Po celé Evropě vznikají nebo již fungují projekty na těžbu a zpracování lithia. Prvku, který je klíčový pro výrobu nejvyužívanějšího typu baterií a kterého má Evropa nedostatek.

Největší připravovaný důl na lithium plánuje společnost ČEZ s australsko-britskou firmou European Metal Holdings uprostřed chráněné přírodní oblasti v Krušných horách. Ten má sám o sobě podle Evropské komise pokrýt sedm až osm procent evropské poptávky po lithiu v roce 2030.

Vedle toho český stát láká neznámého nadnárodního investora, aby postavil továrnu na baterie u obce Dolní Lutyně v Moravskoslezském kraji; opět v blízkosti chráněné oblasti a navíc proti vůli místních, kteří by upřednostnili výstavbu na některém z mnoha opuštěných průmyslových areálů.

Podobně kontroverzní jsou i projekty po Evropě od Portugalska přes Švédsko až po Srbsko. Srbská občanská společnost už roky protestuje proti chystanému dolu nadnárodní společnosti Rio Tinto v okolí řeky Jadar. Těžbu přitom prosazuje vláda autoritářského prezidenta Alexandra Vučiće a projekt i přes protesty Vučićem potlačované opozice podporuje Evropská komise. V Maďarsku zase z továren jihokorejského Samsungu a čínského CATLu opakovaně unikají toxické chemikálie a provozovatelé soustavně porušují pracovní práva svých zaměstnanců.

Nejde ale jen o ojedinělé projekty. Ať už je to těžba na Cínovci, nebo v údolí řeky Jadar, výroba baterií v Dolní Lutyni, nebo u maďarského města Göd, tyto projekty jsou podporovány národními vládami a Evropskou unií z peněz Evropanů. Jejich smyslem je pomoci evropskému automobilovému průmyslu v soutěži s americkou a čínskou konkurencí. Projekty přitom rozvíjí zpravidla neevropský velký kapitál, tudíž zisky z dolů a továren, riskantních pro přírodu i zdraví lidí, půjdou z velké části mimo Evropu.

Cíle a záměr Evropské unie

„Lithium a vzácné zeminy nahrazují plyn a ropu v srdci naší ekonomiky,“ řekla předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová v proslovu o stavu Unie v roce 2022. Tento trend se za poslední tři roky ještě posílil; spotřeba lithia a dalších kritických surovin roste. Zrychluje ji digitalizace, odklon od fosilních paliv nebo zbrojení.

Jsme tak uprostřed exploze poptávky po lithiu. Dle Mezinárodní agentury pro energii má poptávka po lithiu do roku 2040 stoupnout minimálně pětkrát oproti poptávce současné. Evropská komise odhaduje, že jen v unii spotřeba lithia do roku 2030 vzroste dvanáctkrát a do roku 2050 se zvýší více než dvacetinásobně. Výhled Mezinárodní agentury pro energii ukazuje, že až osmdesát procent globální poptávky po lithiu vznikne kvůli bateriím do osobních automobilů.

Většinu lithia ale Evropa dováží. A co víc, dodavatelskému řetězci dominuje geopolitický rival Evropy — Čína. Čína svou těžbou sytí přibližně čtvrtinu globální spotřeby lithia, ovládá sedmdesát procent zpracovatelského průmyslu a osmdesát pět procent globální výroby baterií. Lithium pak těží rovněž v Austrálii, Chile, Argentině nebo Zimbabwe.

Závislost Evropy dobře ilustruje fakt, že v roce 2024 pocházelo třicet osm procent baterií pro automobily vyrobené v Evropě od čínských výrobců, zbylé baterie dodali výrobci z Jižní Koreje. Evropské automobilky tak nedokáží vyrobit auta s elektrickým pohonem, aniž by spolupracovaly s čínským nebo jihokorejským lithiovým průmyslem.

Evropská komise to chce změnit. Cílem komise je zbavit se geopolitický závislosti a posílit evropský průmysl. Proto se v Aktu o kritických surovinách v roce 2022 zavázala, že do roku 2030 deset procent roční unijní spotřeby kritických surovin včetně lithia pokryjí doly v Evropě, čtyřicet procent surovin mají zpracovat evropské rafinérie a v Evropě má vyrůst čtvrtina recyklačních kapacit. Vedle toho chce Evropská komise rozrůznit dovoz tak, aby z jedné země mimo unii pocházelo maximálně pětašedesát procent spotřeby.

Evropská komise navíc tento rok v březnu zveřejnila seznam 47 strategických projektů na těžbu, zpracování a recyklaci „kritických surovin“ od lithia, manganu, kobaltu nebo mědi až po zvláště cenné kovy vzácných zemin. Všem těmto projektů komise slibuje dotace nebo zrychlené povolovací řízení, a tedy i oslabení kontroly nad tím, zda projekty proběhnou s citlivostí vůči lidem i přírodě.

Místo závislosti na mocnostech závislost na korporacích...

Závislost Evropy na dodávce surovin i výrobků ještě před několika lety znepokojovala jen málokoho. Po rozpadu dodavatelských řetězců během pandemie Covidu-19 a s rozsáhlou invazí Ruska proti Ukrajině v roce 2022 se naplno ukázalo, jak zranitelná Evropa je.

Evropská unie a členské státy se chtějí své závislosti zbavit tím, že nabízejí volnou ruku těžařským společnostem. Přijímají opatření na podporou těžařů a udělují jim výjimky z pravidel na ochranu přírody, pracujících nebo práv místních komunit. Vše je navíc zahaleno do rétoriky o tom, že neomezená těžba je nezbytná pro snížení emisí a ochranu klimatu. Nic ale nemůže být dále od pravdy.

Nová těžba, pomocí které chce Evropská komise alespoň částečně snížit závislost Evropy na zahraničních mocnostech, se týká celkem devíti lokalit v rámci Evropské unie.

Za těmi největšími těžebními projekty, od kterých si komise slibuje soběstačnou Evropu, ale stojí majitelé ze zemí mimo unii. Například finský projekt Keliber chystá nadnárodní společnost Sibanye-Stillwater se sídlem v Jihoafrické republice. Těžbu v portugalském regionu Barroso, který je na seznamu světového zemědělského dědictví Organizace spojených národů, plánuje těžařský gigant Savannah Resources kótovaný na londýnské burze.

Největší z dolů uvedených na seznamu Evropské komise je ten na Cínovci. Cínovecký projekt rozvíjí společnost Geomet, vlastněná z jednapadesáti procent skupinou ČEZ, která je ve většinovém vlastnictví českého státu. Zbytek ČEZu je v držení soukromých akcionářů, v první řadě i uhlobarona Pavla Tykače a jeho obchodních partnerů. Je to přitom Tykač, který roky vydělával na těžbě uhlí pod Krušnými horami a nyní může vydělat i na těžbě lithia. Zbylý podíl Geometu kontroluje britsko-australská společnost European Metal Holdings se sídlem v australském Perthu.

… a na autoritářských režimech

Vedle domácí těžby chce Evropské komise rozrůznit i dovoz lithia. To dělá především uzavíráním strategických partnerství o dodávkách. Záměrně pak vylučuje Rusko a Čínu, s dalšími autoritářskými režimy se ale komise Ursuly von der Leyenové spojit neváhá.

Například v roce 2023 uzavřela Evropská unie partnerství s Demokratickou republikou Kongo a hned o rok později s Rwandou. Sama Rwanda je přitom autoritářským režimem, který podporuje ozbrojenou skupinu M23 obviněnou z páchání válečných zločinů ve východní části Konga právě ve spojitosti s minerálním bohatstvím.

Minulý rok zase představitelé Evropské komise uzavřeli strategické partnerství ohledně kritických surovin se Srbskem jen několik dní poté, co tamní prezident Aleksandar Vučić obnovil lithiový projekt Jadar, který předtím sám v lednu 2022 pod tlakem protestů zrušil.

Jedná se o projekt nadnárodní těžební korporace Rio Tinto. Mezi jejími vlastníky je mimo jiné čínská těžební společnost či globální kapitálový fond BlackRock. Během posledních pěti let proti plánovanému dolu protestovaly desítky tisíc lidí. Srbský režim přitom dál eskaluje represe proti lokálním aktivistům i protestujícím, včetně využívání izraelské technologie k nelegální špionáži jejich telefonů. I přes to Evropská komise zařadila projekt Jadar mezi třináct strategických projektů, a vyjádřila tak podporu jak prezidentu Vučičovi, tak i těžařům.

Evropské automobilky zaostaly v rozvoji elektromobility, teď žádají o podporu

Tak velkorysá podpora těžebním korporacím nepřichází náhodou. Jde o pokus evropských států a unie pomoci kolabujícímu automobilovému průmyslu.

Evropští výrobci aut dlouhodobě odmítali investovat do vývoje a výroby vozů s elektrickým pohonem a místo toho falšovali emisní výsledky svých vozů nebo lobbovali za oslabení klimatických cílů. Vedle toho spoléhali na svůj technologický primát nad Čínou, jejíž průmysl ale již od poloviny desátých let náskok dohání a nyní, s nástupem elektrifikace, předstili čínští výrobci své evropské konkurenty.

Evropské automobilky dnes nejsou schopny vyrobit cenově dostupný a spolehlivý vůz s elektrickým pohonem, který by konkuroval výrobkům jak čínských, tak amerických výrobců. Všechny klíčové evropské podniky jsou navíc závislé na dodávkách levnějších baterií z čínských nebo jihokorejských továren.

Přitom to byl právě trh v Číně, kde evropské automobilky dosahovaly stěžejních zisků. Například ještě v roce 2019 bylo čtyřiadvacet procent nových aut v Číně německé značky a jen třicet devět procent jich bylo čínských. Díky jasné průmyslové strategii čínské vlády činí o pět let později podíl německých výrobců na prodejích nových aut jen patnáct procent, zatímco čínské firmy opanovaly trh a tvoří šedesát pět procent prodejů. Čínský trh se navíc mění směrem k elektromobilitě. Mezinárodní agentura pro energii očekává, že zde letos až šedesát procent nově prodaných aut bude mít elektrický pohon.

Podmínkou pro prosperitu evropských automobilek tak byl a je úspěch na čínském trhu. Neschopnost vyrobit kvalitní auto s elektrickým pohonem a dravost čínské a americké konkurence ale takový úspěch učinila nemožným.

Proto si automobilová lobby vymohla například Akční plán pro automobilový sektor, ve kterém Evropská komise slíbila, že použije veřejné prostředky na snížení rizik spojených s investicemi do těžby lithia i výroby baterií.

Těžba ve jménu korporací, nikoliv za záchranu klimatu

Výsledkem jsou plány na otevírání nových dolů a továren tam, kde to je výhodné pro automobilky, ale rozhodně ne pro přírodu nebo místní obyvatele. Evropská klimatická politika je tak především slabá a vychází vstříc velkému byznysu.