Sedmadvacetiletý Andreas Gajdošík (27) posluchače při rozhovoru zaujme mimo jiné tím, že namísto generického maskulina a mužského rodu podstatných jmen používá častěji rod ženský. Všude tam, kde průměrný Čech použije slova jako absolvent fakulty či uživatel uměleckého díla a podobně, řekne Gajdošík buďto absolventka a uživatelka, nebo vyjmenuje oba rody. Více než aktivismus, k němuž se každopádně hlásí a za nějž jej ocenila mezinárodní porota vítězstvím v soutěži mladých umělců o Cenu Jindřicha Chalupeckého, z toho však číší pokora, zdvořilost a ohleduplnost.

Andreas Gajdošík vloni absolvoval v Ateliéru intermédií na brněnské Fakultě výtvarných umění VUT. V rozhovoru vysvětluje, jak je možné, že ho coby umělce nezajímá vizualita. Vedle umění krátce studoval také obor sociální informatika, k němuž má ve své tvorbě blízko: „Založit na informatice takový obor je skvělá idea, protože naše společnost disponuje obrovským množstvím dat, která zatím bohužel používají hlavně ti nejbohatší k tomu, aby manipulovali spotřebitele, voliče a podrývali demokracii.“

Chalupeckého cenu pro umělce do pětatřiceti let vyhrál s projektem, kdy z portálů lidovky.cz a idnes.cz premiéra Andreje Babiše vytvořil jejich kopie — v těch se však u každé zmínky o Babišovi objevuje přívlastek typu: skutečný správce svěřenských fondů, náš skutečný majitel, ne-STBák nebo nejčistší lilie.

Andreas Gajdošík již avizoval, že se nevypraví na dvouměsíční stipendijní pobyt v New Yorku, tradičně udělovaný vítězům Chalupeckého ceny, a to proto, že nechce přispívat ke klimatické krizi. A současně se chce podělit o stotisícovou odměnu s ostatními finalisty: „Budeme domlouvat, jak to udělat, abychom mohli jet na výjezd všichni finalisté někam poblíž vlakem.“

Co pro vás znamená vítězství v soutěži o Cenu Jindřicha Chalupeckého?

Mám pocit, že v současnosti se v Ceně Jindřicha Chalupeckého dává cíleně příležitost dosud neobjeveným umělkyním, nedávným absolventům jako jsem i já. V devadesátých letech se do finále dostávali spíš ti, kdo už byli známí a uznávaní, už se o nich i učilo. Výběr nebyl tolik překvapivý. Vloni se ale do finále dostali méně známé a zaběhlé umělkyně a umělci. Tento posun mi přišel sympatický a byl jedním z důvodů, proč jsem vyplnil přihlášku.

Nominace do finále pro mne byla překvapením. Jako pro autora, který začíná, to pro mne byl velký skok. Myslím, že v tomto směru je současný přístup komise k nominacím osvěžující, necítil jsem poté nějaký tlak nebo potřebu vyhrát, přišlo mi dostačující mít jenom tu příležitost.

Když jste šel studovat fakultu výtvarných umění, jak se stalo, že jste své umělecké ambice spojil s programováním a světem digitálních dat?

Na gymnáziu jsem byl v matematické třídě. Po šesti letech mě to ale nějak přestalo bavit, šel jsme do všeobecné třídy a začal jsem se věnovat psaní a hudbě. Pak jsem zkusil přijímačky na fakultu výtvarných umění, aniž bych věřil, že to vyjde.

Povedlo se a skončil jsem v ateliéru multimédií, kde jsem se dostal k tvorbě experimentální hudby, práci s videem i různým dalším experimentům. Při tom jsem se navrátil také k programování, které mě na střední moc nebavilo. Najednou mě to zaujalo, ale příliš mne nebavila vizualita, s níž se při tom často pracuje.

Vy jste šel studovat fakultu výtvarných umění, aniž by vás zajímala vizualita?

K tomu jsem došel až v průběhu studia, začátky jsou samozřejmě všelijaké a člověk se hledá.

Není to zvláštní?

Není to úplně nenormální. Konceptuální umění sice má obvykle nějaký vizuální prvek, ale dost často jde spíš o celkový nápad nebo intervenci či kritiku než o to, jak to vypadá na první pohled.

Dá se tedy vyvodit, že umělecká tvorba, která je vizuálně zaměřená, je třeba méně sociálně-kritická?

V jisté zkratce by se to tak dalo říct, zároveň je ale pravda, že z vizuálněji založené tvorby ona kritika nebo výpověď o společnosti velmi často vyzařuje také, jenom pomaleji, často se ukrývá v hlubších vrstvách.

Takže to, co vás v umění zajímá, je sociální kritika?

Ano. Současné umění dnes ve střední Evropě stojí docela dost mimo společnost, je přijímáno většinovou společností dosti apaticky. Veřejnost více méně neví, jaké máme současné výtvarné umělkyně a umělce. Interaktivní média stojí navíc ještě mimo tuto uměleckou scénu, stávají se úplnou subkulturou v subkultuře.

Často se soustřeďují kolem specializovaných festivalů jako je Sónar, Signal nebo Ars Electronica, často souvisí s klubovou hudbou, nebo reklamními akcemi BMW. Určitá část těchto projektů mi ale přijde lehce podbízivá, přesněji řečeno příliš přitakávající technologii a politice spojené s digitálními firmami a korporacemi.

To z vás nakonec dělá až takovou subkulturu v subkultuře subkultury… Jaké možnosti se vám tedy na poli moderního interaktivního umění nabízejí? Vypracoval jste si metodu, s jejíž pomocí nabouráváte stereotypy a hodnoty určitých skupin populace překvapivými až šokujícímu vpády. Často se s tím pohybujete na etické a zákonné hraně. Jak vidíte jako umělec svou budoucnost?

Vše důležitější, co jsem po absolvování bakalářského studia vytvořil, jsem poskytl jako open source — aby to mohl kdokoliv použít, inspirovat se či proměnit. Člověka to samozřejmě nijak finančně nezabezpečí, ale zároveň to dokáže ochránit od určitého pokušení. A to dává klid.

V českých zemích operuje několik sběratelů s temným ekonomickým pozadím: developer, privatizační umělec a někdejší uhlobaron Petr Pudil nebo Robert Runták, ředitel Exekučního úřadu v Přerově. S jejich finančním pozadím nesouzním a jsem rád, že mne open source od možné nabídky k odkoupení chrání.

Rozhodně je ale taky pravda, že oni sami pomáhají tím, že stejně sbírají spíš výtvarné umění, kterým se na rozdíl od nějakého digitálního konceptu, mohou primárně pochlubit na zdi, v sídle svého podniku… Princip digitálních médií pro mne spočívá v jejich nekonečné kopírovatelnosti a možnosti sdílení. Nákupem digitálního díla do sbírky se dílo často zavře do trezoru, což pro mne popírá smysl digitálního média jako takového. Je to jako natahovat malbu na pyramidu, nebo lisovat sochu.

Pokud jde o moji budoucnost, nyní dělám na fakultě výtvarných umění doktorát. Ale jako pojistku mám možnost jít si vydělávat do IT. Ostatně jsem si to už vyzkoušel a v jistém smyslu mne tato možnost uklidňuje. Umění mne ale láká víc.

Na koho ve své práci navazujete?