Na okraji Litoměřic, města při soutoku Labe a Ohře, stojí nenápadná nízká budova Základní školy U Stadionu. Skrývá se mezi panelovými domy, železniční tratí a, jak napovídá její název, místním fotbalovým stadionem. Světle šedou fasádu člení barevné geometrické tvary a v oknech se skví velký nápis odkazující k výročí půl století provozu. Ničím se příliš neliší od podobných budov typických pro městská sídliště v celé republice.

Něco je tu ale přeci jen jinak. Ačkoli to na první, ale vlastně ani na žádný další pohled, z přilehlé ulice není vidět, rovnou střechu podlouhlé, třípatrové budovy obsadilo několik řad solárních panelů.

„Čas od času, jednou, dvakrát do roka jde správce na střechu, očistí je od listí nebo dalšího nepořádku, ale žádnou jinou starost s tím nemáme,“ vypráví ředitel školy Milan Sluka. „Alespoň ukazujeme jak dětem, tak rodičům, ale i ostatním, že sluneční energie se dá takovým způsobem využívat,“ říká.

Jako další výhody vyjmenovává úspory za odběr ze sítě, ale i občasné příjmy — to, když mají vyrobené energie naopak přebytek a prodávají ji ke spotřebě jinde. Podle údajů z městského úřadu jde o příjmy zhruba v řádech desetitisíců, pro rozpočet školy tak mají smysl zejména právě úspory.

Panely, které přeměňují sluneční svit na elektřinu, mají na Základní škole U Stadionu už sedm let. Podobně tomu je i ve dvou dalších školách v Litoměřicích. Další městské budovy slunečními paprsky ohřívají vodu. A plavecký bazén a městský úřad vytápějí tepelná čerpadla, která také stejně jako solární panely vyrábějí energii bez zátěže ovzduší a klimatu emisemi.

Litoměřice, třiadvacetitisícové město na okraji severočeského uhelného regionu, si tak pověst pomyslného zeleného ostrůvku, založenou na pořádání tradiční výstavy Zahrada Čech, přenesly i do energetiky. V dlouhodobém využívání zdrojů šetrných pro klima se mohou stát inspirací dalším samosprávám v republice.

Českému nastavení energetiky navzdory

Zatímco v řadě měst a obcí zkoušejí spíše jednotlivé projekty, Litoměřice se vydaly cestou dlouhodobých a komplexních změn. Nezůstalo tak jen u pořízení nízkoemisních zdrojů energie pro městské budovy.

Ostatně i ty měly původně hlavně inspirovat místní, aby energii ze Slunce více věřili. V Litoměřicích tak už od roku 2000 nabízejí občanům dotace na ohřev vody pomocí solárních panelů. Zpočátku byl ale zájem mizivý, a tak se samo město rozhodlo jít příkladem — ať už pořízením stejné technologie na městské budovy, tak i drobnějšími opatřeními ve veřejném prostoru, například pořízením parkovacích automatů na solární pohon nebo instalací takzvaných solárních laviček, které umožňují třeba nabití telefonu.

Snaha prošlapat cestu obnovitelným zdrojům energie se promítla i do organizace řízení města. Od roku 2011 vznikla na radnici pozice energetického manažera. Mezi jeho úkoly patří třeba monitoring spotřeby energie, hodnocení energetické náročnosti městských budov nebo řešení dodavatelských smluv. Kromě toho navrhuje nová opatření, připravuje projekty a navrhuje strategické dokumenty a akční plány.

Právě díky práci energetického manažera začala Základní škola U Stadionu vyrábět elektřinu ze Slunce. Z detailní analýzy spotřeby vyplynulo, že školství patří mezi sektory, které městskou kasu zatěžují nejvíce — a tak nyní této i několika dalším školám pomáhají solární panely odběr ze sítě snižovat.

Dlouholetý litoměřický starosta Ladislav Chlupáč (ODS) si zřízení pozice energetického manažera na úřadě pochvaluje. Podobný postup by doporučil i dalším samosprávám. „Energetický manažer se ve městech určitě vyplatí. V menších obcích logicky nejsou finance na podobné funkce, ale sdružení obcí by služeb energetického manažera mohla využívat. Tudy by mohla vést cesta,“ uvažuje nahlas.

Na základě podrobného přehledu o spotřebě energií, který si s využitím speciálního počítačového programu v Litoměřicích zpracovávají dodnes, vznikl průběžně aktualizovaný energetický plán města s výhledem do roku 2030. Mezi cíli uvádí snížení celkové spotřeby energie o dvacet procent ve srovnání se stavem v roce 2012, dvacetiprocentní pokles emisí skleníkových plynů či směřování k energetické soběstačnost při maximálním využití obnovitelných zdrojů energie na úkor zdrojů fosilních.

Ačkoli až čas ukáže, jak se takový plán podaří naplňovat, Litoměřicím rozhodně nelze upřít to, že se svým dlouhodobým zaměřením na čistší energetiku dostaly o několik kroků před zřejmě všechny ostatní tuzemské městské samosprávy. Stejně tak předstihují i dosavadní české národní plány, jež jsou ve srovnání s jinými zeměmi v Evropské unii v jakýchkoli snahách o řešení změn klimatu mimořádně pomalé.

Například Mezinárodní agentura pro energii v letošní zprávě nabádá Českou republiku, aby se mimo jiné více zaměřila na snížení spotřeby energií a vytvořila orgán, který bude příslušná opatření řešit — tedy něco, co v Litoměřicích s jejich energetickým managementem už deset prakticky funguje. Okresní severočeské město je tak výmluvným příkladem toho, co by mohl dělat celý stát, co však zanedbává.

Jednu z hlavních překážek pro litoměřický přístup dnes představuje značná centralizovanost energetiky v České republice. Ukazuje se, že když se městská samospráva pokusí o krok k decentralizaci, tedy o výrobu energie v menších lokálních zdrojích, střetává se právě s pomyslnou zdí v podobě již existujícího systému, v němž se výroba velké většiny energie a moc nad ní koncentruje v rukou několika málo firem, obvykle navíc fosilních.

Pořád v podstatě sami

Málokdo s tím má tolik zkušeností jako Pavel Gryndler, dlouholetý vedoucí odboru životního prostředí. Se současným starostou se poznal už za školních let, kdy byl Ladislav Chlupáč jedním z jeho vyučujících.

Dnes sídlí v prostorné podkrovní kanceláři v historické budově městského úřadu nedaleko centra města. Na postupné transformaci litoměřické energetiky se podílí od jejího začátku. Řada místních, starostu nevyjímaje, tvrdí, že právě díky němu se v Litoměřicích začala energetika na městské úrovni řešit způsobem, díky němuž může sloužit jako vzor.

„Pomohla by nám větší míra soběstačnosti,“ vysvětluje Gryndler. Ilustruje to na konkrétním příkladu toho, kolik úředních procedur se musí vyřídit, pokud město připojuje do centralizované sítě vlastní zdroj na výrobu elektřiny. „To musíte třeba do Děčína, do Ostravy, do Plzně. Podle toho, kde jsou různá zastoupení,“ popisuje s povzdechem.

Ačkoli podotkne, že například po finanční stránce stát někdy vypomůže, na otázku, jestli se za dvacet let jeho práce na proměně energetiky v Litoměřicích celkové prostředí v České republice proměnilo tak, aby pro podobné aktivity vytvořilo příznivější prostředí, odpovídá bez delšího přemýšlení: „Musíme to pořád tlačit v podstatě sami.“

Bez dotací by to šlo jen pomalu

Když starosta Ladislav Chlupáč i vedoucí odboru životního prostředí Pavel Gryndler vyprávějí o tom, jak opatření v oblasti energetiky uskutečňovali, zmiňují různé dotační programy — ať už na úrovni Evropské unie, České republiky, severočeského regionu nebo Ústeckého kraje. Šlo by to vlastně celé bez nich? „Šlo, ale šlo by to strašně pomalu a málo. Takhle to je daleko lepší,“ reaguje Pavel Gryndler.

Dokončené projekty pak mimo jiné pomáhají plnit takzvaný Fond úspor energie. Starosta Ladislav Chlupáč ho s úsměvem označuje za takové „perpetuum mobile“. V Litoměřicích funguje od roku 2014 a rozděluje se v něm částka, kterou díky dosavadním opatřením město ušetřilo.

Uspořené peníze se dělí tak, že zhruba třetina z nich putuje zpět do rozpočtu města. Dalších třicet procent dostávají do rozpočtu organizace, které se na úsporách podílejí — tedy například školy, na jejichž střechách stojí solární panely. Zbylou část v řádu jednotek procent si pak jako odměnu rozdělí ti, kteří se na uskutečnění projektu podíleli.

Na otázku, co říká na stále ještě tu a tam opakovaný nepravdivý argument, že zelená energetika je drahá, starosta Ladislav Chlupáč reaguje rezolutním odmítnutím hospodáře, jehož znalost vychází z osobní zkušenosti. „Město není firma. Město nemusí dosahovat za každou cenu zisku, ale když to vyjde třeba na nulu a je to obecně prospěšná záležitost, tak to má obrovský význam,“ vysvětluje.

Dalším samosprávám by tak určitě doporučil, aby se vydaly podobnou cestou. Jako hlavní výhody vyjmenovává jak ušetřené peníze, zejména díky úsporám energií, tak i zlepšení životního prostředí. „Na tom je potřeba dělat prakticky pořád,“ říká.

Energetika je tématem pro politiky, pro občany zatím méně

I zde se však ukazuje, že každé řešení má své limity. Konkrétně v případě Litoměřic vyvstává otázka, zda tamní energetická opatření nejsou spjata pouze se současným vedením města.

V podstatě celá éra využívání čistějších zdrojů energie totiž kopíruje období, kdy v Litoměřicích vládne Občanská demokratická strana s Ladislavem Chlupáčem v čele. Kancelář starosty je jeho pracovištěm už od roku 2002, tedy dlouhých devatenáct let. Třetím rokem také zasedá v Senátu.

A tak stejnou otázku pokládáme Renatě Vášové, místní koordinátorce Milionu chvilek pro demokracii a člence litoměřických Zelených, kteří na radnici zastávají roli opozice. Popisuje různé oblasti městské politiky, kde podle ní vedení radnice nedělá dost — ať už třeba v oblasti sociálních služeb nebo obecního bydlení.

V otázce energetiky ale proti krokům města nic nenamítá. „Myslím si, že na tom je tady shoda úplně napříč. Nemyslím, že je tady někdo, kdo by s tím měl problém,“ popisuje současnou situaci.

Potvrzuje to rovněž další opoziční zastupitelka za Zelené Lenka Simerská. „Politická výměna by neměla mít vliv,“ shrnuje stručně. Když vedení Litoměřic kritizuje, pak právě za to, že by mělo otázky klimatu, udržitelnosti a sociální spravedlnosti více promítnout i do oblastí mimo energetiku a celkově nepolevovat ve snahách o nastolení čistější městské, ale nejlépe komunitní výroby energie.

Litoměřice jsou výjimečné už tím, že změnu vyvolalo a uskutečňuje zejména samo město. V současné době, kdy za většinou kroků v řešení klimatické krize stojí vytrvalé úsilí občanské společnosti a ekologického hnutí, to lze považovat za dosti neobvyklý jev. Je to sice obdivuhodné, ale přináší to i potíže.

Takovéto řešení „shora“ naráží na nedostatky v informovanosti obyvatel, ať už jde o možnosti dotací, o městském poradenství se zaměřením na výhody čistší energetiky pro domácnosti, nebo naopak o získání podpory občanů pro další aktivity radnice v daném směru. „Je to nikdy nekončící práce. Lidé jsou zahlceni spoustou informací a dezinformací, a ne všechno vědí správně. A to tím spíš, týká-li se to energetiky,“ vypráví se špetkou frustrace v hlase Pavel Gryndler.

Vedení města se snaží propagovat a vysvětlovat vlastní aktivity třeba prostřednictvím debat a seminářů s občany. Na hlavním náměstí také takřka každý rok pořádají setkání, na němž předávají informace o tématech souvisejících s ekologií a ochranou životního prostředí — někdy se zabývají dopravou, jindy přímo energetikou nebo nakládáním s odpady.

Intenzivnější snahu o propagaci a informování by uvítaly i obě zástupkyně opozičních Zelených, Lenka Simerská a Renata Vášová. „Myslím, že problém je netransparentnost a buď žádná nebo složitá komunikace s občany,“ uvažuje Simerská. „Výsledek je pak i ten, že lidé daleko méně chápou všechny souvislosti.“

Navzdory dílčím výhradám má ale vedení města ve svých plánech shodu i s opozičními politiky, třeba právě se Zelenými. Je to důležité i pro vůbec největší městský energetický projekt, jímž je využití geotermální energie, o němž podrobněji napíšeme zítra. Město na něm pracuje už deset let, během nichž muselo překonat nespočet překážek.

Do přípravy se dnes kromě města zapojují i vědecké instituce a firma provozující místní výtopnu, která aktuálně vyrábí teplo ze štěpky a hnědého uhlí. Právě se spalováním uhlí přitom Litoměřice chtějí nejpozději do roku 2030 skončit. A už takovýmto odhodláním mohou dnes všem u nás sloužit jako příklad.

Článek vznikl ve spolupráci s organizací Transitions v rámci programu na podporu žurnalistiky zaměřené na řešení (solutions journalism).