Františka Šmahela jsem poprvé potkala na začátku devadesátých let v semináři středověkých dějin na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Byli jsme, já a dalších deset mladých mužů a žen, jeho prvními žáky. Dvě až tři generace studentů před námi byly připraveny o učitele, který nejenom že svým posluchačům dokázal předat předmět výuky, ale především jim vtisknout přesvědčení, že studium dějin je důležité, zejména pak jeho pevné odborné základy; že je natolik důležité, aby stálo za to obětovat pro ně mnoho věcí, které jinak dokážou zpříjemnit život.

Naučili jsme se, že na historiografii záleží způsobem, který nemá nic společného s romantickými představami o „středověku“, jež se nám tak nebo onak honily hlavou, natož se sny o akademických kariérách a vlastní výjimečnosti, které je doprovázely.

Návrat Františka Šmahela právě tak jako řady dalších režimem pronásledovaných vědců na univerzitu jsme v roce 1990 považovali za přirozený důsledek vítězství nad represivním režimem, které nám celkem nezaslouženě spadlo do klína v podstatě ze dne na den. Očekávali jsme, že se všechno právě tak ze dne na den změní, a v tom jsme nebyli zdaleka sami. Celá společnost očekávala změnu bez vlastního úsilí především proto, že si nikdo nedokázal představit, kterým směrem toto úsilí zaměřit a čeho přesně by se mělo týkat.

Teprve mnohem později jsme zjistili, že vyloučení Františka Šmahela a řady dalších výjimečných vědců a intelektuálů z procesu vyššího vzdělávání na více než dvě desetiletí následující sovětskou okupaci mělo následky, které si bezprostředně po převratu uvědomovalo jenom velmi málo lidí.

Čistky v intelektuálním životě země, kterými započala okupace, otevřely ránu, kterou se nepodařilo zacelit dodnes a kterou návrat proskribovaných lidí, když navázali na svou násilně přerušenou badatelskou a vzdělávací práci, jenom dokonale odhalil. Ačkoliv existují obdivuhodní historikové kteří započali své kariéry během sovětské okupace, historiografie a humanitní vědy obecně utrpěly těžké ztráty, pokud jde o kvalitu celkové, i za normálních podmínek velmi úzké personální základny, což vedlo k téměř úplnému rozpadu vědecké diskuse.

Obojí se po následujících dvacet let nepodařilo zlepšit. Ze studentů navštěvujících Šmahelovy první porevoluční semináře pouhá hrstka dosáhla vyšších akademických gradů a opět jenom mizivě málo z nich získalo důstojné akademické pozice. A nestalo se tak pro nedostatek talentu nebo píle.

Vulgarizované interpretace neoliberálních ideologií spolu se zájmem většiny společnosti, soustředěným na okamžitý ekonomický prospěch, zabránily postkomunistickým politickým reprezentacím vytvořit a podporovat takové akademické prostředí, v němž by humanitní a společenské vědy dostaly šanci se reformovat a konsolidovat, nemluvě o tom dosáhnout úrovně, které v poválečných dvou třech generacích dosáhly humanitní vědy ve svobodném demokratickém světě.

Humanitní a sociální vědy v postkomunistických zemích, a obzvláště historiografie, v podstatě po celou tuto dobu až do současné dekády selhávaly ve snaze nalézt vlastní kreativní odpověď na teoretické modely diskutované na Západě od šedesátých let dvacátého století. Nadto nedokázaly formulovat vlastní strategii společenské sebereflexe a své místo ve veřejné debatě, jíž by se tak nebo onak účastnily všechny složky společnosti. Dopady tohoto selhání můžeme vidět všude kolem nás. Minulost se zdá být zapomenuta a v rukou samozvaných zachránců se z ní stává nedůvěryhodný příběh, připravený sloužit každému, kdo má dost ctižádosti a sebevědomí zmocnit se jej ke svému užitku.

Díky Františku Šmahelovi ti z nás, kdo se stali jeho žáky, získali představu o historii, která byla zcela jedinečná ve své době. Nejenom že jsme se v krátké době mohli seznámit s nejzajímavějšími prameny středověku, ale i s nejinspirativnějšími představiteli euroamerické medievistiky jak během jejich návštěv v Praze, tak i během našich pobytů na jejich pracovištích. Díky jejich a Šmahelově iniciativě vznikly výměnné studentské programy, které předjímaly ušlechtilé a velkorysé ideje evropského výměnného programu Erasmus, jehož součástí se české univerzity postupně staly až o řadu let později.

Šmahelova vědecká práce byla od samého začátku součástí mezinárodního vědeckého diskursu, což není zdaleka tak samozřejmé, jak by se dnešní optikou mohlo zdát. Lze to vysvětlit kosmopolitním smýšlením Šmahelových učitelů Josefa Polišenského, Josefa Macka a především Františka Grause. Graus byl v padesátých a šedesátých letech pozorným a vizionářským kritikem především konzervativní většiny německých medievistů, ačkoliv přesný důvod, cíl a rozhodující vliv této jeho kritiky byl rozpoznán o více než dekádu později.

Macek a Graus založili své nejproduktivnější badatelské projekty na marxistických konceptech společenského vývoje. Šmahel je v tomto přístupu následoval, nicméně v nevyslovené nedůvěře vůči vše vysvětlujícím modelům, ambiciózním pojmům a teoretickým předpokladům vypůjčeným ze sousedních vědních disciplín přesunul těžiště vlastního výzkumu z konceptuálně a teoreticky nesených narativů, kterým Graus s Mackem dávali přednost, k detailní pramenné analýze.

Šmahelův největší dar byla po celou dobu jeho vědecké kariéry neselhávající intuice, pokud jde o výpovědní možnosti pramenů, rovněž stran jejich individuální důležitosti a potenciálu nejenom podpořit a ilustrovat, nýbrž měnit stávající a vytvářet nový historický narativ. Na druhou stranu Šmahelův dialektický přístup, jeho schopnost posunout do popředí znění pramene a za ním do jisté míry ukrýt teoretický rámec dokázaly uchovat marxistické konceptuální předpoklady v podstatě až do současnosti.

Šmahel se významně podílel na mimořádně kreativním a inovativním husitologickém bádání šedesátých let, které neztratilo dodnes nic ze své relevance jak v domácí, tak i v mezinárodní medievistice, a k němuž dosud nebyl formulován žádný alternativní konceptuální rámec.

Šmahel je autorem řady sugestivních vyprávění, která tak na první pohled vůbec nevyhlížejí i díky jeho neobyčejnému literárnímu talentu, jeho hlavní zásluha je přesto v něčem jiném: Celá řada badatelských projektů, které inicioval, a otázek, které formuloval a uvedl do odborné debaty o husitské revoluci, nejsou zdaleka zodpovězeny a uzavřeny a jako takové zůstanou v medievistice důležité i v budoucnu.

František Šmahel patřil k mezinárodně nejuznávanějším českým medievistům, či lépe řečeno byl nejuznávanějším českým medievistou nejpozději od osmdesátých let, poté co mu bylo umožněno opět navázat na nuceně přerušenou vědeckou práci v ústraní Muzea husitského revolučního hnutí v Táboře. Brzy po převratu v roce 1989 sdíleli toto mínění nejenom kolegové z oboru a studenti, kteří se obyčejně jen zřídka na podobných soudech shodnou, ale postupně i zbytek společnosti.

Šmahel vynikal již v dobách svého zaměstnaneckého poměru v Historickém ústavu, kde působil do začátku sedmdesátých let. Během let jeho proskripce jeho vážnost ještě vzrostla. Historky o řidiči tramvaje navštěvujícím po službě vědecké knihovny, aby si pozorně přečetl všechny nově došlé odborné časopisy a knihy, představovaly v první polovině devadesátých let ten typ příběhů, které jsme my studenti měli nejraději, zapomínajíce že se týkají smutné a tvrdé reality.

Nicméně právě tyto historky dokázaly lépe než cokoliv jiného vyjádřit, co znamená oddanost a povinnost vůči vědě. Studovat u Šmahela znamenalo jedinečnou možnost poměřovat se s někým, ke komu bylo bez uzardění možné vzhlížet. A to je něco, co bychom vůbec neměli brát na lehkou váhu: Student bez učitele, k němuž by mohl vzhlížet, se naučí méně o tom, co přesně znamená osobní integrita, vědecká nekompromisnost a last but not least i obyčejná mravnost.

Obecné uznání nalezlo výraz ve vysokých akademických funkcích, které Šmahel přijal po roce 1989 a poté i v mediálně celebrovaných oceněních a vyznamenáních. Toto uznání však mělo i své stinné stránky. Bezúhonnost a mezinárodní vědecké renomé, které Šmahel do své role reprezentanta českých humanitních věd přinesl, dokázalo zakrýt mnohé méně obdivuhodné rysy české akademické komunity. František Šmahel nikdy nebyl zastáncem čistek nebo vyřizování účtů, podobným snahám i aktivně bránil. Byl ale jedním z prvních, kdo pocítili odpor vědecky průměrných, ale politicky zkušených a kariérně dovedných kolegů, kteří ovládli společenskovědní disciplíny v době sovětské okupace.

Cílem Šmahelových nejambicióznějších plánů bylo prostřednictvím rozšířené výuky propojit akademické a univerzitní prostředí a reformovat především humanitní vědy s těžištěm v transparentní, mezinárodně zakotvené a hodnocené výchově mladé vědecké generace.

Význam takové reorganizace by byl zásadní. To, že se neuskutečnila je ztrátou především proto, že ji nenahradila žádná jiná smysluplná změna a konceptuální, organizační, ekonomický zmatek, jejž jsme považovali na začátku devadesátých let za sice obtížný, ale zcela určitě krátkodobý průvodní jev společenské transformace, panuje v českých humanitních vědách dodnes, živený i málo promyšleným kompetitivním financováním vědy, pro řešení nejdůležitějších humanitněvědných otázek v mnoha případech docela nevhodným.

František Šmahel odešel v době, která by vědce a učitele, jako byl on, potřebovala jako sůl. Znovu si můžeme připomenout, jak nenahraditelnou ztrátou podobný odchod je v době, jež vymknuta z kloubů, šílí. El Sueño de la razón produce monstruos.

Text je upravenou verzí předmluvy k rozhovoru s Františkem Šmahelem publikovanému v knize Časy otřesů. Čtyři medievisté a dvacáté století ve střední Evropě, ed P. Rychterová, G. Klaniczay, P. Kras a W. Pohl, Academia 2024.