Tak jako každý rok i letos vyrazí nepočetná, ale odhodlaná skupinka lidí z Moravy, ba i z Čech, první červencový víkend do durynského Rudolstadtu zažít něco, co u nás nikde jinde zažít nemohou. I když se jedná o neopakovatelnou, ničemu nepodobnou událost i kvůli hudbě, jak o tom rok co rok píšeme, tentokrát se zastavme u jiného k ničemu nepřirovnatelnému fenoménu, jímž je festivalové publikum.

Sami organizátoři o tom vědí a tak v loňském roce, u příležitosti čtvrtstoletí existence festivalu potiskli festivalová trička nápisy, které komentují právě specifický druh lidí, kteří do Rudolstadtu přijíždějí. Slovní hříčky jsou obtížně přeložitelné, ale nějak jsme se o to s pomocí přítele Šíchy, který německy na rozdíl ode mě umí, aspoň v několika případech pokusili.

***

VŠUDE TU 

potkáš LIDI,

kteří milují HUDBU

nesnášejí kapitalismus

a při „tom“

myslí i na odpady.

HIER TRIFFT

man überall LEUTE,

DIE MUSIK lieben,

den kapitalismus hassen

und bet "Tüte"

an Verpackungsmüll denken.

***

SEM bych jel,

i kdyby

Heineho park

byl parkovištěm,

TRŽIŠTĚ

supermarketem

a Heidecksburg

skákacím hradem.

HIER käm ich

sogar her,

wenn der

Heinepark

ein Parkplatz wär,

der MARKT ein

Baumarkt

und die Heidecksburg

eine Hüpfburg

***

TADY si 

ODPOČINU

od špatné

HUDBY

HIER erhol ich

MICH

von schlechter

MUSIK

V těch průpovídkách organizátoři festivalu poodhalili snad nejvíc o svých pohnutkách, které letitý návštěvník jinak může jen vypozorovat z péče, jež se tu věnuje různým mimořádně sympatickým detailům. Vše, čím nám jsou západoevropské země milé, zde lze zažít v mimořádně koncentrované podobě.

V hudební dramaturgii festival obvykle nemá žádné vyloženě bombastické taháky, může si to dovolit, protože lidé sem už prostě jezdí za vyzkoušenou brilantní dramaturgií a za atmosférou. I tak si festival může dovolit mimořádnou kvalitu, jen se zkrátka vyhýbá pozlátku. Zázemí bohaté společnosti štědře podporující kulturu je tu samozřejmě důležité, Německo i Durynsko na to mají, neboť se tu na rozdíl od českých zemí vybírají slušné korporátní daně.

Začíná to tedy už tím, že festival díky svému přístupu výzdobou jevišť dělá dlouhý nos na všechny potenciální sponzory, kteří by chtěli mít na pódiích svá loga. Nedostanou nic: prostor za umělci tu pořád zkrášlují jen obrázky rázovitého lipského umělce, který se o výtvarnou tvář akce stará už od roku 1990.

A tak to pokračuje se vším. Od stánkům s občerstvením přes nabídku zboží v pouličních stáních až po uličku, kde se prodávají hudební nástroje, všude se zásadně dbá na to, aby pokud možno vše, co se prodává, mělo základ v dobrém řemesle, nikoli v obchodním propočtu.

Velice pěkně se tu všude myslí na děti, ale festival má svůj půvab i v tom, že se ho neúčastní ani nijak málo seniorů. Po pětadvaceti letech existence je to vlastně čtyřgenerační akce: mladí, které sem před dvaceti lety brali jejich rodiče, už dneska přivážejí svou vlastní drobotinu. A ti, kterým v devadesátých letech bylo čtyřicet či padesát, se sem dnes mohou jezdit ujistit, že je pořád ještě na světě místo, kde jsou po jeden víkend v roce věci zcela v pořádku.

Festival pro lidi, kteří nesnášejí kapitalismus

Základem koncepce rudolstadtského festivalu je osvěta. Proto se v dramaturgii tolik dbá na to, aby si odsud lidé odnesli o hudbě poučení. Rudolstadtský festival se soustředí na živou hudbu a rozvíjení její tradice. Zprostředkuje setkání s hudbou, která se ještě předává z generace na generaci jako součást kulturního bohatství, s písněmi, které rodiče učí své děti a které si lidé v komunitách po celém světě dodnes společně zpívají.

Přitom se neomezuje pouze na etnologický základ takové hudby, nearchivuje, nevytváří skanzen, není folkloristický. Nejedná se mu o to zakonzervovat tradiční svět. Snad za tím stojí vědomí, že to není možné a v některých ohledech ani žádoucí. Snahou má tedy být najít co nejprospěšnější spojení tradičního s moderním. Platí to všude. Rudolstadtský festival se o to pokouší ve světě hudby.

A tak nabízí průřez nejrůznějšími přístupy k rozvíjení původní tradice, zažít tu lze nejroztodivnější fúze, včetně třeba rapu s dechovkou. Základem dramaturgie je ryzost umění, pronikavost, přesvědčivost, poctivost.

Kromě toho se osvěta promítá i v tom, že každý rok se tu větší pozornost věnuje některému nástroji, jedné zemi a jednomu tanci. Překrásně vypravený program obsahuje ke každému ze tří témat obsáhlý a bohatě obrazově doprovázený esej. Kdo chce, může se tanci během festivalu naučit.

To vše ale ještě neodpovídá na otázku, proč organizátoři pokládají za správné totožnost svého publika popsat jako „lidi, kteří nesnášejí kapitalismus“ a „jezdí si odpočinout od špatné hudby“, což spolu v jejich pojetí patrně blízce souvisí. Jezdí sem nakonec rok co rok na pětadvacet tisíc lidí a jistě ne všem taková definice jejich totožnosti musí být příjemná.

Pro organizátory je takové sebevymezení ale zjevně důležité, a zkoumám-li sama sebe, i pro mě to vystihuje důvod, proč mám čas rudolstadtského festivalu za posvátný, proč se na něj rok co rok vracím jako na pouť. Součástí „osvěty“ je tu totiž i všechna popsaná péče o dílčí detaily — od výzdoby jevišť, přes péči o děti, až po charakter pouličních stánků — pořadatelé Rudolstadtu vědí, že nejen hudba sama, ale i způsob jejího prožívání je součástí kultury, tvořící mentalitu společenství. Hudba přece tradičně zprostředkovávala setkání s posvátným.

Jako osvěta tu tedy má působit nejen hudební program, ale prožitek celku. A takový úmysl prostě nedovoluje, aby pódia zdobila loga korporací, anebo přijmout za mediálního partnera instituci projevující šovinistické názory.

Živá hudba v tradičních kulturách, jež se v Rudosltadtu ze všech možných konců zkoumá, byla příliš vážnou — doslova svatou — věcí, než aby její prožitek bylo možno oddělit od jiných stránek existence. Organizátoři to vědí a chovají se podle toho. A my tam kvůli tomu jezdíme.

Galerie (4)