Při pročítání diskuzí o válce na Ukrajině jsem se několikrát setkal s výrokem, že ruská kultura už teď, po agresi ruského státu proti Ukrajině, neexistuje. V kontextu, ve kterém zazněly, znamenaly tyto výroky nejspíše cosi jako zaujetí morálně správného stanoviska či vyjádření protestu. Přesto bylo pozoruhodné, že těm, kteří je vyslovovali, nedošlo, že je to z věcného hlediska nesmysl.

Ruská kultura samozřejmě po putinovském útoku na Ukrajinu nepřestala existovat. Je určitě vystavená zásadní zkoušce, možná větší než byly ty předchozí, nebo s nimi přinejmenším srovnatelné. Tou nejtěžší zkouškou je pochopitelně spojení s oficiální režimní politikou a ideologií. Kultura, která se nechá zlákat k ospravedlňování nadřazenosti jednoho národa nad druhými, války a zabíjení, je skutečně mrtvá. Vlastně neexistuje, protože nežije, ale jen parazituje.

Válka je opak kultury. Takový je skutečný význam okřídleného výroku „ve válce mlčí múzy“: není to tak, že v době války kultura nevzniká, nežije, nepomáhá životu. Často je tomu právě naopak. Samotná válka jako zmnožené násilí, podmaňování druhých, zabíjení je protikladem kultury. A taková kultura, která tvoří život, pomáhá do větší hloubky pochopit jeho tajemství i bolesti, ta nesporně vzniká v Rusku i dnes; nebo možná jinak: tvoří ji i dnešní Rusové.

Mnozí z nich během tohoto roku ze země odešli. Zpěvák, frontman rockové skupiny Akvarium Boris Grebenščikov (známý také podle iniciál jako BG) žije od vypuknutí invaze v Londýně, spíše se ale dá říci, že je na nekonečném světovém turné. Koncertoval v pobaltských zemích, Německu, Francii, Španělsku, samozřejmě ve Velké Británii, v Izraeli, Turecku, na rok 2023 si naplánoval koncertní šňůru ve Spojených státech a Kanadě. Jeden z koncertů se v září odehrál i v Praze.

Před několika dny na dotaz, jak se lišila reakce návštěvníků koncertů na Ukrajině a v Rusku, hudebník odpověděl, že na Ukrajině mají jeho hudbu stejně rádi jako v Rusku, dokonce snad ještě raději. Nebo možná měli. „Bojím se, že se už nedožiju toho, že budu zase hrát na Ukrajině. Bylo by to nesprávné z morálního hlediska. Rusové tu zemi ničí. A já jsem Rus. Jak bych tam mohl přijet a jen tak hrát?“

Ačkoli hned po začátku invaze ji jménem svým i své kapely Akvarium jednoznačně odsoudil, nepovažuje dnes za správné, aby jako ruský umělec vystoupil na Ukrajině. Nyní, za války, a asi i v dohledné budoucnosti. V reakcích na jeho odsouzení války 24. února na sociálních sítích přitom mnozí Ukrajinci Grebenščikova přímo zvali k tomu, aby po válce na Ukrajině hrál. A na facebookové skupině věnované BG a jeho kapele jsou k vidění videa z koncertu v ukrajinských Sumách ze začátku ledna 2021.

Už v červnu v rozhovoru pro The Insider Grebenščikov řekl, že na Ukrajině se vždy setkával s ještě vřelejším přijetím než v Rusku. Vztah, který mají Ukrajinci k jednomu z idolů nezávislé kultury sovětské éry, byl znát i na posledním pražském vystoupení. Nemálo z návštěvníků koncertu, včetně těch, kteří si připlatili za osobní setkání s hudebníkem v zákulisí, pocházelo z Ukrajiny. Při besedě vedené pouze v ruštině mluvili o tom, jak důležitá pro ně Grebenščikovova tvorba byla a stále je.

Na začátku října vydal Grebenščikov spolu s ukrajinským zpěvákem Serhijem Babkinem, anglickým hudebníkem (známým ze skupiny Eurythmics) Davem Stewartem a americkou zpěvačkou Stevie Nicks (Fleetwood Mac) skladbu Tváří v tvář ve třech jazycích, angličtině, ruštině a ukrajinštině. Je to píseň o naději v konec války a smíření.

Ve své části zpívá Grebenščikov ztišeným hlasem o tom, že jednou bude válka jenom vzdálený sen. Jenom tam, kde stával můj dům, bude prázdné místo…

Znovuoživené písně ruských zpívajících básníků

Umělci jako Boris Grebenščikov se proti své vůli stali novými ruskými emigranty. Jejich domovem je nyní cizina, zároveň ale budou stále bydlet ve vnitřním domově své vlasti a její kultury. V roce 2022 vydal Boris Grebenščikov dvě desky. První z nich je nové album skupiny Akvarium nazvané Dům všech svatých. Většina písní na něm vznikla ještě před vypuknutím války. Motiv navracení se do domu všech svatých, do skutečného, vnitřního, duchovního domova je nepřeslechnutelný.

V poslední den roku vyšla druhá deska BG. Je osobní a jmenuje se Písně bardů. Petrohradský písničkář na ní sám s kytarou přezpíval dvě desítky písní ruských zpívajících básníků poválečného období, počínaje bardem moskevského Arbatu, básníkem, prozaikem a písničkářem Bulatem Okudžavou. Podle svých vlastních slov Grebenščikov promýšlel vydání takové nahrávky přes deset let. S písněmi ruských písničkářských klasiků žil a nosil je v sobě.

Album je poctou nezávislé ruské kultuře a zároveň ruskému protiválečnému protestsongu. Bulat Okudžava, sám účastník druhé světové války, napsal a nazpíval mnoho písní s protiválečnou tematikou. Sám Grebenščikov už dříve, v roce 1999, nazpíval a vydal desku svých verzí okudžavovských písní. Na Písních bardů je Okudžava zastoupen celými osmi písněmi.

Jen o jednu píseň méně má u nás podstatně méně známý leningradský bard Jevgenij Kljačkin, dvě z nich jsou zhudebněním veršů Josifa Brodského. Kljačkina mohl malý Boris poslouchat přímo doma, byl to rodinný přítel Grebenščikovových. Dalšími v souboru zastoupenými autory jsou Alexandr Galič, Vladimir Vysockij, Jurij Vizbor, Alexandr Gorodnickij, Jurij Kukin a Gennadij Špalikov.

Tvorba některých z nich je českému čtenáři přístupná díky antologii textů ruských písničkářů Atlanti drží nebe (výběr a uspořádání Milan Tokár, překlad Helena Franková a Milan Dvořák, 1989). Převažujícími tématy básní-písňových textů jsou válka, emigrace, intelektuální poctivost v opresivním politickém systému, ale i kouzlo a krása měst a života jako takového. Podle Grebenščikova představuje ruská autorská píseň ojedinělý fenomén i ve světovém srovnání.

Je to návrat ke kořenům, do rodného domu, svým způsobem až před samotný vznik ruské rockové scény v sedmdesátých letech. Ta se do jisté míry proti starým bardům předchozích desetiletí spojeným (volky nevolky) se sovětským systémem vymezovala, nebo se přinejmenším chtěla podobat spíše svým západním vzorům. Pro Grebenščikova to přitom není první návrat k ruským kořenům.

Na začátku devadesátých let, po nepříliš úspěšném pokusu o to prosadit se anglicky na mezinárodní scéně (deska Radio Silence z roku 1991 vydaná za pomoci již zmíněného Davea Stewarta a dalších přátel) natočil Ruské album, kde se tradiční ruská kultura a náboženství stávají silnými motivy. Ale nikoli ve formě oslavy „tradice“ coby záštity před západní modernou, ale díky svým spirituálním a poetickým hodnotám.

Boris Grebenščikov je zvláštní zjev, je zároveň bytostně ruský a kosmopolitní. Je absolventem matematicko-fyzikální fakulty, je ovlivněn východní, zejména indickou duchovností — přeložil do ruštiny Bhagavadgítu. Na streamovacím serveru Spotify je jeho zdaleka nejhranější skladbou Saraswati, nahraná společně s americkým interpretem hinduistické náboženské hudby Krishnou Dasem. Obraz Sarasvatí, bohyně učenosti a uměním řeči a písma, zdobí pódium na jeho koncertech (ne při všech písních je ale vidět).

Ve svém pravidelném týdenním rozhlasovém podcastu Aerostat, který vysílá už bezmála dvacet let a má před 900 dílů, pouští a komentuje hudbu především anglickou, v různých žánrech, od folku přes klasický rock po reggae a rap. Ale občas zazní i píseň ruská či v jiném jazyce, třeba v perštině. Na jazyku, na národnosti vlastně vůbec nezáleží, důležité je sdělení.

V dnešním Rusku je Grebenščikov „zahraničním agentem“, jeho jméno figuruje spolu s dalšími k režimu kritickými hudebníky na seznamu kapel a interpretů, jejichž vystupování není ve státním zájmu. Je ale jisté, že se bude dál poslouchat jak v Rusku, tak na Ukrajině, stejně jako v dalších zemích, kde žijí a přibývají ruští emigranti. A bude si nacházet příznivce i mezi těmi, kdo mají rádi ruskou kulturu.