Covid-19 přerušil běžný chod života. Nutí nás ptát se, jakým směrem se vydáme, až pomine bezprostřední ohrožení našeho zdraví. Vedle aktuální pandemie tu máme dalekosáhlou ekologickou krizi, která se postupně vyhrocuje již několik desetiletí a prolíná s celosvětovou krizi sociální.

Klimatická a ekologická krize tady a teď ohrožuje naše životy a stabilitu naší civilizace. V důsledku přehřívání planety způsobeného spalováním fosilních paliv a dalšími faktory se stále častěji potýkáme s extrémním počasím.

Zažili jsme drastické sucho, máme ho ještě v živé paměti. Dlouhá období bez deště střídají povodně. Česká krajina špatnou péčí ztrácí schopnost zadržet vodu, ubývá dříve běžného hmyzu a ptactva, kůrovec ničí lesy, pestrou mozaiku remízků a alejí nahradily nekončící monokultury.

V podobně špatném stavu se nachází i naše společnost. V České republice i ve světě se prohlubují nerovnosti a rozevírají nůžky mezi úzkou skupinou nejbohatších a zbytkem společnosti. Počet hodin, jež trávíme v práci, je vyšší než průměr Evropské unie, a polovina z nás přitom nedostává důstojnou mzdu. Statisíce lidí čelí exekucím, zadlužení domácností roste a získat přístup k základním potřebám, jako je kvalitní bydlení, zdravotní a sociální péče nebo zdravé potraviny, je čím dál těžší.

Kvůli růstu nerovností a koncentraci ekonomické moci v rukou oligarchů ztrácíme přístup k rozhodování o svých životech. Mnozí z nás mají oprávněný pocit, že byla porušena polistopadová společenská dohoda o lepším životě pro všechny. Cítí se být vyloučeni z hospodářského a kulturního prospěchu posledních desetiletí a připraveni o kontrolu nad svými životy.

Politická demokracie, největší výdobytek sametové revoluce, je plíživě vytlačována systémem, v němž nám vládnou ti, kdo si mohou dovolit svůj vliv koupit.

Tyto propojené krize ovšem nevznikly náhodou ani nezávisle na sobě. Odpovědnost za ekologickou i sociální krizi není rozložena rovnoměrně, stejně jako její dopady. Zatímco zisky se hromadí v rukou několika nejbohatších, krize dopadá nejcitelněji na ty, kteří k ní přispěli nejméně.

Společným kořenem naších dnešních krizí je ekonomický systém, který je závislý na stálém růstu výroby a spotřeby. Systém, který upřednostňuje soukromý prospěch na úkor veřejného zájmu. Krátkozraké zaměření na zisk za každou cenu a zjednodušeně chápanou efektivitu, a také sklon řešit pouhé příznaky místo příčin krize, nás dovedly tam, kde jsme dnes — na cestu úpadku a zhoršování podmínek pro život.

Odhodláme se změnit směr?

Stále ještě můžeme změnit směr a dohodnout se na takové podobě společnosti, v níž by lidé prospívali společně s ostatními formami života. Můžeme méně vyrábět a spotřebovávat, a více pečovat o sebe navzájem i o naši krajinu. Můžeme všem zpřístupnit dobrou práci i důstojný příjem, a přitom si ponechat dostatek volného času k tomu, abychom mohli rozvíjet své zájmy, starat se o své okolí a pěstovat vztahy se svými blízkými. Můžeme žít v zemi poháněné čistě obnovitelnou energií a přechod k ní zorganizovat tak, aby pozvedl lidi z chudoby, zacelil propasti mezi lidmi i regiony a dal všem naději na dobrý a naplněný život.

Času na tuto změnu nezbývá mnoho: chceme-li se vyhnout ekologické pohromě, musí se ještě v tomto desetiletí změnit valná část toho, co jsme dlouho považovali za dané. Jen drobné úpravy a opravy nemohou stačit.

Potřebujeme změnit směr. Potřebujeme se znovu dohodnout na tom, jak chceme společně žít.

A potřebujeme to co nejdříve.

Otálet s řešením klimatické krize by bylo zločinem proti budoucnosti lidstva. Víme, že její nejhorší příčiny — závislosti na uhlí, která ničí naši krajinu a zabíjí stovky lidí ročně znečištěným ovzduším — se můžeme zbavit velmi rychle.

Výpočty prokazují, že díky úsporám a obnovitelným zdrojům můžeme u nás skončit se spalováním uhlí pro výrobu energie nejpozději do roku 2030 a s ostatními fosilními palivy brzy poté, aniž bychom potřebovali jediný nový jaderný reaktor.

Přechod od fosilní energie k ekonomice v mezích naší planety se promítne do všech oblastí našich životů. Pojďme touto proměnou projít tak, aby pro nás byla ve všech ohledech úspěšná.

Transformace musí být spravedlivá. Měli bychom v jejím průběhu nabídnout práci — dobře placenou, stabilní a v důstojných podmínkách — každému, kdo ji bude potřebovat. V první řadě těm, kdo by jinak v důsledku útlumu fosilních odvětví o zaměstnání přišli.

Spravedlivá transformace ale může znamenat mnohem víc: může a musí jít ruku v ruce s řešením dalších slepých skvrn polistopadové ekonomiky, které již příliš dlouho vylučují velkou část z nás z přístupu k základním potřebám pro dobrý a naplněný život.

Prvořadým příkladem je současný systém exekucí, který uvrhuje statisíce lidí do dluhové pasti a ničí životy statisíců dalších. Napravit tuto křivdu vyžaduje ukončit privatizaci výkonu spravedlnosti a zrušit soukromé exekutory. Stejně důrazně potřebujeme čelit i dalším narůstajícím nerovnostem mezi prosperujícími a zaostávajícími skupinami lidí i mezi regiony.

Veřejné investice do obnovitelné energie mohou zajistit oživení ekonomiky venkova a obnovu regionů zdevastovaných podnikáním energetických společností.

Potřebujeme demokratizaci energetiky: všude, kde je to možné, by měly nové zdroje vlastnit a jejich přínosy sklízet místní lidé, místní podniky, obce či družstva, ne energetické monopoly. Investice do nízkoemisní veřejné dopravy mohou zase lépe propojit regiony i jednotlivé obce a ve městech zlepšit kvalitu ovzduší i obyvatelnost veřejného prostoru.

Zatímco chudší regiony trpí nedostatkem pracovních příležitostí, nízkou kvalitou veřejných služeb či zaostávající infrastrukturou, ve městech je třeba zajistit dostupné bydlení pro všechny.

Potřebujeme omezit spekulace s bydlením, kvůli nimž rostou ceny prodeje i nájmů bytů tak, že bydlení si nemohou dovolit ani mladí lidé či střední třída. Naopak je třeba zajistit veřejné investice do renovací a bytové výstavby, které zajistí bydlení všeobecně dostupné, kvalitní i ekologicky šetrné.

„Zelená“ ale není jen obnovitelná energetika, veřejná doprava či zateplování budov. Zelená je z podstaty i práce v těch veřejných službách, jako je zdravotnictví, školství či ochrana krajiny a přírody, které jsou dnes již ekologicky nenáročné. Všechna práce, která je současně péčí.

Je to nesmírně důležitá práce vykonávaná většinou ženami, která je však zoufale podhodnocená léty politiky úspor a škrtů. Investovat místo další nadbytečné výroby či škodlivé infrastruktury (jako je například kanál Dunaj Odra Labe) právě do péče — a lépe ji ohodnotit — prospěje lidem i přírodě.

Péče o krajinu znamená nejen ozdravit české lesy a investovat do opatření, která sníží dopady sucha, ale i přejít na udržitelnější a ekologičtější zemědělství. Péče o sebe navzájem zase znamená jak lepší ohodnocení pečovatelských profesí, tak rozšíření volného času, v němž se lidé mohou starat o své blízké a své okolí.

Po desetiletích stoupající produktivity a více než sto let od zavedení osmihodinové pracovní doby je nejvyšší čas pracovat nejen v lepších podmínkách a za důstojnější mzdy, ale také méně: chceme proto výrazné zkrácení pracovního týdne, například formou třídenního víkendu, stejně jako testování nástrojů jako nepodmíněný základní příjem.

Zdroje na všechny tyto kroky máme — jde o to je přesměrovat tam, kde jsou potřeba, ať již prostřednictvím férovějšího zdanění nejbohatších a korporací či progresivních ekologických daní. Žádný z těchto kroků se ovšem neobejde bez řešení majetkových a mocenských nerovností, které se dnes promítají i do politiky a brání nám zvolit si lepší budoucnost.

Voláme proto nejen po obraně demokracie, ale především po jejím oživení.

To nebude možné bez zastavení oligarchizace společnosti i médií, omezení vlivu velkých firem na politiku a ukončení zvýhodňování korporací na úkor malých soukromých, družstevních a obecních podniků. Jinými slovy, je třeba systematicky posilovat nejen demokracii v politické sféře, ale i cílevědomě vytvářet podmínky pro demokracii ekonomickou.

Chceme, aby to byli lidé sami, kdo rozhoduje o svých životech a své budoucnosti. Vyzýváme proto k posílení účasti veřejnosti na rozhodování na všech úrovních, od pořádání sousedských setkání a veřejných fór o tom, jak má přechod k příští ekonomice vypadat, až po občanská shromáždění či referenda. Politická reprezentace by pro zapojování lidí měla vytvořit vhodné podmínky.

Začít je třeba od dialogu o hlubších příčinách současné krize: Jak omezit závislost ekonomiky na stálém růstu, který ničí planetu, aniž by zvětšoval naše štěstí? Jak se začít vymaňovat z rostoucího finančního i ekologického zadlužení vlád, domácností i firem? Jak reformovat finanční systém tak, aby se stal prostředkem k péči o život namísto jeho ničení?

Víme, že nechceme málo. Nic z toho, co navrhujeme, ale není nemožné. Propojené krize dneška narostly za léta váhání a stagnace do takové velikosti, že dílčí změny nestačí. Nepůjde jim čelit jinak než velkou transformací, která bude odpovídat vážnosti situace.

Jsme si vědomi toho, že takovou změnu nejde uskutečnit jen v České republice samotné. Na rozcestí dnes ale stojí celý svět. Síly k tomu, aby se vydal lepším směrem, napínají lidé na všech světadílech. I my můžeme přispět naším dílem a zároveň počítat s tím, že nejsme sami.

Je čas změnit směr. Pandemie nás vyvedla ze zajetých kolejí a dala nám vzácnou příležitost zamyslet se nad tím, kam jsme se dostali — a zvolit si lepší cestu.

Vyzýváme všechny, od nejširší veřejnosti až po politickou reprezentaci, aby se na ni vydali spolu s námi.

BOB ČÁP, PETR DOUBRAVSKÝ, ANNA ŠABATOVÁ