Vykradené muzeum, pořád muzeum

Jan Šícha

Nejvykradenější muzeum je patrně v Litoměřicích. Má šanci chopit se příležitosti a k veřejnému prospěchu tematizovat to, co už v muzeu není.

Když nedávno v Drážďanech vykradli klenotnici, odkud zmizely umělecké předměty za miliardu korun, hned se v novinách objevily články o tom, že je to zásah do saské identity. U nás máme velmi gruntovní krádež v muzeu v Litoměřicích. Zatím nikoho nenapadlo, aby příběh muzea, které se muselo vykrádat léta, protože z něj zmizelo na deset tisíc předmětů, dával do souvislosti s identitou. Ať identitou lidí v Litoměřicích, identitou všech Češek a Čechů, či identitou sudetských Němců, kterým část ukradených předmětů původně patřila. V sudetoněmeckých očích jde o krádež tuplovanou, dokazující, že Češi ani neudrží, co si kdysi nakradli.

Za vykradení muzea v Litoměřicích stojí před soudem jen jeden člověk, někdejší ředitelka Eva Štíbrová. Do důchodu šla v roce 2012, muzeum vedla od roku 1974. Vyšetřování začalo nedlouho po jejím odchodu a trvalo pět let. Skoro by se chtělo říct, že kdyby někdejší paní ředitelka mezi tím odešla na věčnost, případná vina by zmizela spolu s ní.

Jak jsem chtěl půjčit řepici

Paní ředitelku Evu Štíbrovou jsem viděl jednou. Na vernisáži výstavy „Litoměřice ve starých fotografiích“, těsně před jejím odchodem do důchodu. V muzeu bylo plno. Sešlo se měšťanstvo středního a vyššího věku, taková sympatická společnost se zájmem o vlastivědu.

Předtím jsme si s paní ředitelkou telefonovali. I s jedním jejím podřízeným, jméno jsem dávno zapomněl, ale navštívil jsem ho i osobně. Seděl v zakouřené kanceláři. Slyšel jsem od něj to samé, co v telefonu. A nevěřícně na něj zíral.

Chtěl jsem pro vznikající muzeum českých Němců půjčit řepici. Kalich s hubičkou, jejíž pomocí se praktikovalo přijímání pod obojí způsobou. Naprostý unikát, původem z Kadaně. Paní ředitelka řekla, že řepice je ještě nevybalená po stěhování.

Její kolega byl sofistikovanější. Dostal jsem od něj přednášku o tom, proč je dlouhodobá zápůjčka (kovového předmětu, který neměli vystavený) zcela vyloučená z důvodu zákonných předpisů. Měl jsem tou dobou za sebou úspěšné jednání o větší zápůjčce daleko zranitelnějších obrazů z Národní galerie, takže jsem přesně věděl, že vše, co mi ten člověk říká, je naprostá pitomost. Brzy poté se kolosální krádež provalila.

Nejsem ani z Kadaně, ani protestant. Přesto můžu říct, že řepice, čili kalich s řápkem, původem z Kadaně, patří k identitě naší země. Myslím si, že kalich z Kadaně, včetně příběhu, jak se dostal do a z muzea v Litoměřicích, je důležitější, než kdejaký šperk z Drážďan.

×