Hudba spojuje národy. Málokdo ze současných hudebníků svědčí lépe o platnosti tohoto starého úsloví, než Katalánec Jordi Savall. Hudební vzdělání získal v Barceloně a švýcarské Basileji, kde se stal profesorem hry na violu „na gamba“. Tento nástroj, který připomíná spíš dnešní violoncello než violu, do značné míry uvedl znovu do používání a přispěl k jeho popularitě.

K ní také nemálo pomohl francouzský film Všechna jitra světa (Tous les matins du monde), v němž jednu z hlavních rolí hraje hudba v podání Savalla a jeho spoluhráčů. Film popisuje vztah dvou barokních francouzských hudebníků, pana de Sainte-Colombe (jeho křestní jméno bohužel neznáme) a jeho žáka Marina Maraise, kterého ve filmu ztvárnil Gérard Depardieu. Marais, jeden z nejuznávanějších virtuozů hry na violu, i jeho učitel se stali jakýmisi Savallovými vzory, jejich skladby pro tento nástroj nahrál a stále se k jejich dílu vrací.

Jiný hlas

Již v roce 1974 Savall založil komorní soubor Hespèrion XX, v němž (a v jeho dodnes fungujícím pokračování po roce 2000, nazvaném Hespèrion XXI) klíčovou roli sehrávala jeho manželka, vynikající sopranistka Montserrat Figueras (1942-2011). Na hudební dráhu se vydaly i obě jejich děti, dcera Arianna a syn Ferran. Na konci osmdesátých let založil Savall postupně vokální soubor Capella Reial de Catalunya (v roce 1987 v Barceloně) a svým složením mezinárodní orchestr Le Concert des Nations, který se zaměřuje především (ale ne výhradně) na hudbu barokní.

Svoji pozornost věnuje jak baroku francouzskému (Lully, Rameau, Couperin, Charpentier), německému (jeho nahrávka Bachových Braniborských koncertů patří mezi nejoceňovanější, nahrál ale i několik dalších Bachových děl), italskému (Monteverdi, Merula, Vivaldiho koncerty pro violu) i anglickému (Lawes, Purcell), a pochopitelně i tvorbě autorů Pyrenejského poloostrova (Joan Cabanilles, José Marín).

Vydal se několikrát i do „Nového světa“, k barokní hudbě Latinské Ameriky, a opakovaně také do doby starší než barokní, k dílům hudby středověké a renesanční, ale také k lidové hudbě keltské. Díla pozdější než barokní jsou naopak spíše výjimkou (Haydnových Sedm posledních slov Krista na kříži, Mozartova Malá noční hudba a Rekviem, Beethovenova Eroica).

V roce 1998 založil Jordi Savall vlastní hudební nakladatelství Alia Vox (Jiný hlas), kde vydává jak vlastní nové nahrávky, tak i nová vydání těch starších. Alba Alia Voxu patří k těm nejkrásnějším, které jsou k dostání. Samozřejmostí je u nich text v mnoha jazycích (nejčastěji šesti, ale třeba i deseti), množství ilustrací a zasvěcených textů z pera znalců hudby dané epochy, ale i historiků, spisovatelů a dalších autorů.

Rodí se hudební humanista

Časem začal Savall s projekty většího rozsahu. Výsledkem je řada koncepčních nahrávek o několika discích, představujících jakési hudebně-literárně-obrazové výlety do minulosti. Takováto vícenásobná alba vložená do knih zahrnují cestu do světa Dona Quijota, Kolumbova objevu Nového světa (a všeho zlého i dobrého, co přinesl), výpravu do zapomenutých království středověkých katarských kacířů, Jany z Arku či pohnutých historií mocné dynastie Borgiů. Hudba je pro Savalla pouze jednou částí celkového obrazu dané doby.

Postupem času se Jordi Savall stal čímsi jako hudebním humanistou. Přitahují ho ty postavy dějin, které ztělesňují dialog, úsilí o porozumění tváří v tvář fanatismu a nenávisti. Rozsáhlou nahrávku (o šesti discích) věnoval „knížeti humanistů“ Erasmu Rotterdamskému. Vedle dobové hudby na ní zní četba úryvků z Erasmovy asi nejslavnější knihy, Chvály bláznivosti. A jak je u Savalla zvykem, zní hned v několika jazycích.

Další zajímavé postavě věnoval jednu z dosud nejnovějších nahrávek: Savallův krajan, Katalánec Ramón Llull (Raimundus Lullus) v 13. století vyzýval ke studiu arabštiny (ovšem s hlavním úmyslem přivést muslimy, stejně jako Židy, ke konverzi ke křesťanství).

Jedna ze Savallových nahrávek je přímo věnována hledání míru. Pro Pacem přináší výběr ze skladeb věnovaných pokoji mezi lidmi. Kromě klasických děl středověku, renesance a baroka na něm zní i skladba jednoho z významných skladatelů současnosti, Estonce Arvo Pärta, složená k poctě obětí atentátů v Madridu v březnu 2004. Obsáhlou knihu k albu tvoří eseje marocké feministické socioložky a kritičky islamismu Fatimy Mernissi, francouzského filosofa Edgara Morina a katalánsko-indického teologa Raimona Panikkara.

Orient-Occident

Prvním Savallovým pokusem o postavení hudebního mostu mezi Východem a Západem bylo album sefardské hudby, kde jsou vedle sebe skladby vzniklé v prostředí židovské diaspory na Západě (na Pyrenejském poloostrově) a na Východě (na území osmanské říše). Předěl znamenala nahrávka Orient-Occident z roku 2006. Na ní si vzájemně odpovídají skladby z prostředí osmanské říše, Persie, Afghánistánu, Palestiny/Izraele a severní Afriky, a na druhé straně středověké Itálie a Pyrenejského poloostrova.

Jak Jordi Savall píše v průvodním textu, popudem ke vzniku nahrávky byla potřeba najít spirituální lék na konflikt kultur a civilizací propuknuvší na podzim 2001 se začátkem války v Afghánistánu. Myšlenka, že sdílení hudební tradice, její vzájemné objevování a radost z něj může nějak napomoci k otupení nenávisti a nepřátelství, je možná naivní. Ale co jiného vlastně může hudebník dělat... Pro Jordiho Savalla byl tento první hudební most mezi Východem a Západem v každém případě jenom začátkem, prvním v řadě kroků na cestě, po níž pokračuje až dodnes.

Album Orient-Occident se v roce 2013 dočkalo druhého pokračování, věnovaného trpící Sýrii. Tentokrát mluví Savall v úvodu (s citací Kunderovy Knihy smíchu a zapomnění) o léku proti zapomnění, proti amnézii, která je jednou z nejtragičtějších stránek lidské existence. O nezapomínání tragédií minulosti se snaží vytrvale: již dvakrát se vypravil na Balkán, s připomenutím krvavých válek na Balkáně v 90. letech minulého století, ale připomněl i arménskou genocidu z počátku století.

Zdá se, že se Jordi Savall zcela záměrně snaží přivádět na svých nahrávkách dohromady hudebníky ze znepřátelených stran. Na albu věnovaném Jeruzalému hrají a zpívají vedle sebe hudebníci izraelští a palestinští, na desce o Arménii Arméni a Turci. Všichni dohromady se pak sešli na albu Mare Nostrum, které oslavuje historii a kulturu Středozemního moře, na jehož březích se zrodilo tolik úžasných kulturních děl i událo tolik strašlivých barbarství. Desky mapující hudební kulturu osmanské říše přinášejí kromě turecké hudby i židovskou, arménskou a dalších menšin.

Cesta, která nekončí

Jak se hudební poutník mezi kulturami vyrovnává s realitou světa, který jen málokdy odpovídá snům humanistů a pacifistů? Pokouší se být angažovaným člověkem citlivě reagujícím na dění okolo sebe. Po tragickém tsunami a havárii ve Fukušimě v březnu 2011 vydal Alia Vox nahrávku obsahující hudební dialog mezi Španělskem a Japonskem (navazovala na předchozí hudební výpravu po stopách misionáře daleké Asie Františka Xaverského). Výtěžek z prodeje desky šel na pomoc postiženým v Japonsku.

V roce 2014 Savall odmítl přijmout španělskou národní cenu za hudbu, své rozhodnutí odůvodnil v dopisu adresovaném španělskému ministru kultury. Vyjádřil zde nesouhlas s macešským vztahem vlády k hudebnímu a kulturnímu dědictví. Připomíná vysokou nezaměstnanost zvláště mladých lidí v zemi a apeluje na to, že by všichni měli mít přístup k nejcennějším kulturním hodnotám, které by neměly být vyhrazeny jen hrstce privilegovaných. Savall je také zastáncem nezávislosti Katalánska a konání referenda v této otázce.  

Realita zasáhla i do jeho plánů hrát pro uprchlíky v Calais, kde měl Savall se svým souborem vystoupit v prosinci 2015. Z bezpečnostních důvodů koncert odložil, v letošním roce se ale mezi imigranty se svou violou nakonec vypravil.

Jeden z posledních Savallových hudebních projektů oživuje hudební a kulturní tradici Granady, posledního muslimského království na Pyrenejském poloostrově. I tentokrát se Jordi Savall vyznává z víry v moc hudby pomáhat k dialogu mezi kulturami a překonávání nepřátelství. Cesta, kterou nabízí, je představení tří bohatých hudebních tradic „Španělska tří kultur“, křesťanské, židovské a islámské, v podání hudebníků pocházejících z těchto tří tradic.

Ran minulosti, které je třeba uzdravit, a cizoty a nepřátelství, která by měl oživit a proměnit dialog, je stále nespočet. Hudební poutník Jordi Savall tak bude mít i nadcházejících letech co na práci. Ať je těch let ještě mnoho.