup pouze skrze konkrétní body - Badiou nabídl čtyři: potřebujeme organizaci vlastnictví bez orientace na zisk, organizaci produkce bez rozporů v hierarchii práce, organizaci kolektivního života bez odkazu k tradici, organizaci společnosti bez státu v jeho odumírající karikatuře hájící vůči lidem pouze monopol na násilí.

Badiouova politická teorie je aktuální a radikální. Přináší univerzální půdu pod nohy všem iniciativám, které se pokouší čelit hegemonii současného kapitalismu. Badiou tvrdí, že pokud by vůči kapitalistické modernitě neexistovala relevantní alternativa, dějiny jsou u konce. Na levici však panují z Badiouova komunismu i z marxistického hlásání „odumírání státu“ především rozpaky.

Právě v otázce státu a komunismu se rozchází i s kamarádem do deště Slavojem Žižkem. Ten považuje fungující stát za nezbytnou podmínku emancipace a komunismus pro něj není jménem strategie, nýbrž problému: Žižek je „komunistou v přesvědčení, že problémy, kterým dnes čelíme, jsou problémy commons, tedy společného“.

Ať už se levice kloní ke kterémukoli z těchto křídel, Badiou podává určité argumenty, proč je teoretický pojem komunismu nosnější a užitečnější při praktické konstrukci lepšího světa, než staré pojmy jako „demokracie“ nebo „lidská práva“. Spory o konkrétní podobu nového projektu chce Badiou přesunout k otázce strategie: otázkou už není ZDA, ale JAK překonávat současný kapitalismus.