Sofia Asgatovna Gubajdulinová se narodila 24. října 1931 v Čistopolu (tatarsky Çistay) jako nejmladší ze tří dcer v rusko-tatarské rodině. Místo svého narození pokládala za osudovou náhodu: o deset let později v Čistopolu trávila jistý čas — krátce před dobrovolným ukončením svého pozemského trápení — básnířka Marina Cvetajevová. K ní Gubajdulinová chovala hluboký obdiv, jejž vyjádřila v dílech Hodina duše pro orchestr, mezzosoprán a bicí nástroje (1974) či Pocta Marině Cvetajevové pro sbor (1984).

Dětství a rané mládí Gubajdulinová strávila v Kazani, která pro evropské Rusy byla branou do Asie, zatímco pro Tatary branou na Západ. To jako by předurčilo kulturní vlivy, které ji formovaly: tatarský z otcovy strany, ruský ze strany matčiny, židovský prostřednictvím učitelů v dětství a německý, který působil na její hudební a literární zájmy. Samotnou otázku národnostní identity přitom nikdy nepokládala za dilema: „Podstatná pro mě není národnost, ale lidstvo jako celek,“ prohlašovala.

Hudební vzdělání, kterého se jí dostalo v Kazani, následně rozvíjela v Moskvě, kam přišla ve třiadvaceti letech na konzervatoř studovat skladbu. Jako řada jejích souputníků odmítla diktát socrealistické estetiky a vyhledávala „zakázané ovoce“: partitury a nahrávky Nové hudby, samizdatovou literaturu, filozofii Vladimira Solovjova a Nikolaje Berďajeva či společnost uměleckých obdobně smýšlejících kruhů.

Taková společnost se shromažďovala například ve Skrjabinově muzeu, kde se scházely pozdější slavné osobnosti z řad režisérů, herců, básníků, výtvarníků či hudebníků, diskutovaly, vzájemně si předváděly ukázky ze své tvorby a poslouchaly těžko dostupné nahrávky. Tehdy byl v muzeu dočasně instalován i legendární fotoelektronický syntezátor ANS, na němž — po jeho přemístění do nově vybudovaného Experimentálního studia elektronické hudby — Gubajdulinová vytvořila svou jedinou elektroakustickou skladbu Vivente Non-Vivente (1970).

Další setkání, kterých se Gubajdulinová účastnila, pořádal u sebe doma skladatel Vjačeslav Arťomov. Právě zde se zformovalo improvizační trio, jehož sestavu vedle Gubajdulinové a Arťomova doplňoval Viktor Suslin. Jejich společná, zpočátku spontánní muzicírování na tradiční nástroje, jež si Arťomov přivážel z folkloristických expedic do Zakavkazska a Střední Asie, záhy vyústila v pravidelné seance trvající i několik hodin.

Byla to laboratoř, při níž skladatelé neimitovali lidovou hudbu, ale objevovali nové zvukové světy. Brzy začali vystupovat i veřejně pod názvem Astreja — podle zednářské lóže existující v Rusku na přelomu osmnáctého a devatenáctého století — a ze zkušenosti kolektivní improvizace více či méně čerpali podněty také pro vlastní hudbu.

S neoficiálními literárními kruhy Gubajdulinová navázala užší kontakt zvláště díky svému druhému manželovi Nikolaji Bokovovi, který se angažoval v samizdatovém prostředí. Takto poznala například surrealistického básníka čuvašského původu Gennadije Ajgiho, jehož verše ji zaujaly natolik, že si od něj vyžádala několik textů. Ajgiho slova pak zhudebnila v roce 1972 v písňovém cyklu Růže a o více než dvacet let později vytvořila rozsáhlou pětidílnou skladbu pro komorní sbor a komorní ansámbl Teď sníh tu bude navždy, o níž často prohlašovala, že patří z její tvorby k jejím nejmilejším.

Literatura hrála v  tvorbě Gubajdulinové obecně důležitou roli. Ze spisovatelů, kteří se v ní leitmotivicky vraceli, vynikal T. S. Eliot. Gubajdulinová se k němu obrátila mimo jiné ve skladbě Hommage à T. S. Eliot pro okteto a soprán (1987), ve Čtvrtém smyčcovém kvartetu (1993) napsaném na objednávku slavného kalifornského souboru Kronos Quartet a inspirovaném Eliotovým básnickým cyklem Four Quartets nebo flétnovém koncertu (2005), jehož název The Deceitful Face of Hope and of Despair byl převzat z básně Ash Wednesday.

Stojí za připomenutí, že v sedmdesátých letech Sofia Gubajdulinová udržovala poměrně čilé vztahy s českým kulturním prostředím. Jako člověk, který se pohyboval v disidentském ovzduší, nesla těžce zprávy o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa.

V té době složila dvě kantáty, Noc v Memfisu a Rubajat, v nichž jako by se snažila před realitou uniknout do dávné minulosti — do starověkého Egypta, respektive Persie. První zmíněné dílo bylo v roce 1970 díky intervenci skladatele Václava Kučery nahráno v Československém rozhlase — byl to mimochodem právě Kučera, kdo jako jeden z prvních referoval o autorech generace Gubajdulininové ve své útlé knížce Nové proudy v sovětské hudbě, vydané nedlouho předtím.

Ve stejné době vznikla i Pohádka-poema. Rané orchestrální dílo z roku 1971 bylo napsáno na základě materiálu převzatého ze skladatelčiny hudby k rozhlasové dramatizaci pohádky Křída Miloše Macourka. Křída v této pohádce touží vykreslit všechny krásy světa a ve své sny nepřestává věřit, ani když už je opotřebovaná, docela maličká. Aneb jak říká Josif Brodskij v Nábřeží nevyléčitelných: „My odcházíme, zatímco krása zůstává. Neboť my směřujeme k budoucnosti, zatímco krása je věčná přítomnost.“

Pro soubor Due Boemi di Praga, přitahující pozornost především díky Josefu Horákovi coby hráči na basklarinet, Gubajdulinová složila skladbu Tečky, čáry a klikyháky (1976).

V roce 1970 Gubajdulinová napsala pro soubor Musica Viva Pragensis — na objednávku jeho uměleckého vedoucího Marka Kopelenta — skladbu Concordanza. Tehdy se také začala rodit — i z dnešního pohledu velice zajímavá a pohříchu pozapomenutá — spolupráce Gubajdulinové s Kopelentem a východoněmeckým skladatelem Paulem-Heinzem Dittrichem na týmovém oratoriu Laudatio pacis (1975), komponovaném na slova Jana Amose Komenského a věnovaném třicátému výročí vzniku UNESCO.

Pozoruhodné půlhodinové dílo, zasvěcené „myšlence míru, soužití mezi národy a lidské snášenlivosti“, se i přes dlouhotrvající snahy o uvedení dočkalo premiéry — a dosud také jediného provedení — teprve 3. září 1993 v Berlíně, plných osmnáct let od vzniku. Byla to jistá satisfakce, která se však nedá srovnat s představou, jak by skladba musela zapůsobit už v roce 1975. Přesto by každé další provedení oratoria i v dnešní době jistě prokázalo jeho uměleckou hodnotu a nadčasovost poselství.

Skonem Sofie Gubajdulinové 13. března 2025 se kapitola této týmové spolupráce definitivně uzavřela. Paul-Heinz Dittrich zemřel roku 2020, Marek Kopelent předloni, „poslové míru“ se tedy ukončení nového rozsáhlého válečného konfliktu na území Evropy nedočkali…