V každoročních pohlednicích z rudolstadtského festivalu živé světové hudby — konané v posledních letech s mottem „roots folk weltmusik“ — jsme se zastavili takřka u všech jeho pozoruhodných aspektů. Psali jsme o kouzlu místa s poutavou historií, o jedinečném publiku, o brilantní dramaturgii a skvělém zvuku, o celkové atmosféře, která z festivalu činí místo, na něž se vracíte jako poutník za obnovou duševních sil.

Přes všechny dílčí aspekty dotvářející prostředí, které činí návštěvu festivalu zcela mimořádnou zkušeností, tím hlavním, kolem čeho se vše točí, tu samozřejmě zůstává hudba: festival je zasvěcen hudbě tradiční, lidové, ve všech možných přístupech a pojetích, od nejúzkostlivějších snah ortodoxně uchovat a reprodukovat prastarý zvuk po nejmodernější experimenty.

Což nás přivádí k jednomu fenoménu spojenému s rudolstadtským festivalem, o němž jsme si zatím nikdy nepověděli: a tím je „Das Program“: obsáhlý brožovaný svazek formátu A5, který organizátoři se vzorovou pečlivostí každoročně sestavují. Víc než dvě stě stran obsahuje vedle jedno- až dvoustránkových medailonků všech hlavních interpretů, dokonale přehledného rozpisu akcí, nezbytných pozdravů lokálních hodnostářů, minima vcelku vkusných reklam, jež jsou rozsety mezi řadou dalších užitečných informací, i velkolepě vypravenou část věnovanou lidové hudbě země, jíž daný ročník festivalu věnuje zvláštní pozornost. A tou letos bylo Mali.

Podivuhodnému, mimořádně rozlehlému (zhruba dvanáctinásobně oproti českým zemím), nepříliš zalidněnému západoafrickému vnitrozemskému státu se letošní festivalový program věnoval na stranách 130 až 163. V úvodu organizátoři připomněli, o jak mimořádnou hudební kulturu se jedná a kdo všechno už z Mali na festivalu v předešlých více než třiceti ročnících vystoupil. Poslední čtyři strany tvořilo představení programu konference, která se v rámci festivalu o hudbě Mali konala.

Zbývajících osmadvacet stran připadalo na čtyři eseje, poskytující celkový kontext k tématu; první pojednávala o politické historii Mali, druhá o jeho kulturních dějinách, o nichž do programu napsal Samuel Sidibe, ředitel národního muzea v Mali, třetí podávala obecný přehled o vývoji a současnosti hudební scény a čtvrtou závěrečnou tvořila úvaha Jonathana Fischera nazvaná Hudební velmoc Mali. Vše samozřejmě provázel fascinující obrazový materiál.

Fischer ve svém textu připomíná, že Mali ze statistik vychází jako jedna z nejchudších zemí světa, v Indexu lidského rozvoje OSN jí patří 188. místo ze 193 států. Je tu však jeden z oborů lidské kultury, v němž je Mali všeobecně pokládáno za jednu z největších světových velmocí — a tou je hudba.

Tak jako je tomu i v mnoha jiných zemích Afriky, i Mali se podnes potýká s řadou těžkostí, jejichž kořeny leží ještě v pochmurném koloniálním období. V případě Mali, jehož bohatství v koloniálním období drancovala Francie, je to mimo jiné národnostně a kulturně i na africké poměry mimořádně nesourodé složení obyvatelstva.

Nejpočetnější Bambarové mají v populaci takřka třetinové zastoupení, z ostatních etnických skupin už jen nomádští pastevci Fulbové mají podíl vyšší než deset procent. Podobně jako Bambarové také další početnější etnika v Mali, tedy Soninkové, Malinkové či Dogoni, bývají převážně drobnými zemědělci. Specifickou část obyvatelstva tvoří Tuaregové obývající Saharu zasahující na sever Mali.

Hudba v řadě místních kultur hrála roli média, jehož prostřednictvím se sdělovaly všechny podstatné informace k životu. Řemeslo griotů tedy role kombinující hudebníka, vypravěče a strážce tradice se dědilo z generace na generaci. Mnohé z nejproslulejších osobností malijské hudby pocházejí z takovýchto rodů.

Současně i dnes trvá v zemi, v posledních letech těžce zkoušené nábožensko-etnickými konflikty a vojenskými převraty, přesvědčení, vyjadřované nejen samými hudebníky, že právě jejich veřejné vystupování, které patří do každodennosti života v Mali, je tím, co celou zemi drží pohromadě. Jak cituje Jonathan Fischer ve svém textu ikonu malijské hudby i zápasů za práva žen Oumou Sanagareovou: „Všichni Malijci poslouchají hudbu od dětství. Z ní pramení náš pozitivní postoj k životu. Z ní se dozvídáme, jak zvládat lásku, žárlivost, bolesti i ztráty. Kdo chce lidem v Mali předat důležitou zprávu, pověří hudebníka: Jen tak totiž bude vyslyšena.“

Letošní rudolstadtský festival samozřejmě obsahoval i řadu dalších pamětihodných vystoupení hudebníků z jiných koutů světa, za všechny jmenujme koncert živoucí jihoafrické jazzové legendy Abdullaha Ibrahima na beznadějně zaplněném nádvoří hradu Heidecksburgu, ale my se v letošním přehledu omezíme právě na ukázky z Mali. Snad se tu aspoň v malém podaří přiblížit strhující hloubku a pestrost hudební kultury země, v níž hledali inspiraci i mnozí tvořivější hudebníci Západu od Ry Coodera po Roberta Planta.