↗

Angela Merkelová přijíždí na klimatický summit do Glasgow. Jak by mohli představitelé Evropské unie věrohodně školit zbytek světa o potřebě přejít na obnovitelnou energetiku, pakliže bohaté Německo ještě vloni uvedlo do provozu novou uhelnou elektrárnu, Francie se znovu upíná k jádru a všechny ostatní členské státy, vesměs zatížené nesplatitelnými dluhy, jsou ponechány svému osudu, aby si se zelenou transformací poradily po svém? Foto Phil Noble, AFP

Stříbrným okrajem lemujícím temný mrak pandemie byla příležitost k hlubší proměně vlastního směřování, jež se Západu naskytla. Během roku 2020 skutečně zpoza mraků probleskly sluneční paprsky. Evropská unie musela začít uvažovat o fiskální unii. Pak napomohla tomu, že se Donald Trump musel poroučet z Bílého domu. A globální Green New Deal se najednou začal jevit na dosah. Pak přišel rok 2021 a jako by stáhl temný závěs.

Evropská centrální banka minulý týden ve své Zprávě o finanční stabilitě zformulovala varování prodchnuté úzkostí: evropskou ekonomiku ohrožuje bublina na trhu s realitami, jež nafukuje sebe sama a jež stojí čistě na zadlužování. Na uvedené informaci stojí za pozornost zvláště fakt, že Evropská centrální banka dobře ví, kdo za to nese vinu: je to ona sama, a to politikou kvantitativního uvolňování, což je noblesní termín, za nímž se skrývá tvorba peněz v zájmu finančníků. Je to stejné, jako by vám lékař sdělil, že lék, jejž vám předepisuje, vás možná zabíjí.

Nejděsivější na tom je, že Evropská centrální banka se přitom ani nedopouští chyby. Oficiálně se kvantitativní uvolňování odůvodňuje tím, že jakmile se úrokové sazby propadly do záporných čísel, neexistoval jiný způsob, jak v Evropě odvrátit hrozbu deflace. Jenže pravým nevyřčeným účelem kvantitativního uvolňování byla potřeba zvládnout jinak neudržitelný dluh velkých prodělečných korporací, a zejména klíčových členských států eurozóny — jako Itálie.

Jakmile se přední političtí představitelé evropských zemí před deseti lety na počátku krize eura rozhodli chovat způsobem, jako by masivní neudržitelné dluhy neexistovaly, neměli už jiné východisko než horký brambor přehodit do klína centrální bance. Od té doby Evropská centrální banka provádí strategii, kterou lze nejlépe popsat jako permanentní maskování bankrotu.

Jen pár týdnů po nástupu pandemie francouzský prezident Emmanuel Macron a osm dalších hlav států eurozóny společně vyzvali k restrukturalizaci dluhu zavedením řádných evropských dluhopisů. S vědomím, že pandemie vyvolá potřebu dalšího zadlužování, v zásadě navrhli, aby podstatný díl vršícího se břemene, jež státy eurozóny — bez pomoci Evropské centrální banky — nemohou zvládnout, převzala na svá, dluhem doposud nijak nezatížená, ramena Evropská unie. Nejenže by se jednalo o první krok ke vzniku politické unie a k většímu objemu investic v celoevropském měřítku, ale navíc by to zbavilo Evropskou centrální banku břemene valit před sebou narůstající horu dluhů, jež členské státy Evropské unie nikdy nedokážou splatit.

Leč nápad neprošel. Německá kancléřka Angela Merkelová bez mrknutí oka ideu zabila, a místo ní prosadila takzvaný Nástroj pro oživení a odolnost, což je mimořádně špatná náhražka. Nejenže z makroekonomického hlediska nemá prakticky žádný význam, ale ještě navíc sociálně slabší holandské a německé voliče spolehlivě zbavuje vstřícnosti vůči myšlence federální Evropy, protože je vhání do dluhů, a to jen proto, aby italští, řečtí či čeští oligarchové mohli čerpat štědré dotace. A navzdory prvku společného půjčování je fond obnovy nastaven tak, že vůbec nijak neposlouží pro restrukturalizaci nesplatitelných dluhů, jež před sebou Evropská centrální banka pořád dokolečka valí — a jež pandemie ještě znásobila.

Evropská centrální banka tedy pokračuje ve strategii permanentního maskování bankrotu, ačkoli v řadách jejích představitelů narůstají dva druhy obav: že budou popohnáni k odpovědnosti za nebezpečně bobtnající realitní bublinu nafukovanou čistě zadlužováním a že v momentě, kdy se inflace ustálí nad deklarovaným cílem, nebudou mít další kvantitativní uvolňování už jak zdůvodnit.

Příležitost, kterou Evropa promrhala, se v plné šíři vyjevila na nedávné Konferenci OSN o změně klimatu (COP26) v Glasgow. Jak by mohli představitelé Evropské unie věrohodně školit zbytek světa o potřebě přejít na obnovitelnou energetiku, pakliže bohaté Německo ještě vloni uvedlo do provozu novou uhelnou elektrárnu, Francie se znovu upíná k jádru a všechny ostatní členské státy, vesměs zatížené nesplatitelnými dluhy, jsou ponechány svému osudu, aby si se zelenou transformací poradily po svém?

Pandemie nabídla Evropě příležitost zformulovat věrohodný plán dobře zafinancovaného přechodu k Zelené energetické unii. Pokud bychom zavedli evropské dluhopisy, mohla se Evropská centrální banka vymanit z očistce permanentního maskování bankrotu a vyhlásit, že bude krýt jen dluhopisy vydané Evropskou investiční bankou na financování Zelené energetické unie. To se ale nestalo. Evropa tu skutečně propásla příležitost vést svět silou svého příkladu od závislosti na fosilních palivech.

Evropané v tom samozřejmě ale nejedou sami. Zatímco americký prezident Joe Biden mířil do Glasgow, Kongres USA v jednom ze svých charakteristicky zkorumpovaných politických rozhodnutí vypreparoval jeho už beztak značně osekané zelené plány ze zcela „hnědého“ infrastrukturního zákona, a změnu klimatu tak uložil k ledu.

Spojené státy sice na rozdíl od eurozóny mají alespoň ministerstvo financí, které spolupracuje s tamní centrální bankou, a tak společně drží dluhy v udržitelných mezích, ale i ony nyní promeškaly skvělou příležitost investovat masivně do přechodu k zelené energetice s bonusem v podobě nových vysoce kvalitních pracovních míst. Jak může Západ očekávat, že přesvědčí zbytek světa, aby přijal ambiciózní klimatické závazky, když Biden a Evropané po dvou letech medových řečí o zelené transformaci přijeli do Glasgow prakticky s prázdnýma rukama?

S blížícím se koncem roku 2021 tak západní vlády, které promarnily šance zásadně pohnout s evidentní a naléhavou klimatickou nouzí, přehánějí ve zveličování jiných obav. Takovým příkladem je inflace. Zrychlování růstu cen je sice nutné držet na uzdě, ale srovnávání dnešní situace se stagflací 70. let se nelze nesmát.

Tehdy měla inflace zásadní význam pro USA aktivně usilující o rozmetání brettonwoodského systému s cílem uchovat nadpozemsky výsadní postavení dolaru v mezinárodním měnovém systému. Dnes ale není inflace potřebná pro uchování americké hegemonie; jedná se spíše o vedlejší důsledek sepjetí ekonomiky USA s rozmachem finančního sektoru, který se ovšem v roce 2008 zhroutil.

Druhou Západem zveličovanou obavou je vzestup Číny. Rodící se nová studená válka, započatá bývalým americkým prezidentem Donaldem Trumpem a se zaujetím rozvíjená Joem Bidenem, má nepřiznaný účel: umožnit Wall Streetu a velkým technologickým korporacím obsadit prostor nyní zabraný čínským finančním a technologickým sektorem.

Spojené státy a Evropská unie se děsí čínských výkonů, jako je úspěšné zavedení digitální měny centrální bankou či mnohem důmyslnější makroekonomická politika, než jakou předvádějí ony samy. A tak se uchylují k agresivnímu postoji, který je neuváženou hrozbou pro mír ve světě a mezinárodní spolupráci, jež je nezbytná k zvládnutí klimatické krize.

Rok, který tak nadějně začínal, tedy končí pochmurně. Západní politická elita, neschopná — a snad i neochotná — využít smrtelnou krizi jako příležitost k prosazení politiky přitakávající životu, za to může dávat vinu jedině sama sobě.

Text z angličtiny přeložili Project Syndicate a Deník Referendum. Původně vyšel v Project Syndicate pod názvem The West's Wasted Crisis.