Svého Dalibora režisér Vít Klusák ulovil na internetu. Asi hledal něco, co by dobře zahrálo v novém dokumentu. Pan Dalibor na svém kanálu youtube zveřejňoval videa, kde natáčel sám sebe. Obsah videí je v prvé řadě bizarní, v části z nich se vyskytuje nacionalistická a xenofobní rétorika.

Vít Klusák se nejdříve domníval, že videa natáčí herec, pak ale zjistil, že jsou míněna vážně. Režisér objevil jejich autora v Prostějově. Pronikl k němu, pak do jeho rodiny. Natáčení trvalo dva roky.

Pan Dalibor je ve filmu sedmatřicetiletý deklarovaný neonacista. Za svůj filmový výkon v hlavní roli dokumentu dostával ke své mzdě devět a půl tisíce z lakovny také příspěvek ve výši televizního komparzisty.

Film, který se jmenuje Svět podle Daliborka, je promítán jako celovečerní dokument. Neinformovaný člověk těžko rozeznává, jestli se ocitl na hraném nebo dokumentárním snímku. Zvláště když se jedná dílo od režiséra, který byl už u jedné mystifikace s falešným supermarketem. A když máme za sebou událost, kdy performer Kazma nastrčil do pořadu televize Prima Prostřeno herce, který předstíral, že je duševně i na řadu dalších způsobů nemocný, spí v rakvi, doma chová slepici, a tak dále v podobném duchu.

Hlavní postava filmu Víta Klusáka, pan Dalibor, bydlí s matkou v paneláku. Neonacistická výzdoba a celkové pojetí panelákového bytu, komunikace mezi postavami, si se spaním v rakvi a chováním slepice v obýváku moc nezadají.

O čem a jaké to je?

U filmů i knih, když jste to četli nebo viděli, se vás lidé ptají, o čem to je a jaké to je. V případě nového filmu Víta Klusáka je asi vhodné se zeptat, zda je film o neonacismu, o citlivém a zranitelném člověku, nebo spíše o možnostech, jak může fungovat dokument v době atomizace společnosti prokládané virtuálním striptýzem zvaným JůTuberství.

Domnívám se, že ze všeho nejméně je film o neonacismu. Pan Dalibor i jeho rodina nešetří vulgárními a veskrze hloupými odsudky vůči Romům, popřípadě migrantům, v celkovém podání filmu ale tyto prvky alespoň na mne působí jako jakási verbální onanie. Věty samy o sobě jsou patrně trestné, ale to bych nechal na právnících občanských organizací, filmového štábu a sponzorů filmu.

Nedávno jsem na německém kanálu Arte viděl rozsáhlý dokument o takzvané identitární generaci. Film mapoval kontakty mladého hnutí k neonacistické scéně, rozklíčovával tvrzení ideologů z Německa a Rakouska. Skurilní obrázky nabídl z Francie, kde působí hudební skupina, která žije v prostředí jakési ultrapravicové sekty.

Dokument na kanálu Arte tedy něco vysvětlil, odpracoval v informační a srovnávací rovině. Bizár zůstal na okraji, přestože zahrál.

Dokument Víta Klusáka, pokud je to dokument, nechává skurilitu a bizarnost rozvinout až za hranici bolesti. V širokém spektru možné divácké citlivosti: pro ty, kdo mají soucit s matkami, kdo jsou citliví na zranitelnost postavy žijící v omylu, pro ty, kdo cítí, že náhle se objevivší přítel matky pana Dalibora by uměl opravdu udeřit, pro ty, kdo se mají tendenci stydět za vedlejší postavy, pro ty, kdo jsou citliví na historické symboly, na retro estetiku a tak dále a tak dále.

Při Klusákově filmu se lidé smějí, a zároveň jde za hranici bolesti. Proto je to pozoruhodné umělecké dílo.

Domnívám se, že o neonacismu film nevypovídá, pokud ano, pak zavádějícím způsobem. Neonacismus je promyšlenější, nebezpečnější a více prosíťovaný, než nám může zprostředkovat postava z Prostějova se svým režisérem.

Raději zas Zolu

Je film o citlivém a zranitelném člověku? Patrně tam takový jeden vystupuje. Pan Dalibor, kterého název filmu obdařil zdrobnělinou křestního jména, nikomu přímo neubližuje, lze se jen podle míry ponětí o psychologii dohadovat, co je u něj ještě mindrák, a co příznak duševního poškození. Nakonec je to ale film o člověku, který má maminku, denní rituály, pevnou práci, pravidelnou stravu a aktivní obcování s internetem.

Někdy ve dvou třetinách filmu, kdy se vršily nové a nové neuvěřitelné scény, jsem se přistihl, jak mě ti lidé na plátně nezajímají. Jak se ale za nimi otevírá krajina života stabilního, žitého při zemi, ale ne nad propastí, života agresivního pouze ve žvástu. Film předvádí absenci prakticky všeho, co učí škola a život v pestřejším sociálně-kulturním kontextu, třeba s těmi uprchlíky. Absenci slušnosti, kvality jazyka, smyslu pro situaci, pro hodnoty, pro humanismus. A to předvádí s koncentrací až šílenou.

Každý máme nějakou svou strategii na zvládání života, tito lidé byli dost zvláštní už na začátku, a narazili na schopného filmaře, který je vytáhl na světlo. Proto bych si na setkání s citlivým a zranitelným člověkem v klidu vzal román od Zoly. Je to také umění, jako tento dokumentární film.

Dokument o možnostech dokumentu

Nejvíce je film Svět podle Daliborka z mého pohledu o možnostech, jak může fungovat filmový dokument v době atomizace společnosti a virtuálního fungování jednotlivců. V každém bytě paneláku, což byl typ domů kdysi stavěných tak, aby uvnitř byli všichni stejní, si jednotlivé buňky mohou pěstovat každá svou úchylku.

Buňky se neskládají z celých bytů, ale z jednotlivých pokojů, by ani to ne, ve skutečnosti z jednotlivých počítačů. Kdyby Vít Klusák se svým talentem ve Vsetíně zašel k Čunkovi, vznikl by také pěkný film, i když zajisté mimo panelákovou kulisu.

Svět podle Daliborka je pro mne filmem, kde lidé nevypadávají z rolí jako u Formana, ale nasazují si a volně odkládají masky, protože se prohloubil čas, kdy je to vlastně jedno, a masky se válí cestou.

Nevím, jestli by tento film vznikl jinde, než v zemi, která tak samozřejmě přistoupila i na to, že ji lze označovat jako „Česko“. Z celého toho bizarního dění je vidět, že o nic podstatného nejde, že se vlastně všichni mají rádi se všemi, a pivo chutná.

Násilí se ve filmu objeví, když pan Dalibor předstírá útoky na nejbližší příbuzné pro účely natáčení na svůj kanál, když stylem karate přítel jeho matky přerazí starou cihlu, a když pistolí prostřelí několik prázdných lahví. I neonacisté, kteří berou devět a půl tisíce, se zkrátka v Prostějově mají docela dobře.

Kéž by nám ten hnus dlouho vydržel, a nikdo nedostal po kebuli. Můžeme pak dobře pozorovat, jak se rozpadá to, co jsme pokládali za známé. Krajina, kterou je možné zahlédnout za ohňostrojem žvástu a antiestetiky postav Klusákova filmu, jeví se mi jako pole neorané. Až se objeví vůdce, pan Dalibor půjde za ním, přijde o maminku a svůj pokoj, poměry ho rozemelou na kaši.

I kdyby pan režisér Klusák za pár měsíců přišel a řekl — apríl, byl to hraný film, je to vlastně při tomto pojetí dokumentárního filmu úplně fuk. Realita s fikcí si v tomto díle podaly ruce natolik, že se při pohledu zvenku staly dvojčaty a mohou si měnit místo.

Jestli je to nebo není přednost, si každý musí promyslet sám, ale film stojí za to vidět. Hlavně když tento sled tíživých obrazů pak můžete opustit a podívat se na práci Arte a ostatních evropských kanálů, které pojednávají o světě mimo Daliborův Prostějov.