Tento týden nám dal zavzpomínat na „zlatou éru“ českého parlamentarismu. Už už se zdálo, že na eskamotérské kousky Věcí veřejných, Grossovo vysvětlování původu peněz, za něž přišel k bytu, nebo na projevy Sládkových republikánů, v nichž se splácalo páté přes deváté, nikdo nenaváže. Stalo se — a hned dvakrát.

V úterý se poslanci věnovali migraci. Vzali to z gruntu, jak je u nich zvykem. Každý, kdo někdy někam cestoval nebo zpovzdálí zahlédl cizokrajce, se opět cítil být expertem. Jednota po stoprvé zavládla při odporu k evropským přerozdělovacím kvótám na uprchlíky. Budiž. Jde jen o jedno z možných řešení. Jenže jiné opět nezaznělo. Mohlo třeba mít podobu závazku postarat se o část běženců dobrovolně.

Jistě, to už částečně děláme. Ale zopakovat dobrou vůli by mělo stejný, a možná ještě větší význam, než flašinetově omílat, co se nám nelíbí. Že nelze migranty napěchovat Řecko či Turecko, je snad už jasné a svůj zdánlivě geniální nápad, aby hotspoty byly třeba v severní Africe, zatím jeho autor Andrej Babiš jaksi nevyjednal.

Občané, nota bene krátce po krveprolití v Bruselu, mají právo na své obavy - stejně jako na jejich tlumení odpovědnými politiky. K tomu ovšem skoro nedošlo. Premiér Sobotka si znovu zatančil mezi vejci, leč přebily ho laické soudy zákonodárců zleva zprava, hlásících se k vládě i opozici. Vše vyvrcholilo přijetím usnesení proti zavedení bezvízového styku s Tureckem, na kterém se domluvili lídři EU a které podpořil i kabinet složený z ČSSD, ANO a KDU-ČSL. Šprajcli se jeho vlastní poslanci.

Zazářili hlavně dva sociální demokraté. „Hlasoval jsem tak proto, aby moje děti a moje vnoučata měly klidný život,“ uvedl Stanislav Huml. Přejme jim to. Jen se bojím, že tudy cesta nevede. Ani skrze spuštění ostnatého drátu a izolaci České republiky. Absolutní klid nás stejně čeká až v rakvi.

↗

Andrej Babiš rozdal nálepky podobné těm, které vytvořil Miloš Jakeš ve svém labutím projevu na Červeném Hrádku. Je holt produktem té doby. Foto ceskatelevize.cz

Jaroslav Foldyna se zase domnívá, že „Turecko není přátelskou zemí pro Evropu“. Trochu se v tom ztrácím. S Tureckem jednáme, spoléháme se, že za nás převezme naše břímě — jinak bychom museli akceptovat uprchlíky i u nás — a zároveň říkáme, že partnera u stolu za seriózního nemáme? O tom, že Turecko má svérázné pojetí demokracie a lidských práv, víme dávno. Patří k těm kumpánům, nad nimiž euroamerické společenství trestuhodně přivírá oči. Média o tom píší a lidskoprávní neziskovky mluví už dávno. Co ale máme z tohoto opožděného prozření? Jaký lepší scénář zvolit, když jsou v pohybu jak davy lidí, tak vztahy mezi spojenci?

Ze Sněmovny odpověď nepřišla. A bylo by velké překvapení, kdyby tomu bylo jinak.

Babišův Červený hrádek

Tím spíš se o den později mohla s elánem pustit do čapího problému Andreje Babiše. I když tam samovzdělané ornitology předstihl sám „sprostý podezřelý“. V projevu, kterému do Fidela chybělo několik hodin a souvislá linka, umyl hlavy svým předchůdcům, vypočítal úspěchy své, ANO i vlády a odrecitoval černou listinu zrádců a nepřejícníků, kterými se donedávna pyšně obklopoval. Dostalo se na protikorupčníky, byznysmeny, novináře i bývalého náměstka na financích.

Až v samotném závěru Babiš odhalil, že v době čerpání eurodotace Čapí hnízdo vlastnili jeho příbuzní. Proč zrovna přes anonymní akcie, již nedodal.

Ono už je to vedlejší. Jestli něco Babiše diskvalifikuje z politiky a možná i slušné společnosti, je jeho způsob komunikace s okolím. Snad to i myslí upřímně, že v každém druhém vidí gaunera a nepřejícníka. Jenže nálepky jim dává podobné jako kdysi Miloš Jakeš ve svém labutím projevu na Červeném Hrádku. Je holt produktem té doby.

Voliči ANO a hradní pán to možná vyhodnotí jinak a svého hrdinu, „outsidera ve světě bílých rukaviček a politické korektnosti“, podrží. Anebo také ne. Třeba i jich se dotkne, jak se rozhodl dohnat a předehnat všechny ty činovníky, na kritice kterých se vyvezl nahoru. Pak ale hrozí, že — po slovenském vzoru — může být i hůř. Jak na twitteru podotkl Jiří Dienstbier, „Babiš by si měl uvědomit, že snižuje laťku, kterou pak otevření extremisté hravě překročí.“

Zkrátka parlament i bez Sládka, Grosse a Bárty během dvou dnů zažil, jaké to je, dotknout se dna. Posílena nebyla ani důvěra v systém, ani důvěra v jedince. Naopak. Mluviti stříbro, mlčeti zlato.