Uvědomil jsem si to během závěrečného koncertu letošního rudolstadtského festivalu. Padal soumrak, ležel jsem v parku Heinricha Heineho pod rozložitým javorem, nad hlavou mi létali poslední ptáci a první netopýři, a na pódiu pár desítek metrů ode mě hrál, fantasticky hrál, Goran Bregovič se svým Svatebním a pohřebním orchestrem. Rudolstadtský festival je pro mě, ale jsem si jist, že i pro mnohé další zdejší návštěvníky, hluboce duchovní zážitek — čímsi jako pro věřící bývaly každoroční pouti na posvátná místa.

Přijíždím sem nejen za skvostnými interpretacemi lidové hudby, která se v takovéto koncentraci, dramaturgii, podání a sepětí mezi umělci a publikem nikde jinde nedá zažít. Přijíždím sem i kvůli prostředí, lidem, pořadatelům, organizátorům neuvěřitelně tvořivých a vtipných programů pro děti, ba i řemeslníkům a prodejcům vína či pochutin na stáncích, zkrátka kvůli celé komunitě kolem festivalu, jež dohromady utváří zcela unikátní událost. Festival je tedy jako celek nejen oslavou živé hudby a její role v životech lidí, ale také oslavou způsobu života, v němž takováto setkání s čistou krásou tvoří stěžejní součást jeho smyslu.

Volně plynoucí asociace mne dovedly k tomu, že v Rudolstadtu, kam jezdívám až na vzácné výjimky rok co rok od léta 2000, trávím zhruba jednu setinu času svého života. Uvědomil jsem si, že je to právě ta setina, kterou potřebuji k načerpání sil pro zvládání nároků každodennosti, malá slavnost, které se oddávám, abych si ověřil, jak může vypadat svět, v němž bych chtěl žít — ostatně už dlouho zpola žertem lidem říkávám, že do Rudolstadtu se může každý přijet podívat na to, jak bude vypadat svět, až v něm zvítězí sociálně-ekologické hnutí.

Letošní setkání samozřejmě všichni prožívali mnohem emotivněji, protože se festival konal po třech dlouhých letech, a nebyla tak nouze o momenty, kdy se někomu zaleskly oči. Do toho samozřejmě vstupovalo vědomí, že svět se za ty tři roky opravdu hluboce změnil, najednou znovu žijeme v časech, kdy se otřásají mnohé z dřívějších pevných jistot a k budoucnosti se hledí s obavami i mimo kruhy ekologického hnutí.

Akutní válečný stav v Evropě se samozřejmě promítl i do festivalové dramaturgie — jímavým koncertem pro Ukrajinu, s nímž se do Rudolstadtu vrátila lvovská hudebnice Mariana Sadovská, jež tu okouzlovala publikum poprvé v roce 2008, pozváním Pussy Riot, kterým organizátoři vtipně vstoupili do debaty o bojkotu ruských umělců, či volbou země, které se v letošním ročníku věnovala zvláštní pozornost — byla to, třicet let po svém zániku, Jugoslávie.

Festival je oslavou hudby živé — tedy takové, kterou si lidé zpívali od nepaměti, učili se jí od svých předků a pak ji zase předávali svým potomkům. I u nás na Moravě jsou místa, kde se takto s hudbou doposud zachází. Mnozí jezdívají na vyhlášené Horňácké slavnosti právě tuhle syrovou podobu lidové písně zažít.

Rudolstadt je však přehlídkou všemožných přístupů k tradici, z nichž mnohé ji rozvíjejí či přetvářejí až k nepoznání — syntézami v podstatě s jakýmikoli myslitelnými žánry od jazzu po hiphop. Současně se festival hrdě hlásí jako k dalšímu svému zdroji: k tradici politického písničkářství. Letošní — podvakráte odložený — třicátý ročník připomínal velkou dosavadní historii festivalovým tričkem s výčtem jmen legend, jež tu někdy vystoupily: a byl mezi nimi ještě i Pete Seeger.

***

Pokaždé se zdůrazňuje, v jaké míře se na kouzlu akce podepisuje prostředí pitoreskního městečka Rudolstadtu. Až letos jsem se dověděl, jak jeho unikátní tvář formovaly dějiny — když se Německo během středověku tříštilo do mozaiky rozmanitých státních útvarů, stal se Schwarzburg-Rudolstadt jedním z nejmenších — na rozloze necelého tisíce kilometrů čtverečních počet obyvatel kulminoval kolem stovky tisíc. Zdejší knížata a princové patrně ničím zvláštním nevynikali; v encyklopedii se uvádí, že zdejší vladař Günther Victor během německé revoluce po I. světové válce abdikoval jako poslední z monarchů; i to by ale bylo zřejmě na místě přičítat spíše nicotnému významu panství nežli chrabrosti zdejšího vladaře — bývá popisován jako člověk „neduživý, plachý a zdrženlivý“.

Nic to nemění na tom, že na hradě Heidecksburg od konce šestnáctého století až do konce I. světové války sídlil suverénní panovník. Rudolstadt má tak charakter miniaturní metropole, jíž novější dějiny uvrhly na periferii, nejprve východního Německa, posléze staronové spolkové země Durynsko.

Festivalová pódia jsou rozeseta po celém malebném starém městečku, právě od hradu na kopci přes řadu pódií různých účelů a velikostí ve městě, až po velká pódia na nejtřeskutější koncerty v parku Heinricha Heineho, který od města odděluje řeka Sála, jež je po Vltavě druhým nejvodnatějším přítokem Labe a jež tudy sevřena ladnými přírodními břehy protéká.

Poslední poznámka, než se dostaneme k hudbě, se týká publika. To je nápadně věkově rozmanité, jsou tu zastoupeny úplně všechny generace, je tu velmi mnoho penzistů, kteří si roztomile přenášejí z koncertu na koncert skládací sedátka, ale také neuvěřitelné množství dětí, jež často jejich rodiče či prarodiče převážejí ve vozíčcích, v nichž si festivalová drobotina tvoří brlohy zaplněné v tvořivém zmatku vším potřebným od bonbonů přes plyšáky až po holínky.

Festival až úzkostlivě dbá o to, aby se tu rodiče s dětmi cítili vítáni. A řekl bych, že na světě existuje jen velmi málo míst, kde se tolik dbá o pohodu dětí, aniž by to přitom bylo hlavním účelem akce. Je tu dokonce dětský zábavní park, v němž ti nejmenší sledují divadelní představení, středně velcí pobíhají mezi atrakcemi typu obří vany, v níž se voda ohřívá pod ní roztopeným ohněm, zatímco ti největší si stloukají hrad z dřevěných fošen.

***

Přes to všechno je tu samozřejmě na prvním místě hudba. Mistrovská osvědčená dramaturgie tu pokaždé nabízí průřezový přehled všemožnými žánrovými i regionálními přístupy k lidové hudbě; vždy s důkladnějším průhledem do jedné země, z níž je pozvána zhruba desítka interpretů. Vedle toho, jak člověk prochází městem, současně soustavně naráží na malá pódia s menšími kapelami či interprety, zejména z různých zákoutí bujaře kypící německé nezávislé scény.

Kdo holduje tanci, může prakticky celý festival strávit v tanečním stanu, kde se střídají různé kapely ve výuce. Festival si celkově udržuje velmi silný vzdělávací charakter — přepečlivě zpracovaným katalogem představujícím interprety počínaje, dokonale zpracovaným festivalovým CD konče.

Člověk tu nikdy nemůže zvládnout vidět vše, díky moderním technologiím je ale možné přijet aspoň zčásti připravený, můžete si projít interprety předem na internetu — už to samo o sobě často vede k fanatistickým objevům — a podle toho si plánovat program. Vždy ovšem s tou výhradou, že se jedná o druh hudby, který velmi často naživo skýtá úplně jiný vjem, než je-li zachycena ve studiu. Člověk tu tedy putuje zčásti podle předem připraveného plánu, ale pokaždé je také objevitelem. Pokud byste letošní ročník prožili jako já, nejsilnější zážitky byste si odnesli z následujícího půltuctu koncertů.

1. Brushy One String

Jamajský originál. Hraje na kytaru s jednou strunou líp než devět z deseti kytaristů se všemi šesti. Ve hře ji šikovně využívá jako basovou linku, tělo kytary přitom používá jako perkuse a na zbytek stačí svým syrovým hlasem, který skvěle ovládá a moduluje. Video níže ukazuje jeho koncert pro pořad Tiny Desk Concert americké nekomerční stanice National Public Radio, který jednak obsahuje dokonale výstižnou charakteristiku zdroje síly Brushyho muziky — „It's all essence, and everything's essential.“ — jednak pro ty, kdo program Tiny Desk Concert neznají, se může stát bránou k řadě dalších fantastických mikrokoncertů i muzikantů.

2. Rufus Wainwright

Rufus Wainwright je jednou z hvězd světové pop-music, postižených problematickým privilegiem, že nesouměřitelně více lidí zná jeho hlas nežli jeho jméno; v daném případě jeho hlas znají prakticky všichni. Rufus Wainwright totiž zpívá patrně nejpopulárnější verzi jedné z nejslavnějších písní všech dob — Cohenovy Hallelujah. Je to ta, jež byla použita ve Shrekovi.

Rufus je osobitý písničkář, o němž se během jeho začátků na konci minulého století mluvilo podobně jako o Sufjanu Stevensovi či Samu Beamovi známému jako Iron & Wine. Na rozdíl od nich měl ale přece jen vždy mnohem blíž k popu; je to nicméně hudebník mnoha tváří, například napsal i dvě klasické opery.

Jeho účast v Rudolstadtu by ovšem byla překvapivá nebýt půvabného vysvětlení — byl součástí dvakrát odložených oslav třicátého ročníku, poněvadž ve svých sedmnácti letech byl na vůbec prvním novodobém festivalu, kam ho tehdy s sebou vzala jeho maminka Kate McGarrigleová, jež tu vystupovala se svou sestrou Annou. Obě Kanaďanky tvořily od 60. let populární folkové duo. Rufus se Kate narodil v roce 1973 v manželství s americkým písničkářem Loudonem Wainwrightem III, jež skončilo rozvodem.

Rufus na svou maminku, jež v roce 2010 podlehla rakovině, během večera několikrát půvabně vzpomínal. Hřebem byla historka, kterou si pamatoval z jejího vystoupení s tetou Ann v roce 1991. První ročník festivalu musel být akcí, na kterou by stálo za to se vypravit, pokud by se člověku dostal do rukou stroj času.

Vše se nepochybně odehrávalo v bezbřehé euforii po znovusjednocení Německa, akce se oživovala na troskách oficiálního folkloristického festivalu zaniklé NDR. Ze všeho tam tenkrát muselo pryštit nevýslovné nadšení, ale k dnešní produkční dokonalosti to muselo mít samozřejmě hodně daleko.

Tak se stalo, že na koncert Anny a Kate dovezli odněkud z Jeny piano, které se během vystoupení začalo strašlivě rozlaďovat. Rufus na to vzpomínal: „Celou dobu, co vím, že tu budu vystupovat, vím, že tu historku musím říct, je strašně vtipná, ale taky trochu uvádí do rozpaků… No zkrátka, máma s tetou hrály, a to piano ujíždělo víc a víc. No a když už to teta Ann opravdu nemohla po nějaké písničce vydržet, ucedila: ‚Is this the fucking piano Eva Braun danced on?‘ — ‚Je tohle snad to podělaný piáno, na kterým tancovala Eva Braunová!‘“

V publiku jsme se bohužel smáli jenom my Češi, a přišlo mi těch kouzelných Němců kolem mě líto, že některým vtipům se tam ještě ani dnes smát nedá. V tom roce 1991 to ovšem musela být scéna k nezaplacení. Na YouTube je video zachycující vystoupení sester McGarrigleových z roku 1990 v New Yorku — nejenomže je to skvělá píseň, ale umožňuje dobře představit si obě něžné dámy v oné skvostné situaci.

Každopádně Rufus byl celý večer okouzlující. A nakonec publikum potěšil tím, na co všichni čekali.

3. Koncert pro Ukrajinu

Koncert pro Ukrajinu byl Marianou Sadovskou zorganizovaným vystoupením řady ukrajinských zpěvaček, z nichž podstatná část — je až úžasné, kolik jich je — dnes žije v Německu natrvalo. O události podává — v němčině — určitý obrázek deníkový zápisek jednoho z účinkujících, Jurije Guržise.

Ne všichni účinkující jsou ale doma v Německu. Skupina Dyvyna musela uprchnout v roce 2014 z Doněcku a v březnu 2022 z Kyjeva. A duo Kurbasy přijelo jen kvůli koncertu ze Lvova.

Vystoupení prostoupené po celou dobu pochopitelnou a silnou emocí se k čemukoli obtížně přirovnává. Nepřestávalo mě fascinovat, že navzdory ponurému kontextu z hudby vyzařovalo často prosté štěstí a krása, které tu přitom působily paradoxně tíživě. Snad se k vystižení atmosféry blíží video, které na podporu Ukrajiny natočil už v březnu s jednou z vystupujících ukrajinských zpěvaček Viktorií Lelékovou hannoverský jazzband Hagelslag.

Nelze opomenout, že ani v Rudolstadtu se téma války na Ukrajině neobešlo bez kontroverze, protože Mariana Sadovská vydala prohlášení, v němž proti zvaní jakýchkoli ruských umělců, včetně exulantů a disidentů, tedy i Pussy Riot, protestuje. Jak tu psal před časem Filip Outrata v souvislosti s podobnou kontroverzí kolem festivalu v Karlových Varech, ač je pozice Ukrajinců v tomto plně pochopitelná, těžko převáží.

4. Cimarrón

Festivalový program vždy obnáší i několik koncertů umělců z globálního Jihu. Letos patrně největším tahákem byla kolumbijská skupina Cimarrón, interpretující hudbu z plání kolem řeky Orinoko na pomezí Venezuely a Kolumbie. Hrají spolu od roku 2000, sklidili řadu cen, vystupovali po celém světě a co dělají, je pořád vynikající.

Z koncertů, kvůli nimž se do Rudolstadtu jezdí, byl ten, jímž v neděli v poledne začínal na velkém pódiu v Heineho parku program závěrečného dne, tím nejtypičtějším. Dokonalé mistrovství v ovládání lidových nástrojů.

5. Trio Wolski

Prakticky každý rok v Rudolstadtu člověk narazí na nějaké milé, nezapomenutelné překvapení; tím letošním se pro mě stali lidé, kteří vůbec původně v programu nebyli. V sobotu odpoledne měla hrát na velkém hradním pódiu skandinávská skupina Víík — „skandinávská“ proto, že zpěvačka je Dánka, ale mezi jejími spoluhráči jsou i Norové a Švédi. Je to druh hudby, pro nějž mám osobně slabost, navíc o ní program mluvil v superlativech.

Kvůli nemoci ale kapela nedorazila, pohotově za sebe ovšem obstarala komornější náhradu: Trio Wolski. Utvrdil jsem se v přesvědčení, že právě ve skandinávské hudbě člověk stále často narazí na takovouto čistou krásu. Melodii Dobrá vůle, kterou Hanna Blombergová napsala s Kristianem Wolskim, jak řekla „během jednoho zvlášť krásného odpoledne, z vděčnosti za život“, nemůžu už druhý týden dostat z hlavy.

6. Goran Bregovič

Ročník věnovaný jugoslávské hudbě obsahoval několik příjemných objevů. Třeba dívčí romskou kapelu Pretty Loud z Bělehradu, která feministicky rapuje o rasismu a rovnoprávnosti — přesně tohle tady tak moc potřebujeme! Nebo Boža Vreča, který se označuje za muže a ženu současně a svým andělským hlasem, jímž zpívá tradiční bosňácké balady-sevdalinky, si podmanil celý kulturní prostor bývalé Jugoslávie. Nic naplat, nade všemi ale pořád ční Goran Bregovič.

Jak jinak zakončit ročník festivalu věnovaný Jugoslávii než vystoupením orchestru muže, který se, je-li tázán na národnost, podnes hrdě označuje za Jugoslávce, až jednoho napadá, proč jsme se mnozí tak snadno vzdali národnosti československé? Pamatuje na to dobrý vtip: Jaká je vaše národnost? — Jugoslávská. — Ale žádná taková přece neexistuje. — Ano. Žádné neexistují.

Doznávám, že jsem od Gorana Bregoviče mnoho nečekal. Věděl jsem, že je to člověk, který začínal v sedmdesátých letech jako jugoslávský rocker, že napsal hudbu k několika proslulým filmům, ale zařazoval jsem si ho jako postavu komerční globální pop-kultury, která spokojeně žije ze své legendy. Teď si říkám: hanba mi.

Ten zážitek přišel ve chvíli, kdy už jsem nic dalšího nepotřeboval. Byl jsem zcela šťasten, spokojen s tím, co jsem v Rudolstadtu po čtyři dny zažíval. Padal soumrak, ležel jsem v parku Heinricha Heineho pod rozložitým javorem, nad hlavou mi létali poslední ptáci a první netopýři, v ní mi klidně plynuly úvahy. Ale zpovzdálí doléhající hudba Bregovičova Svatebního a pohřebního orchestru si mě pomalu podmaňovala.

Nakonec to byl možná nejlepší letošní koncert. Jeho vystoupení bylo celé neuvěřitelně sofistikované a prokomponované, spojující komplexní plochy filmové hudby s výbušným balkánským folklórem, který se ale vydává poživačně experimentovat i s jinými tradicemi — celé je to přitom živelné a strhující. Na Bregovičovi, který v Rudolstadtu nebyl poprvé, bylo cítit, jak moc právě tady hraje rád. Jestliže budete mít někdy příležitost vidět ho naživo, neváhejte ani vteřinu.

(Poznámka JP: Jelikož Goran blokuje vkládání, video si přehrajete jen na YouTube. Musíte na ně kliknout. Omlouvám se, ale nic podobnějšího koncertu v Rudolstadtu jsem nenašel.)

***

Den po skončení festivalu jsem se v tiskovém středisku doptával na covidové těžkosti festivalu. První zrušený ročník se ještě zvládl, ale ten druhý už byla těžká rána. Muselo se silně šetřit. V duchu se hluboce organizátorům klaním, protože na místě to nebylo prakticky poznat.

Aniž bych se musel ptát, je mi jasné, že něco takového jako umístění značek a jmen komerčních sponzorů na pódia tu jako cestu z hospodářských těžkostí vůbec nezvažovali. Živá hudba a vztah k ní je duchovní téma. Lidé tu vědí, že ji nelze kontaminovat komercí. Nad oltáře v kostelích se také nevěší loga sponzorů.

Má to ale i svůj sociální rozměr. Společnost má prostě komerční subjekty danit, násobně víc nežli se to dnes děje u nás, a štědrými dotacemi pak činit kulturu, vzdělání, sociální služby či podíl na rozhodování o životě komunit dostupné všem. Kazí vkus i představy o tom, jak má společnost vypadat, pokud se vzbuzuje dojem, že krásy umění jsou dostupné jen z milosti — špatně zdaněných — korporací.

Chápu do určité míry argument, který tu u nás tak často s přespřílišnou snadností říkáváme, že „jinak to tady nejde“. Možná, že ano, že nejde. Ale vždycky se znovu ptejme: Opravdu? A uvědomme si přitom vždy a znovu, že smiřovat se s okázalým sponzorstvím korporací znamená akceptovat hluboce nedemokratický, fakticky feudální model financování umění — jako by šlo o projev velkopanské benevolence.

Tak to v demokracii nemá být. Přístup ke kráse má být dostupný všem, a její tvorba má být štědře podporována sebevědomým státem.

Svobodná, živelná, živá hudba má k takovým úvahám podněcovat. V Rudosltadtu se to děje rok co rok. S logem Aralu, Agrofertu, nebo jiných korporací na pódiu by to bylo nemyslitelné.

Tomu všemu navzdory i u nás ale cosi na způsob Rudoslatdtu — v mnohem menším vydání — zažít lze. Fenomenální — silou génia místních organizátorů udržovaný — festival v Náměšti nad Oslavou právě začíná a potrvá celý týden.