V každoročních pohlednicích z rudolstadtského festivalu živé světové hudby — konané v posledních letech s mottem „roots folk weltmusik“ — jsme se zastavili takřka u všech jeho pozoruhodných aspektů. Psali jsme o kouzlu místa s poutavou historií, o jedinečném publiku, o brilantní dramaturgii a skvělém zvuku, o celkové atmosféře, která z festivalu činí místo, na něž se vracíte jako poutník za obnovou duševních sil.

Přes všechny dílčí aspekty dotvářející prostředí, které činí návštěvu festivalu zcela mimořádnou zkušeností, tím hlavním, kolem čeho se vše točí, tu samozřejmě zůstává hudba: festival je zasvěcen hudbě tradiční, lidové, ve všech možných přístupech a pojetích, od nejúzkostlivějších snah ortodoxně uchovat a reprodukovat prastarý zvuk po nejmodernější experimenty.

Což nás přivádí k jednomu fenoménu spojenému s rudolstadtským festivalem, o němž jsme si zatím nikdy nepověděli: a tím je „Das Program“: obsáhlý brožovaný svazek formátu A5, který organizátoři se vzorovou pečlivostí každoročně sestavují. Víc než dvě stě stran obsahuje vedle jedno- až dvoustránkových medailonků všech hlavních interpretů, dokonale přehledného rozpisu akcí, nezbytných pozdravů lokálních hodnostářů, minima vcelku vkusných reklam, jež jsou rozsety mezi řadou dalších užitečných informací, i velkolepě vypravenou část věnovanou lidové hudbě země, jíž daný ročník festivalu věnuje zvláštní pozornost. A tou letos bylo Mali.

Podivuhodnému, mimořádně rozlehlému (zhruba dvanáctinásobně oproti českým zemím), nepříliš zalidněnému západoafrickému vnitrozemskému státu se letošní festivalový program věnoval na stranách 130 až 163. V úvodu organizátoři připomněli, o jak mimořádnou hudební kulturu se jedná a kdo všechno už z Mali na festivalu v předešlých více než třiceti ročnících vystoupil. Poslední čtyři strany tvořilo představení programu konference, která se v rámci festivalu o hudbě Mali konala.

Zbývajících osmadvacet stran připadalo na čtyři eseje, poskytující celkový kontext k tématu; první pojednávala o politické historii Mali, druhá o jeho kulturních dějinách, o nichž do programu napsal Samuel Sidibe, ředitel národního muzea v Mali, třetí podávala obecný přehled o vývoji a současnosti hudební scény a čtvrtou závěrečnou tvořila úvaha Jonathana Fischera nazvaná Hudební velmoc Mali. Vše samozřejmě provázel fascinující obrazový materiál.

Fischer ve svém textu připomíná, že Mali ze statistik vychází jako jedna z nejchudších zemí světa, v Indexu lidského rozvoje OSN jí patří 188. místo ze 193 států. Je tu však jeden z oborů lidské kultury, v němž je Mali všeobecně pokládáno za jednu z největších světových velmocí — a tou je hudba.

Tak jako je tomu i v mnoha jiných zemích Afriky, i Mali se podnes potýká s řadou těžkostí, jejichž kořeny leží ještě v pochmurném koloniálním období. V případě Mali, jehož bohatství v koloniálním období drancovala Francie, je to mimo jiné národnostně a kulturně i na africké poměry mimořádně nesourodé složení obyvatelstva.

Nejpočetnější Bambarové mají v populaci takřka třetinové zastoupení, z ostatních etnických skupin už jen nomádští pastevci Fulbové mají podíl vyšší než deset procent. Podobně jako Bambarové také další početnější etnika v Mali, tedy Soninkové, Malinkové či Dogoni, bývají převážně drobnými zemědělci. Specifickou část obyvatelstva tvoří Tuaregové obývající Saharu zasahující na sever Mali.

Hudba v řadě místních kultur hrála roli média, jehož prostřednictvím se sdělovaly všechny podstatné informace k životu. Řemeslo griotů tedy role kombinující hudebníka, vypravěče a strážce tradice se dědilo z generace na generaci. Mnohé z nejproslulejších osobností malijské hudby pocházejí z takovýchto rodů.

Současně i dnes trvá v zemi, v posledních letech těžce zkoušené nábožensko-etnickými konflikty a vojenskými převraty, přesvědčení, vyjadřované nejen samými hudebníky, že právě jejich veřejné vystupování, které patří do každodennosti života v Mali, je tím, co celou zemi drží pohromadě. Jak cituje Jonathan Fischer ve svém textu ikonu malijské hudby i zápasů za práva žen Oumou Sanagareovou: „Všichni Malijci poslouchají hudbu od dětství. Z ní pramení náš pozitivní postoj k životu. Z ní se dozvídáme, jak zvládat lásku, žárlivost, bolesti i ztráty. Kdo chce lidem v Mali předat důležitou zprávu, pověří hudebníka: Jen tak totiž bude vyslyšena.“

Letošní rudolstadtský festival samozřejmě obsahoval i řadu dalších pamětihodných vystoupení hudebníků z jiných koutů světa, za všechny jmenujme koncert živoucí jihoafrické jazzové legendy Abdullaha Ibrahima na beznadějně zaplněném nádvoří hradu Heidecksburgu, ale my se v letošním přehledu omezíme právě na ukázky z Mali. Snad se tu aspoň v malém podaří přiblížit strhující hloubku a pestrost hudební kultury země, v níž hledali inspiraci i mnozí tvořivější hudebníci Západu od Ry Coodera po Roberta Planta.

1. Sadio Sidibeová

Zpěvačka Sadio Sidibeová je další z postav rozvíjejících hudební tradici regionu Wassoulou na pomezí Mali, Pobřeží slonoviny a Guiney kterou do světové hudby uvedla Oumou Sangareová a v posledních letech dále proslavila Fatoumata Diawara. Obě v Rudolstadtu v minulosti také vystupovaly.

Nezměnitelné rytmy, pentatonické harmonie, zvonivý zvuk n’goni, a podmanivý hluboko posazený ženský hlas, který zčásti vypráví, zčásti zaříkává a melodie vypouští s unikátním rytmickým frázováním. Ačkoli Evropan zpravidla nerozumí ani slovo, a obsah vyprávění si tedy může jen představovat, ona podivuhodná naléhavost na člověka stejně působí…

2. Baba Sissoko & Mediterranean Blues

Baba Sissoko je jedním z velmi dlouhé řady afrických hudebníků, kteří nalezli druhý domov v Evropě, kde si sestavili kapelu z místních muzikantů a společně produkují hudbu, která je jakousi fúzí afrických kořenů s jejich ohlasy v moderní hudbě. V daném případě se Baba Sissoko usadil v Itálii a se svým bandem hraje blues, jehož inspirační zdroje v malijské hudbě jsou snadno rozpoznatelné.

Festivalový program jeho hudbu označuje za kompulsivně repetitivní, hypnotickou. Současně je nesporně také dosti radostná; poslechněte si, jak skvěle může znít spojení n’goni, elektrické kytary a foukací harmoniky. A k tomu samozřejmě jako všichni členové griotských rodů z Mali, Baba Sissoko, suverénně a nezaměnitelně zpívá.

3. Vieux Farka Toure

Nositel patrně nejslavnějšího jména v malijské hudbě vůbec je skutečně synem Aliho Farky Toureho. A pochopitelně se musí vyrovnávat s tím, že jeho otec je obecně pokládán za jednoho z největších kytaristů v dějinách. Skvěle o svém nelehkém vztahu s otcem, o hledání své jedinečné cesty a svého vlastního stylu hry na kytaru mluvil před dvěma lety v rozhovoru pro ABC Arts.

V Rudolstadtu vystupoval na velkém pódiu v parku s bandem — na internetu lze dohledat ne úplně dokonalý, přesto docela nakažlivě působivý záznam. Jeho jedinečná technika přesto lépe vyniká v intimnějším aranžmá.

4. Malian Roots

Rudolstadtský festival pojal představení současné malijské hudební scény skutečně důkladně, včetně idolů nastupující generace, rapperky Ami Yerewolové či nejoblíbenějšího představitele tuarežského popu Kadera Tarhanina (program jej představoval jako v současnosti nejposlouchanějšího hudebníka na Sahaře), zvláštní blok patřil třem projektům, které představují tradiční malijskou hudbu v úsporném konzervativním pojetí.

Vedle svých zvláštních koncertů se tři dueta — Mali Roots, Hunter Folk a Sahel Roots — představila v půlhodinových blocích v rámci jednoho programu v stále ještě provizorních náhradních prostorech rudolstadtského divadla: opravuje se tak dlouho, jako by se to dělo ještě v rámci plánů z NDR! Každopádně právě koncerty v divadle nabízejí nejsoustředěnější zážitky a patří obvykle k těm nejsilnějším vjemům, které si lze z festivalu odvést.

Vcelku nejblíže k vystoupení v Rudolstadtu má záznam z kulturního centra Mieruba v Mali. Kankou Kouyatéová, neteř legendárního Bassekou Kouyatého tu zpívá jen v minimalistickém doprovodu n’goni — tak, jako se to dělalo v této části západní Afriky odnepaměti.

5. Al Bilali Soudan

Obraz rozmanitosti hudební krajiny Mali by nemohl být úplný bez příkladů hudby kočovníků ze severu země. Al Bilali Soudan představují syrovější verzi tuarežské hudby zpopularizované Tinariwen, kteří také před lety v Rudolstadtu vystupovali.

Al Bilali Soudan hrají tradiční hudbu regionu Timbuktu, nazývanou takamba. Je to zdejší metoda hudebního vyprávění o všem podstatném v životě člověka a společnosti doložená nejpozději v 16. století. Al Bilali Soudan je band s řezavě syrovým zvukem, jehož status je dnes už v podstatě kultovní, letos v červnu vystupovali dokonce v Praze. Jejich představení v Rudolstadtu v zásadě odpovídalo nahrávce, kterou před třemi lety vydala americká veřejná stanice NPR v rámci svého skvělého programu Tiny Desk Concert.

6. Petit Goro

Asi nejvzácnějším objevem na letošním festivalu mohl pro mnohé být dogonský umělec Petit Goro, který hraje africké blues, v němž lze rozpoznat nezaměnitelné harmonické postupy malijské hudby a také typický zvuk zdejších nástrojů — n’goni či mluvícího bubnu. Současně band vystupující v tradičních dogonských oděvech má svou vlastní nezaměnitelnou kvalitu.

Na festivalu v Rudolstadtu hrál skladby z alba Dogon-Blues From Mali, které letos vydal v německém vydavatelství TriKont a které lze celé slyšet na YouTube. Na netu je také záznam celého jeho vynikajícího koncertu na hlavním rudolstadtském náměstí. Zvláštní kouzlo má video z jeho dubnového vystoupení na festivalu v rodném Mali.

Za zmínku tu stojí, že kanál na YouTube Instruments4Africa obsahuje celou sbírku dalších unikátních nahrávek hudby z Mali, od nejdivočejších tváří tamější tradice (například o Bolonu, nástroji válečných králů, jehož zvuk ohlašoval válečnou vřavu či popravy zajatých nepřátel) až po záznamy živých současných vystoupení z Mali, včetně třebas ukázky z letošního koncertu Oumou Sangaréové.

Odkazy na záznamy koncertů z letošního ročníku rudolstadtského festivalu si lze projít na festivalových stránkách. V malém lze cosi aspoň trošku blízkého rudolstadtské zkušenosti zažít na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou, které začaly teď o víkendu a potrvají celý následující týden.

Příští ročník festivalu v Rudolstadtu se bude konat opět první červencový víkend. Zemí, na níž se bude soustředit zvláštní pozornost, bude tentokrát Rakousko. Ale festivalový program bude opět vytištěn na více než dvou stech stranách.