Františka Šmahela jsem poprvé potkala na začátku devadesátých let v semináři středověkých dějin na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Byli jsme, já a dalších deset mladých mužů a žen, jeho prvními žáky. Dvě až tři generace studentů před námi byly připraveny o učitele, který nejenom že svým posluchačům dokázal předat předmět výuky, ale především jim vtisknout přesvědčení, že studium dějin je důležité, zejména pak jeho pevné odborné základy; že je natolik důležité, aby stálo za to obětovat pro ně mnoho věcí, které jinak dokážou zpříjemnit život.

Naučili jsme se, že na historiografii záleží způsobem, který nemá nic společného s romantickými představami o „středověku“, jež se nám tak nebo onak honily hlavou, natož se sny o akademických kariérách a vlastní výjimečnosti, které je doprovázely.

Návrat Františka Šmahela právě tak jako řady dalších režimem pronásledovaných vědců na univerzitu jsme v roce 1990 považovali za přirozený důsledek vítězství nad represivním režimem, které nám celkem nezaslouženě spadlo do klína v podstatě ze dne na den. Očekávali jsme, že se všechno právě tak ze dne na den změní, a v tom jsme nebyli zdaleka sami. Celá společnost očekávala změnu bez vlastního úsilí především proto, že si nikdo nedokázal představit, kterým směrem toto úsilí zaměřit a čeho přesně by se mělo týkat.

Teprve mnohem později jsme zjistili, že vyloučení Františka Šmahela a řady dalších výjimečných vědců a intelektuálů z procesu vyššího vzdělávání na více než dvě desetiletí následující sovětskou okupaci mělo následky, které si bezprostředně po převratu uvědomovalo jenom velmi málo lidí.

Čistky v intelektuálním životě země, kterými započala okupace, otevřely ránu, kterou se nepodařilo zacelit dodnes a kterou návrat proskribovaných lidí, když navázali na svou násilně přerušenou badatelskou a vzdělávací práci, jenom dokonale odhalil. Ačkoliv existují obdivuhodní historikové kteří započali své kariéry během sovětské okupace, historiografie a humanitní vědy obecně utrpěly těžké ztráty, pokud jde o kvalitu celkové, i za normálních podmínek velmi úzké personální základny, což vedlo k téměř úplnému rozpadu vědecké diskuse.

Obojí se po následujících dvacet let nepodařilo zlepšit. Ze studentů navštěvujících Šmahelovy první porevoluční semináře pouhá hrstka dosáhla vyšších akademických gradů a opět jenom mizivě málo z nich získalo důstojné akademické pozice. A nestalo se tak pro nedostatek talentu nebo píle.