Končí vláda Andreje Babiše a s ní i nejdéle sloužící ministr životního prostředí České republiky Richard Brabec. Ani jeden ze jmenovaných se v oblasti ochrany klimatu nijak nevyznamenal, spíše naopak. Funkční období odcházející vlády je pro klima v České republice promarněnou příležitostí. Zatímco vyspělý svět se dávno vydal na cestu dekarbonizace, my přešlapujeme na místě.

Organizace spojených národů i Pařížská dohoda, kterou Česká republika podepsala, přitom vyzývají k rychlé akci. Vědci žádají, aby se nárůst globální teploty do konce století udržel pod hranicí 1,5 stupně Celsia. Toho lze dosáhnout pouze tak, že globální emise skleníkových plynů klesnou do roku 2030 o 45 % ve srovnání s rokem 2010.

Každá země, i Česká republika, by si měla stanovit, jak k tomuto úsilí přispěje. Zapojení jednotlivých zemí by ale mělo být férové. České emise jsou v přepočtu na hlavu čtvrté nejvyšší v Evropské unii. A také historicky mají české země na kolabujícím klimatu významný podíl viny.

Babišova vláda za sebou má jen dlouhý výčet selhání

Odpovědnosti se ale odcházející vláda vyhýbala, kde mohla. Stále nemáme národní klimatický cíl pro rok 2030, který by byl v souladu s Pařížskou dohodou. Vláda nepředstavila ani vizi, jak rychlou dekarbonizaci hospodářství přetavit v příležitost pro společnost. Z Evropské unie přitom na klimatická opatření proudí spoustu peněz. S jejich efektivním využití mohlo pomoci příslušné ministerstvo, pokud bychom je zřídili.

Na neschopnost odcházející vlády zahájit potřebnou transformaci a dekarbonizaci doplácí v těchto dnech i čeští spotřebitelé. V oblasti energetiky se Babišova vláda soustavně vyhýbala rychlému rozvoji obnovitelných zdrojů. Nedokázala podpořit ani energetické úspory. Místo toho se diskutovalo pouze o výstavbě nových bloků v Dukovanech.

Richard Brabec se rád odvolává na program Nová zelená úsporám, který zdědil ještě z vládního angažmá Zelených. Jenomže program nefunguje jako dostatečně rychlý transformační nástroj. Vzhledem k tomu, jak je nastaven, je prakticky nedostupný nízkopříjmovým domácnostem. Ty jsou ale energetickou chudobou a rostoucími cenami energií ohroženy nejvíce, a tak právě jim by zateplení či tepelná čerpadla pomohly.

Z roku 2017, tedy ještě od Sobotkova kabinetu, pochází zásadní strategický dokument s názvem Politika ochrany klimatu v České republice. Jde o kvalitně zpracovaný souhrn regulatorních a fiskálních opatření, jejichž uvedení do praxe by křivku českých emisí začalo účinně stlačovat dolů.

I přesto, že dokument už neodpovídá nově navýšeným klimatickým cílům EU, jde o plán v principu dobrý. Z loňské analýzy Klimatické koalice a Centra pro dopravu a energetiku ale vyplynulo, že současná vláda z velké části neplnila ani tuto strategii.

Překážku pro smysluplnou klimatickou politiku představovalo zejména odmítnutí takzvaného antifosilního zákona či uhlíkové daně — pro sektory stojící mimo evropský systém obchodování emisními povolenkami. Vláda také zbytečně utopila miliardy z aukcí emisních povolenek ve státním rozpočtu, místo aby je vložila do klimatických opatření. Ani v oblasti dekarbonizace dopravy nedokázal odcházející kabinet vymoci potřebná opatření. Pozadu zůstala i podpora přirozené druhové skladby plošně kolabujících smrkových lesů.

Úkoly pro novou vládu

Na novou politickou reprezentaci čeká v oblasti ochrany klimatu spoustu práce. Kromě toho, že by měla aktualizovat stávající Politiku ochrany klimatu České republiky tak, aby byla v souladu s novými cíli EU, je třeba zajistit i její skutečné naplňování. Česká republika bude potřebovat i nový Národní klimaticko-energetický plán.

Hnutí Fridays For Future rozdalo v červnu politickým stranám klimatické vysvědčení a zdá se, že nejlépe hodnocené strany (KDU-ČSL a Piráti) by mohly být součástí nové vlády. Lze tedy doufat v posun k lepšímu. Klimatických úkolů je ale hodně a čas rychle ubíhá. Klimatické koalice a Zelený kruh proto zaslali nově zvolené politické reprezentaci seznam toho, co je třeba pro účinnou ochranu klimatu i přírody udělat.

Jednou z priorit by měla být rychlá dekarbonizace energetiky. Česká republika by měla do roku 2030 odstavit své uhelné elektrárny. Je třeba podpořit rozvoj domácích obnovitelných zdrojů a zajistit plné využití potenciálu energetických úspor v budovách. Občanům by se mělo umožnit zakládat energetická společenství. Větší podporu si zaslouží i nízkoemisní či bezemisní doprava, konkrétně pěší, cyklistika, veřejná doprava nebo fenomén sdílení. Potenciál skýtá i rozvoj čistých technologií.

Nová vláda by měla vyhlásit národní klimatický cíl pro rok 2030 v souladu s Pařížskou dohodou a zajistit, že nepůjde pouze o číslo na papíře. Ani aktuálně diskutovaná evropská klimatická legislativa Fit for 55 nepředstavuje férový příspěvek Evropské unie ke stabilizaci světového klimatu. Odvolávat se jen na společný cíl Unie proto nestačí.