Před pátou končím v práci a v blízké hospodě se setkávám s Ivanem. Ivan, středoškolský učitel češtiny v mém věku, podepsal naši výzvu za uzákonění dlouhodobých nájemních smluv a zaškrtl, že se chce stát členem naší organizace — Iniciativy nájemníků a nájemnic (INN). Ivana se ptám na podmínky jeho bydlení, jeho práci a zájmy i očekávání od členství.

Zjistím, že Ivan aktuálně sám problémy v bydlení nemá — chce vstupem do INN podpořit ostatní a mít jistotu podpory v případě, že by problémy nastaly. Dozvídám se, že pravidelnou aktivitu aktuálně spíše vyvíjet nezvládne. Dohodneme se, že jej budeme oslovovat jen s pozvánkami na příležitostné akce. Po půl hodině je rozhovor u konce a já se s Ivanem loučím jako s nejnovějším členem INN v Brně.

Popsaný rozhovor je jen posledním příkladem toho, kdy jsem ve svém životě využil techniky takzvaného organizování: metodologie systematického budování členských organizací, která se v České republice v posledních letech s úspěchem používá v narůstající řadě organizací od odborů přes ekologická a sociální hnutí až po družstva a iniciativy solidární ekonomiky. Je jen jedním ze stovek takových rozhovorů, které během pouhých dvou let umožnily konkrétně INN vyrůst z nuly na několik stovek členů v již pěti českých městech. Nájemníci, na které dopadá neúnosná nedostupnost bydlení, v ní konečně mají nástroj, jehož prostřednictvím mohou do diskuse o řešeních vstupovat a hájit své zájmy.

Když o organizování mluvím, setkávám se stále ještě s nepochopením, stejně jako s řadou častých nedorozumění. Lidé organizování neznají, nechápou, v čem se liší od metod práce v naší společnosti běžných, nebo proč mu přikládáme takový význam.

Opakuje se také celá řada častých otázek. Přestože na postupech, které se pod pojmem organizování skrývají, není nakonec nic záhadného a různé z nich občas intuitivně používá každý z nás, sám pojem je u nás stále ještě spíše neznámý a metodologie s ním spojená není ve své ucelené podobě běžnou výbavou lidí v politice či občanských organizacích.

Má to historické vysvětlení: po čtyřech desetiletích, kdy autoritářská vláda komunistické strany nezávislou aktivitu formálně nepřipouštěla, převládly u nás v devadesátých letech jiné formy politické práce, které shodou okolností byly tehdy na vzestupu i na Západě. V „občanském sektoru“ i politice se uchytila „transakční“ logika, která přímý kontakt s lidmi a jejich zapojování obchází.

Lidé jsou mobilizováni jako dárci, voliči nebo účastníci příležitostných masových akcí. Systematicky s nimi budovat vztahy, zapojovat je do členské základny a dávat jim podíl na demokratické kontrole vlastních organizací běžné není.

Výsledkem je „demokracie bez demokratů“, kde ekonomiku ovládají oligarchové a zahraniční kapitál, většinu politických stran a hnutí kontroluje úzká elita podnikatelů a technokratů, a jako „občanská společnost“ se označují profesionalizované, na filantropii závislé organizace. Paradoxně, mnohé z nich jsou přitom odtržené od žité reality většiny společnosti.

Co organizování je — a co není

Co je organizování, tak lze u nás stále ještě nejlépe pochopit srovnáním s tím, co organizování není. Právě tak postupuje ve své teď už klasické moderní knize o organizování No Shortcuts (Žádné zkratky) nedávno zesnulá americká propagátorka obnovování metod organizování v odborech Jane McAleveyová. Ta organizování dává do kontrastu ke dvěma odlišným paradigmatům politické práce: advokacii a mobilizování. Tyto přístupy se od sebe liší právě v tom, jakou úlohu ve snaze o společenskou změnu přikládají nejširší většině běžných lidí.

Advokacie je metoda práce spojená od sedmdesátých let s profesionalizovaným „neziskovým sektorem“. Spoléhá na úzké jádro profesionálů, kteří chtějí většinou přesvědčit formální „držitele moci“ ke změně konkrétních politik prostřednictvím argumentů a mediálních kampaní. Role veřejnosti se v „advokačních kampaních“ omezuje na pasivní příznivce, kteří příležitostně podepisují výzvy a přispívají svými dary na platy profesionálů.

Mobilizování se podle McAleveyové prosadilo jako dominantní přístup aktivistických „nových sociálních hnutí“. Vyznačuje se úsilím zapojit lidi aktivněji prostřednictvím kolektivních akcí, které jsou většinou zamýšleny jako forma tlaku na „držitele moci“. Slabinou je, že mobilizace většinou spoléhají na zapojení již přesvědčených. Nevýhodou je také jejich dočasnost: pokud nevedou k výsledku, mohou lidi zklamat a odradit od soustavnější práce.

Organizování se v kontrastu k oběma výše zmíněným přístupům snaží lidi strukturovaně a aktivně zapojit do nabalující se sněhové koule rostoucí členské základny. Nejde o to, že by organizace neměly vyjednávat s politiky nebo organizovat kolektivní akce. Cílem ale je být schopný do vyjednávání a kolektivních akcí zapojit nejen aktivní příznivce, ale ideálně většinu. Podmínkou pak je investovat čas a energii do „přesvědčování nepřesvědčených“.

Klíčovým rozdílem mimo jiné je, že zatímco advokační organizace a mobilizační hnutí spoléhají na takzvaný „samovýběr“ (kdo podepíše na internetu naši výzvu, kdo přijde na naši otevřenou schůzku), organizování funguje nejlépe, když je takzvaně „založené na strukturách“: snaží se lidi oslovit skrze instituce, kde se sdružují v běžném každodenním životě.

McAleveyová upozorňovala, že nejmocnější sociální hnutí v historii USA, která dokázala nejvýznamněji změnit poměr sil v celé společnosti — jako odborové hnutí v době Rooseveltovy Nové dohody a afroamerické hnutí za občanská práva v poválečné éře —, byla postavena právě na organizování založeném na strukturách: v prvním případě na pracovištích, v druhém na komunitách kolem křesťanských sborů.

Tvrdila, že sociální hnutí v americké společnosti podlehla postupnému trendu, kdy advokační a mobilizační metody převážily nad organizováním. Výsledkem podle ní byl na jedné straně rozmach monotematických „neziskovek“, odtržených od širší společenské základny, a na druhé straně periodické mobilizace „radikálních“ tematických protestních hnutí, neschopných dlouhodobě zapojovat většinu lidí. Kritizovala také americké odborové hnutí, že se od dobré praxe 30. let odklonilo směrem právě k advokačním a mobilizačním metodám.

Obrodu silných, demokratických a bojovných odborů — otevřených tomu řešit nejen mzdy, ale všechny otázky života pracujících — viděla jako nejslibnější cestu, jak čelit narůstajícím nerovnostem a moci kapitalistické oligarchie. Silné odbory vnímala zároveň jako nezbytnou základnu pro všechna další sociální hnutí proti rozmanitým projevům kapitalistické krize — od ekologického hnutí přes feminismus až po mezinárodní solidaritu; základnu, bez níž podle ní končí v izolované bublině vzdělané střední třídy a bez níž nemají šanci získat ve společnosti většinu.

Český kontext se vyznačuje řadou specifických rysů. Přesto pro mě bylo setkání s prací McAleveyové zásadní, když jsem se ohlížel za svou dosavadní činnosti, během níž jsem měl příležitost vyzkoušet si na vlastní kůži silné stránky i omezení práce občanských organizací jako Hnutí DUHA, protestních hnutí jako ProAlt či Fridays for Future, i sledovat zblízka krizi elektorální levice od Zelených po SocDem.

Jsem přesvědčený, že metody organizování představují nutnou, jakkoli ne nutně dostačující součást skládačky odpovědí na otázku, jak překonat narůstající izolaci, jíž u nás čelí „neziskovky“, radikálnější sociální hnutí i elektorální strany. Dobře zvládnutá metoda organizování nám umožní vybavovat obyčejné lidi reálnou mocí, oživovat ve společnosti schopnost demokratické samosprávy, a posilovat tak její schopnost řešit mnohačetné, vzájemně propojené a soustavně narůstající krize.

Budování společné moci od rozhovoru k rozhovoru

Jak tedy organizování funguje?

Když lidem přiblížím, v čem přesně základy organizování spočívají, často pozoruju drobné zklamaní, že za magickým slovem se skrývá něco tak obyčejného — a zároveň náročného. Přesto je tahle jednoduchá — ale nesamozřejmá — sada dovedností a návyků přesně tím, co bych si přál, aby mě někdo naučil hned na počátku jakékoli politické aktivity.

Základy organizování — které se lze poměrně snadno naučit třeba na online kurzech Organizing for power, založených zmiňovanou Jane McAleveyovou — vycházejí z nahromaděných zkušeností dělnických a sociálních hnutí. Přestože řemeslo se vyvíjí, jeho osvědčené jádro zůstává stejné. Vychází z poznání, že účinné kooperativní jednání vychází z důvěrných vztahů, a ty se navazují, upevňují a rozvíjejí mezilidským kontaktem. Úplným základem je tak docela obyčejný mezilidský rozhovor „jeden na jednoho“, neboli 1:1.

Osvědčený způsob, jak rozhovory vést, je sice jednoduchý, zároveň ale převrací na hlavu celou řadu návyků, které si obvykle spojujeme s politickým aktivismem. Místo přesvědčování je základem organizátorského rozhovoru aktivní naslouchání (používá se pravidlo „80 % naslouchání, 20 % mluvení“, nebo také „jedna pusa, dvě uši“), jehož cílem je důvěrně pochopit a poznat problémy a potřeby druhého člověka. Teprve v reakci na takové pochopení může přijít výzva: zapojit se do kolektivního jednání a čelit problémům společně, raději než osamoceně.

Na tuto základní dovednost se nabaluje celá řada dalších: vyhledat ve skupinách takzvané „přirozené“ (organické) lídry, požívající důvěry ostatních. Dělat s lidmi dohody na společných závazcích, rozvíjet jejich iniciativu, schopnosti a dovednosti, zvyšovat jejich sebevědomí a pocit spoluzodpovědnosti a spoluvlastnictví vůči organizaci.

Překonávat třenice a konflikty a nastavovat kulturu spolupráce a zdravé zpětné vazby, díky které věci drží pohromadě. Dohromady tvoří tyto dovednosti organizování jako „řemeslo“. Řemeslo budování moci — „moci společné“ spíše než „moci nad druhými“ — od rozhovoru k rozhovoru.

Časté prvotní nepochopení při prvním kontaktu s organizováním je vidět v záměrnosti organizátorské činnosti manipulaci. To je nedorozumění. V organizacích, které stojí na dobrovolném závazku, organizátor rychle zjistí, že jakákoli, byť podvědomá nebo jen druhou stranou subjektivně pociťovaná, manipulace — typicky motivace vzbuzováním nerealistických očekávání — se rychle obrátí proti němu. Důležitou součástí řemesla tak je naopak takzvané „očkování“ druhých lidí proti přehnaným očekáváním a pravděpodobným překážkám: v odborovém organizování typicky reakcím managementu.

Dobré organizování tak je ve skutečnosti opakem manipulace. Je zmocňováním lidí k vlastní iniciativě a přebírání zodpovědnosti za společný život. Je cestou k vlastnímu rozvoji společně s druhými, spíše než na jejich úkor. Je posilováním jejich schopnosti dobrovolné spolupráce, včetně podobně podpůrného a zodpovědného vedení druhých.

Důležité přitom je vědět, že u sebelepších rozhovorů nelze zůstat. Nejde nakonec o to si s lidmi povídat, ale skrze rozhovory dospět ke kolektivnímu jednání, které překonává překážky a posouvá věci dopředu. V rozhovorech jde o to, hledat cesty, jak vzít maximum lidí s sebou. Od společné formulace požadavků přes sběr podpisů pod petici a vyjednávání až po nátlakové akce jako protesty či stávky je cílem tuto společnou sílu procvičovat jako sval — sval, který sílí používáním.

Narozdíl od jiných přístupů tak má organizování nenahraditelnou přednost: umožňuje lidem vlastní moc zažít. Nejde jen o to, že například sdružování nájemníků nám možná jednoho dne umožní prosadit změnu pravidel pro nájemní bydlení — jako uzákonění dlouhodobých smluv nebo regulaci nájemného. Jde o to, že lidé sami zažívají, jak se mohu vzepřít nespravedlnosti, postavit se jí společně s ostatními na odpor a reálně něco změnit.

Pokud se mi zítra Ivan ozve, že ho chce pronajímatel okrást o kauci, dostane se mu podpory mě a dalších členů INN. Půjdeme s pronajímatelem společně vyjednávat a s trochou šikovnosti získáme, co nám patří, zpátky.

Je pravděpodobné, že Ivana — tak jako desítky lidí před ním — tahle zkušenost změní. Není divu, že řada z nich pak zůstane aktivní a chce stejně podporovat ostatní. Jedině tak se mohou lidé odnaučit naučené bezmocnosti, která umožňuje mocným nad nimi panovat.

A není to málo? Časté otázky a odpovědi

Jako každý nový přístup se i organizování v českém kontextu setkává s celou řadou opakujících se námitek. Část z nich pochází z nedorozumění. Část poukazuje na reálné slabiny, které je dobré mít na paměti a promýšlet cesty k jejich překonávání.

Typickou námitkou, s níž se nesetkává jen organizování, je, že „to“ možná funguje „jinde“ (například v zahraničí, u některé demografické skupiny), ale nebude „to“ fungovat „tady“ (v České republice, v našem kontextu). Úspěchy organizování napříč kontexty rozmanitých dob, kultur i sociálních skupin přitom ale dokládají, že se jedná spíše jen o výmluvu.

Zdánlivě opodstatněnější námitkou může být tvrzení, že jsme „to“ zkoušeli, ale nefungovalo „to“. Cesta k úspěchu je v organizování často skutečně dlouhá a dlážděná ponaučením z řady neúspěchů. Tady se ale při bližším zkoumání často ukáže, že „to“, co se zkoušelo, ve skutečnosti nebylo organizování.

Organizace tak například zkouší dělat hromadné schůze nebo jiné kolektivní akce, které ale byly vymyšleny bez přispění širší členské základny úzkým okruhem vedení. Nezájem o takovou formu aktivity je pak místo otevření se kritice od členské základny nebo podnět k přehodnocení strategie prohlášen za důkaz neúčinnosti zapojování lidí vůbec. Tato logika je častým ospravedlněním postupného přechodu k mobilizačnímu nebo advokačnímu modelu.

Je přitom zjevné, že z hlediska organizování se opomněl důležitý krok: jít přímo za obyčejnými lidmi a zjišťovat, co jsou jejich problémy a potřeby a jaká forma aktivity by jim mohla vyhovovat. Důležitá organizátorská poučka říká, že s lidmi je potřeba se setkávat „tam, kde jsou“. Podmínkou úspěšné organizační kampaně tak v první řadě je důsledně poznat problémy, potřeby, pocity a postoje skupiny, kterou chce člověk organizovat — včetně přijetí, že nezbytným předpokladem takového úsilí je vyjít lidem vstříc, přiblížit se jim a otevřít se tomu, že takový proces společného „stávání se jinými“ změní i nás.

Důležité je přitom neočekávat, že organizování může vyřešit všechny politické problémy. Organizování nemá být cestou k sjednocení všech lidí do harmonické jednoty. Nemá být návodem, jak zorganizovat kohokoliv pro cokoliv. Je to prostě jen část z generace na generaci děděného umění neprivilegovaných, jak se sjednotit a prosazovat své zájmy ve střetu s mocenskými elitami.

Nejlépe funguje tehdy, když dokáže uchopit neřešený, široce sdílený problém a vybudovat kolem něho sdílenou skupinovou identifikaci, a napojit na sebe drobná každodenní zlepšení a výhody tady a teď s horizontem širší strukturální změny. Právě to se dnes do jisté míry daří INN: politizovat zkušenosti s nájemním bydlením jako společné, a ne čistě individuální, problémy, a propojit každodenní pomoc s kauzami, jako jsou krádež kaucí, s politickými požadavky, jako je uzákonění dlouhodobých smluv či regulace nájemného.

Žádné zkratky

Druhá řada námitek se točí kolem skutečnosti, která je naopak nepopiratelná: organizování je náročné na čas a kapacity. Věnovat se individuálně lidem a budovat s nimi a mezi nimi vztahy je pracné. Výsledky jsou nejisté, úspěchy jsou často vykoupeny poučeními z nezdarů, a především v začátcích přicházejí velmi pomalu.

Takovýto argument se objevuje v celé řadě podob, z nichž každá má svou váhu — zde chci rozebrat tři. První z nich je neúčinnost organizování ve srovnání s metodami mediální práce, lobbyingu nebo elektorální politiky — tedy v podstatě advokacie a mobilizování. Druhá je zastaralost a neúčinnost metod založených na osobní práci s lidmi ve věku digitálních technologií, kdy lidé tráví zvýšené množství času online. Třetí je nedostatečnost organizování tváří v tvář naléhavosti problému X, kde X může představovat libovolnou aktuální politickou „pohotovost“ od klimatické krize přes genocidu v Gaze až po destrukci sociálního státu Fialovou vládou.

První námitka opomíjí, že argument pro organizování není argumentem proti potřebnosti mediální práce, lobbyingu nebo elektorální politiky. Je to argument, že i v jiných oblastech budeme mít největší šanci prosazovat skutečně účinné změny, když se budou opírat o struktury, jejichž páteří budou organizace, schopné na různých úrovních od pracoviště po všeobecné volby oslovovat většinu. Jinak řečeno, i advokacie a mobilizování budou tím účinnější, čím větší aktivní základna ve společnosti jim bude oporou.

Historická zkušenost takové ponaučení zřejmě potvrzuje. Vzestup neoliberalismu a postupný úpadek demokracie a účinné participace lidí na politických rozhodnutích od 70. let dvacátého století se překrývá s odklonem od většinového organizování a se vzestupem monotematických profesionálních občanských organizací a mobilizačních hnutí.

Druhá související otázka pak logicky směřuje k tomu, zda mají metody organizování šanci ještě i dnes, kdy se zásadně změnila struktura společnosti a výraznější podíl na lidské komunikaci, než kdy dřív, zabírají digitální média. Na to odpovídá poznatek, že vůbec největších úspěchů dnes organizování dosahuje tam, kde dokáže dědictví tradičních metod tvořivě kombinovat právě s využíváním nejnovějších technologií.

Dobrým příkladem je takzvaný Pohotovostní výbor pro organizování pracujících (Emergency Workers Organising Comittee, EWOC) v současných USA. V posledních letech vybudoval digitální infrastrukturu, díky níž každý, kdo chce v USA založit odbory, může snadno získat základní podporu od některého z několika stovek dobrovolníků.

Právě využívání dobrovolnické práce navíc výrazně snižuje nákladnost organizování na přetížené rozpočty odborových svazů. Digitální technologie je možné využít k vytvoření mechanismů pro vzájemnou podporu a vzdělávání mezi řadovým členstvem, a do organizování tak zapojit řádově větší kapacity. Těmito nástroji se snaží průkopníci současného odborového organizování v USA i jinde vytvářet „lavinové“ dynamiky rozšiřování členské základny, které by mohly zvrátit letitý trend poklesu členské základny a obnovení síly odborů.

I kdyby se to ale podařilo, bude to stačit? Je skutečně trpělivé budování členských organizací, odborů či družstev, tím nejúčinnějším využitím naší energie v době, kdy nás tísní tolik akutních krizí?

Nezbývá než odpovědět, že argument pro organizování stojí na jeho přednostech ve srovnání s jinými přístupy. Pozoruhodná v tomto kontextu může být kniha Vincenta Bevinse If We Burn, která se věnuje selháním masových mobilizačních protestních hnutí v posledním desetiletí.

Bevins, který hovořil s účastníky protestních hnutí od Occupy Wall Street a Arabského jara po ukrajinský Euromajdan a povstání roku 2019 v Chile, se zamýšlí nad paradoxem: ještě nikdy v dějinách lidstva nevyšlo do ulic tolik lidí, jako v předchozím desetiletí, ale ještě nikdy masové mobilizace nezměnily tak málo.

Přidejme, že ani tam, kde protestní hnutí předznamenala úspěchy elektorálních projektů — jako ve Španělsku, Řecku či ve zmiňovaném Chile —, nevedlo to k zásadním změnám. Zdá se, že protesty ani volby nemohou naplnit svůj potenciál, nestojí-li za nimi pestré předivo různých organizací, které jsou schopné soustavně budovat a udržovat společenskou moc založenou na silných členských základnách.

Takto založenou moc je pak třeba umět promítat do rozmanitých konfrontačních i konstruktivních strategií schopných vstupovat přímo do každodenních struktur společnosti na pracovištích a v konkrétních komunitách — od schopnosti paralyzovat chod společnosti stávkami a protesty, přes vytváření hmatatelných alternativních infrastruktur, jako jsou družstva a solidární ekonomiky, až po vlastní mediální a elektorální platformy. V stranicko-politické sféře takový model dnešní politologie někdy popisuje jako „stranu-hnutí“ — mezi příklady patří bolivijské Movimiento al socialismo či komunisté v Indické Kérale. I v evropském prostředí nicméně elektorální politiku s organizováním podnětně propojují třeba komunisté rakouští či belgická Strana práce.

Bevins argumentuje, že selhání ideálu „horizontálních“ protestních hnutí bez vůdců a institucí, která v poslední dekádě kulminovala, by nás mělo vést k oprášení vertikálních prvků a vytváření pružnějších struktur, které spojují kulturu masové demokratické participace v běžném životě organizace s mechanismy pro akceschopné politické rozhodování v naléhavých situacích. Právě takové struktury jsou podle něj schopné trpělivě budovat sílu kolem každodenních problémů, ale také ji účinně promítat do situací vznikající z různých „otřesů“.

Bevins na základě zkušeností z Brazílie vyzdvihuje model tamního Hnutí pracujících bezzemků (Movimento dos Trabalhadores Rurais sem Terra, MST). To je schopné zároveň budovat masovou členskou základnu, která naplňuje potřeby svých stoupenců aktivitami od vzájemné pomoci po squatting nevyužívané půdy, a zároveň prosazovat pozemkovou reformu v národní politice. Pružné, akceschopné a zároveň participativní struktury mu umožňují demokraticky zapojovat členskou základnu do rozhodování, a přitom vyjednávat s vládou i čelit naléhavým situacím, jako byl Bolsonarův pokus o puč.

Zkušenosti zkrátka potvrzují, že i schopnost využít příležitosti vznikající z krizí systému závisí na předchozí přípravě struktur, schopných v naléhavé situaci rychle a efektivně jednat. To může mít často podobu rychlé aktivizace nebývalého množství dosud pasivních lidí a jejich dlouhodobé zapojení do již existujících struktur; nebo vytvoření nových.

Být „trpělivý v nouzi“ je těžké. Nepřeskakovat z tématu na téma podle toho, co zrovna nejvíc hoří, vyžaduje podřídit sám sebe disciplíně a někdy možná i vystavit se obviněním z lhostejnosti.

Přesvědčení o hodnotě organizování vychází z poznání, že z dlouhodobého hlediska je nejkratší cestou k úspěchu nakonec ta dlouhá, bez zkratek — „no shortcuts“. Zkratky totiž vedou do slepých uliček. Pokud je naším cílem dlouhodobé vytváření skutečně demokratické, spolupracující a solidární společnosti, aktivní „drobná práce“ s běžnými lidmi se nedá obejít, a je vždy nutnou — i když nikoli dostačující — podmínkou pro jakýkoli budoucí průlom směrem k větším změnám.

Trpělivé pokládání základů se pak může osvědčit právě v přelomových situacích, jako jsou důležité konflikty či kampaně, které mohou rychle přitáhnout pozornost a zájem většího množství lidí. Dříve vybudované struktury nám pak mohou umožnit nové lidi účinně zapojit.

Pro nás je takovým malým „skokem vpřed“ právě aktuální podpisová výzva za dlouhodobé a regulované nájmy. Systematickou prací se signatáři se nám podařilo během měsíce členskou základnu rozšířit o podobné množství lidí, jako za celý předchozí rok.

Znovuobjevená tradice, jeden z klíčů k budoucnosti

Přestože jsem organizování představoval jako současný trend přicházející k nám ze světa, dozajista má — ačkoliv ne pod tímto jménem — svou českou tradici. Na budoucího historika čeká uceleně popsat metody, které u nás sociální hnutí používala k budování své síly v předválečné éře.

Pokud bych měl pro současnou vlnu organizování hledat patrona mezi postavami novějších českých dějin, byl by jím klíčový člověk socialistické opozice proti normalizaci, chartista a historik odboje Jan Tesař. Inspirací nám dodnes může být jeho kritika Charty 77 za její tendence k uzavírání se do „mentality ghetta“, proti níž stavěl to, co nazýval „pozitivním přístupem“: aktivní budování nezávislých institucí, otevřených problémům a potřebám běžných lidí, a schopných si je získat nabízením reálného podílu na zlepšení vlastní situace.

Budování demokratických institucí zdola viděl Tesař jako cestu k překonání reálně-socialistické diktatury, ale především jako jedinou pojistku proti jakékoli diktatuře příští. To platí i dnes, kdy naše demokracie chřadne právě i kvůli nedostatku takových institucí.

Organizování není odpovědí na všechny otázky. Může být ale důležitou součástí souboru odpovědí na otázky, které před nás doba staví, může nám pomoct opustit naše dnešní „mentality ghetta“ a čelit jim pozitivním přístupem. Kromě liberálního oslnění pozlátkem Západu a izolace „občanské společnosti“ zúžené na hrstku profesionálů v občanských organizacích nám může organizování podle mě pomoci překonat také nedostatky obou hlavních českých levicových tradic polistopadového období.

Na jedné straně sociálnědemokratická tradice dokázala mobilizovat hněv pracujících proti českému neoliberalismu, a obstát v celé řadě důležitých defenzivních i ofenzivních bojů o sociální výdobytky. Selhala ale zcela v úkolu kultivovat společenské síly, na kterých by její moc mohla stát, takže se pod ní její společenská základna postupně zhroutila.

Na straně druhé anarchismem inspirovaná hnutí mobilizovala tisíce lidí proti ničení přírody a klimatu, neonacismu a krajní pravici, neoliberální globalizaci nebo kapitalistické devastaci městského prostoru a bytových fondů. Nechuť k institucím a reprezentaci i subkulturní styl jim ale většinou bránil proměnit mobilizace v trvalejší struktury organizované společné moci.

Znovuobjevená tradice organizování by se mohla stát základem méně ideologicky vyhraněného, široce pojatého demokratického socialismu, který by klady obou tradic spojil — kulturu demokratické participace s politickým realismem, masovou iniciativu s mocenskými ambicemi — a překonal jejich dosavadní neschopnost budovat instituce, v nichž se obě kvality spojují. Právě to by mohl být jeden z klíčů k budoucnosti, ve které by stálo za to žít.