Ve skotském Glasgow skončil minulý týden letošní klimatický summit COP26. Událost vyvrcholila mimo jiné vznikem dokumentu, který signatáře vyzývá k „neprodleným činům”. Média z celého světa teď analyzují, co konkrétně to znamená.

DR oslovil v rámci těchto snah také skupinu Češek a Čechů, kteří byli přímo v Glasgow, aby vlastními slovy popsali dění i atmosféru summitu. Co jim utkvělo v paměti a v čem spatřují odkaz letošních jednání?

Jitka Martínková

Komunikační koordinátorka při platformě Klimatická koalice

Klimatická konference v Glasgow byl obrovský mumraj lidí, kteří přijeli s někdy i zcela odlišnými záměry. Hlavy států chtěly varovat a slibovat, delegáti jednat o detailech mechanismů k naplňování Pařížské dohody, novinářky hledaly příběhy lidí, fosilní lobbisté a zástupci firem lobbovali za obchodní zájmy a neziskové organizace upozorňovaly na přešlapy a opomíjená témata.

Kromě oficiálních účastníků přijela ale řada lidí i do ulic. Pro mě byly v Glasgow nejzajímavější právě ulice. Zatímco oficiální delegáti hledali v jednacích místnostech alespoň základní shodu dvou set zemí na pravidlech trhu s uhlíkem nebo financování adaptačních opatření, hlubší reflexe problémů a imaginace budoucnosti probíhaly spíš venku.

Velkolepě se jich ujala především platforma COP26 Coalition. Kromě velkých demonstrací uspořádala i paralelní konferencí People’s Summit for Climate Justice. Čtyřdenní People’s Summit byl v mnoha věcech protikladem oficiálních zasedání. Vstup zde byl zdarma pro každého a diskutovalo se o tématech, která se na oficiální jednání „nevešla”. Klimatická spravedlnost, spravedlivá transformace, nerůst, extraktivismus, kolonialismus, genderový rozměr klimatické krize, práva původních obyvatel...

Ženské panely složené z mluvčích z globálního Jihu ostře kontrastovaly s oficiálními fotografií hlav států, které dorazily na hlavní konferenci. Možná jste ji viděli, v davu převážně bílých premiérů a prezidentů šlo jen s jistým úsilím objevit pouhých sedm žen... Pocity řady lidí z People’s Summit popsal dobře i jeden z diváků, „ty důležité a zajímavě diskuse se odehrávají tady a doufám, že v budoucnu se sem přesune zevnitř ještě víc lidí!” V totéž doufám i já!

Jiným životem žijí na summitu média, a ještě jiným oficiální delegace, které často stráví summit jednáním za zavřenými dveřmi. Všechny světy se ale setkávají na chodbách a mezi národními nebo tematicky zaměřenými pavilonky.

Tam dostanete výjimečnou příležitost potkat a zahovořit se s kdekým. Tu projde kolem John Kerry, tu Mia Mottleyová [premiérka Barbadosu, pozn. red.], jindy míjíte Zdeňka Hřiba, který zrovna dává rozhovor španělsky mluvícím novinářům, nebo si dáte náhodné ranní kafe s Martinem Bursíkem a Petrem Hlubučkem. Zjistíte, že kromě prezentace klimatického plánu Prahy se přijeli i oni do Glasgow především profesně seznamovat. Kde jinde potkat na jednom místě tvůrce klimatických politik Berlína, Londýna, Kodaně nebo Paříže.

Právě osobní setkání jsou na summitu to nejcennější a jistě i proto se Britové rozhodli na této formě summitu trvat i navzdory pandemii covidu. Bohužel i za cenu, že se účast na letošní konferenci stala pro řadu lidí, zejména z globálního Jihu, prakticky nedosažitelnou.

Romana Březovská

Analytička Výzkumného centra AMO

Díky veselému hlasu průvodčího („Heya, folks, tickets please!“), i zcela náhodným, ale hlubokým konverzacím skoro s kýmkoliv, kdo zrovna ten den vedle mě seděl v autobuse nebo stál ve frontě, jsem měla pocit, že se věci ve Skotsku hýbou správným směrem. Tolik energie a tolik pohledů na klima z nejrůznějších perspektiv mě každý den dobíjelo pocitem, že ať už vyjednávání týkající se nedořešených článků Pařížské dohody dopadnou jakkoliv, nakumulované znalosti o klimatu se zkrátka nemohou vypařit. Mí noví známí, regenerativní architekti nebo odborníci na rašeliniště, uzavřené ekonomické cykly nebo emisní registry, budou problematiku klimatu posouvat — byť mravenčími kroky — ve své každodenní práci zase o kousek dál.

Zároveň jsem si byla vědoma viditelných i neviditelných mocenských provázků, jež svazovaly diskuse na nejvyšších úrovních a které se také odrážely v různorodosti těch, kteří se (ne)pohybovali po konferenčním centru. Bylo mi úzko z toho, že zástupce lidu z ohrožené Amazonie nabízel spolupráci Fransovi Timmermansovi [výkonný místopředseda Evropské komise pro Zelenou dohodu, pozn. red.], nebo že se státy podrývající klimatické ambice pyšnily obrovskými pavilony. Navíc státům dlouhodobě chybí znalosti, data i kapacity řešit klimatickou krizi s takovým nasazením, se kterým o ní hovořily jejich hlavy a pozvané osobnosti na začátku celé konference.

Měnící se klima a jeho dopady ovlivnily a ovlivňují tolik životních příběhů, že je nelze všechny zachytit. Snad nejtrefnější byl v této souvislosti proslov Keňanky Elizabeth Wathutiové, která věnovala všem, jejichž příběhy nejsou vyslyšeny a na jejichž utrpení se nereaguje, chvíli ticha.

Osobně jsem vděčná za to, že jsem mohla v průběhu dvou uplynulých týdnů na chvíli nahlédnout do světa protestujících britských důchodkyň s transparenty, reportérů snažících se tlumočit komplexní informace nebo rodičů doprovázejících děti na demonstraci.

Emise skleníkových plynů nadále rostou. Doufám, že budeme čím dál více schopni ve všech našich rolích rozpoznat, kdy je klimatická politika — slovy Grety Thunbergové — klimatické „blablabla”, a kdy skutečně smysluplná činnost. A kde je prostor, ve kterém můžeme my sami napomoci tolik potřebné změně.

Jakub Zelený

Expert na životní prostředí při organizaci Člověk v tísni

Změna klimatu je způsobená společenskou nerovností. Tuto frázi jsem během summitu v Glasgow slyšel opravdu mnohokrát a mnohokrát viděl tuto skutečnost v halách konference a ulicích skotského velkoměsta.

Hlavní aktéry na COP26 bylo možné zhruba rozdělit do dvou táborů: ti, kteří problém způsobili, zbohatli na něm a měli v rukou moc ho vyřešit; a ti, kteří ho nezpůsobili, jsou jím ohroženi a nezbývá jim než se odvolávat na hodnoty lidskosti a morální odpovědnosti.

Klimatická krize v době konání summitu totiž není hudbou budoucnosti; mnozí z globálního Jihu sem přijeli podat svědectví o probíhajících proměnách a jejích následcích, o krutosti a bezohlednosti politiků, investičních bank a těžařů a nesmírném utrpení chudých obyvatel v důsledku zhoršujícího se životního prostředí a nuceného vysídlení. Dozvěděl jsem se, že původní obyvatelé se na cestu do Glasgow často skládali, aby zde ti, kteří se na cestu nakonec vydali, přespávali v parcích a squatech, aniž by byli kýmkoliv vyslyšeni.

Země, kterým hrozí katastrofální důsledky klimatické krize, zatím nedostanou finanční pomoc na adaptaci a místo reparací za škody a ztráty, které v těchto zemích již oteplování způsobilo, jim byla nabídnuta pomoc v podobě odborných konzultací. Závěrečná dohoda tak byla pochopitelně přijata dost různě. Viníci změny klimatu ji vesměs vydávají za skvělý úspěch, zatímco oběti za naprosté fiasko. Delegáti ohrožených zemí se ze Skotska vraceli s pocitem zrady, stejně tak i původní obyvatelé a mladí lidé.

Konference v Glasgow v kondenzované podobě odrážela svět, ve kterém žijeme. Společnost, ve které takzvaně rozvinuté země nehospodárně ohrožují budoucnost lidstva, zatímco takzvané rozvojové země a „přírodní“ národy uchovávají až osmdesát procent veškeré zbývající biodiversity světa, přičemž každý den vedou nerovnou válku o zachování této biodiversity pro nás všechny. Při tom všem mě napadalo: Kdo je tady skutečně „rozvinutý“ a kdo by měl rozhodovat o tom, jak zachovat planetu i pro příští generace?

Barbora Kvasničková

Studentka

Ze všech událostí na COP26 mělo myslím nejdelší frontu plenární jednání, kde vystoupil Barack Obama. Minimálně dvě hodiny se čekalo zda neprojde u sálu před, během a po jeho projevu. Neprošel. I tak si skoro každý čekající pustil živý přenos projevu z platformy UNFCCC na mobilu. Po dvou týdnech proslovů, to byl celkem unikát.

Reakce na projev vystihuje rozdílné pohledy na klimatickou krizi. Pro občany severní polokoule moc ambicí a kritiky, pro jižní polokouli příliš nahrává možnému rozsudku smrti pro mnohé. I to je v sázce, nedodržíme-li nově upevněný závazek udržení oteplení na hranici jednoho a půl stupně Celsia. Propast mezi sliby a činy politiků ohrožuje celý svět, v České republice teprve musíme k nějakým slibům dojít. Tak či tak je špatně, když i Barack Obama vyzývá mladé lidi k tomu, aby hlavně nepolevili ve svém naštvání a připravili se na maraton při tlačení na své politické představitele.

V českých zemích by proslov bývalého prezidenta Spojených států spadl asi do nějaké „alarmistické“ škatulky. Trochu to ukazuje, jak jsou tuzemské narativy — s výjimkou klimatického hnutí — mimo světovou debatu. Na schůzce s Fransem Timmermansem, který je pověřený správou evropské Zelené dohody, například mladí lidé z jiných části Evropy vůbec nedokázali pochopit, že u nás není klima velké politické téma — anebo že tu politici a ekonomové dopady změny klimatu přímo popírají. Ani by je to nenapadlo. Tak moc jinde je česká debata.

Důležité vzkazy Obamy o selhání odpovědnosti politiků vůči budoucím generacím a ekonomickým příležitostem a výhodám odklonu od fosilních paliv snad ale popírána nebudou. Doporučuji se jak na ony výhody tak na projev samotný podívat.

Front jsem na COP26 zažila mnoho. Vzhledem k obecně chaotické atmosféře to někdy byla i jediná věc, u které člověk spolehlivě věděl, že na něj čeká. Že by se ale všichni čekající jedné fronty seskupili a sledovali společně proslov online, jsem viděla pouze u Baracka Obamy. Třeba se na jeho výstup shromáždilo více lidí než na všechny politiky, aktivisty a známé tváře v předchozích dnech právě kvůli tomu, že umí promluvit tak nějak o všem a ke všem — a třeba právě tohle potřebujeme doma.