„Člověk chce sice jedno změnit a druhé ponechat, ale pohne-li něčím, kde je záruka, že nepohnul vším? I když nemusí být pravda, že všechno se vším souvisí, je přesto obtížné věřit, že něco změním a současně všechno, co mi vyhovuje, zůstane při starém. Vidět do této dialektiky je obrovský úkol, a proto není divu, že někteří mudrci nechtěli hýbat vůbec ničím,“ napsal si v červenci 1981 Karel Floss do svého deníku, jehož úryvky můžeme číst v knižním rozhovoru Bůh vždycky zatřese stavbou, který vedl se Sylvou Fischerovou. Po březnovém úmrtí Milana Sobotky nyní odešla další legenda české filosofie.

Karel Floss se narodil roku 1926 v Hodoníně, dětství a mládí strávil v Olomouci. Už jako gymnazista se účastnil takzvaných Akademických týdnů, organizovaných olomouckými dominikány v čele s Metodějem Habáněm. S poválečným znovuotevřením vysokých škol začal studovat klasickou a slovanskou filologii a filosofii v Brně a v Olomouci.

V roce 1948 vstoupil do dominikánského řádu. V rámci akce K — likvidace mužských řeholních řádů ze strany komunistické moci — byl mladý dominikán internován spolu s dalšími spolubratry v broumovském klášteru, poté byl nuceně nasazen u Pomocných technických praporů v Hájnikách u Sliače na Slovensku.

Po návratu mu nebylo umožněno působení v akademické sféře, pracoval v profesích zemědělského či knihovního informatika, přesto se během politického uvolnění v šedesátých letech zapojil do řady aktivit, mimo jiné do ekumenického semináře v pražských Jirchářích, který byl součástí širšího dialogu křesťanů a marxistů.

Stěžejní událostí se pro Flosse stal Druhý vatikánský koncil v letech 1962—1965. V návaznosti na něj přeložil knihu Marka Schoofa Výzva nového věku. Od Newmana k Janu XXIII., která ještě stihla vyjít v roce 1971. V roce 1969 obhájil pod vedením profesora Josefa Ludvíka Fischera na Univerzitě Palackého disertační práci Čas, dějinnost a Aurelius Augustinus, jež knižně vyšla až v roce 1991.

Téhož roku se vydal po stopách Jana Amos Komenského do Holandska a Německa, kde navázal mimo jiné kontakt s teology na univerzitě v Tübingen, s Josephem Ratzingerem, pozdějším papežem Benediktem XVI., a s Hansem Küngem.

V atmosféře normalizačního omezování svobody pokračoval spolu se svým bratrem Pavlem v pořádání bytových seminářů a účastnil se také komeniologických kolokvií, která od roku 1971 pořádal jeho bratr jakožto vedoucí komeniologického oddělení Muzea J. A. Komenského v Uherském Brodě.

Rok 1989 přinesl zlom: Karel Floss začal vyučovat na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, kde se svým bratrem a dalšími osobnostmi s velkým osobním nasazením obnovili katedru filosofie a v průběhu času vychovali několik generací svých žáků. Iniciovali také celouniverzitní dialogy s názvem Rotunda.

V devadesátých letech se stal Karel Floss členem České strany sociálně demokratické, za niž byl dva roky senátorem za volební obvod Kutná Hora. V Sázavě, kde se svou manželkou Irenou od poloviny osmdesátých let žil, založil nadaci Světový étos — Centrum Prokopios a Letní filosofickou školu, jejíž čtyřiatřicátý ročník proběhne na přelomu června a července. Přednesl na ní přes třicet přednášek a seminářů, v nichž se tak jako v celém svém díle obracel zejména — ale nikoli výhradně — k metafyzické tradici.

Nedogmatické a nefundamentalistické křesťanství nalezlo ve Flossově pojetí na první pohled překvapivě mnoho společného se strukturalismem jeho učitele Josefa Ludvíka Fischera, stejně jako s myšlením básníka a filosofa Egona Bondyho. Příznačné jsou názvy obou rozsáhlých výborů z Flossových esejů: Hledání duše zítřka a Dávné inspirace a nové výzvy. Byl také autorem řady překladů, mimo jiné děl Mikuláše Kusánského a Tomáše Akvinského.

Životní pouť hluboce niterného a sociálně citlivého pedagoga, filosofa a politika Karla Flosse se uzavřela 15. května ve věku nedožitých osmadevadesáti let. Do posledních chvil byl duševně i fyzicky svěží a aktivní. S vlastním příspěvkem se plánoval zúčastnit letošní Letní filosofické školy.

Karel Floss sám sebe chápal jako „pontifika“ — jako stavitele mostů mezi těmi, kdo by se jinak nebyli s to na nějaké platformě sejít. Jako neúnavného inspirátora si ho budou pamatovat všichni, kdo se s ním třeba jen jednou setkali: jako člověka prodchnutého duchem, vlídného i kritického zároveň, až dětsky veselého, zcela jedinečného. Tak ho představuje i rozsáhlý filmový dokument Heleny Všetečkové Všichni mají pravdu? Karel Floss a ti druzí. Nám, kdo jsme ho znali, budou stále znít v uších jeho slova na rozloučenou: Zdar a sílu!