František je postarší chlapík žijící v malé vesnici na Slovácku. Celý život se živí prací se dřevem. Pomáhá ho sázet i kácet v lese, doma z něj zas vyrábí prkýnka či vařečky. Sousedi a kamarádi jej znají prakticky jen v rádiovce — prastaré čepici s legrační anténkou a klikatým zmijovitým vzorem.

Politika ho zajímá jako spoustu jeho vrstevníků, hlavně coby kulisa, jež život častěji komplikuje než zjednodušuje. Není ale zapšklý. Sice si myslí, že vlády se o lidi starají málo, nějakou klasickou stranu, kterou vhodí do urny, si ale vždycky najde. Dokonce mu nijak zásadně nevadí ani uprchlíci, pokud jich tu časem nebude víc než domorodců a pokud ti nebudou ohroženi, byť třeba jen na svých mzdách, důchodech či službách, co dostávají od státu.

Za prezidenta Franta volil Miloše Zemana. Prostě proto, že se mu zdál být z kandidátů nejlidovější. Teď ale často kroutí hlavou nad slovníkem hlavy státu i nad tím, jak ostatním politikům podráží nohy. Hlas by mu však dal i příště, protože nikdo lepší než Zeman se nenabízí.

Stanoviska k tomu, co se v zemi děje, nejintenzivněji sděluje po pátém pivu v hospodě, ale i doma u kafe při zapnuté televizi. Dál se nedostanou, pokud se zrovna do místní hospody nenachomýtne zhýralý pisálek z Prahy.

Franta to nese statečně: Koho by přece zajímaly pindy chlapa z dědiny, který se živí jen rukama…!

No, nevím. A koho zajímají politické komentáře Karla Gotta, Lenky Dusilové či Davida Kollera? Proč by oni měli mít oproti Frantovi výhody plynoucí jen z toho, že lozívají na obrazovku a věčně jim nastavují diktafony nějací reportéři? Oč je jejich stanovisko fundovanější než Frantovo?

Sotva se zotavil z vážné léčby, rozpovídal se Karel Gott v novinách. S nedůvěrou pohlíží na příliv běženců do Evropy, má pocit manipulace a spiknutí, v jehož rámci jsme vydíráni pohledem na zubožené děti, přičemž za nimi přehlížíme ty dobře oblečené a technicky vybavené mladé muže. Znovu též zopakoval svoji představu o světě řízeném za zákulisí — ilumináty, lóžemi a bůhvíkým dalším.

Nemohl jsem si nevzpomenout, jak si kdysi notoval s vypravěči historek o „židobolševickém spiknutí“, například z řad Sládkových republikánů, kteří takto interpretovali i 17. listopad 1989. Anebo na jeho podporu podezřelé nadaci navázané na kmotra Mrázka.

Názor bez póz

Mistr má prostě zlato v hrdle, srdce na dlani, ovšem o politice ví buřt. Ale protože přitahuje pozornost, s ochotou sobě vlastní se o ten buřt podělí. Není to jeho vina. Když je tázán, slušně odpoví. Proč ale je tázán, zůstává záhadou. Jen proto, že prodává náklad, anebo se někomu jeho vidění světa hodí do krámu k mediálním masážím?

Nemyslím, že by lidé podle Gotta volili, na to jsou snad soudní. Ale mnohým postačí, když je pěvec v jejich názoru utvrdí. A nedojde jim, že to patrně souvisí s tím, že společně čerpají informace z podobně pochybných zdrojů.

Když jsem ale takto přísný na Zlatého a Českého slavíka, musím měřit stejným metrem i jeho mladším kolegům, kteří se v přímém televizním přenosu sice kultivovaně, bez vulgarit typických pro „umělce“ typu Františka Ringo Čecha, ale přesto úplně mimoběžně navážejí do prezidenta Zemana či údajného posouvání země na východ.

Zeman je snadný terč a ochotně se za něj sám nabízí: ví, že tím jen zocelí své věrné. Proč ale nejsou na mušce jeho sekundanti, počínaje kardinálem Dukou a konče druhdy rádoby konzervativními hvězdami ODS? A kde byli naši slavní, když se divoce privatizovalo, tunelovalo, odklánělo a všelijak „léčilo Klausem“?

Mají právo říkat, co chtějí, ale já preventivně stahuji u aparátu zvuk. Není v tom má nadutost, byť sdílením teze, že o politice by měli v médiích hovořit ti, co ji dělají, a pak ti, co „mají papír“ na její analyzování, se netajím. Ale když už by mělo být normou, že politiku kážou z obrazovky „řemeslníci hudby“, měla by být dána stejná šance i „řemeslníkovi dřeva“ Frantovi.

Na zpěvácích, spisovatelích a básnících s názorem jsem vyrostl, od Dylana, po Okudžavu. Baví mě hledat poselství v písních Springsteena či U2. Každý rok si připomínám výročí narození i úmrtí Karla Kryla — tento týden by mu bylo dvaasedmdesát. Ne ve všech soudech se s ním shodnu, ale ctil hodnoty, které ctím i já, a dokázal je tlumočit češtinou květnatou a údernou zároveň.

Těším se, až nějaké dobové poselství zhudební i Karel Gott, Lenka Dusilová či David Koller. Ovšem o politice si raději zase podebatuji s Frantou ve zmijovce. Nebude to sice moc učesané a možná se i rafnem, ale půjde o autentický dialog bez póz a klišé.