Národní galerie Praha pronikne do běžných zpráv spíše výjimečně, nejčastěji v souvislosti s recenzí na některou z výstav zahraničních či domácích umělců a umělkyň. V poslední době se však stále častěji objevují zprávy, které dávají nahlédnout do fungování jejích útrob.

Důvod je celkem jasný: vnitřní chod, ekonomická situace, podmínky pro práci a veřejná prezentace Národní galerie (NGP) nesplňují profesní standardy národní muzejní instituce mezinárodního formátu — ať už se jedná o arogantní přístup k externím spolupracovníkům, zpožděné podpisy smluv, rušení sjednaných výstavních projektů, včetně výstavy finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého, nejasnou koncepci stálých či dočasných expozic, vleklý problém s nevyhovujícím stavem depozitářů a výstavních prostor, či v neposlední řadě neadekvátní výši platů a míru povinností, jež náleží jednotlivým zaměstnancům a zaměstnankyním.

Zmíněné problémy bohužel tvoří jen špičku ledovce, který Národní galerii potápí pod úroveň, již by jako největší výstavní instituce u nás měla a mohla mít. Její stav nám není lhostejný, neboť jako kurátorky, teoretičky, pedagožky či umělkyně s Národní galerií chceme spolupracovat. Uvědomujeme si její nezastupitelný kulturní přínos a význam. Rozhodly jsme se proto kolektivně přihlásit do výběrového řízení na pozici generální ředitelky.

Mezi širší veřejností ale nevzbudila největší otázky námi předložená koncepce pro řízení Národní galerie, ale sám fakt, že jsme se přihlásily jako desetihlavý kolektiv žen. Rády bychom proto objasnily, jak souvisí naše vize pro řízení Národní galerie s ideou kolektivního vedení instituce.

Prvním provokativním aspektem je zřejmě naše příslušnost k takzvaným Feministickým (uměleckým) institucím. Jedná se o otevřenou síť zástupců a zástupkyň galerií, kurátorských, kritických či výzkumných platforem, kteří se pravidelně již tři roky scházejí, aby diskutovali o možnostech praktického naplňování tzv. Kodexu feministických institucí. Jednotliví signatáři se zavázali k tomu, že se budou snažit v praxi institucí, které reprezentují, naplňovat co nejvíce bodů Kodexu.

Není to tedy žádný zákon, jehož naplňování je nějak trestáno: vše vychází z principů feministického fungování založeného na konsenzu, pochopení pro výjimky, abnormality a odlišné možnosti jednotlivých členů neformální skupiny. Právě podpůrný kolektiv Feministických (uměleckých) institucí napomáhá posouvat řízení zapojených organizací za jejich vlastní hranice a neustrnout na jednom bodu.

Jedním z hlavních principů kodexu je, že taková instituce je nejen vstřícná ke svým zaměstnankyním a zaměstnancům i externím spolupracujícím, ale je též sebereflexivní: jinými slovy, sama hledá cesty, jak zlepšit své fungování nikoliv za cenu obětí všech zúčastněných, ale naopak s jejich podporou a pouze v rámci jejich možností.

Výstavní program pak má splňovat co největší možnou míru diverzity, programy pro veřejnost by měly být co nejinkluzivnější: tedy aktivně vyhledávat nové publikum, vykračovat ze čtyř stěn bílé kostky a malé skupiny lidí zajímajících se o současné umění směrem k veřejnosti. To naplňují samozřejmě jednotlivé galerie a výstavní platformy různě: někdy vytvářejí programy přístupné pro hendikepované, spolupracují s nejrůznějšími komunitami, které ke kultuře mají ztížený přístup, poskytují možnost hlídání dětí při diskusích, konferencích anebo myslí na to, aby do výstavních prostorů mohli rodiče své děti bez problémů vzít.

Sebereflexivnost může mít také podobu snahy o co nejmenší ekologickou zátěž konaných akcí, nebo snížení jejich počtu podle finančních možností daných systémem roční grantové podpory: hlavní je, aby všichni, kdo pro feministicky fungující instituce odvedou jakoukoliv práci, za ni dostali adekvátně zaplaceno. Cílem je minimalizovat neplacenou práci, jež je v provozu současného umění tak běžná a kvůli společenskému nastavení ji častěji vykonávají ženy.

Podmínky musejí však být stejné pro všechny spolupracující. Jinými slovy je možné říci, že se jedná o vůli experimentovat s různými modely struktury, fungování i komunikace, díky nimž bude instituce pečovat stejným dílem o své publikum i své zaměstnance a spolupracovníky. To ostatně souvisí i s používaným jazykem: mezi organizacemi, které se zavázaly naplňovat Kodex feministických institucí najdeme například i oborová média, jako je český Artalk.cz anebo slovenský Kapitál.

Zde je třeba přemýšlet nad citlivým jazykem, který nebude automaticky nikoho vylučovat: například je možné redukovat generické maskulinum na nejnutnější případy, anebo myslet při anketách na co „nejbarevnější“ spektrum zastoupených atp. Podobně pro výstavní instituce je důležité hledat jazyk, který bude mnohdy složité obsahy komunikovat vstřícným a rovnocenným způsobem všem divačkám a divákům.

Co se týče zmíněné provokativnosti kolektivní přihlášky, po našem mínění se dlouhodobě ukazuje, že Národní galerie je příliš rozsáhlou institucí, na niž jsou navázány mnohé další úkoly — např. starost o československý pavilon v Benátkách, havarijní stav mnoha budov, v nichž dnes instituce sídlí nebo řada dílčích ale zcela zásadních problémů, jako je neschopnost zbavit se smlouvy s problematickou sekuritní firmou G4S zajišťující práci kustodů a ostrahy, která čelí opakovaným obviněním z porušování základních lidských práv a svobod.

Řadu potenciálních kvalitních kandidátů na post generální ředitelky nebo ředitele současný stav odrazuje od ambice se do výběrového řízení vůbec přihlásit. Často zaznívá názor, že se jedná o jaksi nadlidský úkol — skloubit v jednom člověku odborné i manažerské a ekonomické kvality a schopnost do hloubky se zabývat celou „superstrukturou“ s jejími klady vyváženými hlubokými a dlouhodobými problémy.

Přestože kolektivní vedení podobné státní instituce v našem kontextu není zvykem, mohlo by být efektivním řešením řady podobných rozporů. V kolektivním vedení vidíme i další výhody. Jednak je tím minimalizováno až v podstatě vyloučeno riziko dalšího dílu one-man show, jaký nám předvádělo několik z minulých generálních ředitelů instituce.

Jednak je pro nás kolektivita také celospolečenským principem, který se uplatňuje právě ve sféře umělecké tvorby a provozu v dnešním světě stále častěji. V tomto ohledu může obsazení vedoucí pozice v Národní galerii kolektivem sloužit také jako hodnotový příklad pro celou českou společnost.

Samozřejmě si uvědomujeme, že kolektivní vedení by bylo určitým zásahem do dosavadního nastavení instituce, a promýšlíme proto předem možnosti, jak využít výhody kolektivu — víc hlav víc ví a víc zvládne — a rozumně je implementovat do stávající struktury. Instituce je v našem pojetí živým organismem spíše než odosobněným mechanismem.

Chceme proto podpořit autonomii jednotlivých ředitelek a ředitelů sbírek a další řídících sekcí a posílit propojení mezi jednotlivými částmi, včetně komunikace napříč celou institucí. Chceme dosáhnout toho, aby všichni zaměstnaní vnímali svou práci jako smysluplnou a cítili sounáležitost s celkem.

Zmíněné nároky, podle nichž samy řídíme naše instituce jsme se rozhodly pokusit aplikovat na největší státní příspěvkovou galerii umění. O naší koncepci jsme mluvily již v několika rozhovorech v celostátních médiích. Zde bychom tedy jen stručně nabídly výběr hlavních věcí, o které nám jde:

• Jako klíčové principy vnímáme spolupráci, solidaritu, péči, férovost, transparentnost a udržitelnost.
• Galerie jako taková pro nás nekončí za jejími dveřmi, naopak navazuje na veřejný prostor, historii a socioekonomické kontexty. Věříme v nutnost reflexe samotného „národního“ konceptu Národní galerie. Ten je v dnešní době potřeba podrobit pečlivé revizi, nikoliv bezmyšlenkovité propagaci, nebo naopak odmítnutí.
• Uvědomujeme si míru problémů, jimiž jako společnost čelíme a zřídíme proto speciální pozici ekologického ombudsmana, který bude dohlížet na provoz celé instituce na všech úrovních.
• Důležitá je pro nás také historie sbírek a jejich role v současném světě, kdy se staré koloniální jizvy znovu ozývají a máme šanci je s adekvátní péčí nechat zahojit. Koho a co do dnešní doby Národní galerie Praha sbírala a které hlasy, artefakty, obsahy či narativy v současných aktivitách instituce naopak chybí? Odkud pocházejí artefakty asijské či africké kultury a jakým způsobem se do sbírek dostaly? Je možné navázat reciproční vztah s místy jejich původu? 
• Jedním z východisek je pro nás přístup Mezinárodní rady muzeí ICOM, která definuje muzea jako „polyfonní místa demokratizace a inkluze, v nichž probíhá kritický dialog o minulosti a budoucnosti, [která] uznávají a řeší konflikty a výzvy současnosti, uchovávají artefakty a příklady pro blaho společnosti, chrání rozmanité vzpomínky pro budoucí generace a zaručují všem lidem stejná práva a rovný přístup k dědictví.“

Uvedených cílů chceme dosáhnout hloubkovým průzkumem současné situace uvnitř galerie, podporou nesporného lidského potenciálu, jímž už v současnosti Národní galerie Praha disponuje. Skrze osobní rozhovory, posílením odborů, zlepšením platových podmínek a vytvořením závazného Etického kodexu instituce pro spolupráci s partnerskými organizacemi i sponzory.

Stejně tak je pro nás důležité navázat na vyjednávání nového zákona o veřejných institucích v kultuře. To považujeme za jeden z kamenů úrazu, který částečně vede až k současnému stavu v mnoha příspěvkových organizacích Ministerstva kultury České republiky. Ať už dopadne výběrové řízení na nové vedení Národní galerie jakkoliv, doufáme, že alespoň některé z principů, jež jsme formulovaly v naší koncepci řízení, budou novým vedením naplněny.

Za kolektiv Feministických institucí: Anežka Bartlová, Vjera Borozan, Hana Janečková, Tereza Jindrová, Markéta Jonášová, Barbora Kleinhamplová, Karina Kottová, Anna Remešová, Tereza Stejskalová, Zuzana Štefková