Zdánlivě to není žádné podstatné kritérium pro hodnocení dokumentárního filmu, nicméně film o tom, jak se jedna automobilka ubytovala v nošovických polích, pozoruhodně sjednocuje diváky. Svým přístupem k dění ve slezské vesnici stírá váhu ideologických stanovisek a světonázorů při výsledném dojmu. Je vcelku jedno, zda je našinec vyznavačem tvrdosti zaměstnavatelů a rád vidí jakkoli neurvalý rozmach průmyslu, nebo jsou pro něj naopak vším sociální práva zaměstnanců doprovázená patetickou láskou ke krajině. To se podaří málokterému dokumentu, který pojednává o výrazném společenském problému. „Nošovicím“ Víta Klusáka ale ano.

Některé důvody se dají považovat za vyloženě dokumentaristické štěstí. Jenže otřepané rčení, že štěstí přeje připraveným, je zde zvláště evidentní. Už od počátku filmu, a nejspíš i samotného natáčení, je zřetelné, jaká stanoviska režisér zastává. Do Nošovic jej přivádí fakt, že pozemky pro automobilku se vykupují tak, že těm, co je nechtějí prodat, se vyhrožuje smrtí. To se mu nelíbí, podobně jako pozdější zacházení se zaměstnanci ze strany automobilky, které porušuje krom jiného i zákoník práce.

Klusák svou nevraživost vůči způsobu přicházení a fungování Hyundai v Nošovicích nijak neskrývá, svou motivaci pro natáčení ve filmu zdůrazňuje. Stylizuje se do role obhájce té slabší strany a statkářům svůj postoj deklaruje po vzoru Michaela Moora, doslovně a před kamerou při komunikaci s nedůvěřivými venkovany. Na rozdíl od Moora však publikum nerozděluje — protože zobecňuje, leč nezevšeobecňuje. Ukazuje a kritizuje průběh mocenské nerovnosti, nicméně ne proto, aby rovnou tvrdil, že kapitalismus je svinstvo. Jen evidentně nemá rád, když se „vymrdává s chudými“, jak se původně měla jmenovat fenomenální kniha Příliš mnoho dobra. A v tom se v podstatě shodne s téměř všemi lidmi, kteří o společenských problémech přemýšlejí, byť zastávají různé úhly pohledu.

To by samo o sobě pro výtečný dokument nestačilo. Nošovice ale zásadně pracují s filmovou řečí, na kterou dnes mnohý dokument rezignuje, a v ideovém zápalu pak dopadá jako publicistika s mluvícími hlavami a naroubovanými ilustračními záběry. Ať už je kamera na poli, v automobilce či ve vsi, každý záběr je ke čtení a vyjadřuje názor k tématu, nenásilně a s jemným humorem — ať už byly zachyceny v přirozené situaci, nebo je Klusák inscenuje, jako třeba družstevnice okopávající asfalt v okolí automobilky. Tam, kde předtím rostlo zelí.

Zapracovala i dobrá náhoda. Kdyby si v Nošovicích stavěl fabriku třeba takový Volkswagen, neodehrál by se střet s výrazně odlišnou podnikovou kulturou. Je komický, leč nejedná se o prostoduchou legraci založenou na nacionalistickém postoji. Mílová vzdálenost mezi Čechy a Korejci skrze citlivě vypreparované momenty jen uvozuje dojem, že obecně mezi firemními managementy a zaměstnanci zeje tak hluboká propast, že by se dalo hovořit o odlišných kulturách majících jinou řeč. Další štěstí filmařům přinesl tiskový mluvčí automobilky. Do sebe zahleděný mluvka dokáže každou banální situaci nezáměrně proměnit v silné podobenství, a nechtěně doslovit její absurditu. V každém případě to s ním Klusák umí, stejně jako dokáže uvnitř automobilky zhmotňovat podstatné znaky problému obrazem.

Snad jediným problémem je, že práce na zelném poli, která je kontrapunktem k rutinní, špatně placené a bedlivě monitorované dřině u pásu automobilky, je poněkud romantizovaná. Z filmu by se skoro zdálo, že pracovat v Nošovicích okolo zelných hlávek je ta nejskvělejší práce, plná břitkých kolegiálních hovorů o sexu, přestávek a slivovice. Zemědělství nemusí vždy vypadat takto, a racionalizovat s ohledem na efektivitu práce se dá docela snadno, jak ukazují třeba skotské jahodové nebo španělské jablečné galeje. Tam to vypadá jako v nošovickém Hyundai. Nicméně idealizace je to vlastně přiznaná a koresponduje s Klusákovou motivací film točit.

Vše pro dobro světa a Nošovic vyzývá ideu pokroku za každou cenu, na konkrétním případě linky na auta a jejího zelného okolí. Způsob, jakým to činí, neumožňuje odmítnout film jako propagandu či agitku ve prospěch pár vesničanů. Právě takovým by dokumentární film měl být. Klusákova novinka ukazuje, že to jde. A zároveň upozorňuje, že je na to potřeba hodně poctivosti, času a osobního nasazení.

Vše pro dobro světa a Nošovic. Režie Vít Klusák. Česká republika, 2010. 75 minut