Před pátou končím v práci a v blízké hospodě se setkávám s Ivanem. Ivan, středoškolský učitel češtiny v mém věku, podepsal naši výzvu za uzákonění dlouhodobých nájemních smluv a zaškrtl, že se chce stát členem naší organizace — Iniciativy nájemníků a nájemnic (INN). Ivana se ptám na podmínky jeho bydlení, jeho práci a zájmy i očekávání od členství.

Zjistím, že Ivan aktuálně sám problémy v bydlení nemá — chce vstupem do INN podpořit ostatní a mít jistotu podpory v případě, že by problémy nastaly. Dozvídám se, že pravidelnou aktivitu aktuálně spíše vyvíjet nezvládne. Dohodneme se, že jej budeme oslovovat jen s pozvánkami na příležitostné akce. Po půl hodině je rozhovor u konce a já se s Ivanem loučím jako s nejnovějším členem INN v Brně.

Popsaný rozhovor je jen posledním příkladem toho, kdy jsem ve svém životě využil techniky takzvaného organizování: metodologie systematického budování členských organizací, která se v České republice v posledních letech s úspěchem používá v narůstající řadě organizací od odborů přes ekologická a sociální hnutí až po družstva a iniciativy solidární ekonomiky. Je jen jedním ze stovek takových rozhovorů, které během pouhých dvou let umožnily konkrétně INN vyrůst z nuly na několik stovek členů v již pěti českých městech. Nájemníci, na které dopadá neúnosná nedostupnost bydlení, v ní konečně mají nástroj, jehož prostřednictvím mohou do diskuse o řešeních vstupovat a hájit své zájmy.

Když o organizování mluvím, setkávám se stále ještě s nepochopením, stejně jako s řadou častých nedorozumění. Lidé organizování neznají, nechápou, v čem se liší od metod práce v naší společnosti běžných, nebo proč mu přikládáme takový význam.

Opakuje se také celá řada častých otázek. Přestože na postupech, které se pod pojmem organizování skrývají, není nakonec nic záhadného a různé z nich občas intuitivně používá každý z nás, sám pojem je u nás stále ještě spíše neznámý a metodologie s ním spojená není ve své ucelené podobě běžnou výbavou lidí v politice či občanských organizacích.

Má to historické vysvětlení: po čtyřech desetiletích, kdy autoritářská vláda komunistické strany nezávislou aktivitu formálně nepřipouštěla, převládly u nás v devadesátých letech jiné formy politické práce, které shodou okolností byly tehdy na vzestupu i na Západě. V „občanském sektoru“ i politice se uchytila „transakční“ logika, která přímý kontakt s lidmi a jejich zapojování obchází.

Lidé jsou mobilizováni jako dárci, voliči nebo účastníci příležitostných masových akcí. Systematicky s nimi budovat vztahy, zapojovat je do členské základny a dávat jim podíl na demokratické kontrole vlastních organizací běžné není.

Výsledkem je „demokracie bez demokratů“, kde ekonomiku ovládají oligarchové a zahraniční kapitál, většinu politických stran a hnutí kontroluje úzká elita podnikatelů a technokratů, a jako „občanská společnost“ se označují profesionalizované, na filantropii závislé organizace. Paradoxně, mnohé z nich jsou přitom odtržené od žité reality většiny společnosti.

Co organizování je — a co není

Co je organizování, tak lze u nás stále ještě nejlépe pochopit srovnáním s tím, co organizování není. Právě tak postupuje ve své teď už klasické moderní knize o organizování No Shortcuts (Žádné zkratky) nedávno zesnulá americká propagátorka obnovování metod organizování v odborech Jane McAleveyová. Ta organizování dává do kontrastu ke dvěma odlišným paradigmatům politické práce: advokacii a mobilizování. Tyto přístupy se od sebe liší právě v tom, jakou úlohu ve snaze o společenskou změnu přikládají nejširší většině běžných lidí.

Advokacie je metoda práce spojená od sedmdesátých let s profesionalizovaným „neziskovým sektorem“. Spoléhá na úzké jádro profesionálů, kteří chtějí většinou přesvědčit formální „držitele moci“ ke změně konkrétních politik prostřednictvím argumentů a mediálních kampaní. Role veřejnosti se v „advokačních kampaních“ omezuje na pasivní příznivce, kteří příležitostně podepisují výzvy a přispívají svými dary na platy profesionálů.

Mobilizování se podle McAleveyové prosadilo jako dominantní přístup aktivistických „nových sociálních hnutí“. Vyznačuje se úsilím zapojit lidi aktivněji prostřednictvím kolektivních akcí, které jsou většinou zamýšleny jako forma tlaku na „držitele moci“. Slabinou je, že mobilizace většinou spoléhají na zapojení již přesvědčených. Nevýhodou je také jejich dočasnost: pokud nevedou k výsledku, mohou lidi zklamat a odradit od soustavnější práce.

Organizování se v kontrastu k oběma výše zmíněným přístupům snaží lidi strukturovaně a aktivně zapojit do nabalující se sněhové koule rostoucí členské základny. Nejde o to, že by organizace neměly vyjednávat s politiky nebo organizovat kolektivní akce. Cílem ale je být schopný do vyjednávání a kolektivních akcí zapojit nejen aktivní příznivce, ale ideálně většinu. Podmínkou pak je investovat čas a energii do „přesvědčování nepřesvědčených“.

Klíčovým rozdílem mimo jiné je, že zatímco advokační organizace a mobilizační hnutí spoléhají na takzvaný „samovýběr“ (kdo podepíše na internetu naši výzvu, kdo přijde na naši otevřenou schůzku), organizování funguje nejlépe, když je takzvaně „založené na strukturách“: snaží se lidi oslovit skrze instituce, kde se sdružují v běžném každodenním životě.

McAleveyová upozorňovala, že nejmocnější sociální hnutí v historii USA, která dokázala nejvýznamněji změnit poměr sil v celé společnosti — jako odborové hnutí v době Rooseveltovy Nové dohody a afroamerické hnutí za občanská práva v poválečné éře —, byla postavena právě na organizování založeném na strukturách: v prvním případě na pracovištích, v druhém na komunitách kolem křesťanských sborů.

Tvrdila, že sociální hnutí v americké společnosti podlehla postupnému trendu, kdy advokační a mobilizační metody převážily nad organizováním. Výsledkem podle ní byl na jedné straně rozmach monotematických „neziskovek“, odtržených od širší společenské základny, a na druhé straně periodické mobilizace „radikálních“ tematických protestních hnutí, neschopných dlouhodobě zapojovat většinu lidí. Kritizovala také americké odborové hnutí, že se od dobré praxe 30. let odklonilo směrem právě k advokačním a mobilizačním metodám.

Obrodu silných, demokratických a bojovných odborů — otevřených tomu řešit nejen mzdy, ale všechny otázky života pracujících — viděla jako nejslibnější cestu, jak čelit narůstajícím nerovnostem a moci kapitalistické oligarchie. Silné odbory vnímala zároveň jako nezbytnou základnu pro všechna další sociální hnutí proti rozmanitým projevům kapitalistické krize — od ekologického hnutí přes feminismus až po mezinárodní solidaritu; základnu, bez níž podle ní končí v izolované bublině vzdělané střední třídy a bez níž nemají šanci získat ve společnosti většinu.

Český kontext se vyznačuje řadou specifických rysů. Přesto pro mě bylo setkání s prací McAleveyové zásadní, když jsem se ohlížel za svou dosavadní činnosti, během níž jsem měl příležitost vyzkoušet si na vlastní kůži silné stránky i omezení práce občanských organizací jako Hnutí DUHA, protestních hnutí jako ProAlt či Fridays for Future, i sledovat zblízka krizi elektorální levice od Zelených po SOCDEM.

Jsem přesvědčený, že metody organizování představují nutnou, jakkoli ne nutně dostačující součást skládačky odpovědí na otázku, jak překonat narůstající izolaci, jíž u nás čelí „neziskovky“, radikálnější sociální hnutí i elektorální strany. Dobře zvládnutá metoda organizování nám umožní vybavovat obyčejné lidi reálnou mocí, oživovat ve společnosti schopnost demokratické samosprávy, a posilovat tak její schopnost řešit mnohačetné, vzájemně propojené a soustavně narůstající krize.

Budování společné moci od rozhovoru k rozhovoru

Jak tedy organizování funguje?