↗

Zmizí lithium z Cínovce na globálních trzích jako bílý prášek, nebo se podaří na našem území vyrobit produkty s vyšší přidanou hodnotou? A kolik z hodnoty vytěženého lithia zůstane v samotném regionu, komunitám a obyčejným pracujícím lidem v něm? Foto WmC

„Největším intelektuálním objevem naší generace je skutečnost, že hlavním zdrojem problémů jsou řešení,“ napsal už v roce 1968 americký novinář Eric Sevareid. Pravdivost tohoto výroku dokládají i rozpory spjaté s řešením klimatické krize. Důvodem ke konfliktům se stává mimo jiné těžba materiálů nezbytných pro technologie, které mají pomoci nahradit fosilní paliva obnovitelnou energií. Jedním z nich je lithium na severočeském Cínovci, které má dle aktuálních plánů těžit společný podnik polostátního ČEZu a zahraničních investorů.

Z ekologického hlediska samozřejmě platí, že nic jako „zelená těžba“ neexistuje. Nelze popřít, že i expanze „čisté energetiky“ povede k ekologickým nákladům a škodám. Otázka zní, jak velké tyto škody budou, jak budou rozloženy náklady a zisky v celém procesu energetické transformace, jinými slovy kdo z těžby bude mít prospěch a kdo ponese její náklady.

Otázky a dilemata, jež se pojí s těžbou materiálů, jako je lithium, jasně ukazují, že spravedlivé řešení dnešní ekologické krize je nepředstavitelné bez mnohem zásadnějšího přehodnocení celého našeho ekonomického systému. Dnešní paradigma „zeleného kapitalismu“ a od něj odvozená iluzorní koncepce individuální elektromobility jsou totiž slepou uličkou.

„Zelený růst“ jako cesta k dalšímu extraktivismu?

Je jasné, že urychlené snížení emisí je ekologickou prioritou. Kritici takzvaného „zeleného růstu“ však správně upozorňují, že dnešní růstový ekonomický model nelze dekarbonizovat dostatečně rychle. Navíc bude mít tím větší vedlejší ekologické důsledky, čím větší spotřebu energie se budeme snažit za každou cenu nahradit obnovitelnými zdroji, místo abychom ji výrazněji snížili plánovitým útlumem škodlivých odvětví a aktivit.

To je varovné v situaci, kdy přehřívající se klima zdaleka není jediným naším ekologickým problémem. Atmosférická teplota představuje jen jednu z devíti globálních „mezí“, z nichž lidstvo překračuje již šest. Mezi nejzávažnější další krize patří úbytek biodiverzity, za nějž již dnes z devadesáti procent může právě těžba zdrojů.

Další hlad po surovinách, vyvolaný přechodem na „zelené“ zdroje, může při nesprávném postupu vyhrotit jiné problémy. Nelze si představovat jednoduché nahrazení dnešní spotřeby energie „čistými“ technologiemi. Právě naopak musíme usilovat o minimalizaci poptávky po energii a s ní spojené infrastruktury, včetně lithiových baterií.

Ani lokální důsledky těžby přitom nelze smést ze stolu jako nepodstatné. Již dnes je ohroženo zdraví a biologická rozmanitost mnoha ekosystémů a lidé po celém světě se potýkají se stále častějšími obdobími sucha a nedostatku životadárných zásob vody. Není divu, že u nás na Cínovci, stejně jako v solných pláních Latinské Ameriky, kde se nacházejí největší zásoby lithia na světě, se místní lidé bojí vlivu těžby na životní prostředí — prašnosti, hluku a zejména ohrožení zdrojů spodní vody.

Místní komunity jsou strážci klíčových veřejných zájmů. Také proto je jedním ze základních principů radikální ekologické demokracie, že místní mají mít v otázkách těžby právo veta. Jakákoli těžba by měla probíhat výhradně s jejich souhlasem a pod jejich účinným dohledem — jinak totiž nelze minimalizaci negativních důsledků těžby účinně garantovat.

Jako jeden ze základních požadavků, směřujících k minimalizaci ekologických důsledků narůstající poptávky po materiálech důležitých pro „zelenou transformaci“, jej po představitelích Evropské unie v roce 2020 žádala ekologická hnutí z celého světa, v čele s Přáteli Země.

Zatímco elektromobily poháněné lithiovými bateriemi dnes míří především k movitějším zákazníkům ve velkých městech, těžba postihuje znovu ty oblasti a vrstvy obyvatelstva, jež už dnes nesou dopady změn klimatu, těžby fosilních paliv, ale také koloniálního a extraktivního ekonomického rozvoje. Ať už jde o země globálního Jihu — jako v případě těžby lithia v Jižní Americe — nebo u nás o severní Čechy, zdevastované těžbou uhlí a kyselými dešti.

Na Cínovci však investor a úřady těžbu oznamují místním jako hotovou věc a neobtěžují se o jejích podmínkách dotčené obce ani řádné informovat, natož se jich na něco ptát. Není divu, že místní o těžbě nechtějí ani slyšet a bouří se. Český stát svým arogantním přístupem mimo jiné riskuje, že místní zažene do náruče fašistům a konspirátorům. Ekologické organizace, které by na tuto špinavou hru přistoupily, zase mohou ohrozit svou už tak křehkou důvěryhodnost mezi obyčejnými lidmi.

Místní si zaslouží solidaritu a podporu přinejmenším v minimálním demokratickém požadavku, aby se s nimi vedl skutečný dialog a měli právo skutečně participovat na rozhodnutích o místě, které je jim domovem.

↗

Nic jako „zelená těžba“ neexistuje. Není divu, že se u nás na Cínovci, stejně jako v solných pláních Latinské Ameriky, místní komunita bojí vlivu těžby na životní prostředí. Na satelitním snímku těžba na solné pláni Salar de Atacama v Chile, největším světovém ložisku lithia. Foto WmC

Lithium potřebujeme — ale na co vlastně?

Lithiové baterie mohou fungovat jako doplněk fotovoltaických panelů, a přispívat tak k místní energetické soběstačnosti, potřebné pro co nejrychlejší odklon od fosilních paliv. Drtivá většina narůstající poptávky po lithiu však připadá na baterie pro elektromobily. Světové automobilky se totiž přechodem na výrobu elektromobilů snaží vyřešit dopady svého produktu na klima a zároveň udržet dosavadní byznysový model, založený na plýtvavém a iracionálním systému individuálního automobilismu.

Přechod od spalovacích motorů k elektromobilům je jednou z vlajkových lodí „zeleného růstu“ právě proto, že slibuje vyřešit uhlíkovou stopu aut a přitom zachovat spotřební automobilovou kulturu i zisky automobilové lobby. Otázkou ovšem je, zda je takový přístup k transformaci dopravy v zájmu vůbec někoho jiného než automobilek a nejbohatších automobilistů. Z ekologických i sociálních hledisek nad ním totiž vítězí na celé čáře alternativy založené na bezmotorové a veřejné dopravě.

Individuální elektromobilita znamená nejen poměrně pomalou dekarbonizaci, ale i větší dopady těžby: extrémní nadbytek aut, která v průměru stojí víc než devadesát procent času na jednom místě, povede k další poptávce po lithiových bateriích.

Připočtěme, že automobil oproti autobusu či vlaku potřebuje větší množství energie na osobu — energie, která ani ve stoprocentně obnovitelném systému nikdy nebude ekologicky neškodná. A dodejme navrch, že pouhá výměna spalovacího motoru za baterii neřeší mnohé negativní dopady automobility, jako je znečištěné ovzduší prachem a veřejný prostor zavalený auty tak, až se stává neobyvatelným.

Podstatný je i sociální rozměr. Již dnes automobilky cílí vývojem a prodejem záměrně větších vozů typu SUV na bohatší klientelu. Nedostatečné investice do veřejné dopravy přitom způsobují, že zejména ve venkovských, periferních oblastech k automobilu neexistuje adekvátní alternativa.

Transformace dopravy, jež bude založená na individuální elektromobilitě v režii automobilových koncernů, povede ke stále větším třídním nerovnostem v přístupu k mobilitě. Proto je třeba usilovat naopak o skutečně sociálně a ekologicky smysluplnou dopravní politiku, která omezí individuální automobilismus na nezbytné minimum.

Pokud totiž aktivní veřejný sektor podpoří rozvoj veřejné dopravy, dopravy pěší a bezmotorové spolu s politikou „měst krátkých vzdáleností“, stane se normou auta sdílet či si je půjčovat, nikoli je vlastnit. Potřebu mobility na venkově uspokojí rozšířená nabídka spojů veřejné dopravy i podpora produkce menších vozů pro běžného spotřebitele.

Rozdíl mezi oběma cestami je z ekologického hlediska zásadní. Podle modelových studií ze Spojených států by druhá uvedená varianta transformace dopravy snížila tamní poptávku po lithiu až o 90 procent a přitom by reálně rozšířila nabídku mobility pro širší vrstvy obyvatelstva. Individuální elektromobilita je v zájmu automobilek. Lidem i přírodě bude lépe bez ní.

↗

Borićova socialistická vláda v Chile vede o těžbě lithia dialog s místními obyvateli, hodlá převést těžbu do státního vlastnictví a rozvíjet domácí zpracovatelský průmysl. Zároveň má být zajištěna ochrana necelé třetiny solných plání. Foto Glen Arcos, AFP

Vlastnictví a kontrola

Je fér, aby se dříve vytěžované regiony znovu vytěžovaly v rámci takzvané „transformace“? Kolik z hodnoty získaného lithia zůstane doma — nejen „doma“ v České republice, ale především v samotnému regionu, komunitám a obyčejným pracujícím lidem v něm? A jak se toho dosáhne?

Zmizí lithium z Cínovce na globálních trzích jako bílý prášek, nebo se podaří na našem území vyrobit produkty s vyšší přidanou hodnotou — včetně baterií a elektromobilů? Komu budou doly, zpracovatelské závody, „baterkárny“ či továrny na elektromobily či elektrické autobusy patřit? A co budou vyrábět? Elektrické autobusy či elektromobily pro mobilitu orientovanou na společenské potřeby a ekologickou udržitelnost? Nebo luxusní elektrická SUV pro nejbohatší spotřebitele?

Zásadním faktorem v obou tématech — k čemu se lithium v rámci transformace dopravy použije a kdo z toho bude profitovat — je tedy otázka vlastnictví a rozpor mezi tržní a demokratickou kontrolou.

K pseudotransformaci dopravy individuální elektromobilitou nás tlačí nejen ideologie zeleného růstu a kultura automobilismu, ale především zájmy automobilek, těžařských firem, energetických korporací a na ně navázaných bank a kapitálových skupin. Ty kontrolují samotné produktivní kapacity a nepřímo i politiku, což jim umožňuje diktovat si podmínky transformace.

Sociální i ekologické rozpory zeleného kapitalismu lze překonat jen socialistickou či sociálně demokratickou politikou, založenou na rozšířené roli veřejného sektoru a demokratického plánování. Je třeba budovat koalice, které proti soukromému kapitálu budou schopné prosadit jiné sociální a ekologické zájmy. Dobře to již dnes vidíme na příkladu energetiky.

Klíčovým spojencem pro takovou politiku mohou být i pracující v extraktivních či průmyslových sektorech. Inspirací nám může být Chile, kde kampaň Lithium pro Chile usiluje o těžbu lithia ve veřejném vlastnictví a s maximální demokratickou kontrolou zdola, tedy ze strany pracujících i místních komunit. To má zajistit maximální užitek z hodnoty lithia pro samotné Chile, lepší pracovní podmínky i větší prostor pro ochranu přírody.

I díky této kampani Borićova socialistická vláda vede o těžbě lithia dialog s místními obyvateli, hodlá převést těžbu do státního vlastnictví a rozvíjet domácí zpracovatelský průmysl. Zároveň má být zajištěna ochrana necelé třetiny solných plání. Plány čelí kritice, že zájmy pracujících a ekosystémů nejsou brány v potaz dostatečně, na veřejném vlastnictví jako základní podmínce příznivějších scénářů se ale vláda i kritici shodnou.

Jiný příklad dobré praxe můžeme hledat blíže našim hranicím, v Itálii. Zaměstnanci v továrně GKN ve Florencii v reakci na chystané uzavření provozu v roce 2021 obsadili své pracoviště a v koalici s hnutím Fridays For Future i italskou družstevní bankou Banca Ética od té doby prosazují jeho konverzi na ekologickou výrobu baterií, nákladních kol a solárních panelů.

Místo aby se smířili s dalším krokem k deindustrializaci Itálie, ukazují svým příkladem celé zemi, jak by mohl vypadat ekologický průmysl budoucnosti, pokud by se transformace řídila společenským a ekologickým užitkem, a nikoli jen zájmy investorů. Z českých médií se o tomto projektu nedozvíte, v Itálii je ale nebývale populární: po celorepublikovém turné její zaměstnanci vybrali na proměnu továrny v crowdfundingové kampani skoro 200 000 eur.

Zejména u nás, kde odbory po německém vzoru buď hledí zejména na úzce mzdové požadavky, nebo se marně snaží udržet výrobu založenou na spalovacích motorech, je taková koalice zatím obtížně představitelná.

Za úspěšnými příklady ze zahraničí však nestojí zázraky, nýbrž desetiletí vytrvalé politické práce a dialogu s pracujícími přímo v dolech či automobilkách. Dialogu, který bychom neměli ani u nás odkládat. Organizovaná práce v klíčových sektorech totiž může být základem pro vytváření koalic, jež usilují o progresivnější sociálně-ekologickou politiku.

Solidaritou za skutečnou transformaci

Jak se tedy k plánované těžbě lithia na Cínovci postavit? Lithium by mohlo přispět k potřebnému odchodu od fosilních paliv a narovnání ekologických a sociálních nespravedlností, pokud bychom jej využili především k elektrifikaci a dekarbonizaci veřejné dopravy. Místo toho jej však automobilky hodlají zhltnout pro individuální elektromobilitu, která je z ekologického hlediska tím nejméně smysluplným řešením.

Minimalizaci ekologických škod by mohl zajistit souhlas a dohled místní komunity. Místo toho se však stát a byznys snaží místní zválcovat, jak je u nás obvyklé. Je třeba usilovat o co nejlepší pracovní podmínky a také o to, aby zisk zůstal v co největší míře v regionu: těžba s výraznou účastí zahraničního investora v rukou jen nominálně státní korporace ČEZ pro účely baterkáren Volskwagenu je z tohoto hlediska sotva ideálním řešením.

V současné podobě si tedy těžba lithia kritiku plně zaslouží. Je nejvyšší čas, aby se zastánci ekologické transformace přestali bavit především s velkým byznysem a brát přehnaně v potaz jeho zájmy. Místo toho musíme vstoupit do dialogu s různými sektory společnosti a praktickou solidaritou a společnými zápasy tuto většinu zorganizovat — od místních odpůrců těžby, přes střední a pracující třídu, jež má zájem na zachování a rozvoji dostupnosti veřejné a bezmotorové dopravy ve městech i na venkově, až po pracující v samotném automobilovém průmyslu. Jedině tak můžeme dosáhnout skutečně důsledné a spravedlivé sociálně-ekologické transformace.