Do svobodných poměrů po roce 1989 jsme vstupovali s iluzí, že svobodu slova nejlépe ochrání volný trh. Tehdy u nás vycházely Lidová demokracie, Práce, Svobodné slovo, Rudé právo, záhy zbavené přívlastku, Mladá fronta, záhy jedním z prvních podnikatelských podvodů obohacená o příslovce Dnes, Zemědělské noviny, nově Lidové noviny a v každém okrese místní deník; v některých městech ještě večerníky. Chvíli vycházelo i Právo lidu. Vznikly Telegraf, Metropolitan a Český deník. Vstup do svobodných poměrů provázela rozmanitost médií.

Novinářů pracujících v tištěných médiích bylo skromným odhadem třikrát až pětkrát více nežli dnes. Deníky ale rychle začaly zanikat či přecházet do rukou soukromých vydavatelů. Myslelo se, že soukromí podnikatelé vlastnící média budou o svobodný prostor v nich pečovat lépe nežli politicky motivovaní vydavatelé. Blouznivě se tehdy věřilo skoro všemu, co říkal Václav Klaus. A o čem se později skoro bez výjimky ukázalo, že to byly úplné nesmysly.

Zákony trhu jsou prosté: určujícím principem je hledisko zisku. Kusů novin tu ale nebylo možno prodávat nějak závratně víc; jednou z mála konstant je v českých zemí počet obyvatel. Nadto hlavní příjem vydavatelů denního tisku dávno netvořilo předplatné či příjmy z prodeje. Základ přicházel z inzerce.

A zisk je v každém podnikání tvořen rozdílem příjmů a nákladů. Vydavatelé, kteří neměli žádné citové pouto k tradici titulu či ke kvalitě jeho obsahu, tak začali zvyšovat zisk jediným možným způsobem: snižováním nákladů. Začalo se propouštět.

Jako první v českých novinách zanikla profese zahraničních korespondentů. Proto dnes o světě, ani o tom v nejbližším okolí, nevíme prakticky nic a dusíme se, například pokud jde o Německo, v přívalech propagandistických nesmyslů, k nimž by se v půli devadesátých let snížili nanejvýš Sládkovi republikáni.

Ale propouštělo se dál: prakticky nikdo v médiích dnes nerozumí ekologii, nikdo nerozumí zemědělství, nikdo nerozumí důkladně zdravotnictví, nikdo dopravě, skoro nikdo nerozumí školství, a tak dál. Normální kompetentní noviny by měly disponovat v podstatě stínovou vládou svých odborníků. To je dnes nepředstavitelné. Nepoznáme už skoro slušnou investigaci, protože ji tu nikdo není ochoten platit. A jako „komentáře“ se nám v druhdy solidních novinách předkládají i texty úrovní odpovídající statusům na sociálních sítí.

Už v devadesátých letech na malém trhu začaly zanikat tituly: Práce, Svobodné slovo, Lidová demokracie, Zemědělské noviny a s nimi i desítky pracovních míst pro lidi, kteří byli schopni kontrolovat, jak tu funguje veřejná správa, jak ji kdo korumpuje, a psát o tom, jak se kde komu žije či co kde lidé chtějí. Trh mnohé deníky zlikvidoval, ale neučinil ty zbývající kvalitnějšími, ani svobodnějšími.

Média u nás jsou tu také strašlivě deformovaná pragocentrismem. Praha i ke své škodě o zbytku země tuší jen velmi, velmi málo. Zde přebývající sociální a ekonomické elity pak nestačí žasnout nad výsledky voleb. Lidé v Bruntálech a Tachovech, kteří místo chleba bůhví proč nejedí koláče, volí jim na Hrad Zemana; a zdá se, že může být ještě i hůř.

Množství vynikajících novinářů opustilo profesi. Jiní snížili své nároky. Jen nemnozí si udrželi přísnost a přesnost. Mnozí z nejlepších strádali či strádají na okraji; jména sama naskakují: Daniel Kumermann, Jiří Hanák, Ivan Hoffman, Jana Klusáková, Jiří Vančura, Jaroslav Veis...

Do toho přišel nástup nových médií, internetu. Tradiční média jsou pod obrovským tlakem všude ve světě. Ale u nás, kde žádná hluboká tradice neexistovala, ani vztah vydavatelů k titulům, dvojnásob. Ani vcelku ušlechtilý a bohatý muž Karel Schwarzenberg nebyl ochoten táhnout ztráty jednoho z nejprestižnějších titulů polistopadové éry donekonečna. Chřadnutí Respektu v Bakalově vydavatelském domě je nepřehlédnutelné a musí zarmucovat i jeho ideové protivníky.

Když se i masivním propouštěním optimalizovaný rozdíl mezi náklady a příjmy začínal tenčit, zahraniční vydavatelé prostě vzali kramle. Byť například Mafře český stát zaplatil výstavbu tiskárny za bezmála půlmiliardy, provinční němečtí vydavatelé bez vztahu ke kvalitě české demokracie prodali noviny, k nimž výhodně — a s dotacemi — přišli, člověku, jehož motivace jsou zjevně především vlivové, nikoli podnikatelské. Vstoupili jsme do éry, v níž se médií u nás zmocňují oligarchové.

Nad důsledky je marno žasnout. Jakoby náhle jsme se ocitli v situaci, kdy družina blogerů ovládá Lidové noviny, titul s tradicí odkazující na Čapka, Peroutku či Vaculíka, a provozují je jako médium, jež je platformou malé české nenávisti. Čpí poníženou služebností vůči vydavateli a překypují propagandistickým štvaním vydávaným za novinářství. Bulvární deník Blesk je dnes psán řemeslně i s odpovědností za obsah lépe než do bahna citací z nacistického webu upadlé Lidové noviny.