Předávání cen Anděl připomínalo předávání pohlavní nemoci. V sobotu večer ujedete a táhne se to s vámi dál. Nechme teď stranou to, že Libor Bouček stále zvětšuje propast mezi svou pověstí bujarého moderátora a reálnou neschopností vymyslet vtip. Nechme stranou to, že mu nepomohl ani zlatý mikrofon. A nechme stranou ocenění pro Barboru Polákovou za album, v němž jedna z písní začíná veršem „Mám ruku třikrát zlomenou/Chci její bundu koženou.“

Mediálně se infikovali hlavně Lenka Dusilová a David Koller. Během svých vystoupení totiž zkritizovali prezidenta Zemana. Lépe řečeno: Dusilová kritizovala, Koller se snažil zformulovat souvislou větu. Marně. „Ještě k té politice. Já bych byl rád, kdyby se naše vláda o nás postarala a netahala nás na východ za těma lidma, který to evidentně dělají, je to pan Babiš nebo pan Klaus, nebo dokonce soudruh Zeman.“

Z toho lze s jistotou poznat jen to, že Koller žije stále ve světě studené války. Později se v rozhovoru vyznal, že hraje na americké kytary, a co že prý přišlo z Ruska. Jak napsal Vít Klusák: kromě Dostojevského a Tarkovského přišly z Ruska také Kellnerovy peníze, za které mu skupina Lucie hrála na večírku v Rudolfinu.

Zakažte totalitu!

Bezzubost jeho kritiky ale o to více kontrastuje s reakcí, kterou vyvolala. Jiří Ovčáček se po zádech Miloše Zemana vydrápal do pozice nezávislé a neřízené mediální persony — už skrze něj nemluví prezident, ale něco jiného. A není to samotný Ovčáček, ale zjednodušené vidění světa, v němž je každý kritik automaticky totalitní cenzor.

„Angažovaní umělci. 1948, 1977 a teď 2016. Třeba opět uspořádají seanci v Národním divadle a budou podepisovat prezenční listinu“, napsal na svém twitteru. Šéfredaktor Babišovy Mladé fronty Dnes Jaroslav Plesl proto nezůstal pozadu: „Ostatně každé totalitě vždycky prošlapávají cestu úplně pitomí umělci jako je Koller a Dusilová.“ Takový frk bychom neměli jen tak odbýt jako obecné moudro na úrovni citátů Paula Coelha po kocovině. Odkrývá totiž jeden z důvodů, proč se stále nemůžeme na ničem domluvit.

↗

Jen díky démonizaci druhých může Ovčáček přirovnat kritiku moci k Antichartě. Jen tak může Plesl udržet své rozdělení na Dobro a Zlo, v němž je Dobro vždy Jarin a Zlo je opačný názor. Foto ceskatelevize.cz

Po sametové revoluci jsme totiž euforicky vstoupili do prostoru svobody slova. To také znamená, že každý může kritizovat každého. Zároveň vymizely velké světonázory, na které bylo možné se odkazovat při obhajobě svých postojů. Člověk zůstal se svými názory sám — každý si musí své stanovisko odůvodnit na vlastní pěst.

Ovčáček, Plesl a spol. oprávněně cítí nejistotu. Nedostatek argumentů je konstantní stav jejich mysli. Co teď? Žádné velké pravdy už neexistují, stále ale můžeme při životě udržovat strach z totality. Jedince s jiným pohledem na svět nebo na Zemana tak jednoduše prohlásíte za přisluhovače totality.

Ale pozor! Není dobré slovo „totalita“ definovat, ve své významové volnosti totiž může doplavat na hlavu jakéhokoli kritika a vyloučit jej ze společnosti „slušných demokratů“. Tak ostatně postupuje i Koller: každý, kdo nehraje na americké Schectery, je bolševik, se kterým se nemluví.

Jen díky démonizaci druhého může Plesl udržet své rozdělení na Dobro a Zlo, v němž je Dobro vždy Jarin a Zlo je opačný názor. Jen tak je možný kognitivní veletoč, při němž prezidentův mluvčí přirovná umělce kritizující mocné k těm umělcům, kteří mocným naopak podepisovali věrnost při Antichartě.

Nemusíte být chytří a ani si nemusíte být jistí, co si vlastně myslíte — stačí, když je váš oponent „totalitou“. Je vyhráno. Mnohost názorových pozic je zkrocena a je vykastrován její dynamický potenciál, který za běžných okolností obohacuje debatu.

Takový odboj proti „totalitě“ nás paradoxně k totalitě přibližuje. Už to slovo někdo zakažte, prosím.