Krize Západem promarněná
Janis VarufakisSvětově proslulý řecký ekonom poukazuje na zmařenou příležitost využít pandemické krize k zelené energetické transformaci a ozdravění evropské fiskální politiky.
Stříbrným okrajem lemujícím temný mrak pandemie byla příležitost k hlubší proměně vlastního směřování, jež se Západu naskytla. Během roku 2020 skutečně zpoza mraků probleskly sluneční paprsky. Evropská unie musela začít uvažovat o fiskální unii. Pak napomohla tomu, že se Donald Trump musel poroučet z Bílého domu. A globální Green New Deal se najednou začal jevit na dosah. Pak přišel rok 2021 a jako by stáhl temný závěs.
Evropská centrální banka minulý týden ve své Zprávě o finanční stabilitě zformulovala varování prodchnuté úzkostí: evropskou ekonomiku ohrožuje bublina na trhu s realitami, jež nafukuje sebe sama a jež stojí čistě na zadlužování. Na uvedené informaci stojí za pozornost zvláště fakt, že Evropská centrální banka dobře ví, kdo za to nese vinu: je to ona sama, a to politikou kvantitativního uvolňování, což je noblesní termín, za nímž se skrývá tvorba peněz v zájmu finančníků. Je to stejné, jako by vám lékař sdělil, že lék, jejž vám předepisuje, vás možná zabíjí.
Nejděsivější na tom je, že Evropská centrální banka se přitom ani nedopouští chyby. Oficiálně se kvantitativní uvolňování odůvodňuje tím, že jakmile se úrokové sazby propadly do záporných čísel, neexistoval jiný způsob, jak v Evropě odvrátit hrozbu deflace. Jenže pravým nevyřčeným účelem kvantitativního uvolňování byla potřeba zvládnout jinak neudržitelný dluh velkých prodělečných korporací, a zejména klíčových členských států eurozóny — jako Itálie.
Jakmile se přední političtí představitelé evropských zemí před deseti lety na počátku krize eura rozhodli chovat způsobem, jako by masivní neudržitelné dluhy neexistovaly, neměli už jiné východisko než horký brambor přehodit do klína centrální bance. Od té doby Evropská centrální banka provádí strategii, kterou lze nejlépe popsat jako permanentní maskování bankrotu.