Tento týden nám dal zavzpomínat na „zlatou éru“ českého parlamentarismu. Už už se zdálo, že na eskamotérské kousky Věcí veřejných, Grossovo vysvětlování původu peněz, za něž přišel k bytu, nebo na projevy Sládkových republikánů, v nichž se splácalo páté přes deváté, nikdo nenaváže. Stalo se — a hned dvakrát.

V úterý se poslanci věnovali migraci. Vzali to z gruntu, jak je u nich zvykem. Každý, kdo někdy někam cestoval nebo zpovzdálí zahlédl cizokrajce, se opět cítil být expertem. Jednota po stoprvé zavládla při odporu k evropským přerozdělovacím kvótám na uprchlíky. Budiž. Jde jen o jedno z možných řešení. Jenže jiné opět nezaznělo. Mohlo třeba mít podobu závazku postarat se o část běženců dobrovolně.

Jistě, to už částečně děláme. Ale zopakovat dobrou vůli by mělo stejný, a možná ještě větší význam, než flašinetově omílat, co se nám nelíbí. Že nelze migranty napěchovat Řecko či Turecko, je snad už jasné a svůj zdánlivě geniální nápad, aby hotspoty byly třeba v severní Africe, zatím jeho autor Andrej Babiš jaksi nevyjednal.

Občané, nota bene krátce po krveprolití v Bruselu, mají právo na své obavy - stejně jako na jejich tlumení odpovědnými politiky. K tomu ovšem skoro nedošlo. Premiér Sobotka si znovu zatančil mezi vejci, leč přebily ho laické soudy zákonodárců zleva zprava, hlásících se k vládě i opozici. Vše vyvrcholilo přijetím usnesení proti zavedení bezvízového styku s Tureckem, na kterém se domluvili lídři EU a které podpořil i kabinet složený z ČSSD, ANO a KDU-ČSL. Šprajcli se jeho vlastní poslanci.

Zazářili hlavně dva sociální demokraté. „Hlasoval jsem tak proto, aby moje děti a moje vnoučata měly klidný život,“ uvedl Stanislav Huml. Přejme jim to. Jen se bojím, že tudy cesta nevede. Ani skrze spuštění ostnatého drátu a izolaci České republiky. Absolutní klid nás stejně čeká až v rakvi.

Jaroslav Foldyna se zase domnívá, že „Turecko není přátelskou zemí pro Evropu“. Trochu se v tom ztrácím. S Tureckem jednáme, spoléháme se, že za nás převezme naše břímě — jinak bychom museli akceptovat uprchlíky i u nás — a zároveň říkáme, že partnera u stolu za seriózního nemáme? O tom, že Turecko má svérázné pojetí demokracie a lidských práv, víme dávno. Patří k těm kumpánům, nad nimiž euroamerické společenství trestuhodně přivírá oči. Média o tom píší a lidskoprávní neziskovky mluví už dávno. Co ale máme z tohoto opožděného prozření? Jaký lepší scénář zvolit, když jsou v pohybu jak davy lidí, tak vztahy mezi spojenci?

Ze Sněmovny odpověď nepřišla. A bylo by velké překvapení, kdyby tomu bylo jinak.

Babišův Červený hrádek

Tím spíš se o den později mohla s elánem pustit do čapího problému Andreje Babiše. I když tam samovzdělané ornitology předstihl sám „sprostý podezřelý“. V projevu, kterému do Fidela chybělo několik hodin a souvislá linka, umyl hlavy svým předchůdcům, vypočítal úspěchy své, ANO i vlády a odrecitoval černou listinu zrádců a nepřejícníků, kterými se donedávna pyšně obklopoval. Dostalo se na protikorupčníky, byznysmeny, novináře i bývalého náměstka na financích.

Až v samotném závěru Babiš odhalil, že v době čerpání eurodotace Čapí hnízdo vlastnili jeho příbuzní. Proč zrovna přes anonymní akcie, již nedodal.

Ono už je to vedlejší. Jestli něco Babiše diskvalifikuje z politiky a možná i slušné společnosti, je jeho způsob komunikace s okolím. Snad to i myslí upřímně, že v každém druhém vidí gaunera a nepřejícníka. Jenže nálepky jim dává podobné jako kdysi Miloš Jakeš ve svém labutím projevu na Červeném Hrádku. Je holt produktem té doby.

Voliči ANO a hradní pán to možná vyhodnotí jinak a svého hrdinu, „outsidera ve světě bílých rukaviček a politické korektnosti“, podrží. Anebo také ne. Třeba i jich se dotkne, jak se rozhodl dohnat a předehnat všechny ty činovníky, na kritice kterých se vyvezl nahoru. Pak ale hrozí, že — po slovenském vzoru — může být i hůř. Jak na twitteru podotkl Jiří Dienstbier, „Babiš by si měl uvědomit, že snižuje laťku, kterou pak otevření extremisté hravě překročí.“

Zkrátka parlament i bez Sládka, Grosse a Bárty během dvou dnů zažil, jaké to je, dotknout se dna. Posílena nebyla ani důvěra v systém, ani důvěra v jedince. Naopak. Mluviti stříbro, mlčeti zlato.