Sofia Asgatovna Gubajdulinová se narodila 24. října 1931 v Čistopolu (tatarsky Çistay) jako nejmladší ze tří dcer v rusko-tatarské rodině. Místo svého narození pokládala za osudovou náhodu: o deset let později v Čistopolu trávila jistý čas — krátce před dobrovolným ukončením svého pozemského trápení — básnířka Marina Cvetajevová. K ní Gubajdulinová chovala hluboký obdiv, jejž vyjádřila v dílech Hodina duše pro orchestr, mezzosoprán a bicí nástroje (1974) či Pocta Marině Cvetajevové pro sbor (1984).

Dětství a rané mládí Gubajdulinová strávila v Kazani, která pro evropské Rusy byla branou do Asie, zatímco pro Tatary branou na Západ. To jako by předurčilo kulturní vlivy, které ji formovaly: tatarský z otcovy strany, ruský ze strany matčiny, židovský prostřednictvím učitelů v dětství a německý, který působil na její hudební a literární zájmy. Samotnou otázku národnostní identity přitom nikdy nepokládala za dilema: „Podstatná pro mě není národnost, ale lidstvo jako celek,“ prohlašovala.

Hudební vzdělání, kterého se jí dostalo v Kazani, následně rozvíjela v Moskvě, kam přišla ve třiadvaceti letech na konzervatoř studovat skladbu. Jako řada jejích souputníků odmítla diktát socrealistické estetiky a vyhledávala „zakázané ovoce“: partitury a nahrávky Nové hudby, samizdatovou literaturu, filozofii Vladimira Solovjova a Nikolaje Berďajeva či společnost uměleckých obdobně smýšlejících kruhů.

Taková společnost se shromažďovala například ve Skrjabinově muzeu, kde se scházely pozdější slavné osobnosti z řad režisérů, herců, básníků, výtvarníků či hudebníků, diskutovaly, vzájemně si předváděly ukázky ze své tvorby a poslouchaly těžko dostupné nahrávky. Tehdy byl v muzeu dočasně instalován i legendární fotoelektronický syntezátor ANS, na němž — po jeho přemístění do nově vybudovaného Experimentálního studia elektronické hudby — Gubajdulinová vytvořila svou jedinou elektroakustickou skladbu Vivente Non-Vivente (1970).

Další setkání, kterých se Gubajdulinová účastnila, pořádal u sebe doma skladatel Vjačeslav Arťomov. Právě zde se zformovalo improvizační trio, jehož sestavu vedle Gubajdulinové a Arťomova doplňoval Viktor Suslin. Jejich společná, zpočátku spontánní muzicírování na tradiční nástroje, jež si Arťomov přivážel z folkloristických expedic do Zakavkazska a Střední Asie, záhy vyústila v pravidelné seance trvající i několik hodin.

Byla to laboratoř, při níž skladatelé neimitovali lidovou hudbu, ale objevovali nové zvukové světy. Brzy začali vystupovat i veřejně pod názvem Astreja — podle zednářské lóže existující v Rusku na přelomu osmnáctého a devatenáctého století — a ze zkušenosti kolektivní improvizace více či méně čerpali podněty také pro vlastní hudbu.

S neoficiálními literárními kruhy Gubajdulinová navázala užší kontakt zvláště díky svému druhému manželovi Nikolaji Bokovovi, který se angažoval v samizdatovém prostředí. Takto poznala například surrealistického básníka čuvašského původu Gennadije Ajgiho, jehož verše ji zaujaly natolik, že si od něj vyžádala několik textů. Ajgiho slova pak zhudebnila v roce 1972 v písňovém cyklu Růže a o více než dvacet let později vytvořila rozsáhlou pětidílnou skladbu pro komorní sbor a komorní ansámbl Teď sníh tu bude navždy, o níž často prohlašovala, že patří z její tvorby k jejím nejmilejším.