Ve skotském Glasgow skončil minulý týden letošní klimatický summit COP26. Událost vyvrcholila mimo jiné vznikem dokumentu, který signatáře vyzývá k „neprodleným činům”. Média z celého světa teď analyzují, co konkrétně to znamená.

DR oslovil v rámci těchto snah také skupinu Češek a Čechů, kteří byli přímo v Glasgow, aby vlastními slovy popsali dění i atmosféru summitu. Co jim utkvělo v paměti a v čem spatřují odkaz letošních jednání?

Jitka Martínková

Komunikační koordinátorka při platformě Klimatická koalice

Klimatická konference v Glasgow byl obrovský mumraj lidí, kteří přijeli s někdy i zcela odlišnými záměry. Hlavy států chtěly varovat a slibovat, delegáti jednat o detailech mechanismů k naplňování Pařížské dohody, novinářky hledaly příběhy lidí, fosilní lobbisté a zástupci firem lobbovali za obchodní zájmy a neziskové organizace upozorňovaly na přešlapy a opomíjená témata.

Kromě oficiálních účastníků přijela ale řada lidí i do ulic. Pro mě byly v Glasgow nejzajímavější právě ulice. Zatímco oficiální delegáti hledali v jednacích místnostech alespoň základní shodu dvou set zemí na pravidlech trhu s uhlíkem nebo financování adaptačních opatření, hlubší reflexe problémů a imaginace budoucnosti probíhaly spíš venku.

Velkolepě se jich ujala především platforma COP26 Coalition. Kromě velkých demonstrací uspořádala i paralelní konferencí People’s Summit for Climate Justice. Čtyřdenní People’s Summit byl v mnoha věcech protikladem oficiálních zasedání. Vstup zde byl zdarma pro každého a diskutovalo se o tématech, která se na oficiální jednání „nevešla”. Klimatická spravedlnost, spravedlivá transformace, nerůst, extraktivismus, kolonialismus, genderový rozměr klimatické krize, práva původních obyvatel...

Ženské panely složené z mluvčích z globálního Jihu ostře kontrastovaly s oficiálními fotografií hlav států, které dorazily na hlavní konferenci. Možná jste ji viděli, v davu převážně bílých premiérů a prezidentů šlo jen s jistým úsilím objevit pouhých sedm žen... Pocity řady lidí z People’s Summit popsal dobře i jeden z diváků, „ty důležité a zajímavě diskuse se odehrávají tady a doufám, že v budoucnu se sem přesune zevnitř ještě víc lidí!” V totéž doufám i já!

Jiným životem žijí na summitu média, a ještě jiným oficiální delegace, které často stráví summit jednáním za zavřenými dveřmi. Všechny světy se ale setkávají na chodbách a mezi národními nebo tematicky zaměřenými pavilonky.

Tam dostanete výjimečnou příležitost potkat a zahovořit se s kdekým. Tu projde kolem John Kerry, tu Mia Mottleyová [premiérka Barbadosu, pozn. red.], jindy míjíte Zdeňka Hřiba, který zrovna dává rozhovor španělsky mluvícím novinářům, nebo si dáte náhodné ranní kafe s Martinem Bursíkem a Petrem Hlubučkem. Zjistíte, že kromě prezentace klimatického plánu Prahy se přijeli i oni do Glasgow především profesně seznamovat. Kde jinde potkat na jednom místě tvůrce klimatických politik Berlína, Londýna, Kodaně nebo Paříže.

Právě osobní setkání jsou na summitu to nejcennější a jistě i proto se Britové rozhodli na této formě summitu trvat i navzdory pandemii covidu. Bohužel i za cenu, že se účast na letošní konferenci stala pro řadu lidí, zejména z globálního Jihu, prakticky nedosažitelnou.

Romana Březovská

Analytička Výzkumného centra AMO

Díky veselému hlasu průvodčího („Heya, folks, tickets please!“), i zcela náhodným, ale hlubokým konverzacím skoro s kýmkoliv, kdo zrovna ten den vedle mě seděl v autobuse nebo stál ve frontě, jsem měla pocit, že se věci ve Skotsku hýbou správným směrem. Tolik energie a tolik pohledů na klima z nejrůznějších perspektiv mě každý den dobíjelo pocitem, že ať už vyjednávání týkající se nedořešených článků Pařížské dohody dopadnou jakkoliv, nakumulované znalosti o klimatu se zkrátka nemohou vypařit. Mí noví známí, regenerativní architekti nebo odborníci na rašeliniště, uzavřené ekonomické cykly nebo emisní registry, budou problematiku klimatu posouvat — byť mravenčími kroky — ve své každodenní práci zase o kousek dál.

Zároveň jsem si byla vědoma viditelných i neviditelných mocenských provázků, jež svazovaly diskuse na nejvyšších úrovních a které se také odrážely v různorodosti těch, kteří se (ne)pohybovali po konferenčním centru. Bylo mi úzko z toho, že zástupce lidu z ohrožené Amazonie nabízel spolupráci Fransovi Timmermansovi [výkonný místopředseda Evropské komise pro Zelenou dohodu, pozn. red.], nebo že se státy podrývající klimatické ambice pyšnily obrovskými pavilony. Navíc státům dlouhodobě chybí znalosti, data i kapacity řešit klimatickou krizi s takovým nasazením, se kterým o ní hovořily jejich hlavy a pozvané osobnosti na začátku celé konference.

Měnící se klima a jeho dopady ovlivnily a ovlivňují tolik životních příběhů, že je nelze všechny zachytit. Snad nejtrefnější byl v této souvislosti proslov Keňanky Elizabeth Wathutiové, která věnovala všem, jejichž příběhy nejsou vyslyšeny a na jejichž utrpení se nereaguje, chvíli ticha.

Osobně jsem vděčná za to, že jsem mohla v průběhu dvou uplynulých týdnů na chvíli nahlédnout do světa protestujících britských důchodkyň s transparenty, reportérů snažících se tlumočit komplexní informace nebo rodičů doprovázejících děti na demonstraci.

Emise skleníkových plynů nadále rostou. Doufám, že budeme čím dál více schopni ve všech našich rolích rozpoznat, kdy je klimatická politika — slovy Grety Thunbergové — klimatické „blablabla”, a kdy skutečně smysluplná činnost. A kde je prostor, ve kterém můžeme my sami napomoci tolik potřebné změně.

Jakub Zelený

Expert na životní prostředí při organizaci Člověk v tísni

Změna klimatu je způsobená společenskou nerovností. Tuto frázi jsem během summitu v Glasgow slyšel opravdu mnohokrát a mnohokrát viděl tuto skutečnost v halách konference a ulicích skotského velkoměsta.