Putinovi je potřeba poděkovat, že nám připomněl, k čemu sklouzávají dějiny — k ubíjejícím vyprávěnkám o tom, že držitelé moci jsou u kormidla i se svými nikdy nekončícími nároky právem. Také Netanjahuovy odkazy na Amáleka doprovázející izraelské operace v Pásmu Gazy nebo řeči konzervativců o historických tradicích, když chtějí zabránit ženám nebo sexuálním menšinám v přístupu k univerzálním lidským právům, to vše jsou „dějiny“ jakožto pokusy ospravedlnit současné násilí a nerovnosti.

Kdyby před Tuckerem Carlsonem místo Putina seděl Stalin a vyprávěl o dějinách dělnického hnutí od povstání antických otroků po bolševickou revoluci, bylo by to úmorné úplně stejně. Autoritativní dějiny jakožto vyprávění o tradicích, podporujících současné rozložení mocenských sil, jsou zkrátka vždycky a z podstaty ubíjející, ať už je jejich poselství rámováno emancipačně, nebo reakcionářsky.

Snést se dají snad jen v podobě otevřených a podvratných anekdot o alternativě nebo o naději. Ovšem jak ukazuje právě příklad dějin dělnického hnutí nebo třeba neokonzervativní nakládání s evangeliem, každou naději a kritiku lze snadno zabetonovat zpátky do autoritářského zakládacího mýtu o sebeospravedlňujících tradicích.

Naopak třeba historická vyprávění Vlastimila Vondrušky jsou úspěšná do značné míry právě proto, že se ve své obhajobě tradic tváří jako okázale subverzivní, kritická a nekorektní — s pomocí odkazů na českou kolektivní paměť demaskují a napadají to, co konspiračně prezentují jako totalitní mocenský systém globálních liberálních elit. Že přitom ve jménu obhajoby obyčejných lidí razí nacionalistickou a iliberální agendu, jen dokládá autorovo šikovné souznění s tepem doby.

V českém veřejném prostoru jsou dějiny, jež se vymykají operačnímu prostoru Ústavu pro studium totalitních režimů, jinými slovy předcházejí zločinům nacismu a komunismu, přítomny na první pohled spíše jen legračně.

To když se Andrej Babiš prochází u Přemyslova pomníku ve Stadicích nebo pomáhá financovat jezdecký monument „největšího Čecha“ v Karlových Varech, když senátor Hraba otevírá výstavu portrétů českých středověkých velikánů nebo spolu s Dominikem Dukou vyhlašuje Izrael za rodiště křesťanství, nebo když se zcela vážně debatuje o obnově pomníku maršála Radeckého.

Bezmoc kulturního liberalismu

Je-li bizarní přehlídka konzervativních instrumentalizací dějin vlastně stručnou zprávou o sílícím mainstreamu, pak odtažitý výsměch těmto pokusům ze strany liberálních elit potvrzuje, že jsou už bohužel v defenzivě.