Už kolikrát se mi stalo, že poté, co jsem poznamenal, jak neutěšená je situace v české kultuře, jsem zaslechl doporučení, ať změním zaměstnání. Pro jednotlivce to může být řešení. Ale co by se stalo, kdyby změnili práci všichni kulturní pracovníci? Kolik institucí by zavřelo a co by to znamenalo pro naši společnost?

Kultura má být dostupná všem

V kulturní sféře působí jen velmi málo lidí proto, že by se v ní „točily“ peníze — zaměstnanci regionálních institucí obvykle spadají do 9. až 11. platové třídy a jejich nástupní plat je bez osobního ohodnocení mezi třiadvaceti a šestadvaceti tisíci, po pěti letech praxe mezi dvaceti pěti a půl a dvaceti devíti a půl tisíci. Drtivá většina lidí zůstává v tomto sektoru kvůli přesvědčení o smysluplnosti své práce.

platů je problém i naprosto nekoncepční a nepředvídatelné chování zřizovatelů. Jeden příklad za všechny: Jihočeský kraj investoval do rekonstrukcí několika jím zřizovaných muzeí a snaží se také o koncepci na rok 2028, kdy České Budějovice budou Evropským hlavním městem kultury. O její kvalitě nicméně panují velké pochybnosti a z nejrůznějších plánů měla nakonec největší dopad velmi kontroverzní likvidace Domu umění přímo v krajském městě.

Rovněž chybí jistota ohledně ročních rozpočtů — jednou je štědrý, další rok je třeba převrátit každou korunu třikrát. Tím pak trpí i odborná a edukační činnost. Projekty se odkládají kvůli financím, vzdělávací programy se vymýšlí tak, aby stály co nejméně. Dlouhodobé dopady na výsledky instituce i na morálku zaměstnanců jsou evidentní.

Hromadný útěk zaměstnanců ale nefunkční struktury nenapraví. Na jejich místa přijdou buď jiní chudáci, které nedůstojné podmínky semelou, nebo se soukolí jednoduše zhroutí. Soukromí investoři se na tohoto sektoru nevrhnou a kulturu podporovanou státem nemohou nahradit.

Například muzea mohou komerčně zhodnotit jen část své práce. Velmi mnoho času zabere systematická práce se sbírkovými předměty — ale vyplňování evidenčních karet není jak zpeněžit. To znamená, že na odbornou činnost by musely vydělávat expozice, výstavy, doprovodné programy a prodej suvenýrů. A nejen na to — v muzeu musí někdo uklízet, musí se topit a svítit, v depozitáři musíte udržovat stálé prostředí a tak dále. Výsledkem by bylo absurdně vysoké vstupné, které by kulturu učinilo nepřístupné drtivé většině veřejnosti.

V jistém smyslu ale už přístup „vydělej si na sebe“ funguje: pro mnoho zřizovatelů je totiž hlavní metrikou úspěšnosti muzea jeho návštěvnost. Nad institucí se tak nevznáší bezprostřední hrozba krachu, ale je nucena ve svém programu činit kompromisy, aby dosáhla žádoucích čísel. Návštěvnost musí zkrátka stále růst bez ohledu na aktuální rozpočet.

Veřejný zájem versus zisk

Tisíckrát jsme slyšeli stesky, že stát je špatný hospodář a soukromník by dosáhl lepšího výsledku za polovinu ceny. Vedle již zmíněných problémů bychom si ale privatizací muzeí zadělali na ještě větší. Například by vznikl obrovský problém týkající se vlastnictví sbírek.

Instituce je totiž zpravidla správce sbírky, nikoli jejím vlastníkem, kterým je stát. Odprodej kulturního dědictví je ze zřejmých důvodů problematický a nastavit funkční vztah mezi státem a soukromou osobou v tomto případě představuje naprosto neřešitelný rébus.

Mnoho z předmětů v depozitářích muzeí a galerií navíc nejsou umělecká díla za miliony, ale drobnosti důležité pro ten který region, materiály archivní povahy a podobně. Soukromník by rychle zjistil, že takový majetek vyžaduje čas a peníze na údržbu, ale odborné či populárně naučné výstupy se jen těžko dají přetavit v zisk, jenž by stál za řeč.

Několik soukromých muzeí u nás může existovat díky tomu, že si vymezily velmi úzké téma, jímž se zabývají, a to mohou volit podle kritéria zábavnosti pro veřejnost. Zpravidla se jich ani netýká velká část administrativy, kterou musí splnit veřejné muzeum ve vztahu k ministerstvu kultury, a nejsou na ně kladeny vysoké požadavky na odbornost. Soukromá muzea jsou totiž většinou muzea de facto, ale nikoli de iure — neřídí se zákonem o muzeích a galeriích. Vlastníkem exponátů je soukromník a tomu těžko může stát diktovat, jak se o ně má starat nebo jak by měl vypadat jejich odborný popis.

Kromě absence administrativní zátěže mají soukromá muzea za sebou zpravidla někoho, kdo má příjmy z jiné ekonomické činnosti a muzeum provozuje, protože ho tato činnost baví. Kdyby totiž šlo o lukrativní byznys, nebylo by v České republice 377 muzeí zřizovaných státem, kraji či obcemi a jen 104 privátních, z čehož ještě téměř polovinu spravují občanské spolky, nadace či církve. Na fyzické a podnikající právnické osoby připadalo k roku 2019 celkem 59 muzeí.

Kulturu je snadné vnímat jako černou díru na peníze a investice do ní je v dnešní době těžké politicky prodat. Chytrácké rady o změně práce nikomu nepomohou. Stát se musí v kultuře začít výrazněji finančně angažovat. Pokud totiž dojde trpělivost i těm srdcařům, kteří v oboru ještě zůstávají, zhroutí se důležité vzdělávací, badatelské a kulturní instituce a jejich místo už nikdo plnohodnotně nezastoupí.

Pokud nám skutečně záleží na kulturním dědictví a vzdělané občanské společnosti, je načase přestat kulturu posuzovat optikou okamžitého finančního výnosu.