Před několika dny, 15. ledna, zemřel Gáspár Miklós Tamás (1948—2023). Filosof, známý také pod zkratkou TGM, provokativní a hluboký kritik poměrů minulosti i současnosti, jehož analýzy budou ještě dlouho inspirovat sociálně citlivé lidi k přemýšlení.

Svou životní dráhu započal Tamás v Rumunsku, kde se narodil a vyrostl jako příslušník maďarské menšiny. Ze země odešel z politických důvodu v roce 1978 do Maďarska. Tam poté několik let učil na univerzitě, ale i odtud musel z politických důvodů odejít.

Dlouho byl nezaměstnaný, účastnil se disidentských aktivit, publikoval v samizdatu i v zahraničí. Poté, co mu bylo roku 1986 povoleno vycestovat z Maďarska, přednášel na univerzitách v USA, Anglii, Francii či Německu.

Ze Západu se roku 1988 vrátil do Maďarska a stal se výrazným představitelem demokratické opozice. Během tohoto období, které se vyznačovalo jeho příklonem k liberalismu, zasedal v maďarském parlamentu za Svaz svobodných demokratů, než opět odešel do zahraničí, kde se postupně prosadil jako originální myslitel rozvíjející tradici libertariánského socialismu a marxismu.

Po svém dalším návratu do Maďarska krátce předsedal Straně zelené levice. Ostře kritizoval krajně pravicový orbánovský režim a v roce 2014 byl za své názory opět vyhozen ze zaměstnání. Je ironií dějin, že Tamásovo jméno zneužíval Orbán ve svých vypočítavých a falešných útocích na liberalismus a po jeho úmrtí jej na Facebooku označil za „bojovníka za svobodu“.

Česky vyšel z Tamásova díla, kromě několika časopiseckých studií a rozhovorů, výbor z esejí nazvaný K filosofii socialismu (Praha 2016). V dohledné době by měl vyjít další výbor Tamásových textů věnovaných konceptu postfašismu.

TGM se vyznačoval vzácným sepětím citlivosti, charismatu, humoru a hlubokého zanícení. V nepublikované části následujícího rozhovoru nám řekl: „Lidé se dnes na mě dívají, jako se dívali na proletářské socialisty v roce 1882: ,Nechcete žádnou vládu? Žádný kapitál? Co pak budeme jíst?ʻ Jako by to byl kapitál, co nás živí — místo toho se stále doprošujeme, aby nám kapitál dovolil jíst. Máme tedy před sebou ještě velmi dlouhou cestu. Žijeme v klasickém reakčním období, skutečně kontrarevolučním období se všemi jeho charakteristikami, které už známe z minulosti.“

Rozhovor vznikl při Tamásově návštěvě Ostravy v prosinci 2016, kde vystoupil na konferenci o konceptu práva na město a právu důstojně bydlet. Publikujeme jej k připomenutí jeho památky a jako podnět k dalšímu promýšlení jeho inspirativního díla.

Jak se z liberála tíhnoucího ke konzervativismu stal marxista?

Mnoho mých vrstevníků bylo původně levičáky a až později se stali přesvědčenými pravičáky. Na rozdíl od nich jsem se k levici vrátil. Zprvu, jako mladý, jsem byl anarchista. V roce 1984 jsem v samizdatu publikoval malou knížku anarchistické politické filozofie Oko a ruka, která následně vyšla francouzsky. V nechuti k diktatuře a represivnímu systému jsem se tehdy ale příliš nelišil od ostatních z mé generace — ohlíželi jsme se stále více směrem k liberalismu, který sliboval svobodu.

Politické změny vypukly v Maďarsku už v roce 1988, o rok dřív než v ostatních zemích východního bloku. Vrátil jsem se z dvouletého exilu a podílel se na vzniku první svobodné strany, liberálního Svazu svobodných demokratů. V doplňovacích volbách jsem byl zvolen do parlamentu a na tři měsíce jsem se stal prvním svobodně zvoleným a jediným opozičním poslancem ještě za starého režimu.

Komunistická strana byla natolik nejistá a váhavá, že vůbec nevěděla, co si počít obecně ani konkrétně se mnou. Mezi podzimem 1989 a jarem 1990, kdy proběhly první svobodné volby, jsem měl v celém svém životě paradoxně tu největší moc. Před všeobecnými volbami se mnou konzultovali návrh volebního zákona, protože ještě neexistovala regulérní opozice, a já k němu mohl dávat pozměňovací návrhy.

Odehrála se tehdy událost, která pro mě byla naprosto fantastická. Tehdejší premiér Miklós Neméth, člen politbyra komunistické strany, měl v parlamentu proslov, kde tvrdil, že „někteří lidé“ se snaží destabilizovat zemi a vyvolat chaos a násilí. Vzal jsem si slovo a v přímém přenosu státní socialistické televize jsem ho označil za lháře. Prostě jsem od srdce řekl, co si myslím.

O hodinu později mě na parlamentním náměstí v Budapešti přivítalo asi 30 tisíc lidí, kteří mě spontánně přišli podpořit. To byly krásné chvíle. Lidé byli strašně rádi, že někdo nazval hlavního představitele režimu lhářem.

Po těchto poetických okamžicích však nastal — po volbách — čas regulérní parlamentní politiky. Byl jsem dvojkou v druhé největší a hlavní opoziční straně. Zpočátku jsem byl uchvácen: svobodný parlament s jeho novogotickými oblouky, krása!

Popravdě, není to zas až taková nádhera. S většinou politických rozhodnutí jsem tehdy stále ještě souhlasil, zvlášť když vládní koalice neměla dvoutřetinovou většinu a novou ústavu jsme tak tvořili společně. Dokonce i když šlo o hospodářskou politiku, zákon o bydlení a privatizace, nebyl jsem v zásadě proti.

Ale brzy jsem uviděl odvrácenou stranu toho všeho, malichernost a sobeckost parlamentního provozu. Během dvou let se mi celý ten zatracený buržoazní parlamentní byznys tak znechutil, že jsem se chtěl v roce 1992 vzdát mandátu.

Ale tehdejší prezident mě požádal, abych novému režimu nedělal ostudu. Přesto jsem mandát, který mi měl skončit až v dubnu 1994, nakonec složil, a v lednu 1994 jsem odešel učit do Chicaga.

Prožíval jsem období hluboké životní krize. Neúčastnil jsem se ani nastávajících voleb. Pochopil jsem, že mé politické názory potřebují zásadně přehodnotit a že musím svým zkušenostem dát nový smysl.