Poslední rok a půl pracujete na mezinárodním projektu Spravedlivá transformace automobilového průmyslu, který zkoumá změny v automobilovém sektoru napříč Evropskou unií. Společně s kolegy jste se zaměřili na Českou republiku. Jsme skutečně právě nyní na pokraji velké změny?

Více než sto let se auta vyráběla takřka stejně. To se ovšem v dnešní době rapidním tempem mění. Některé komunity přechod zasáhne víc než jiné, a právě proto se zabýváme spravedlivou transformací. Snažili jsme se zmapovat, v jakém stavu je sektor teď a jak se změny mohou promítnout do oblasti sociální a politické.

Doprava je jedním z emisně nejnáročnějších sektorů. A v rámci ní plodí nejvíce uhlíkových emisí právě auta. Současně však automobilový průmysl zaměstnává v Evropě — přímo i nepřímo — dvanáct až čtrnáct milionů lidí.

Nacházíme se proto na pomyslné křižovatce: ekologie a sociální politika se zdají být v rozporu. Většina akcionářů automobilek podporuje přechod na emisně čistší technologie, tedy prodej elektrických vozidel namísto aut se spalovacím motorem. Problém je, že se elektromobily v procesu výroby skládají z méně dílů, což mezi zaměstnanci a odbory vyvolává oprávněné obavy z propouštění.

Panuje tedy vůbec v rámci automobilového průmyslu shoda na tom, že přechod k elektromobilům je nutný?

Často se v médiích setkáváme s představou, že automobilový průmysl mluví jedním hlasem — tak to ale není. Zainteresované strany mají různé názory, navíc jde o mezinárodní průmysl plný mocenských nerovností. Investice a rozhodnutí v jednom koutě světa ovlivňují výrobu na druhé straně planety. O těžbě a obchodu s potřebnými materiály, jako je například lithium, ani nemluvě.

Přístup nejvyšších představitelů sektoru dobře ilustruje vedení Volkswagenu. Část vedení podniku, včetně výkonného ředitele Herberta Diesse, vnímá elektromobilitu jako nevídanou příležitost. Jiní členové vedení zase důraz na vývoj nízkoemisních aut ostře kritizují. Celý průmysl osciluje mezi nadšením z možného zisku a obavou, že jde o existenční hrozbu. Automobilový průmysl navíc nikdy nechtěl prodávat jen elektromobily.

A pokud jde o český průmysl?

Napříč českým automobilovým průmyslem jsme zaznamenali především skepsi vůči zelené transformaci vedené „zvenčí“. Většina klíčového dění v evropské dopravní politice, od formulace emisních cílů po nejnovější výzkumy, se odehrává v jádru Unie. Automobilky v zemích evropské (semi)periferie, jako je Česká republika, proto unijní legislativu často vnímají způsobem „o nás bez nás“.

Je pocit křivdy vůči Unii oprávněný? A sdílí ho automobilky napříč střední a východní Evropou?

Náš projekt je součástí mezinárodní iniciativy, která se zaměřila také na automobilový průmysl na Slovensku, v Maďarsku a Chorvatsku. Stejně jako v České republice tam často panují obavy z proveditelnosti celé transformace.

Unie se vydala cestou zákazu prodeje nových aut se spalovacími motory od roku 2035, avšak bez hlubší analýzy technologických a infrastrukturních překážek. V České republice je trh závislý na autech z dovozu a z druhé ruky. Auta na zdejším trhu patří v průměru k nejstarším v Evropě. Proměnit českou automobilitu proto bude ohromně náročné, mluvíme o obměně milionů aut.

Ve veřejné debatě však chybí diskuze o tom, jaké změny musí nastat a kdy. Trh se tak jako tak v řádu pár let zásadně změní. Je třeba se ptát, kdo přechod zaplatí a kdo na něm naopak vydělá.

Je tedy vůbec změna uskutečnitelná v časovém horizontu, který Unie vytyčila?

To je klíčová otázka, na kterou zatím neznáme odpověď. Sektor se mění rychle, změny přístupu jsou znát každým rokem. V současnosti se české automobilky potýkají s celou řadou existenčních otázek, výroba stagnuje. Zároveň však schází jasná dlouhodobá vize toho, kam celý průmysl směřuje. Dosavadní představy navíc narušila pandemie, která rozdmýchala diskuzi o investicích a vládní podpoře. I přesto je ale ve hře příliš neznámých…