Veřejný prostor ovládl nový dokumentární film Barbory Chalupové a Víta Klusáka V síti. Jestli to náhodou ještě někdo neslyšel, pojednává o sexuálních predátorech a široce rozšířeném zneužívání dětí na internetu.

Koncept snímku je v základu prostý a obecně známý: tři dospělé herečky s nezletilým vzhledem sedí ve věrných kopiích dětských pokojíků. Mají zřízené falešné účty na různých sociálních sítích a chatovacích službách. Jejich avatarkami jsou dvanáctileté dívky, které si chtějí přes internet povídat s náhodnými lidmi.

Vzhledem k tomu, že filmaři očekávají odezvu predátorů, na experiment dohlížejí odborníci, mimo jiné z oboru sexuologie či práva. Pohyb virtuálních dívek po síti se řídí předem stanoveným etickým kodexem: nechovají se vyzývavě, zdůrazňují svůj věk i to, že si opravdu chtějí pouze povídat.

Přesto se na ně sesype doslova záplava mužů všech věků a demografických profilů. Loudí po dívkách nahé fotografie, masturbují před kamerou či mimo kameru a posílají nesmírné množství snímků svých penisů, snaží se je vydírat, nabízet jim peníze, přesvědčovat je, hrozit. Na opakovanou otázku podle šablony „nevadí, že je mi dvanáct?“ opakovaně odpovídají, že nikoli.

Predátoři předvedou během sta minut filmu snad všechno odporné chování, které si jen člověk dokáže představit. A místy i takové, že jsem si alespoň já nic takového předem představit nedokázal. Jeden muž dívce detailně líčí, jak ji bude uspokojovat, další nahou fotomontáž, již mu filmaři pošlou, okamžitě nahraje na sítě a snaží se o vydírání, jiný k závěrečné konfrontaci naživo přizve i svou družku a společně přesvědčují domnělou dvanáctiletou školačku k sexu ve třech.

↗

Predátoři předvedou během sta minut filmu snad všechno odporné chování, které si jen člověk dokáže představit. Foto V síti

Chalupová s Klusákem drží formát pevně v rukou a neponechávají divákovi prakticky žádný čas pro vlastní interpretace. Zobrazené dění sleduje oblouk, který je očekávatelný, ale funkční. Tvůrcům se daří nezahlcovat hnusem, ale prokládat chmurný materiál groteskními či vyloženě vtipnými záblesky, které při projekci v kině vyvolávají společný osvobozující smích.

Od prvních rozhovorů je patrné, že V síti otevřeně usiluje o zprostředkování zkušenost a emoce, nikoli odbornou analýzu a syntézu. Stojí na schematičnosti, ta je ovšem nosná a působí důvěryhodně.

Nutno ocenit, že se tvůrci neuchylují ke kazatelské pozici či morální panice. Klusák si sice neodpustí tradiční moment, kdy vstupuje na scénu s cílem konfrontovat člověka nacházejícího se v očividně nemorální pozici (zde jednoho z nejaktivnějších internetových predátorů), prostor si ale přivlastňuje jen v přiměřené míře. Naštěstí se neopakuje pocit ze Světa podle Daliborka (2017), že se nacházíme v neurčitém prostoru mezi realitou, karikaturou a Klusákovou fantazií.

Dokument lze nejdůrazněji doporučit těm, již mají jakékoli pochybnosti o rozsahu sexuálního zneužívání a predátorského chování na internetu — a ostatně i těm, kteří jej banalizují v hmotné realitě. Chalupová s Klusákem přišli s formátem, který recenzenti z pořadu Čelisti Radia Wave trefně označili za „dokumentární blockbuster“. 

Divácky přístupný je tedy prakticky pro kohokoli. Z obsahové stránky ovšem především pro přeživší sexualizovaného násilí vyplývá jeden velký trigger warning.

Internet démony nestvořil, ale posiluje je

Snímek za první víkend od uvedení v kinech zhlédlo rekordních 111 tisíc lidí a další tisíce jej teprve uvidí. Autoři chystají i upravenou verzi pro projekci na školách.

Již nyní se jim v dobrém slova smyslu podařilo naplnit obsah až příliš často zneužívané fráze — otevřeli diskusi. Doufejme, že se do ní zapojí odborníci, rodiče, pedagogové i mladí lidé pohybující se na potenciálně rizikových platformách.

Ve veřejném prostoru by se mělo zvednout hned několik otázek. V prvé řadě samozřejmě ta, jak dětem poskytnout patřičnou výbavu v podobě prevence, internetové gramotnosti a funkčních sítí odborné pomoci. V dalším sledu je ovšem na místě zamyslet se nad tím, jakou roli v nesmírném rozsahu sexuálního predátorství a virtuálních forem násilí hraje internet, potažmo sociální sítě coby nosné médium.

Otázka je to zdánlivě samozřejmá, nejen v českém prostředí se ovšem opakovaně ukazuje, že kyberprostoru prakticky nikdo skutečně nerozumí — a to včetně velké většiny pedagogů, žurnalistů i politiků. Pokud se nám s ní ale nepodaří vypořádat, jakákoli snaha o řešení zneužívání nezletilých na internetu skončí jako naprosto bezzubá.

Odborníci naznačují, že většina mužů vystupujících V síti jedná predátorsky z vlastních pohnutek, nikoli nekontrolované parafilie — jinak řečeno jsou sexuálně relativně normální. Nejedná se o pedofily, jejichž vztah k dětem zpravidla přesahuje rámec touhy po fyzickém uspokojení, ale do značné míry muže, kteří čistě z hlediska pravděpodobnosti zřejmě nikdy nečelili podezření či stíhání za sexuální násilí. Což vzhledem k tomu, že se kupříkladu většina znásilnění nikdy nedostane k policii a soudu, ani zdaleka neznamená, že se něčeho takového nedopustili.

Toxicita zachycená V síti je zřejmě něčím, co by se bez internetu mohlo realizovat jen v menší míře. Nabízí se, že podobně jako internetoví rasisté zpravidla nemají odvahu hlásat své nesmysly nepokrytě v hmotném světě, tak se internetoví predátoři bojí rizika a možného pohnání k odpovědnosti.

Médium sociálních sítí a virtuální komunikace ovšem obecně řečeno pouze posiluje démony, které na síť sami přinášíme. Stejně jako rasismus, nenávist a fašistické sklony existovaly dávno před internetem a skrze nové formy komunikace se „pouze“ umocňují a vyvěrají na povrch, tak lze očekávat, že z mužů nedělá predátory možnost oslovovat v relativní anonymitě náhodné dívky na síti, ale v prvé řadě jejich vlastní toxická maskulinita a tendence k sexualizovanému násilí. Internet je k oplzlostem vůči nezletilým nenutí, ale dává jim až příliš vhodný nástroj.

Klusák v rozhovoru pro DVTV řekl, že jej na mužích natočených V síti překvapuje absence snahy o — byť samozřejmě perverzní — namlouvací rituály či alespoň nějakou něhu. Mě ovšem překvapuje ještě cosi jiného. Samozřejmost, s níž se část predátorů dožaduje ukájení svých choutek, ona sebejistota a nekonečná drzost vyplývající z pozice staršího muže vůči dítěti.

Pro pořádek dodejme, že podle filmařů na profily domněle dvanáctiletých dívek reagovaly i ženy (byť ve výrazně menší míře). A vykazovaly ovšem mnohem menší míru drzosti.

Vidíme zde ztělesnění patriarchálního modelu, v němž jsou ženy ponížené na sexuální objekt, s nímž může být jakkoli manipulováno a který nemá individualitu, potřeby ani důstojnost. A v němž má naopak muž ve své „přirozeně“ privilegované pozici nárok na cokoli — v prvé řadě na to, aby jeho nároky nikdo nezpochybňoval a bez ptaní je akceptoval jako zákon.

To je odpornost, jež se zrodila dávno před internetem. Zde ji ovšem můžeme jasně vidět demonstrovanou proti těm nejzranitelnějším.

Možnosti technického řešení komplikuje proměnlivost prostředí

Role internetu si zaslouží systematický a kritický výzkum. V současné době narážíme ovšem na to, že se virtuální prostředí mění mnohem rychleji než povědomí vlivných expertů, pedagogů — a ostatně i rodičů potenciálně ohrožených dětí — o něm.

Mysleli jste, že největší novinku v lidské interakci po síti představuje ohromné rozšíření Facebooku? Ani v nejmenším. Nemalá část nejmladší generace uživatelů sociálních sítí s Zuckerbergovým dolem na osobní informace přijde do kontaktu minimálně. Používá totiž Instagram nebo TikTok.

TikTok vznikl před zhruba třemi a půl lety jako platforma pro sdílení krátkých videí. Od té doby počet lidí, kteří síť, potažmo její čínskou verzi Douyin, použijí alespoň jednou za měsíc, narostl podle aktuálních odhadů na 800 milionů lidí. To je sice „pouze“ asi třetina Facebooku, i tak ovšem hovoříme o virtuální ploše, jejíž okruh uživatelů je početnější než celá Evropa.

TikTok neuvádím pouze proto, že jej v České republice navzdory jeho ohromnému dosahu a — minimálně probádanému — kulturnímu vlivu pravděpodobně většina zletilých lidí nezná, ale také kvůli kauzám kolem sexuálního zneužívání dětí a mladistvých. To se dělo — a s největší pravděpodobností stále děje — podle šablony, již jsme měli možnost poznat ve filmu V síti.

TikTok sice v poslední době poskytuje rodičům možnost kontrolovat, co jejich děti na platformě dělají a sledují, současně ale kupříkladu odstranil profil, který se snažil lákat a usvědčovat predátory. Lidé podle firmy nemají brát zákon do vlastních rukou. Zda jej ale vymůže někdo jiný, není přitom zřejmé.

Veřejnost má právo říci, jaký internet chce

Narážíme zde na další z dlouhodobých problémů internetového prostředí. Platformy, na nichž se pohybují stamiliony lidí, závisí v prvé řadě na úsudku jejich soukromých provozovatelů, jejichž hlavní pohnutkou je z logiky věci zisk.

Státy zpravidla reagují opožděně a postrádají nástroje k účinnému prosazování práva. Ve chvíli, kdy by si je — kupříkladu skrze algoritmy vyhledávající potenciálně závadný obsah — vymohly, čelily by vcelku oprávněnému nařčení z cenzury.

Dlouhodobě nám schází veřejná a transparentní správa internetového prostředí, a to včetně platforem zaštítěných nyní čistě soukromými vlastníky. Ta by mohla mít formu nezávislého nadnárodního orgánu zastupujícího odborníky i veřejnost, případně mezinárodně uznané legislativy s obecně akceptovanou legitimitou.

Samozřejmě se jedná o hudbu budoucnosti, a to ještě hudbu velmi tichou. Navzdory snaze států pokutovat provozovatele sociálních sítí za největší nehoráznosti a donutit je kupříkladu k mazání protiprávního obsahu se nezdá, že bychom směřovali k řešení, jež by spojovalo technickou realističnost s veřejným zájmem.

Jinak řečeno: stávající oligopol sociálních sítí nikdo v dohledné době neporazí. A podoba internetu se tak bude nadále odvíjet nikoli od zájmu společnosti, ale z konfliktu mezi mnohdy protikladnými pohnutkami států a digitálních korporací.

Ohrožení dětí na internetu je ovšem téma, jež je nutné řešit bez ohledu na dlouhodobé výhledy sítě. Mělo se ostatně řešit dávno předtím, než se o něm začaly točit filmy a psát v médiích středního proudu.

Jako pragmatický výstup se nabízí spojení pedagogiky, snahy o zlepšení vzájemné komunikace a legislativních opatření. Na úrovni školství potřebujeme funkční internetovou výchovu, jež se bude odvíjet od dialogu expertů s dětmi a od zapojení influencerů, kteří se i v nejnovějších sociálních sítích dokonale orientují.

Vlaštovkou dobré praxe v oblasti obecné mediálně-internetové gramotnosti je u nás projekt Jeden svět s youtuberem Karlem „Kovym“ Kovářem. A to navzdory averzi některých konzervativců, kteří ho za to pranýřují.

Klíčovou součástí prevence je i změna přístupu sociálních sítí samých. Ty by neměly čekat, až jim oběti nahlásí predátorské zprávy či profily, ale aktivně nabízet pomoc. Provozovatelům se nic takového příliš nechce dělat, neboť šířením osvěty o rizicích na síti pochopitelně přiznávají, že neposkytují zcela bezpečné prostředí. Ochrana dětí a dalších zranitelných skupin musí ovšem před zájmy korporací dostat přednost.

Společnosti by mohly mít i vlastní či zprostředkované týmy odborníků odpovědné za psychologickou podporu obětí predátorů a odhalování neetického jednání. Zaplatit svedou ostatně prakticky cokoli, stačí něco chytrého vymyslet a přimět digitální obry kombinací regulačních opatření a veřejného tlaku k akci.