Tento týden nám dal zavzpomínat na „zlatou éru“ českého parlamentarismu. Už už se zdálo, že na eskamotérské kousky Věcí veřejných, Grossovo vysvětlování původu peněz, za něž přišel k bytu, nebo na projevy Sládkových republikánů, v nichž se splácalo páté přes deváté, nikdo nenaváže. Stalo se — a hned dvakrát.

V úterý se poslanci věnovali migraci. Vzali to z gruntu, jak je u nich zvykem. Každý, kdo někdy někam cestoval nebo zpovzdálí zahlédl cizokrajce, se opět cítil být expertem. Jednota po stoprvé zavládla při odporu k evropským přerozdělovacím kvótám na uprchlíky. Budiž. Jde jen o jedno z možných řešení. Jenže jiné opět nezaznělo. Mohlo třeba mít podobu závazku postarat se o část běženců dobrovolně.

Jistě, to už částečně děláme. Ale zopakovat dobrou vůli by mělo stejný, a možná ještě větší význam, než flašinetově omílat, co se nám nelíbí. Že nelze migranty napěchovat Řecko či Turecko, je snad už jasné a svůj zdánlivě geniální nápad, aby hotspoty byly třeba v severní Africe, zatím jeho autor Andrej Babiš jaksi nevyjednal.

Občané, nota bene krátce po krveprolití v Bruselu, mají právo na své obavy - stejně jako na jejich tlumení odpovědnými politiky. K tomu ovšem skoro nedošlo. Premiér Sobotka si znovu zatančil mezi vejci, leč přebily ho laické soudy zákonodárců zleva zprava, hlásících se k vládě i opozici. Vše vyvrcholilo přijetím usnesení proti zavedení bezvízového styku s Tureckem, na kterém se domluvili lídři EU a které podpořil i kabinet složený z ČSSD, ANO a KDU-ČSL. Šprajcli se jeho vlastní poslanci.